Hněv lidu
Když Narvaezovi vojáci, kteří už tolik slyšeli o půvabech života v Tenochtitlánu, táhli pustou hlavní třídou kolem vymřelých staveb z růžového, pórovitého kamene a když pak spatřili před Axaycatlovým palácem jen prázdné prostranství s náspy od bojovníků opuštěnými, měli dojem, že člověk stojící v osamělé lodici na jezeře jest opravdu jediným obyvatelem tohoto zakletého kraje. Ale mýlili se. Město žilo životem velmi rušným. To se při příchodu vojska jen stáhlo do vnějších okresů.
Do jakého to postavení uvedl Cortése Alvarado? Mexická posádka, pokrytá ranami ještě nezajizvenými a kulhající v obvazech, kubánské vojsko zklamané, zaražené a jen z úzkosti se nebouřící, na deset tisíc bojovníků vmáčknutých do dvorů a budov Axaycatlova paláce, a na vrata buší hlad.
Venku čeká národ. Ne vojsko, národ. Vojsko je vázáno na místo, kde jest možno napadnout je a svésti bitvu, národ, lstivý, nenávistně čekající, rozhodnutý zabít nebo býti zabit, je všude a není nikde. Kolik obětí bude stát, vyprostit se z tohoto postavení a ovládnouti znova město, které už tak poslušně leželo u Cortésových nohou?
Alvarada nepotrestal. Nebylo účelné dotýkati se Slunce, miláčka Tlascalanů, a zbavovati se v chvíli tak nebezpečné jednoho z nejstatečnějších důstojníků. Ale Cortés byl podrážděn. Tak, jak ho jeho okolí ještě neznalo. On, který se dovedl tak ovládat a v každém postavení zachovávat jasnou hlavu, jako by nevěděl, co třeba podniknout zítra a co za půl hodiny. Na své důstojníky se osopoval, s Montezumou odmítal mluvit.Ten k němu poslal své šlechtice, aby ho požádali o rozmluvu.
„Co je mi do toho císařského psa, který dovoluje, abychom před jeho očima hynuli hladem?“ obrátil se zlostně ke svým důstojníkům.
Olid, Ávila a Velázquez de Leon se snažili mírnit jeho hněv a nesměle mu připomínali, nebýt Montezumy, že by snad už nikdo z mexické posádky nežil. Ale tím ho jen popudili.
„Což nás ten pes neklamal s Narvaezem? A nedal nám zavřít trhy, abychom pomřeli hladem?“ křičel.
Obrátiv se zuřivě k dvořanům, dal Aguilarem překládat:
„Jděte a vyřiďte svému pánovi a jeho lidu, ať otevrou trhy, nebo že si je otevřeme na jejich útraty sami!“
A odešel. Odešla také deputace, porozuměvši Cortésovu hněvu, a snad také slovu pes.
těch dnech učinil velitel jen jedno vážnější rozhodnutí. Poslal do hry novou figuru, kterou dosud držel v záloze. Cuitlahuu, knížete iztapalapanského, bratra císařova, téhož, který je na jejich pochodu do Mexika ve svém krásném městě tak královsky přijal a jehož uměleckému vkusu a nádherným zahradám se obdivovali. Cuitlahuu, kterého dal Cortés, podezřívaje ho z účasti na tezcuckém spiknutí, zatknout a věznil v Axaycatlově paláci. Teď ho z žaláře povolal k sobě. Mezi oběma muži se rozvinula rozmluva, během níž se Cortés znova přesvědčoval, že císařův bratr je muž nejen hrdý a vzdělaný, nýbrž i správně politicky usuzující, který při své bystrosti arci rozumí také tomu, proč ho velitel volá, a že to, co mu nepřímo nabízí nebo čím ho alespoň láká, není nic menšího než císařská koruna aztécká. Oba hodnostáři se dohodli na společné práci a Cuitlahua hrdě, v plném zas lesku krále iztapalapanského, odešel: jednat s kaziky a krotit po pomstě prahnoucí lid.
Ale bouře se přesto přivalila velmi brzy. Zřejmědříve, než mohl nový čekatel trůnu uplatnit svůj vliv. Přišla zcela neočekávaně.
Stalo se to téhož dne, kdy Cortés napsal do Villy Ricy list, v němž oznamoval svůj návrat do Mexika a projevoval naději, že neklid mezi tenochtitlánským obyvatelstvem brzy zdolá. A posla s psaním odeslal.
Ale netrvalo déle než půl hodiny a někdo vší silou buší na bránu, křičí a jeho kastilská slova nevěstí nic dobrého ani těm, kdož pro vzdálenost neslyší více než zvuk známého jazyka. Otvírají. Venku stojí před chvílí odešlý posel, zsinalý, vyčerpaný během, s ranou v týle a s krvácející rukou.
„Město je ve zbrani! Zenou se sem! Padací mosty jsou zdviženy!“
Trubte na poplach!
Polnice zavřeštěly. Přes deset tisíc bojovníků je rázem na nohou a sahá po zbraních.
