This is an archive copy of wikilivres.ca as of 18 February 2017 (from the WikiTeam dump). The original site is closed.

User:-jkb-/Sandbox: Difference between revisions

Free texts and images.
Jump to navigation Jump to search
imported>-jkb-
No edit summary
imported>-jkb-
No edit summary
 
Line 1: Line 1:
{{TextOnCs|xxx}}
{{TextOnCs|xxx}}
<div style="padding-left: 4em; padding-right: 2em; text-indent: 0em;">
„Počkej, Karlouši, je větrno, utáhnu ti pásku!" řekla paní Jarmila, když vycházela s mužem z domu.
Komisař Mach se zastavil, sňal klobouk a žena mu opravovala uzel černého hedvábného šátku, jímž měl obvázáno levé
oko.


{{indent|-3}}OTAKAR (honí ji): Miluji vás, Clythie!
V té chvíli kráčeli mimo po hrbolatém dláždění venkovského náměstí listonoš ještě s jakýmsi mužem.


(Clythie běží se smíchem pryč. Otakar za ní.)
Listonoš přál šťastný dobrý večer a smekl hluboko úřední čepici.


{{indent|-3}}TULÁK: Motýli. Aha, motýli. Hrajou si. Já bych se na to koukal, kdybych nebyl tak – (čistí si šaty). A co, ať mne vyženou; já si tu lehnu. (Sbírá polštáře.) Lehnu. Namouduši že lehnu. (Ustele si v proscéniu.) A když se nám to nebude líbit, zavřeme očička a hezky se vydadáme. (Ulehne.) Tak.
Druhý jako by se chvíli rozmýšlel; pak přece sáhl po klobouku a neochotně, beze slova jej pozdvihl.
 
Manželé poděkovali.
(Vejde Felix.)
Dali se příkrou ulicí dolů.
 
Byl červencový podvečer.
{{indent|-3}}FELIX: Kde je Iris? Viděl jsem ji pít vůni květů – – Iris! Iris! Kdybych aspoň našel na tebe rým! (Sedne si do polštářů.) “Spanilá Iris, jež plamen čirý’s – Ach ne. Něco jiného: “- tu láska mé srdce oděla v démantový kyrys –” Kyrys – Iris; to je vzácný rým. Před tím by mělo být něco hrozně zoufalého; rozvrat, bolest a smrt; a pak náhlý obrat: “tu láska mé srdce oděla v démantový kyrys a vdechla mi sílu anděla – Iris, Iris, Iris!” To by šlo. – Ale kde zase je Iris? Jak může pořád s tím Viktorem, ó! “Zda zhořkne chvílemi na božských rtech tvých, Iris, ten úsměv vítězný, kdy zmaru bolestný rys –” Z toho udělám elegii, v pravidelných alexandrínech, až se v ní zklamu. Ach, úděl básníka je trpět.
„Karlouši," řekla paní Jarmila, „podívej se, je přece jen chudák a má šest dětí..."
 
„Myslíš Šimka!"
{{indent|-3}}OTAKAR: A o copak jde?
Šimek byl muž, který prve šel s listonošem.
 
„Ano. Odvyklajsem si sice již dávno vymlouvat ti něco, co sis jednou vzal do hlavy, ale učiň tentokrát výjimku! Bud
(Smích za scénou.)
milosrdný. Jsi přece dobrý...!"
 
„Aby bylo mezi námi již jasno v té otázce, milenko," řekl vážně. „Mám radost, že jsi přijala Šimkovu ženu, když šla prosit
{{indent|-3}}IRIS: Felixi, drahoušku, milovala vás?
za muže, že sis s ní dokonce trochu poplakala - pan berní mne tím ovšem již tak mimochodem rýpl, že se to ve městě
 
vykládá - nenamítám také nic, že jsi jí dala šít spousty prádla, které nepotřebujeme, a že za ni mezi paničkami oroduješ.
{{indent|-3}}FELIX:
Víš, že miluji tvé dobré srdce, třebaže mne jim tentokráte trochu desavuuješ. Ale pro Šimka se nedá dělati nic. Kradl a
 
musil pryč. Na tom nemění, kolik má děti, ani mnoho-li měsíců mu chybí do plné penze. Chci mít v úřadě pořádek a budu
Když v nejzazší chvíli křikl jsem:
jej mít."
 
