Všechno již umíte!
Na nebi runy jste přečetli hvězdné,
vesmír jste změřili, hlubiny bezdné,
zemi jste zbadali od pólu k pólu,
tisíc mil vzdáleni, mluvíte spolu,
ve vzduchu lítáte, obrovští ptáci,
pod vodou plujete rybami zcela,
sto tisíc metrů svou vzdálenost ztrácí,
sto tisíc metrů když monstrosní děla
vrhají zkázu a sejí žeň smrti...
Všechno již umíte!
Všechno již lidský si podmanil duch,
oheň i vodu i zemi i vzduch,
v šíleném rozpětí, které až drtí...
Všechno již umíte!
Úžasná lidského ducha je síla,
úžasny výboje, úžasná díla!
A přece, přece
z pod masky odkryté,
jak dravec z klece,
ze všech těch vědění
zuby vždy vycení
bestie bílá!
Vidíte, vidíte požáry rudé
hořících vesnic a hořících měst,
zástupy hladových, vyhublé, chudé,
prodanou nevinnost, zdeptanou čest,
potoky krve, jež řinou se všude,
barvíce silnice, ulice, pole,
barvíce lesy i skaliny holé,
barvíce do ruda bystřiny, řeky?
Vidíte furie, běsnící vzteky,
bořící v mžiku, co stavěly věky?
Vidíte v ssutinách nádherné chrámy,
oltáře zbořené, zprzněné chámy?
Slyšíte stenání, úpění, vzlyk,
slyšíte kletby a divoký ryk,
smrtelné výkřiky vražděných po stech,
smrtelné výkřiky, mrazící v kostech...
smrtelné výkřiky po pláni rudé –
všude, och, všude – – –
A přec to všecko zní marně a hluše
v strašlivých doménách, kde není duse,
v doménách bez lásky, bez citu zcela,
kde jen vždy bezmezná sobeckost zela,
tyjící z námah a mozolů jiných,
ze slz a strádání sirot a vdov.
Vidíte srdce ta tvrdší než kov?
Co chtějí po nich ta vychrtlá těla
vyhaslých očí a tváří tak siných?
Co chtějí v doménách bez citu zcela?...
Vidíte, vidíte paláců okna,
veliká, bezcitná, luxusní okna,
svítící, zářící, hořící tmou?
Tisíce světel tam v záplavě hoří,
v bílé té záplavě, v tom světel moři
tančí tam, zpívají, baví se hrou –
a dole v sklepeních chudáci mrou
bezmezným strádáním, zimou a hlady –
Bezcitnost bezmezná všady, och, všady!...
Bezcitnost, která jen bije a tyje,
která jen rdousí a lakotí sobě,
neznajíc jiných, jen pro sebe žije,
bezcitnost sobectvím, vášněmi zpilá,
bezcitnost, která i na čerstvém hrobě
dovede tančit – och, bestie bílá!
Vidíte, vidíte!
Všecko již umíte!
A přece, přece
z pod masky odkryté,
jak dravec z klece,
ze všech těch vědění
zuby vždy vycení
bestie bílá!...
Všechno již umíte!
Jedno jen nevíte,
jedno jen neznáte – jedno, jež nutno!
Slyšíte: více než chleba
lásky je třeba!...
Jenom jste intelekt pěstili stále,
jenom jste věděním sytili duši,
srdce však zůstalo ubohé, malé,
srdce jste nedbali, nedbali citu,
srdce jste nechali umírat v hluši...
Proto teď v duši tak pusto a smutno...
Proto tak chladno i v slunečním svitu...
Proto to vědění dusí a drtí...
Cítíme: kolem nás doména smrti...
Cítíme: jedno jen zachránit může:
Odhodit falešné, smrtící masky,
které nás rdousí, vždy svírají úže,
vyzvednout kulturu srdce a citu,
vyzvednout kulturu tvořivé lásky,
a její vítěznou, magickou silou
ubíti v člověku – bestii bílou!...
Fantomy: Information and licence 