Šťastný vladař
Již pro tento jediný den stálo za to žít, a blažený ten, kdo se ho dočkal. Vlast je osvobozena. Nepřítel lidského pokolení poražen. V zmatku prchá někam k tlascalským hranicím, nebo spíše leží na tlacopanské hrázi ve vlastní krvi a boulí mrtvé oči do vycházejícího slunce. Tenochtitlán jásá. Velebte bohy a Cuitlahuu!
Nikdy v ten den nepřestali věřit, a i když po tisících hynuli přede zdmi Axaycatlova paláce, v pouličních řežích a pod zřícenými krovy hořících domů, umírali s jistotou, že přijde. Pak viděli pod prapory aztéckých měst do Tenochtitlánu prouditi desetitisíce bojovníků, cítili odhodlání na život a na smrt v sobě i v nich, a jejich víra rostla v jistotu nejbezpečnější. A když je v oné noci probudil skřek lasturových sirén a dunivé údery strašného Huitzilopochtliho bubnu, věděli, že největší chvíle jejich životů přišla. Vyřítili se z domů, zavyli společnou rozkoší a hnali se tmou k tlacopanské hrázi. Utíkají! Poznali to z vítězného křiku zaznívajícího z jezera a smísili svůj divoký řev s jeho. Běží a jsou vražděni, ubíjeni jako namačkaný tah ryb v městské struze, utloukáni holemi a kamením, vyhazováni na břeh, kde sebou mrskají a hloupě mlaskají tlamami. Bijte, bijte! Hoňte nepřátele lidského pokolení a neživte žádného! A obyvatelé Tenochtitlánu, marně se namáhajíce proniknouti očima noční tmu, křičeli rozkoší a hrůzou, a nemohouce zabíjeti sami, krev a pomstu si alespoň představovali. Buďtež velebeni bohové a budiž požehnán Cuitlahua!
Dalo se těžko pochopiti, kde se hned po východu slunce vzala na jezeře taková spousta lodic, když přec v minulých dnech rozkázal Cuitlahua zabavitivšechny, které byly k potřebě, a ty teď stály přiraženy k tlacopanské hrázi, zatímco na ní dokonávali vítězové své dobré dílo. Ale tyhle, rojící se ode všech pobřeží, právě k potřebě nebyly, byl to rozeschlý, polotrouchnivý vrak, propouštějící všemi spárami crkůčky, a tísnili se na něm, více vyšplouchávajíce dlaněmi vodu než veslujíce, starci, ranění, choří, výrostci, ženy; ti při tom chtěli také být. A když na cestě k hrázi spatřili daleko v jezeře plovoucí vojáky nebo někoho, kdo jakýmsi zázrakem našel mělké místo a teď v strachu krčil pod hladinu hlavu, pořádali na ně s křikem veselé hony, rvali se s nimi, tahajíce poloutopené do loděk – nezabíjejte je, nezabíjejte je! –, neboť srdce toho španělského proklatce nebo tlascalského žebráka náleží bohům a maso k slavnostní hostině jim. Všechno viděli: hráz od zaklesnutého mostu až po přeplněnou propust smrti, pokrytou až dolů k mokrým kamenům mrtvolami, v jedné změti rytíře v železe, španělské pěšáky, nahé Tlascalce, aztécké bojovníky v bílých pláštích, opuštěná děla, z náspu převrácené vozy, poházené zbraně a prapory, dodělávající koně, nebohé probodané dívky. Viděli sbírati pro obětní klece raněné vojáky, kteří neměli dosti sil či vědomí, aby sami nalehli na své meče, dívali se na chytráky, kteří se schovali v hromadě padlých a teď pozdě se bili o své životy nebo utíkali přes mrtvá těla, byli zaskakováni, kličkovali jako mezi střelci polní zvěř, dokud za řevu, jásání a chechtotu nebyli přec jen lapeni.
