MALÍŘI FR. KUPKOVI V PAŘÍŽI.
I.
KARIKATURA MOUDROSTI ŽIVOTA.
Synu můj, hled v úctě míti
prvou z vážných těžkých rad:
kdo chce poznat cenu žití,
musí moudře užívat.
V útrobách ti žízeň plála,
hlad ti strojil hody zlé,
dojemně ti přikrývala
zima tělo vychrtlé —
Přijde Štěstí, lehké dítě,
na klín si ti usedne,
pohladí tě, políbí tě,
jizbou tvou se rozhledné.
na stůl dá pár lahví vína,
mísu plnou odklopí,
lituje tě, ruce spíná,
skočí, v kamnech zatopí —
ty mě] vtip však, milý hochu,
bujným chtíčům v cestě stůj:
trochu jez a pij jen trochu,
utři ústa, poděkuj — —
S Žízní, Hladem — zde to vězí —
pak si hoduj, bujně veď:
zde tě, brachu, neobmezí
žádná moudrá průpověď . . .
Snad se ti i rozum ztratí
při té smutné orgii,
snad že druhové ti zlatí
při pračce tě zabijí —
aťsi! Lidé čestní, sytí
tu ti musí chválu vzdát,
že jsi poznal cenu žití
znaje moudře užívat!
II.
KARIKATURA POŘÁDNÉHO ČLOVĚKA.
Čas chodí v troskách. Na zbořené chrámy,
oltáře bohů, na zkácené sloupy,
zvětralé pravdy, zásady a ctnosti
maluje uhlem veliké své nicky.
Co je ti po tom, lidská efémerko?
Najdi si kouteček bezpečný, jistý,
kam padnout nemflže žádná ta troska,
zanes tam uzlík svůj s švestkami pěti.
Splod děti, krm je — a bude-li dunět
kol tebe vůz pak starého Chronu,
přikrč se k zemi i s mládaty svými
a nestrč mu, hlupáku, v loukotě ruku.
III.
KARIKATURA VLASTNÍ.
Jel černý rytíř do světa
a zbroj měl těžkou železnou,
jel v tmavý les, kde bydlil drak,
za zlatovlasou princeznou.
A draka zabil, toť se ví,
— však hlaholil tím bojem les -
a zlatovlasou princeznu
si černý rytíř v dálku vez.
(A v pohádce by přišla ted
jen pausa dlouhá přesladká —
však, rytíři můj neblahý:
ten život není pohádka!)
Snad že ten drak, ach, bestie,
sám nesmrtelnou duši měl
a v zlatovlasou princeznu
té duše atom třeba vjel —
či — ale k čemu k hádankám
chtít nalézt klíček jalový?
To všecko nějak stalo se
a dnešek už je takový:
Dnes zlatovlasá princezna
dvě malé princezny zas má
a černý rytíř potýká
se denně s dráčky se třema.
Vlas zlatovlasé princezny
začíná stříbrem prokvétat
a brejle už si nasadí,
když nit má v jehlu navlékat.
I černý rytíř šediví
a listopad má jeho vlas
a na rtech smích mu nesedí,
a na rtech sedí mu jen das.
A dnové jdou. A smráká se.
Tož konec. Mluvit dál? Proč? Nač?
Už k řeči není ani slov,
zde zněl by už jen tichý pláč . . .
Golgatha: Information and licence 