Axaycatlův palác se hájiti dá. Je to shluk domů oddělených od sebe dvory a zahradami. Budovy jsou jednopatrové, jen prostřední, největší, má v druhém poschodí přistavěnu řadu spolu nesouvisících komnat, které se na ní tyčí jako věžičky. Kolem staveb je široký pás volného prostranství. A za ním hradby. Nejsou vysoké, dají se přešplhati bez zvláštní námahy, jsou však chráněny dřevěnými ochozy, věžemi a Cortés dal mimo to do nich prorážeti otvory pro ústí třinácti děl a střílny pro hákovnice.
Palácem vřeští trubky. Vojáci vybíhají z budov, nasazujíce si přilby a dopínajíce bavlnou vycpávané kabátce. Z chatrčí a kolen, nouzově vystavěných po palácových dvorech a v zahradě, se ženou na určená místa ke hradbám tisíce polonahých domorodců s kopími a luky.
Město se blíží.
Zní to z dálky jako hukot protržené hráze, či jako kroupami rachotící mrak chystající se upustit svůj neblahý náklad.
A hukot se mění v řev, v jekot vysokých hrdelních tónů, probíjený duněním bubnů a skřečením lastur, ve vřavu, kterou sice dokáží snésti otrlé nervy starých válečníků, ale před níž Narvaezovým nováčkům zsinají tváře a samostříly v chvějících se dlaních se stávají neupotřebitelné. A sražený dav se žene přeplněnými ulicemi; vzbuzují představu, že se jeho rozpínavou silou vydují. Ano, je to pouze dav, ve své většině nahý, jen s opasky a na nich s váčky k zakrytí mužství, nedostatečně a nazdařbůh ozbrojený kopími s hroty měděnými, kamennými nebo jen v ohni ožíhanými, s luky, praky, ale v změti je možno rozeznati také ojedinělé bojovníky z vyšších tříd a je viděti muže s chuchvalečky bavlny na rudých čelních páskách, z nichž každý vykřikuje slávu o jednom zajatém nepříteli. Zátopa se valí. Její nárazná síla je strašlivá. Ulice ji už chrlí. Náměstí před palácem se zaplňuje. Ploché střechy nejbližších domů se začernaly jakoby rojem žravých mravenců a odtud padá do pevnosti první déšť kopí, šípů a kamení.
Lidská vlna se žene proti hradbě.
„Palte!“
Rána z děl přehlušila vřavu a bojiště zahalila oblaka kouře.
Znali zvuk těch vražedných trub, jejich oheň a dým, ale znali jej pouze ze španělských slavností, ne z účinku. První řady se zakolísaly. Ale bylo to jen zakolísání, jen sotva vteřinové prohnutí lopatek dozadu, neboť nával za nimi je nemilosrdně žene vpřed, a ony řvou a letí, smýkány přes mrtvé, ani nepozorujíce, že jsou sráženy salvami hákovnic. Narážejí nahými těly na zeď, prsy na střílny děl, vkliňují kopí do mezer mezi stavební kvádry, zvedají jedni druhé, šplhají na zdi a padají vzápětí střemhlav do pevnosti nebo naznak na hlavy dole stlačené hromady. Tlascalské oštěpy sviští. Ale hlav vynořujících se nad hradby neubývá, ani rukou, vrhnuvších kopí a řítících se dolů; jsou vystřídávány stále novými, zvyšují u paty zdi pahorek padlých a pomáhají spolubojovníkům jen snáz nahoru. Třináct znova nabitých děl pálí do lidských hrudníků přiražených na střílny a zachycujících, než jsou rozhozeny do všech stran, železný náboj, takže ústí budou brzy zatarasena nadobro.
Zoufalé zápolení trvá hodiny. Otoky chvílemi chabnou, ale neustávají, a po každém jejich odlivu se zdá, kdyby byl nápor vydržel ještě chvíli, že by bylo všemu konec, protože by ruce nestačily vkládati šípy na tětivy a pomocníci přinášet oštěpy. Padlých obránců je mnoho. Kamenné náboje praků vystřelované z teras domů jsou sice proti rytířským oděním neškodné, odrážejí se také od přilb a jsou tlumeny nárazem na vycpané kabáty, ale mezi nahými těly tlascalských vojsk působí spousty. Volný pás prostranství mezi budovami Axaycatlova paláce a hradební zdí se plní mrtvými a raněnými, na jejichž odnášení není kdy.
Odpoledne se zdá, že útok zvenčí začíná být veden, že to není jen vášeň, která jej řídí, že nabývá účelnosti a důmyslu. Aztékové přivlékají velké klády, a rozhoupávajíce každou čtyřiceti rukama, bijí rytmickými údery do zdiva. Postavili se mimo přímku střelby palebných zbraní a zasáhnouti je šípy také není možno, protože každá hlava, která by se vysunula nad cibuřím, by byla smetena. Jediné, co možno podniknout, je postavit na ohrožená místa oddíly hákovnic, samostřílů a tlascalské kopiníky, ať nečinně čekají, a dovedou-li, ať se modlí, aby zeď vydržela. Rány duní pravidelnými nárazy, klády se na svých koncích třepí, a hradba odolává. Ale z prostranství před palácem i se střech domů počínají nenadále létati drobounké ohýnky zápalných šípů a pod nimi se k hradbám žene nově seřaděný útok, štvaný starou vášní a novou nadějí, a ten také jako by hořel, neboť dav nese vysoko zdvižené zapálené otepi. Ti, kteří s ohněm dobíhají až k hradbám, jej metají přesně. Kamenné domy vzdorují, ale po nádvořích jsou rozestaveny stovky tlascalských kolen a nouzových chýší krytých chvojím, a ty brzy plápolají plameny. Oheň se rychle šíří. Část vojáků je řízena k požárům, ale není vody. Sotva stačí na žízeň. Snaží se zdolati živel ubíjejíce jej hlínou a pískem, ale počíná již hořeti také část opevnění, ta, kterou Cortés zesílil trámovím k snazšímu přístupu na hradby a ke krytí děl. Je nebezpečí, že se požár přenese na palácové budovy, jejich okna nejsou ničím kryta a bavlněné záclony a rohože chytají. Velitel se odhodlává zevnitř učiniti to, o co se oblehatelé marně pokoušeli zvenčí. Dává přivléci děla, rozstřeluje zeď, a ta se řítí v plamenech a kouři s hořícím trámovím, otvírajíc tak nepříteli průlom. Cortés k němu staví děla a střelce, aby trvalým střídajícím se ohněm znemožňovali nepříteli vtrhnouti do opevnění.