Město vidělo odpadky a strusky vítězství. Čichalo zápachy bojiště a krve alespoň z dálky. A černé davy lidstva na nábřežích i v lodicích se dočkaly, že pobitevní zmatek ponenáhlu přecházel v klidný řád, a mohly se dívat, jak se odnáší do prázdného Axaycatlova paláce ohromná kořist, pozdravovaná při odvláčení děl a rytířských odění vždy znova jásotem a tlačenicemi, které bylo třeba rozrážeti ranami holí městských strážníků, viděli za slunečního žáru odklizovati tisíce mrtvých a vytušili, že ti, nad nimiž$e na hrází tak uctivě sklánějí jejich kazikové, nemůže býti nikdo jiný leč děti císaře Montezumy nebo král Cacama. Pak zhlédli zlatá a stříbrná nosítka. Zástupy projelo zavlnění a ustrnuly v nepohnutém klidu. Král Cuitlahua! Zítřejší císař! Osvoboditel a strašný mstitel! Velký, blahoslavený a svatý! A tehdy se sneslo nad nábřežím a jezerem užaslé ticho a všichni padli na tváře.
Ještě několik takových dnů se sklenulo nad šťastným Tenochtitlánem. Ne už tak prudce vzrušených a tryskajících veselím, jaké lidem dává radost, nýbrž klidně krásných a plných zbožné vděčnosti, jaké poskytuje jen štěstí. Voněly milióny květů snesených ze všech zahrad a plovoucích ostrovů, svítily jejich barvami, zářily slunečním jasem a třpytnou hrou vln na jezeře. Byly to dny císařovy korunovace.
Celé město žilo jen přípravami k nim. Desetitisíce rukou pracovalo na odklizování trosek, tisíce na výzdobě města a stavbě tribun. Rodiny mezi sebou závodily v čistotě oděvů a kráse květin, chystajíce se k průvodům ověnčených dívek a dětí s dary ovoce, kukuřičných klasů, kadidla a kopálu, muži připravovali tance svoje nebo společné s ženami. Umělecká rada, ‚nejvyšší kulturní instituce říše“, chystala s básníky proslovy a velekněz, týž, kterého si dal Cortés tak snadno vyloudit z vězení, si trápil ctižádostivou hlavu skládáním požehnání ještě krásnějšího, než bylo ono při nastolení císaře Montezumy, a tedy než všechny od počátku aztéckého světa. Ze škol a seminářů se ozývaly cvičné zpěvy mládeže, ze shromaždišť hudebníků zvuky fléten, bubnů a lastur a ze všech chrámů i klášterů ve dne v noci modlitby za císaře. A v obětních klecích klášterních zahrad i ve vězení byla chována a živena sta tlascalských mužů, se svým osudem už smířených, Španělů, pološílených hrůzou před příštími dny a nalézajících útěchu jen v modlitbách.
Mysl estéta, milovníka umění a zahrad Cuitlahuy, byla v těch dnech naplněna zbožností.
Neboť příští aztécký vladař byl muž zbožný. Jinak než učený teolog císař Montezuma, jinak než nespočetné sbory správních úředníků, kteří se nazývali kněžími, jinak než lid, který chce své bohy viděti, ohmatávati, čichati a jisti. Náboženství císaře Cuitlahuy bylo bludařské, byli by tehdy řekli v Evropě. Filosofické, byli by usoudili později. Císař Cuitlahua byl žákem svého strýce Nezahualcoyotla, tezcuckého krále, básníka, otce krále a hvězdopravce Nezahualpilliho. A ten v bohy nevěřil. Zakázal dokonce přinášeti jim lidské oběti. Uznával jen „neznámého boha, příčinu příčin“. „Tyhle sochy ze dřeva a kamene,“ řekl kdysi, „nemohou ani vidět, ani cítit – a dokonce už nemohly stvořit nebe, zemi a člověka, pána jejich, neboť nebe, země člověk mohou býti dílem toliko všemohoucího, neznámého boha, stvořitele všehomíra, a já mohu spoléhat jedině na jeho útěchu a jeho pomoc.“ A tomuto „neznámému, neviditelnému bohu“ vystavěl Nezahualcoyotl v Tezcucu na pyramidě chrám plný nádhery o devíti poschodích znázorňujících devět nebeských sfér, se střechou z černého kovu posetou zlatými hvězdami, uvnitř plný zlata, stříbra a drahých kamenů, ale bez jakékoliv sochy nebo symbolu. A tomuto věčnému bohu, plnému tajemství, příčině příčin, se klaněl také zítřejší císař Cuitlahua.