Neodpověděla. Tón jeho hlasu byl příliš určitý. Sklopila jen oči.
ó smrti, slyš mou výzvu,
Manželé šli zavěšeni dolů ulicí mezi všedními měšťanskými domy a zahrádkami, oba mladí, hezcí, elegantní. On
 
širokoplecí brunet s pevnými rysy v holené tváři; ona měla zlaté vlasy a byla oděna s prostým a nikterak ne
kde bývalo srdce, vlož ruku sem,
maloměstským vkusem. Potkávali je chodci a pozdravovali je. Bylo vidět, že šťastný dobrý večer, který jim dávali, patří
 
více jí než jemu. Jen jeho černá páska na okujím byla nápadná a ohlíželi se. Co se stalo komisaři Machovi?
</div>
„Nezlob se, Karlouši," pokoušela se ještě jednou, „ale ještě slovíčko o Šimkovi..."
{{TextOffCs}}
{{TextOffCs}}



Latest revision as of 16:35, 25 December 2014

xxx


„Počkej, Karlouši, je větrno, utáhnu ti pásku!" řekla paní Jarmila, když vycházela s mužem z domu. Komisař Mach se zastavil, sňal klobouk a žena mu opravovala uzel černého hedvábného šátku, jímž měl obvázáno levé oko.

V té chvíli kráčeli mimo po hrbolatém dláždění venkovského náměstí listonoš ještě s jakýmsi mužem.

Listonoš přál šťastný dobrý večer a smekl hluboko úřední čepici.

Druhý jako by se chvíli rozmýšlel; pak přece sáhl po klobouku a neochotně, beze slova jej pozdvihl. Manželé poděkovali. Dali se příkrou ulicí dolů. Byl červencový podvečer. „Karlouši," řekla paní Jarmila, „podívej se, je přece jen chudák a má šest dětí..." „Myslíš Šimka!" Šimek byl muž, který prve šel s listonošem. „Ano. Odvyklajsem si sice již dávno vymlouvat ti něco, co sis jednou vzal do hlavy, ale učiň tentokrát výjimku! Bud milosrdný. Jsi přece dobrý...!" „Aby bylo mezi námi již jasno v té otázce, milenko," řekl vážně. „Mám radost, že jsi přijala Šimkovu ženu, když šla prosit za muže, že sis s ní dokonce trochu poplakala - pan berní mne tím ovšem již tak mimochodem rýpl, že se to ve městě vykládá - nenamítám také nic, že jsi jí dala šít spousty prádla, které nepotřebujeme, a že za ni mezi paničkami oroduješ. Víš, že miluji tvé dobré srdce, třebaže mne jim tentokráte trochu desavuuješ. Ale pro Šimka se nedá dělati nic. Kradl a musil pryč. Na tom nemění, kolik má děti, ani mnoho-li měsíců mu chybí do plné penze. Chci mít v úřadě pořádek a budu jej mít." Neodpověděla. Tón jeho hlasu byl příliš určitý. Sklopila jen oči. Manželé šli zavěšeni dolů ulicí mezi všedními měšťanskými domy a zahrádkami, oba mladí, hezcí, elegantní. On širokoplecí brunet s pevnými rysy v holené tváři; ona měla zlaté vlasy a byla oděna s prostým a nikterak ne maloměstským vkusem. Potkávali je chodci a pozdravovali je. Bylo vidět, že šťastný dobrý večer, který jim dávali, patří více jí než jemu. Jen jeho černá páska na okujím byla nápadná a ohlíželi se. Co se stalo komisaři Machovi? „Nezlob se, Karlouši," pokoušela se ještě jednou, „ale ještě slovíčko o Šimkovi..."