This is an archive copy of wikilivres.ca as of 18 February 2017 (from the WikiTeam dump). The original site is closed.

User:-jkb-/Sandbox: Difference between revisions

Free texts and images.
Jump to navigation Jump to search
imported>-jkb-
form. capek
imported>-jkb-
No edit summary
 
(2 intermediate revisions by the same user not shown)
Line 1: Line 1:
<nowiki>{{TextOnCs|xxx}}</nowiki>
{{TextOnCs|xxx}}
„Počkej, Karlouši, je větrno, utáhnu ti pásku!" řekla paní Jarmila, když vycházela s mužem z domu.
Komisař Mach se zastavil, sňal klobouk a žena mu opravovala uzel černého hedvábného šátku, jímž měl obvázáno levé
oko.


OTAKAR (honí ji): Miluji vás, Clythie!
V té chvíli kráčeli mimo po hrbolatém dláždění venkovského náměstí listonoš ještě s jakýmsi mužem.


{{indent|3}}(Clythie běží se smíchem pryč. Otakar za ní.)
Listonoš přál šťastný dobrý večer a smekl hluboko úřední čepici.


{{indent|-3}}TULÁK: Motýli. Aha, motýli. Hrajou si. Já bych se na to koukal, kdybych nebyl tak – (čistí si šaty). A co, ať mne vyženou; já si tu lehnu. (Sbírá polštáře.) Lehnu. Namouduši že lehnu. (Ustele si v proscéniu.) A když se nám to nebude líbit, zavřeme očička a hezky se vydadáme. (Ulehne.) Tak.
Druhý jako by se chvíli rozmýšlel; pak přece sáhl po klobouku a neochotně, beze slova jej pozdvihl.
Manželé poděkovali.
Dali se příkrou ulicí dolů.
Byl červencový podvečer.
„Karlouši," řekla paní Jarmila, „podívej se, je přece jen chudák a má šest dětí..."
„Myslíš Šimka!"
Šimek byl muž, který prve šel s listonošem.
„Ano. Odvyklajsem si sice již dávno vymlouvat ti něco, co sis jednou vzal do hlavy, ale učiň tentokrát výjimku! Bud
milosrdný. Jsi přece dobrý...!"
„Aby bylo mezi námi již jasno v té otázce, milenko," řekl vážně. „Mám radost, že jsi přijala Šimkovu ženu, když šla prosit
za muže, že sis s ní dokonce trochu poplakala - pan berní mne tím ovšem již tak mimochodem rýpl, že se to ve městě
vykládá - nenamítám také nic, že jsi jí dala šít spousty prádla, které nepotřebujeme, a že za ni mezi paničkami oroduješ.
Víš, že miluji tvé dobré srdce, třebaže mne jim tentokráte trochu desavuuješ. Ale pro Šimka se nedá dělati nic. Kradl a
musil pryč. Na tom nemění, kolik má děti, ani mnoho-li měsíců mu chybí do plné penze. Chci mít v úřadě pořádek a budu
jej mít."
Neodpověděla. Tón jeho hlasu byl příliš určitý. Sklopila jen oči.
Manželé šli zavěšeni dolů ulicí mezi všedními měšťanskými domy a zahrádkami, oba mladí, hezcí, elegantní. On
širokoplecí brunet s pevnými rysy v holené tváři; ona měla zlaté vlasy a byla oděna s prostým a nikterak ne
maloměstským vkusem. Potkávali je chodci a pozdravovali je. Bylo vidět, že šťastný dobrý večer, který jim dávali, patří
více jí než jemu. Jen jeho černá páska na okujím byla nápadná a ohlíželi se. Co se stalo komisaři Machovi?
„Nezlob se, Karlouši," pokoušela se ještě jednou, „ale ještě slovíčko o Šimkovi..."
{{TextOffCs}}


(Vejde Felix.)


{{indent|-3}}FELIX: Kde je Iris? Viděl jsem ji pít vůni květů – – Iris! Iris! Kdybych aspoň našel na tebe rým! (Sedne si do polštářů.) “Spanilá Iris, jež plamen čirý’s – Ach ne. Něco jiného: “- tu láska mé srdce oděla v démantový kyrys –” Kyrys – Iris; to je vzácný rým. Před tím by mělo být něco hrozně zoufalého; rozvrat, bolest a smrt; a pak náhlý obrat: “tu láska mé srdce oděla v démantový kyrys a vdechla mi sílu anděla – Iris, Iris, Iris!” To by šlo. – Ale kde zase je Iris? Jak může pořád s tím Viktorem, ó! “Zda zhořkne chvílemi na božských rtech tvých, Iris, ten úsměv vítězný, kdy zmaru bolestný rys –” Z toho udělám elegii, v pravidelných alexandrínech, až se v ní zklamu. Ach, úděl básníka je trpět.
-----
 
-----
(Smích za scénou.)
 
<nowiki>{{TextOffCs}}</nowiki>

Latest revision as of 16:35, 25 December 2014

xxx


„Počkej, Karlouši, je větrno, utáhnu ti pásku!" řekla paní Jarmila, když vycházela s mužem z domu. Komisař Mach se zastavil, sňal klobouk a žena mu opravovala uzel černého hedvábného šátku, jímž měl obvázáno levé oko.

V té chvíli kráčeli mimo po hrbolatém dláždění venkovského náměstí listonoš ještě s jakýmsi mužem.

Listonoš přál šťastný dobrý večer a smekl hluboko úřední čepici.

Druhý jako by se chvíli rozmýšlel; pak přece sáhl po klobouku a neochotně, beze slova jej pozdvihl. Manželé poděkovali. Dali se příkrou ulicí dolů. Byl červencový podvečer. „Karlouši," řekla paní Jarmila, „podívej se, je přece jen chudák a má šest dětí..." „Myslíš Šimka!" Šimek byl muž, který prve šel s listonošem. „Ano. Odvyklajsem si sice již dávno vymlouvat ti něco, co sis jednou vzal do hlavy, ale učiň tentokrát výjimku! Bud milosrdný. Jsi přece dobrý...!" „Aby bylo mezi námi již jasno v té otázce, milenko," řekl vážně. „Mám radost, že jsi přijala Šimkovu ženu, když šla prosit za muže, že sis s ní dokonce trochu poplakala - pan berní mne tím ovšem již tak mimochodem rýpl, že se to ve městě vykládá - nenamítám také nic, že jsi jí dala šít spousty prádla, které nepotřebujeme, a že za ni mezi paničkami oroduješ. Víš, že miluji tvé dobré srdce, třebaže mne jim tentokráte trochu desavuuješ. Ale pro Šimka se nedá dělati nic. Kradl a musil pryč. Na tom nemění, kolik má děti, ani mnoho-li měsíců mu chybí do plné penze. Chci mít v úřadě pořádek a budu jej mít." Neodpověděla. Tón jeho hlasu byl příliš určitý. Sklopila jen oči. Manželé šli zavěšeni dolů ulicí mezi všedními měšťanskými domy a zahrádkami, oba mladí, hezcí, elegantní. On širokoplecí brunet s pevnými rysy v holené tváři; ona měla zlaté vlasy a byla oděna s prostým a nikterak ne maloměstským vkusem. Potkávali je chodci a pozdravovali je. Bylo vidět, že šťastný dobrý večer, který jim dávali, patří více jí než jemu. Jen jeho černá páska na okujím byla nápadná a ohlíželi se. Co se stalo komisaři Machovi? „Nezlob se, Karlouši," pokoušela se ještě jednou, „ale ještě slovíčko o Šimkovi..."