A ve dnech korunovačních příprav, když se zítřejší císař vracel unaven z dlouhých porad s veliteli bojových oddílů o dokonalejším vybavení vojska, z únavných schůzí se soudcovským sborem o uvedení země zas v právní řád, z nepříjemných sporů kněžské rady o pořadu slavnosti i z radostných rozhovorů s uměleckou radou o novém, krásnějším vybudování Tenochtitlánu, hledal v samotě své komnaty osvěžení v četbě veršů, usedaje k oněm půvabným, vějířovitě skládaným tabulkám obrazového písma, z nichž se v opisech zachovaly potomkům jen nejubožejší trosky. A právě teď, kdy se jeho estétsky poživačný život, byť v dobrém slova smyslu poživačný, tak zcela od základu měnil, dojímaly ho svouvážnou krásou právě verše strýce Nezahualcoyotla. Nezpychni svým velkým štěstím, císaři Cuitlahuo, můj synovce, volaly na něho, neboť život jest marnost a dým, a jediné, co zbude, je památka, kterou jsi zanechal, dobrý čin, který jsi vykonal, a nade vším bůh. Hle: „Všechny věci na zemi mají svou metu, a také na nejradostnější dráze jejich marnosti a jejich lesku jim docházejí síly a ony se rozpadají v prach. Celý svět jest pouze hrob a ze všeho, co na světě žije, není nic, co pod ním nebude zasuto a pohřbeno. Prameny, řeky, toky spějí k svému určení. Ani jediný z nich neproudí zpět k půvabnému zřídlu. Ženou se vpřed a chvátají, aby utonuly ve velké náruči světového moře. Věci, které byly včera, už nejsou, věci dneška dožijí možná již zítra. Hřbitovy jsou plny odporného prachu těl, pohybovaných kdysi živoucími dušemi, která snad seděla na trůnech, předsedala shromážděním, poroučela vojskům, podmaňovala si kraje, vymáhala si božskou úctu, nadýmala se marnou, ješitnou nádherou, mocí a panováním. Ale všechna ta krása zmizela jako strašlivý dým vycházející z jícnu Popocatepetlu, aniž po sobě zanechala jiné památky kromě zápisu na stránkách dějepiscových. Kde jste, velikáni, mudrci, hrdinové, krasavci? Smísili se s hroudou. A to, co se stalo jim, očekává také nás a ty, kdo přijdou po nás. Ale přesto, slavní šlechtici a náčelníci, skuteční přátelé a věrní poddaní, nepozbývejme mysli a hleďme k nebi, kde je vše věčné a kam zkáza proniknouti nemůže. Hrůzy hrobu jsou jen kolébkou slunce a černé stíny smrti jen zářícími světly hvězd!“… Tak psal Nezahualcoyotl, tezcucký král, básník, hvězdář, mudřec a vyznavač „neznámého, neviditelného boha, příčiny příčin“.
A pak tedy přišly pro císaře únavné dny korunovačních slavností.
Město jásá, zní hudbou, voní květy a kadidlem, ulicemi procházejí nádherně pestré průvody kaziků, dvora, vítězných vojsk i ověnčeného lidu, konají se hry a tance, hostiny, přednáší se množství slavnostníchproslovů a vzletných veršů. A za dunění bubnů, troubení na lastury a za divokého jásotu dole shromážděných zástupů stoupají po schodech a točitých cestách pyramid vzhůru k svatostánkům procesí kněží a uprostřed nich jsou vedeni ti, kdož budou v příštích chvílích položeni na obětní kámen, aby jejich teplá srdce byla podána bohům.
Ach, Velázquezi de Leon, Francisco de Morla, Juane de Salazar a vy ostatní pohřešovaní rytíři a vojáci z tlacopanské hráze, jest z vás také někdo mezi těmi, kdož kráčejí, usmířeni již s osudem, serpentinou Huitzilopochtliho pyramidy k vrcholku Golgaty? Nebo snad byla rána vám zasazená tak dobrá, že jste se rozloučili s životem ihned, nepadli, nehybní ve svých brněních, s koní a nebyli za nohy staženi do nočních loděk? Ale stoupáte-li v této chvíli kolem dokola Kalvárie vzhůru k jaspisovému bloku, nevzpomínejte ani na okamžik na to, že jste se sem vydali jen z chtivosti zlata, že jste přišli vraždit, olupovat a vypalovat neznámý vám lid, nedovolte, aby na vás padl byť i jen stínek myšlenky o velikosti viny a velikosti trestu, nýbrž pevně se držte jediné naděje, která vám zbývá, že jste mučedníky za kříž, Krista a Matku boží a po chvíli utrpení, která nemůže býti příliš dlouhá, že vás v nebesích obejmou andělé.