Zběsilé bojování trvalo do večera.
Jen do večera, neboť anahuačtí kmenové po západu slunce neválčí, ale klid nepřinesla posádce Axaycatlova paláce ani noc. Sotva že se mohli prodrati k vědrům, nachlemtati se vody a marnotratně ji rozlévati po bradě a prsou. Svaly byly vyčerpány a zbičované nervy chtěly spát. Ale bylo třeba hasiti znova vyšlehující ohně, přenášeti raněné a shromažďovati mrtvé, tarasiti průlom v hradbách, ošetřiti zbraně, státi na hlídkách, připravovati na ráno stero věcí, jichž bude nezbytně potřebí, nemají-li do jednoho zahynout. A když po vystřídání stráží bylo možno na několik chvil ulehnout, jedno kam, rudly polosny narvaezovských nováčků krví a požáry dneška, a vykřikoval-li zvenčí ze tmy nějaký Azték do jejich polobdění své vyhrůžky, měnily se jim v ďábelský smích nad příjemnou vyjížďkou do Yukatanu. Panno Maria! Zachraň! Neboť toto jméno bylo jediné s to, aby plašilo hrůzy a dávalo úzkostem ze zítřka naději na zázrak nebo alespoň na nebe těm, kdož padnou na rtech s ním.
O zítřku uvažoval také Cortés.
Bděl do pozdní noci, jsa stále u svých vojáků. S výjimkou několika minut, kdy vběhl do svého příbytku, aby řekl doně Marině, že je zdráv. Byl u děl, u tesařů, u ranhojičů, obcházel stráže, dával rozkazy. Teď se v průvodu dvou důstojníků přesvědčuje o zajištění císařova paláce a vězně příliš vzácného, aby se na něho smělo zapomenout. Palác je temný, tichý a jakoby vymřelý. Co dělá Montezuma? Cortés ho neviděl od chvíle, kdy po návratu do Mexika stroze odmítl Montezumovo přivítání i rozmluvu s ním, a od těch dob císař chlapecky vzdoruje. Nezbývá mu konečně jiného. Ale bitvu ze svých komnat jistě sledoval. Patrně si pro hroznou útěchu po tisíci a prvé opakuje beznadějná slova Nezahualpilliho proroctví a modlí se. Ale už ani zač se modlit není, leda snad za klid ve větrném hrobě věže Huitzilopochtliho chrámu. Nu, modli se, živý mrtvý, k svým bohům, kteří ke všemu ani bohy nejsou, počítej ještě chvíli nárazy vln, které tebou zmítají a pohazují tebou jen na místě neodnášejíce tě nikam! Není ti pomoci. Ani Cortés pro tebe neví rady kromě té, kterou ti dal už tolikrát. Zdechni tedy jako pes, odmítáš-li utéci se k velké pomocné Marii!
U hradební zdi propustil Cortés oba důstojníky a sám vystoupil na nízkou vížku na ní. Pozoroval nepřátelský tábor. Ležel mimo dostřel palebných zbraní. Po celé jeho šířce planuly nízké ohně, ty blízké osvětlovaly tváře dřepících lidí kolem nich a jejich zátylky nechávaly ve tmě, ty vzdálenější byly pouze světelnými kruhy, které přecházely do noci už jen rudými body. Skupiny Indiánů se plížily k hradbám, aby kradly své mrtvé, a Cortés dal rozkaz, aby byly ponechány s pokojem, je to práce užitečná, dny jsou parné. Nic zvláštního se nedálo a velitel, napínaje sluch, zda by nevypozoroval něco podezřelého, se uklidnil. – Šumění a bzukot ležení byly pravidelné. Také Aztékové byli unaveni.
Zakryt tmou a pod oblohou bez jediné hvězdy rozvažoval o dnešním dni. Je to snad, patrně, jen velkoměstský dav, který proti němu stojí, nebezpečný pouze v překotnosti prvního náporu, není jednotné vzpoury, není válečného vedení a nenávist luzy utopí zítra v krvi a hrůze. Snad chtějí podniknout nový útok, snad se chystají k obléhání, ale ať tak či tak: předejde je. Není už velitelem hloučku, jakým byl před výpravou k pobřeží, dnes ho poslouchá velká, dokonale vyzbrojená armáda. Narvaezovi nováčcipři křtu ohněm jakžtakž obstáli. Dostal Je do postavení, kdy není jiné volby leč zabíjet, a dobře zabíjet, nebo býti zabit.
