K vám, kteří pozemskými statky oplýváte,
vznešení páni, šlechto urozená,
monarchů z vůle boží Majestáty,
ubohý blázen ruce spíná
— zlá doba na něj dolehla
to ode dne, kdy začala hrát Bída
na housle k tanci jeho Veselosti ...
a proto v zrak se jemu nedívejte,
neb může smát se pouze jedním okem,
co druhé se mu v slané vodé topí,
a obé ho tak bolí, bolí —
nemáte, páni, někde ve svých domech
vakantní službu domovníka?
Můj otec — znáte, páni, toho starce?
Je domovníkem v starém šerém domě,
kde asi dvanáct nájemníků bydlí,
má bleděmodré čekankové oči
a v prsou starou, zajizvenou ránu —
můj otec bolí mne.
A znáte vy ten starý šerý dům . . .
nad železnými vraty trčí pták,
podivné jakés zvíře, má dvě hlavy,
dívá se na vás otevřeným zrakem
a přec je neživý;
a chodby jsou tam šedivé a tmavé,
na stěnách visí kříž a pavučiny,
a v lidských tělech scvrkají se duše
na pidimuže.
Můj otec je tam domovníkem.
Náš ponocný však mnoho pamatuje
a mnoho zná a mnoho viděl.
Když spravedlivé nebe oko zavře
a zardívajíc hanbou se a zlostí
nad vším, co za den bylo uvidělo,
usíná smutně —
když lotři noční povstávají k činům,
on s lampou kráčí, bdící svědomí,
a pozoruje . . .
Ten ponocný mi jednou vypravoval,
že nejsem jenom sluhy potomkem,
že sluhou nebyl vždycky otec můj —
ach, od toho dne začala hrát Bída
na housle k tanci mojí Veselosti,
a proto mohu smát se jenom jedním okem,
co druhé se mi v slané vodě topí —
tož prosím, v zrak se mi teď nedívejte!
Můj otec pánem byl
a stavěl dům.
Ten starý šerý dům, ten stavěl, páni, on.
Pro děti svoje, svoje přátely
a také trochu pro své pohodlíčko —
vždyť taký už jest, páni, světa běh.
Pak dlouho bydlil v prvém poschodí,
to dávno už, já nebyl na světě —
tak starý ponocný věc vypravuje . . .
A potom stalo se:
— bez viny nebyl ovšem otec můj,
však proto lilie jest pouze květinou,
že nevinnou je —
byl listopad a byla tmavá noc,
(to všecko viděl starý ponocný,
a spravedlivé nebe — spalo, spalo),
tu v domě hádka strhla se;
kde meč, kde dýka — všichni sápali se
na mého otce.
A jeden vehnal špičku meče svého
až k srdci jemu. Myslili, že mrtev.
A tenkrát jeho čerstvou teplou krví
to zvíře nasytili nad vraty,
až oba zobce se mu zkrvavily.
Ty byla, páni, vlastně moje krev,
neb já jsem pošel z krve otce svého,
a že jí málo, tož jsem do dnes chudokrevným.
Déšť ostatně už sešlehal tu krev
s zobanů potvorného zvířete,
já však ji vidím na nich do dneška.
A proti nadání všech uzdravil se otec.
A že byl od té doby
pokorným, tichým, duší zakřiknutou,
tož dali mu tam službu domovníka,
tam, v starém šerém domě.
A mně je líto jeho zotročení.
Dvůr zamést káží — mete dvůr.
Nanosit vody, — shrben vodu nosí.
To a to přinést — běží ve dne, v noci.
Jde panstvo na ples — otec v mrazu čeká,
i přijíždějí — čepici svou smekne,
a mrazný vítr hrá mu sporým vlasem —
on necítí!
S kozlíku vozu lokaj odplivne si
a ví, kam otrocká ta slina padne,
a slina padne otci mému na tvář —
on setře ]i a necítí!
Psa pohladí, na otce mého zařvou,
pes štěkl by, můj oteo skloní hlavu
a v čekankových očích úzkost hostí
a necítí! . . .
Ten starý šerý dům
má trhliny.
A trhlina je písmo Osudu,
poslední hláska v Jeho abecedě.
A tomu smyslu otec rozumí
a chodí, pátrá, plný zoufalosti
a maltou zalepuje
a svory vbíjí —
v truc Osudu chce zachovat ten starý šerý dům.
Pán jeho spí,
a neteční jsou k všemu nájemníci —
jen tatíčkovi mému krade sen
ten strach o starý šerý dům!
Tu jako pavouk chodí ztichounka
a jako včela kutí cos a lepí,
neb křikli by, že ruší jejich klid —
a tatíček můj necíti!
K vám proto spínám ruce,
ó vzácní pání, šlechto urozená,
monarchů jasné Majestáty,
dopřejte v některém svém domě
pošetilému starci
vakantní službu domovníka!
Hůř nebude mu nikde.
On bude sloužit vždy a všude,
poctivec bědný,
a mnoho nežádá:
Jen kývněte mu blahopřejně řasou
a poklepejte časem na rameno,
on, dobrotisko staré,
vám bude žehnat čekankovým zrakem,
dušičkou udupanou,
a vrásčitým bít o zem bude čelem!
Já, vzácní páni, šlechto urozená,
a Majestáty mocných vladařů,
za toho starce já vám vděčen budu,
mě bolí srdce —
po bláznovském svém způsobu
vám vděčen budu:
papouškům, špačkům, opům pitvorným
odkoukám talent jejich,
smích uvězním do tahů vašich lící
a přikuju jej zvonivými pouty —
jen dejte, prosím, někde otci mému
tu službu domovníka!
Golgatha: Information and licence 