V jednom z těchto slavných dnů byl korunován císař Cuitlahua. Na vrcholku Huitzilopochtliho pyramidy, před tváří klečícího lidu, maje hluboko pod sebou město a v dálce na jihovýchodě přes jezero svůj krásný Iztapalapan, teď už, žel, náležející jen nenávratné minulosti, a jeho zahrady tak milované. Byl korunován novou trojnásobnou korunou aztéckou, neboť onu staroslavnou, kterou nosívali jeho předkové, s mrtvé hlavy Montezumovy Španělé sňali a leží někde v hlubinách jezera.
Vše má svůj čas, a ani radovat se není možno věčně.
Do Tenochtitlánu zas přišly všední dny.
Dny starostí a práce desetitisíců. Část města ležela v rozvalinách, mosty v ulicích i na hrázích byly strženy, mnoho rodin nemělo přístřeší a vše bylo třeba rychle dáti do pořádku. To byla první starost Cuitlahuova.
A druhá platila vojsku. Při prohlídce kořisti v oživlém paláci Axaycatlově si znova ujasňoval, že to nebyla větší statečnost ani dokonalejší kázeň, které tak dlouho dávaly vítězství Španělům nad jejich protivníky, nýbrž zbraně. Ale nejprve železo, železo, železo. Věc vzácnější nad zlato. Odkud je mají v takovém množství, že je přibíjejí i na koňská kopyta? Prý roste v jejich zemi. A císař Cuitlahua, převraceje v rukou listy brnění, potěžkávaje kopí a ohýbaje pružné hroty kordů, se opět přesvědčoval, že proti tomuto kovu nemohou jeho měkká měď, cín a křehká lávová sklovina zmoci pranic. Zjišťoval to s hrudníkem poněkud stísněným a s úzkostnou otázkou, zda snad neviditelný bůh miluje jeho nepřátele, dav jim do rukou takový dar, více než aztécký národ, jemuž jej odepřel. Je možné vyvážiti nedostatek železa množstvím, nenávistí a opovrhováním smrtí? Musí to být možné! Radil se se svými zbrojaři a kováři. Činil pokusy. Rozkázal překovati část španělské zbroje a zbraní v bodla a vidlice, připevněné na dlouhé tyče, a opatřil si tak proti španělské jízdě zbraň nad jiné účinnou. S děly, žel, se mnoho podnikati nedalo, ne proto, že by nějaký Kastilec z klece nebyl za dar života ochoten prozradit jejich tajemství, nýbrž že střelivo leží utopené v jezeře a prach z dělostřeleckých pytlů byl rozházen a zmoklý rozdupán po hrázi. Ale bohům budiž děkováno i za to, co tu nepřátelé zanechali. Cuitlahua doplňoval a nově organizoval armádu. Vzdálenějším kazikům, aby mu mohli dodati více mužstva, slevil část daní a vojsko cvičil v jiných způsobech boje, než jakým bylo od pokolení zvyklé. Využíval zkušeností nabytých v boji se Španěly. Dal nově opevňovati město. Neboť na nový pokus bílých barbarů, byť v nejbližší budoucnosti nedosti pravděpodobný, napadnouti Tenochtitlán znova, musil býti připraven. A to vše vyžadovalo celého muže, všechnu energii a všechno myšlení. Rozkošné dny iztapalapanské byly tytam.