O Cuitlahuovi nemá od rozhovoru s ním zpráv, nemůže je také ještě mít. Ale mezi nepřáteli není. Císařův bratr je zkušený válečník, byl by útok vedl účelně, v tradičních jednotkách úderných houfů, patrně s berany a žebříky, a ne takhle zmateně, nesmyslně a s takovým mrháním silami. Snad tedy pracuje pro Cortése. Snad jedná s kaziky. Snad, zlákán nadějí na císařskou korunu, se brzy objeví. A ví bůh, že mu ji Cortés dá.
Řeřavost táborových ohňů ponenáhlu chladla a ty vzdálenější vsála do sebe již noc. Cortés scházel po stupních hradební věže. Ráno udeří.
Promluvil ještě s několika důstojníky ve službě a kráčel ztichlou pevností domů, aby několik půlhodin spal.
Byly to opravdu půlhodiny. Před rozedněním, jsa provázen mužem s pochodní, byl v plném válečném odění již mezi svými.
„V táboře naproti se něco děje,“ přivítal ho svým klidným hlasem Velázquez de Leon a Cortés byl rád, že muž, na něhož prvního padl dnešního rána odlesk jeho pochodně, byl právě tento přítel.
„Připravte výpad! Kromě děl, hákovnic a nejnutnější posádky vše do útoku! Jezdce k branám! Vše v největším tichu!“
A zas vystoupil na hradební věž. Bylo chladno a železné listy brnění a drátěná košile studily až na kůži. Pro mlžnou tmu nebylo vidět ani vlastní tělo a zrak se neměl čeho zachytit. Cortés poslouchal, zbystřuje sluch, který jediný mu mohl něco říci. Také tam na druhé straně už vstali. Šumot tábora byl hlučnější, byl hlavně jiný než včera, Cortésovi se zdálo, že vzrušenější. Ale jednotlivé zvuky ucho nerozeznávalo. Chvíli postál a sešel zas dolů.
Před ubikace vycházeli vyburcovaní vojáci a v místech, kam nebylo trhlinou ve zdi vidět, si svítili loučemi. Z chýší na nádvořích a v zahradě vybíhali
Tlascalané. Důstojníci, pomáhajíce si ranami, tlumeným sípotem volali po klidu.
Ještě dvakrát vystoupil Cortés na své stanoviště na věži. Vlhká tma počínala šednout. Bylo již rozeznati vlastní tělo a kameny zdiva. Je trapné stát několik desítek kroků od mlžné temnoty, o níž víš, že je plna dění, dění tebe se týkajícího, a nemoci její oponu rozetnout máchnutím meče nebo zažehnouti pochodní. Obloha šedla svítáním. Dole za vůdcovými zády se u hradebních vrat řadili jezdci a lehké oddíly k výpadu. Nejblíže brány a v čele nasedlých rytířů stál nejmilejší velitelův panoš, Juan de Salazar, drže za uzdu Cortésova koně.
Do pevnosti padl kámen nedočkavě a nazdařbůh vržený z praku. Udeřil Narvaezova vojáka do úst, a ten padl. Když mu pomohli vstáti, potácel se odtud, vyplivuje do dlaně zuby a krev.
Rychle svítalo. Jemné mlhy nad nepřátelským táborem se rozplývaly.
Ale jaké to záhadné stíny, podobné velkým ptákům nebo člunovým plachtám, spatřil Cortés v řidnoucích parách či spíš nad nimi, tam, kam až nemohly sahati hlavy bojovníků?! Obraz se čistil. Praporce to byly! A ten pestrým peřím na koberci vyšívaný, starobylý prapor Mexika s orlem tisknoucím ve spárech pardála velitel letmo poznal.
Proti Cortésovi stálo vojsko. Ne již dav. Vojsko seřaděné ve spořádaných bitevních houfech.
Cuitlahua!
To jméno zaznělo hvízdnutím dravého ptáka. Cuitlahua! Cuitlahua! A se zvukem toho jména v uších sbíhal Cortés po schůdcích hradební věže, dávaje už u východu z ní zdviženou pravicí důstojníkům u děl znamení k opatrnosti.
Sedal na koně a pomalé, skoro lenivé položení nohy do třmenu a vyhoupnutí do sedla chtělo zdůrazňovati klid, který se měl přenésti na ty, kdož Půjdou za ním.
Obrátil koně k jezdcům. Vytasil kord.
„Buďte připraveni! Po vypálení děl vyrazíme. Miřte pikami mezi oči! Zvítězíme jako vždy. Panna Marie nás vede.“
Otočil zas zvíře čelem k vratům a stál nehybně jako ulitý z bronzu.
Chvějící se srdce Narvaezových nováčků se podobala srdcím malých ptáků svíraných cizí dlaní.
Dvanáct paží, šest a šest, drželo vráteň, aby v danou vteřinu otevřelo bránu.
Cuitlahua!
To jméno znělo dravčím hvizdem stále.
