This is an archive copy of wikilivres.ca as of 18 February 2017 (from the WikiTeam dump). The original site is closed.

Jed z Judey/Akté

Free texts and images.
Jump to navigation Jump to search

◄ Petronius Jed z Judey
Akté
written by Josef Svatopluk Machar
Krajina palestinská ►
Jed z Judey: Information and licence



‎

Akté


Je ticho . . . Odešli . . . A on tu leží
v své krvi, která vychladla a ztuhla,
že už jen cárem purpuru se jeví,
jenž rozestřen byl drahé hlavě jeho.
A leží klidné . . . spíše sníti zdá se . . .
zrak modrý se mu pod brvami leskne,
jak přemýšlel by, přivíraje oči,
na rytmus veršů, které napsat hodlá.
Můj pane — či smí říci nyní »Nero«
a »Miláčku« tvá Akte z Attaleie?
Hle, včera ještě, ještě dnešním jitrem
jsem palácem tvým jak tvůj stín se chvěla,
bych zachytila pohled tvůj a úsměv —
a ted tvá hlava leží na mém klíně,
a nikdo tu, by bral mi právo na ni,
a sám ty nemůžeš se vyprostiti.
Tak mám tě, jak si duše má vždy přála,
jsem sama s tebou, nikoho ty nemáš
jen Akte svoji . . . Nedýcháš, můj drahý?
Však můj jsi nyní, nemusím se dělit
o tebe s nikým, nikdy neodejdeš,
a nikdo víc už tebe nevyrve mi . . .

Když poprvé jsi kolem mne tak kráčel,
tu jistě Osud kázal stanouti ti
a zadívat se tázavě v mé oči.
Snads temně tušil, že ti mám být více
než všechno lidstvo celé říše tvojí,
než vlastní dech tvůj, než tvůj život vlastní
Vše opustilo tě, jen já ti zbyla . . .
Hle, zlořečiti, souditi tě chtěli
a zmučit, ubít po svých krutých řádech —
já nechápu je . . . Pohled tvůj byl sladký,
hlas jako hudba vnikal v hloubi duše,
a nádherný tvůj vlas má též jen Foibos.
Proč klnuli ti? Proč tě hnali v cestu,
jež vede k Hadu? Neznali tě, drahý.
A já, jež zřela k tobě, jako k slunci
se dívá květ, jenž vzbuzen jím. jím žije
a nevadí mu, že to zářné slunce
i jiným svítí a je milováno —
já mohla vyložit jim, že jsou v bludu,
že vidím lépe, že tě nechápali —
však kdo by byl dbal hlasu otrokyně?
A k čemu také? Prvé polibky tvé
padaly na rty moje nezkušené,
tluk tvého srdce bil na srdce moje
prvníkrát v své i jeho žhavé vášni —
A tak mi aspoň dopřáno je sudbou
i poslední ti službu lásky dáti.
Tvé oči zatlačím ... a o rouchu vím,
jež oblékával o Novém jsi roce,
je bílé, zlatem vyšité má květy,
a v tom, můj mrtvý Foibe, na hranici
z dřev vonných položím tě a tvůj popel
na čestném místě v hrobce rodu tvého
dám k odpočinku . . . Dovolí tak oni?
Vždyť mrtev jsi, a nenávist jde pouze
jen k vchodu do podsvětí. Miláčku můj,
jak žasl bys, že někdo vůbec ptá se,
zda bude dovoleno pohřbít tebe?
Ty, imperator, lidstva pán a císař . . .

A to je poslední tvá služba, Akte,
jíž pánu svému posloužíš. To bude
poslední pocta květiny, již podá
zhaslému slunci svému. Potom — potom
Ubohá Akte, což jest jaké »potom«?