A Cuitlahua mnoho přemýšlel o stavu své říše. Chápal, na jak vratkých základech stojí stát nestmelený jiným leč vůlí panovníkovou. Jistě, střed Mexika ovládá dokonale, jeho vojáci se bili dobře a nadšeně, také Tezcuco u Otumby bojovalo, třeba špatně, ale vzdálenější kraje se udržují v poslušnosti jen strachem a v okrajových zemích je moc císařova pochybná. Jeho předchůdcům se ani nesnilo, že by někdy odněkud mohlo přijít nějaké nebezpečí, byli příliš bohorovní, žili jen svému přepychu, okázalostem, radosti – což ještě nedávno býval on jiný? –, vše ostatní odkládali, podceňovali a mnoho zanedbali. Tlascala například! Cizí kamenná pecka vězící v těle Mexika jako v mramoru kaz. Po generace s ní válčili. Pro kousek bližší cesty k moři. Ale bojovali s ní spíše jen proto, aby tam pozajímali dosti obětí pro své bezmocné sochy, a válku nikdy nedovedli do konce, vždy císaře omrzela. A přec mělo býti Tlascaly už dávno dobyto, nebo s ní měla být sjednána dohoda, a ta za trochu soli, bavlny a oleje, k nimž jí zatarasili přístup, byla možná. Ovšem nikdo nemohl předvídati, že přijde někdy nějaký Cortés! Přišel. Je smír možný ještě dnes? Pochopí tvrdohlaví horáci, že je dnes postavení anahuackých národů jiné, než bylo ještě před rokem? Že konec samostatnosti Mexika jest také koncem svobody jejich? Sotva to pochopí. Jsou příliš nenávistní, zavilí, nevzdělaní, tupí. Budou v nabídce Cuitlahuově viděti nějakou válečnou lest. A přec ruka k smíru nebyla nikdy podávána poctivěji, než jak ji podával on.
Učinil ten pokus.
Vypravil do Tlascaly mírové poselstvo. Poprvé od založení mexické říše projevil mocný aztécký císař ochotu jednati s Tlascalou.
Když od hranic do Tlascaly přichvátali běžci oznamující, že se k jejich hlavnímu městu blíží poselstvo aztéckého císaře, šest šlechticů na nosítkách a za nimi řada pěšáků s nákladem soli, bavlněných látek a měchů oleje, nevěřili Tlascalští svému sluchu.
Ale Cortés uvěřil ihned. Znal důmysl Cuitlahuův. A věděl, že tohle jest snad nejnebezpečnější chvíle jeho mexického podnikání.
Poslat aztéckým poslům naproti několik jezdců a dát je pobít, dříve než budou mluviti? To byla první jeho myšlenka. Ale zamítl ji. Nemůže potřebovati nové komplikace, Tlascalci jsou příliš žárliví na svá práva rozhodovati sami, lid je proti Španělům pobouřen, Cortésovo vojsko v rozkladu. Rozhodl se čeliti diplomacii diplomacií.
Okamžitě se s doňou Marinou odebral k svému hostiteli Maxixcovi. Mluvil jejími ústy, nenechávaje nevyužitý ani jediný argument cti, rozumu i zájmu, aby pohlavára přesvědčil, jakým neštěstím by pro Tlascalu bylo, kdyby aztéckou nabídku přijala.
„Domníváš se snad, Malinche,“ odpověděl mu Maxixca poněkud přitrpkle, „že jsou Tlascalané národ tak pošetilý, že ihned neprohlédnou aztéckou lest? Přijali jsme tě jako přítele v době pro tebe nejhorší. Ležel jsi v mém domě bez vlády a bylo by tě přemohlo dítě. Nevěříš snad nám a mně?“
Vzápětí spěchal Cortés k otci Xicotencatlovi.
A slepý stařec, slyše Cortésův hlas a vyslechnuv slova doni Mariny, tápal rukou, až nalezl Cortésovu dlaň.
„Slyšel jsi, Malinche, na kterémkoli místě širého Anahuacu, že by Tlascalec byl kdy zradil hosta?“
Ale Pedro de Alvarado, který byl poslán se svou ženou k švagrovi, mladému Xicotencatlovi, se vrátil méně uspokojen. Velitel vojsk vyslechl jeho řeč plnou nadšení, bojovnosti a sebevědomých slibů do budoucnosti, ale vyslechl ji mlčky a s tváří nepohnutou.
„Jsou to vyslanci,“ promluvil, „a posvátná úcta jde s nimi. Vyslechněme je.“
Aztécké poselstvo přišlo. Do prostranné místnosti Maxixcova paláce byla svolána rada čtyř velkých náčelníků, rozšířená o předáky a pohlaváry Tlascaly.