Cuitlahua, král iztapalapanský, skvělý hostitel, milovník umění a květů. Ale také pyšný Azték, opovrhující Cortésovým lákáním císařskou korunou, jdoucí mstít sebe, potupu vlasti, urážku bohů a šest set povražděných na úpatí Huitzilopochtliho chrámu. Je to on! Jen on mohl shromážditi takové vojsko. On vede odboj. On, který zaměnil vůni zahrad za mužský pach svých bojovníků, své sochy za žehelový meč, dračí symboly na reliéfech svých bazénů za přímý pohled do očí a do tlamy válečné litice. On, stojící někde pod prapory aztéckých měst mezi kaziky a šlechtou v pérových plumajích, mezi opeřenými přilbami v podobě dravých zvířat, uprostřed starých bojovníků s bavlněnými střapečky na rudých čelních páskách, s polonahým lidem, se zběsile pobíhajícími kněžími, se všemi těmi, jež spojila jediná myšlenka a šílená vůle: pomsta, pomsta, pomsta.
Vteřiny čekání tikaly hlasitě mladým vojákům ve spáncích.
Jitřní ticho se rozskočilo výbuchem strašlivého zařvání. Nelidského a pekelného. Zaječely lastury. Zahlomozily bubny. Do pevnosti vlétly s okolních střech vystřelené kameny. Déšť kopí. Lidé padají.
Lidská masa se žene. Žene se a řve.
Vteřiny čekání zuřivě bubnují v tepnách.
Těla dělostřelců s doutnáky v dlaních jsou vypjata do strnulosti.
Kolik kroků k dostřelu má ještě to řítící se peklo? Patnáct, či už jen deset? V strašlivém rozčilení tonení možno odhadnout. To vědí jen dělostřelci u střílen. Pět? Či už jen…
Základy Axaycatlova paláce se zatřásly. Ušní bubínky zalehly. To vypálila všechna děla.
Otevřenou branou vyráží v čele svých jezdců Cortés. Cortés a Sandoval. Do chuchvalců a mračen dělového dýmu. Cortés, Sandoval a Velázquez de Leon.
A druhou branou, zatknuvše ostruhy do koňských slabin, Alvaradové, Olid, Ordaz, Pizarro.
Ženou se přes mrtvá lidská těla. Narážejí na živá.
„Bijte!“
Nikoli, není možno se bránit, dostalo-li nadšení prvního útoku takovouhle ránu mezi oči, a když se hned vzápětí v kouři ještě nerozprchlém řítí vějířovitě rozprostřená jízda, vniká svým železem jako nůž mezi ty, kdož chtěli dopředu, a za ní klusají pěšáci, probodávajíce a rozsekávajíce vše, co je živé, a v patách jim řve z klecí právě vypouštěná vychrtlá zvěř tlascalská, jejímuž návalu nestačí brány. Přec bojují.
sebevražedných skupinách se vrhají na koňské nohy, věší se na ně, a snažíce se jezdce překotit, hynou dříve, než se jim podaří nalézti na brnění místo, kam by mohli bodnout. Skrčeni číhají na naději vrazit kopí do koňského břicha a jejich předáci v barevném peří plášťů a chocholů vztyčeni hrdě čekají na smrt, jež bude dosti laciná, popřeje-li jim štěstí jen jedenkrát udeřit strašným žehelovým obuškem. Roztroušení jednotlivci, kteří zůstali za přehnavšími se koňskými zadky živí, jsou pobíjeni španělskými pěšáky, proti jejichž přesile marně vrhli kopí a teď nastavují bezmocné štítky. Cortésova jízda žene Aztéky. Divoký Alvarado, zběsilý milenec, rozvášněný a po tolika ranách do hlav svěží a šťastný až do chlapeckého výskotu – bijte je! – trestá Cortése za jeho urážku bláznovstvím, on, který nikdy nebyl blázen, který měl pravdu i na dvoře Huitzilopochtliho chrámu – bijte, bijte! –, poněvadž s těmito pohanskými psy nelze jednati jinak, než rozrážet jim lebky, do nichž se seká tím krásněji, jsou-li opeřené. Aztécké vojsko prchá do ulice. Kam je až poženou?
Ne tak daleko, jak Alvarado předpokládá. Neboť v několika stech krocích je ulice zatarasena příčným náspem. Hnaná masa Aztéků jej ve zmatku přelézá. Derou se na něj, vzájemně se porážejí.
„Zpět!“ volá Cortés na jízdu v plném trysku a zdvíhá nad přilbu štít, kryje si hlavu.
Proč zpět? myslí si nenávistně Alvarado, který v rozkoši vraždění nepostřehl to, co už vidí Cortés.
Ploché střechy po obou stranách ulice jsou obsazeny Aztéky. Metají odtud kopí a velké kameny. Z praků i jen tak přes okraje střech na ty, kdož cválají blízko domů. Ze zahrad mezi budovami švihají vzduchem šípy.
„Volně zpět! Chraňte si hlavy!“
Ale útok byl příliš prudký, za jízdou se do ulice ženou pěšáci. Několik mužů padá s koní. Oštěpy a šípy se sypou, drnčíce o listy brnění, a kameny srážejí s hlav přilby, zanechávajíce v jejich kovu prolákliny. Raněná zvířata se válejí na hřbetech a tlukou do vzduchu kopyty.
„Zpět! Zpět!“
Ale to už není povel, to křičí strach Narvaezových nováčků, kteří utíkají z ulice smrti. Cortés k nim posílá Velázqueze de Leon, aby zabránil zmatku úplnému, a ten spěchá k nim.
