Balady (1939)/Luna

◄ Zaklínač

Balady Luna written by Karel Dewetter

Klekánice ►

Balady (1939): Information and licence

Luna Hlubokým nebem luna plá, noc plna je kouzelné záře – V nejčistší stříbro stopeno podkroví samotáře. Tu každý kout se v jasu skví a tam, kde chorý v lůžku sní, jediná lilie svítí – Teď otvírá se zmdlelý zrak a okénkem do výšin těká, kde z luny číše zářící čarný svit na zemi stéká – Dívá se – dívá – ó, blahý cit! Zrak záře té nemůž’ se nasytit, a duši jak kouzlo když spíjí – Ó, jaká to bytost líbezná, nad všechny pozemské krasší, po luny bělostných paprscích s nebeských výšin se snáší?! A splývá stále níž a níž, teď okénkem se mihla již a k chorému jak sen se blíží – Má roucho jako z démantů, a čelenku ze zlatých květů, tvář sladká věčný věští ples, jež cizí je tomuto světu – Plá bílou hvězdou její zrak a její hlas zní něžně tak, jak stříbrných strun znění – – „Pojď, opusť navždy hoře své, já v lunné kraje tě vznesu, kde život, jako sladká báj, ve věčném plyne plesu! Daleko stinných lidských cest, tam budeš bratrem zářných hvězd a světlých duchů druhem. – Tam v zlatý azur, jako pták se jasnými povzneseš křídly a duši svoji očistíš křišťálovými zřídly – Tam, zla kde není, ani vin, ty splyneš se mnou, světla syn, ve věčném souzvuku duší.“ – A vzdušnou jala ho náručí a líbá v žhoucí skráni, a z lůžka ho vede – a chorý hoch již v okénko stoupá za ní – Teď obejmout chce ji v sladkých snách - Ó, běda, ráme v prázdno vztáh a v temnou hloubku se řítí - {{PoemOffCs}