Přišli aztéčtí vyslanci se svým průvodem. Dotkli se čel a země a obřadně složili dary svého císaře.
V napjatém tichu jejich mluvčí promluvil:
„Náš velký pán vám nabízí stálý mír a spojenectví. Přeje si, aby naše národy zapomněly na všechny minulé spory a památku na ně aby na věky pohřbily. Náš pán vám praví mými ústy: Uzavřeme smlouvy mezi sebou, spojme se se všemi národy Anahuacu a braňme společně svou zemi proti bílým mužům. Kdybyste ještě dále poskytovali útulek cizincům, kteří zneuctili a zbořili vaše chrámy, uvalili byste na sebe hněv bohů. Spoléháte-li na pomoc a přátelství svých hostů, budiž vám výstrahou osud Tenochtitlánu. Také on je ve svých zdech přátelsky přijal, a za to jej naplnili krví a popelem. Rozpomeňte se na naše společné bohy, nedopusťte, aby cizinci ve své nynější bezmoci ušli vašim rukám. Obětujte je ihned uraženým bohům. Učiníte-li to, nabízíme vám spojenectví a obnovení přátelských obchodních styků a do svobodného státu tlascalského se zas vrátí hojnost a blahobyt, o něž jste byli tak dlouho olupováni.“
Takovou řeč od Aztéků v Tlascale ještě neslyšeli. Všichni vycítili osudovou závažnost okamžiku. Věděli, že jde o bytí svobodného státu a o bytí jejich. A s vědomím odpovědnosti pronikly na povrch všechny rozpory citové, názorové i zájmové. Ve shromáždění zasedala vojenská skupina mladého Xicotencatla, a ta nehodlala zapomenout na podzimní porážku v soutěskách, prahla po odčinění potupy a se zlomyslným zadostiučiněním posuzovala nezdar výpravy do Mexika. Byli tu zástupci kněžstva, kteří se nedali klamati Cortésovým vyčkáváním a věděli, co se má státi s jejich bohy, privilegii a majetky. Stáli tu kazikové, kterým tanul na mysli rozvoj tlascalského hrnčířského průmyslu a výrobyagávových látek stykem s bohatou aztéckou říší, příjmy, které by tím plynuly do jejich pokladen, a trochu také myslili na své ženy, kterým by tak dobře slušely šaty z pestré tenochtitlánské bavlny. A v čele shromáždění seděli na svých chudých trůnech představitelé nejvyšší šlechty, čtyři velcí náčelníci, praví vládcové země. Nebylo možné, aby se rozpory nestřetly.
Za velkého ticha aztéčtí vyslanci domluvili. Dotkli se zas čel a země a odešli, aby venku vyčkali rozhodnutí Velké rady.
Ale poslové nemohli býti ještě ani tak daleko, aby neslyšeli hlasy z poradní síně, a Xicotencatl, horkokrevný velitel vojsk, již nevydržel. Vykročil vpřed a volal:
„Přijměme aztéckou nabídku ihned! Je mnohem lépe, spojíme-li se se svými pokrevenci, s nimiž mluvíme stejnou řečí, s nimiž máme stejnou víru a stejné náboženství, než abychom upadli do rukou surových cizinců, kteří sice o víře mnoho hovoří, ale nevzývají jiného boha než zlato.“
Bylo to spíše vášnivě vykřiknuto než řečeno. A čtyři velcí náčelníci tlascalští s úžasem viděli, jaký ohlas ta slova vzbudila. Neprojevil se ani slovy, ani výkřiky, promluviti bez vyzvání mohlo snad býti prominuto synu náčelníkovu, nikomu jinému, ale smýšlení mladých lidí se zračilo příliš zřejmě v jejich vypjatých hrudnících a planoucích očích. Čtyři velcí náčelníci seděli na svých trůnech s tvářemi nehybnými a tvrdými.