Velitel si klestí cestu zpět. Jen pomalu. Snad horším nepřítelem než Aztékové se stali koně. Se zpěněnými hubami a vyvalenýma očima šíří zmatek. Se šípy ve svalstvu a zraňováni oštěpy se vzpínají a padají, zavalujíce jezdce. Je zlé, být ubíjen a nemoci se bránit. Ulice je pokryta lidskými těly, těmi nahými, povražděnými ranami zezadu, i oněmi v brněních, dej bůh, snad většinou ještě živými.
Vzadu zřídil Velázquez de Leon skupiny střelců z kuší, a ty, podporovány tlascalskými lučištníky, postupují a chrlí déšť šipek a šípů na střechy, uvolňujíce Cortésovi zpáteční cestu. Je těžká, třeba s sebou bráti také raněné, neboť představa, že by někdo z křesťanů mohl padnouti do rukou Aztékům ještě zaživa, je těžko snesitelná.
Konečně je ulice vyprázdněna. Španělé ustoupili. Cortésovo vojsko se ocitá na volném prostranství.
Indiáni, objevivší se zas na střechách, vítězně řvou.
Vysokými, hrdelními tóny, hlasivkami ještě neochraptělými řvou také ti, kteří čekali za náspem a teď vyskočili nahoru, mávají oštěpy a napínají luky, ale jen pro postrach poraženým, šípy tak daleko donésti nemohou.
Při ústí ulice dává Cortés do pořádku své oddíly.
Bolí ho levá ruka. Ale to se chrání dát najevo.
ulici mu byly přeraženy dva prsty, možná tři. Železná rukavice je neuchránila.
Dává rozkaz, aby byla přivlečena čtyři děla.
Přijímá hlášení důstojníků z paláce.
Indiánský křik slábne, není možno křičet do nekonečna. V boji nastává přestávka. Řady vojáků stojí zas v bitevním pořádku. Ten náhlý klid na bojišti je tak příjemně divný a oddech po napětí posledních chvil nesmírně milý, třebaže se nervy ještě zachvívají jako ztišující se ozvučná deska.
Do paláce jsou odváděni a odnášeni ranění, a také to se děje nepochopitelně tiše. Narvaezovi nováčci, nadsazujíce, se tam kulhají také, a poněvadž si nepřejí, aby krev na jejich tvářích zůstala nezpozorována, nestírají ji.
Velitel prohlíží oddíly. Z Axaycatlova paláce přijíždí důstojník. Zprávy, které tam přinesli zvědové z nejbližšího okolí pevnosti, potvrzují až příliš průkazně to, co Cortés už ví od dnešního jitra: nejde o vzplanutí lidového hněvu, o němž ještě včera věřil, že jej zdolá. Není to vzpoura, je to vzbouření. Proti Španělům stojí celý Tenochtitlán. Více: celý národ. Ještě více: jednotně vedený národ. Násep v ulici, z níž se právě vrátil, není jediný. Zvědové tvrdí, že jsou na všech třídách okolo paláce a střeženy většími či menšími hlídkami. Cuitlahua! Lstivý, zchytralý estét, který se při poslední rozmluvě tvářil tak klidně, věcně, s hrdou zdvořilostí, v ničem nevzpomínaje příkoří, a v navrácených mu knížecích šatech tak samozřejmě odešel! Vidět ho není, Je někde skryt za střechami domů, ale je ho cítit všude, jeho protivně dlouhé prsty, zženštile nervní a zavánějící ještě květy iztapalapanských zahrad, řídí odněkud celou hru. A Cortéz si plně ujasňuje, jak ta hra začíná být vážná.
Ale každý odpor ho vždy dráždil. Akce, akce!
pochybná akce je lepší než žádná a jen v rychlé je úspěch. Váhání je známkou slabosti, a slabost je začátek zaslouženého pádu. Není kdy na úvahy. Nejprve třeba znova dobýt ulice!
Rada děl, bronzových trubic připevněných v dřevěných truhlících vpředu otevřených a na dlouhých podvozcích, je už připravena. Jejich příjezd byl proklet zesíleným křikem se střech. Nu, ať si tedy zatím ještě chvíli řvou a mávají oštěpy, dočkají se!
Cortés obzírá ulici, která stála tolik španělské krve. je to třída bohatých lidí, domy jsou z kamene, výstavné, obklopené zahradami, je vidět, že zde šlechta závodila v nádheře; mezi sebou a snad ve vkusu i trochu s Montezumou. Teď se sem z koníren Axaycatlova paláce nosí náruče kukuřičné slámy. Mnoho jí potřebí nebude, v domech je mnoho bavlněných záclon, rohoží, pérových čalounů, nábytku, stropy jsou ze dřeva.
Nuže, do práce! Kupředu!
Střelci z kuší a lučištníci postupují, zasypávajíce střechy střelami. Pěšáci podpalují. Kukuřičná sláma ve vchodech vyšlehává suchým ohněm. Plameny vyrážejí brzy okny. Pronikají střechou a plápolají vysoko. Z výhně není uniknutí. Ze vzdálenějších budov obránci prchají, ti stateční do zahrad, aby odtud stříleli do boku Španělům, ženy běží úprkem k náspu a přelézají jej.
Ted postupují děla. S nimi střelci.
Násep je brzy rozstřílen. A do rozprchávajícího se kouře se tryskem žene útok jízdy vedený Cortésem. Aztékové prchají.
Kam? Jen k nejbližšímu náspu.
Neboť situace se opakuje a před vítězi se rozvíráprostor se střechami domů stejně obsazenými prakovníky jako ten, kterým právě prošli, a pro útok stejně neschůdný. Španělé se octli v městské čtvrti, jejíž ulice jsou přerušovány průplavy, nad nimiž se klenuly do včerejška mosty. Klenuly. Dnes tu místo nich zeje jen vodní hladina. Prchající bojovníci ji právě přeplouvají nebo jsou po ní převáženi na člunech. A za průplavem mezi domy se tyčí nový násep. Ano, boj je řízen! Cuitlahua! Cortésovo chřípí zas ovál exotický cizí pach Iztapalapanu a o sluch mu zavadil hvizd dravého ptáka.
Ne, to není chlapské bojování a vášeň divokých útoků, to je svízelná, těžká, protivně zdlouhavá práce s vypalováním domů, se zednickým bouráním horkých ještě budov, s vláčením stavebního materiálu k průplavům a se zasypáváním jich, práce v dešti oštěpů a šípů, pomalé postupování, kdy na vás co chvíli z postranní uličky vyrazí skupina nebo také ojedinělý bojovník, aby vrhli kopí nebo harpunu uvázanou na krátkém provazci, zbraň to nejnebezpečnější.
Kolik domů vypálili toho dne? Sta. Kolik náspů ztekli? Nevědí. Pravda, zůstali všude vítězi, nepřítel měl tisíce padlých, ale může je oželeti spíše než oni sta svých. A jaké je to vítězství, když s večerem jádro nepřátelského vojska řidne, rozplývá se, mizí někde, neznámo kde, španělské útoky bijí do prázdna a když Aztékové přes to přese všechno jsou tady, jsou všude?
Konečně dává Cortés troubiti k návratu do paláce.
Vojáky drží na nohou už jen vzrušení, ale konec bojování to ještě není. Aztéčtí bojovníci obtěžují zadní voj, vyrážejí za snášejícího se šera z postranních ulic, metnou kopí a utečou, vystřelují šípy ze zahrad a horkých ještě domů, znova obsazují rozmetané již náspy, chvilku bojují a mizí. A důstojníci ženou vojáky do nových zbytečných útoků a nutí k smrti unavené, aby se vláčeli s raněnými. Jak daleko je Axaycatlův palác!
Tam v ústí postranní ulice leží v skupince Aztéků s koně stržený rytíř a zoufale se brání už jen dýkou. Zřejmě ho chtějí zatáhnouti dále a zmocnit se ho živého. Na oběť bohům.
Andrés de Duero!
Cortés ho poznává. Vykřikne.
Žene se s několika jezdci k ohroženému tajemníkovi a osvobozuje ho. Chytají jeho koně, potlučeného bojovníka na něho posazují a připojují se k ostatním.
Zas jedou. Mlčí. Cortése bolí nesnesitelně ruka. Andrés de Duero kývá do taktu koňských kopyt malátně hlavou. Milý, podlý Andrés, kdo by byl řekl, že dovede být tak statečný, jde-li mu o jeho jediný krk?!
Konečně se otvírají vrata Axaycatlova paláce a unavené vojsko proudí dovnitř. Ani se z toho neraduje. Jen lehnout a moci zavřít oči. A napít se vody. Ne, jíst ne!
Oknem úzkostlivě vyhlíží doňa Marina. Vidí pána a muže. Vrátil se! Buď pochválen Pán Ježíš a Panna Maria! Maličko se na ni usměje. Ale to pro šero doňa Marina viděti nemůže.
Během dne se proměnil palác v lazaret a márnici. Na palmových ložích skřípají zuby muži, jimž byly rány prolity vřelým olejem a údy zabaleny do obvazů s bylinami přirozenosti mokré i suché, studené horké, a páter Olmedo s licenciátem Diazem a knězi vojska Narvaezova v rochetkách obcházejí ty, kdož touží po slovech útěchy, nebo kdo je už ani neslyší. A venku, v chatrčích Tlascalanů, se pokoušejí indiánští lékaři a kouzelníci jen jinými slovy, posunky a bylinami o totéž a soudí, přijdou-li po nich se svými kouzly ještě také ti v bílých košilkách a s fialovými pytlíčky na krku, že to může jen prospět.
Na dvoře stojí ve skupině důstojníků Cortés a udílí rozkazy. Posud není kdy svléci odění, je třeba ještě mnohé zařídit. Mluví hlasitě, snad důrazněji než jindy, nechce prozradit, jak je unaven a že má bolest.
K jeho boku se připlížil ranhojič s připraveným obvazem a uctivě se snaží učinit se nápadným. Poslal ho sem o své vůli Velázquez de Leon. Cortés, nevrle si lékaře změřiv, mluví k důstojníkům dále, ale rozpíná řemínek železné rukavice přec a podává mu zraněnou ruku.