Vstal starý, slepý Xicotencatl, a přemáhaje rozhořčení nad synovou smělostí, snažil se mluviti klidně:
„Přes hlavy našich synů musí přejiti ještě mnoho let, než poznají Aztéky. Ti se nemění, v ústech mají krásná slova, ale jejich srdce jsou nevěrná. Nabízejí Tlascalcům přátelství, ale je to jen strach, který je k tomu dohání, a jakmile strach přejde, navrátí se k starému nepřátelství. Kdopak jiný než tito lstiví nepřátelé nám tak dlouho odpírali nejnutnější potraviny, jimiž teď ve svých nabídkách tak plýtvají? A není zásluhou bílých mužů, že k nim nyní máme přístup? Vyzývají nás, abychom bílé muže obětovali bohům! Abychom obětovali bojovníky, kteří se bili za Tlascalu a teď spoléhají na naše pohostinství!“ A slepý stařec, polemizuje skrytě se synem, volal zvýšeným hlasem: „Bohové nenávidí bezectnost… A což nejsou naši hosté bytosti, jejichž příchod výroky bohů již tak dávno prorokovaly? Nuže, použijme jejich přítomnosti, spojme se s nimi a postupujme společně s nimi, dokud nepokoříme své pyšné nepřátele.“
Velitel vojsk se chvěl tajeným hněvem.
Na trůnu se pozvedl náčelník Maxixca:
„Bílí mužové jsou naši přátelé. A jsou to naši hosté. Kdo kdy slyšel, že by Tlascalan zradil svého hosta a přítele…“
Dále nedomluvil. Neboť mladý Xicotencatl, neovládaje se již, postoupil a vykřikl:
„Raději zrazujete vlast!“ A s očima divoce rozhořenýma vášnivě volal, opláceje otci polemiku o synech příliš mladých: „Je mezi vámi někdo dosti pošetilý, aby věřil, že se cizinci bili za Tlascalu? Zaprodáváte zemi lupičům, vrahům a rouhačům!“
To bylo přespříliš. Shromážděním se přelila vlna zděšení. Syn porušil úctu k otci! Poddaný k velkému náčelníkovi!
Stařec Xicotencatl beze slova povstal na svém stolci. Zdvíhaje nad hlavu zmítající se pěsti, šel za hrozného ticha po paměti v místa, odkud zazníval hlas nezdárného. Jeho věrní ho mlčky provázeli, razíce mu cestu.
Obklopili na odpor se stavějícího velitele vojsk, sevřeli mu paže, smýkali jím k východu, a otec, dotýkaje se jeho ramen, spíše symbolicky než násilím ho vyhnal z poradní síně. A oni velitele vojsk vyrazili dveřním otvorem… Bráti do shromáždění zbraně dovoleno nebylo.
Slepý stařec, bledý a zachvívaje se na celém těle, byl odveden zpět k trůnu.“Zříkám se svého špatného syna! Zavrhuji ho!“ volal, vysoko se vztyčuje.
A v tomto strašném vzrušení a v tichu tak těžkém, že nepropustilo ani hlubší vydechnutí, rozhodla se také věc.
Naše pře je ztracena, pomalu se zas roztepávala srdce mladým válečníkům. A kněží, stojící zde bledí a se sklopenými víčky, nedovedli ještě dlouho nabrati dechu, neboť věděli, že je konec jejich bohům, konec jejich panování a konec jejich bohatství. Ale do sporu mocného otce s mocným synem se neodvážil mísiti nikdo.
„Pokračujte v poradách!“ zazněl hlas Xicotencatlův a přes vypětí vší vůle chřestivě zachroptěl.
Velký náčelník Maxixca domluvil svou řeč. Promluvili jinými slovy totéž druzí dva velcí náčelníci. Rozhodovali oni. Aztécká nabídka byla zamítnuta. A mladý Xicotencatl byl opuštěn jako tehdy v soutěskách, když ho v rozhodnou chvíli bitvy jeden ze spoluvůdců vyzval na souboj. On, jehož divoce lesklé oči přes vášně, které z nich sršely, viděly dále než vyhaslé zornice otcovy.
Když na dvoře spatřilo aztécké poselstvo zuřivého velitele vojsk vybíhati z paláce a uslyšelo několik nenávistných prokletí vykřiknutých se zaťatými pěstmi do oken poradní síně, nečekalo déle, nechalo dary dary a hledělo co nejrychleji vyjiti z města, neboť se v neukázněné Tlascale bálo o životy.
Císař Cuitlahua přijal zprávu svých poslů klidně. Neočekával jiného. To se mstily staré hříchy.
|
Dobyvatel: Information and licence 