„Nu, zavažte mi to tedy!… Ano, průlom do hradeb si prohlédnu. Hlídky stavte stejně silné jako včera! Ze ti psi v noci nebojují, není žádný zákon, třeba být opatrný, máme o tom zkušenosti z Tlascaly… Co to pořad huhláte, hlupáku!?“ obořuje se na ranhojiče. „Dělejte, dělejte, nemám teď kdy se s tím párat, jednou později mi to vyhojíte..
Soumrak houstne a z palácových pokojů, upravených na ložnice pro mužstvo, možno okny rozeznat už jen zuby cimbuří, odrážející se od popelavého nebe. Vojáci se ukládají na lože vedle raněných kamarádů, ne aby spali, na to jsou nervy ještě příliš rozehrány, nýbrž aby se zavřenýma očima užívali klidu a uvědomovali si pocit bezpečí. Ale ani to jim nebude popřáno. Neboť prostranství před palácem se zas plní.
Aztékové sem proudí ze všech stran, rozohněni ještě bojem, neunavení, nasycení, rozradostnění vítězstvím. Nepřítel se před nimi skryl, utekl za brány, které zítra budou vyraženy, a oni sem přišli chvástat se, jásat, spílat a vyhrožovat.
Od množství se odděluje muž a předstupuje blíže k hradbám. Něco křičí. Není mu rozumět, jeho volání je pohlcováno davem. Ale zástup tichne a teď zní jeho hlas jasně:
„Konečně vás vydali bohové do našich rukou. Huitzilopochtli volá už dlouho po obětech.“ Je to ohromný, nahý bojovník, zvedá proti šedivé obloze obě ruce, tu se štítem i tu s oštěpem, a na jeho širokém rozkročení, na jeho hlasu přepjatém do nemožnosti a na vyvstalých krčních tepnách je vidět, Jak málo mu záleží na tom, bude-li v příští chvíli jeho široká hruď protknuta šípem. „Obětní kámen je připraven. Nože jsou nabroušeny. Dravci v paláciřvou po svém podílu.“ A teď volá, narážeje na pověstnou hubenost Tlascalců: „Klece čekají na nevěrné syny Anahuacu, kteří budou vykrmeni k slavnostem.“
A vrhnuv nazdařbůh do pevnosti svůj oštěp, vrací se ke svým.
„Vraťte nám císaře!“ vykřikl někdo.
Heslo se šíří a brzy se ozývá od jednoho konce prostranství ke druhému.
„Vydejte nám císaře! Vraťte nám našeho císaře!“
To jméno jako by naplnilo tisícihlavý dav šílenstvím, a jméno císař zní zoufale a zuřivě a ve tmě je možno tušiti, jak se lidé při jeho vykřikování bijí do hlav a do prsou, a jméno císař, císař, císař se mění ve vytí, stává se zběsilým pláčem.
Montezuma bdí. Slyší. Leží na loži z dravčích kožišin a upírá oči do tmy, tam, kde možno jen tušiti baldachýn ze zelených ptačích peří, barev to jeho rodu. Císařovy oči jsou vyhaslé a v jeho žilách jako by ustal koloběh krve. Tak bude jednou ležet, až ho odtud vynesou do větrného hrobu nad městem jeho otců.
Byl svědkem bitvy před palácem. Slyšel bojování se vzdalovat a zas se blížit, díval se na večerní návrat Cortésových oddílů. Stál, nepřeje si býti viděn, několik kroků od okna, bez jídla, bez svlažení úst, a zakázal si být oslovován někým z těch, kdož ustrašeně mlčeli v pozadí. Patnáct hodin trvalo napětí. Kolikrát mu to divoký proud krve hrozil protrhnouti hráze tepen v naději, o jejíž prolhanosti věděl předem, kolikrát to zmalátněl tep jeho života až k smrti? Jak mohl ten, kdo stál nečinně, zbytečně, kdo nevěděl, co se děje v místech, odkud zní válečný křik – vítězný? zoufalý? –, kde hřmí střelba a vyšlehují požáry, jak mohl nezáviděti těm, kdož směli v této chvíli ne bojovat, nýbrž umírat? Pocit nesmírné marnosti měl Montezuma, vědomí strašlivé zbytečnosti, když přec vše, co jest a bude, je určeno, rozhodnuto už dávno předtím, než Tezcatlipoca, duše světa, stvořil zemi, a když to, co zde míjelo před jeho očima, nebyl přítel či nepřítel, nebyl život či neživot, nýbrž strašlivý, nemilosrdný, nezadržitelný osud.
Teď slyší, jak venku zástupy volají jeho jméno. Co je jeho jméno? Prázdný, hluchý zvuk.
„Dejte nám císaře! Vraťte nám našeho císaře!“
Montezuma, opíraje se o dlaně, zvedá se na loži.
Co může on, vědoucí, ale právě proto bohy opuštěný, dáti svému lidu, co může vrátit z té víry a oddanosti, které mu posílají nocí sem, do jeho samoty a zoufalství? Není v něm už žádné marné vůle a není víry. Čím jim oplatí za jejich divokou lásku? Leda mrzkou lží, že bude vše zas dobré, které neuvěří, leda podlou radou, ať odejdou domů, které neuposlechnou. Císaři Montezumovi se chce umřít.
„Císaře! Císaře!“
Klesá zpět do lože a hledí horečně suchýma očima do ukrutné tmy. Je v něm i mimo něho. Je sám se svou tmou.
A se svou hrůzou.
|
Dobyvatel: Information and licence 