This is an archive copy of wikilivres.ca as of 18 February 2017 (from the WikiTeam dump). The original site is closed.

Jed z Judey/Sen císaře Proba

Free texts and images.
Jump to navigation Jump to search

◄ Císař Gallienus Jed z Judey
Sen císaře Proba
written by Josef Svatopluk Machar
Ve vojště císaře Konstantina ►
Jed z Judey: Information and licence


‎

Sen císaře Proba


EM. PEROUTKOVI.


I.


Svůj pozdrav vzkazuje vám císař Probus,
otcové shromáždění.

‎Nesmrtelným
dík bohům vzdávám, že vám nezklamali
tu důvěru, již jste mi věnovali.
Je pokořena vzdorná Germanie
a devět králů lidu toho přišlo
a prosíc padlo k nohám mým a vašim.
Dnes barbarové sejí, ořou pro vás
a těly svými chrání hranic říše,
dnes jejich stáda na nivách se pasou,
by naší potravou se stala jednou.
Tož, jak se sluší, otci shromáždění,
oběti díků dejte přinést bohům
a koruny, dar vděčných gallských osad,
měst asijských i provincie nilské,
jež tuto posílám vám, vděčně složte
v chrám Capitolský Jova Nejlepšího,
v chrám Gradiva, jenž chrání Řím svým štítem
a ostatním všem bohyním a bohům.
Neb Roma nemá nepřátel už více.
Je pokoj v Rhátii a Illyricu,
Thrak v dobrodiní míru klidně dýchá
a Isaurie žije v bezpečnosti.
Mír leží na asijských plodných polích,
klid Egypt má, a Parth se vrací, zděšen
nad mocí naší, v hloubi země svojí.
Na osluněných vršcích Hispanie,
na gallských pahorcích i mírných kopcích,
v jichž klínu smavá Vindobona leží,
— kde všude dosud voják ozbrojený
svůj život háje vládu Říma chránil —
teď réva zelená se, aby dala
v podzimcích krev svou, krev to míru slavnou
k radosti lidí, k slávě věčných bohů.
Teď, otci shromáždění, ještě jednou
ponesu válku přes hranice říše,
bych posledního nepřítele zničil —
a potom budem žíti z plodů míru,
jak člověk, jenž se přičiňoval v síle
let mužných, tráví ovoce jich v stáří.
Chrám Janusův se zavře, otci, navždy
a hrubý voják svlékne brnění své
a rukou, která dosud mečem vládla,
pluh uchopí a klidně stoupat bude
za těžkopádným chodem tažných volů,
či námořníka obleče šat lehký
a hbitou lodí popluje v kraj dálný,
by rovnováhu zjednal v darech krajin
a v mnohých výrobcích a vynálezech
národů, které dělí vody moří.
Neb vojska nebude nám více třeba.
Meč, pravda, mocnou obranou je vlasti,
však dvojsečná to zbraň — a byly časy,
že římské meče zhoubu nesly Římu.
Zrušíme vojsko, otci shromáždění,
jak zbytečnou věc a dost nebezpečnou,
a vládu míru, která dosud plaše
v snech básníkův a filosofů chví se
jak vzdušný přelud, přivedeme na svět.

Svět Římu poddán jest jen pro své štěstí,
je slušno dát též trochu štěstí Římu. —

II.

— Vojáci, druzi, písař Makrobios
mi řekl, jaké psaní Imperator
do Říma poslal . . . Netřeba prý vojska!
Prý tažení to poslední je vůbec,
jež proti Parthům podnikneme nyní!
Prý voják bude domů poslán potom,
by role vzdělával a stáda pásl,
či, chce-li, plahočil se jako kupec
po cizích mořích. . . Psáno tak. Však kdož ví?
Bývaly časy — a to znáte, bratři —
že obmyslně z vůle císařů kdys
legie celé sesekány byly?!
Kdo vnikl v zámysly a duše mocných?
»Zrušíme vojsko . . .« napíše se otcům
a zatím třeba plán je složit řadou
nám k nohám pěkně hlavy naše mladé . . .
Vojáci, jaké mínění je vaše? —

— Můj centurio, Makrobios nelže.
Oh, není příznivcem nám Imperator!
Já slyšel, kterak vyjádřil se kdysi,
že voják nesmí zdarma chleba jísti.
A proto hnal nás k pracím nevojenským
a kázal lesy kácet, valy vršit,
příkopy hloubit, až nám měkké dlaně
jak korá ztvrdly . . . Není přítelem nám
a věřím pevně, že nás zničit hodlá,
vždyt dosavadní činy o tom svědčí! —

— A my jsme císařem jej učinili! —

— My zbudovali celou slávu jeho! —

— My Říma mečem byli v těžkých dobách! —

— A meč ten zlomit chce a hodit k zemi! —

— Vojáci, bratří! Takto v jiných časech
se nesmělo psát o vojáku římském —

— Svou krví smazat byl by musil vždycky
takové řádky zpupný Imperator! —

— A nevděčný! —

‎— A málo pamětlivý
ne svých jen dějin, ale dějin římských! —

— Neb vojsko vždycky císaře si našlo! —

— A císař donativ dal! —

‎— Nezaniklo
to právo vojska, af to Probus pozná! —

— Tam k němu, k němu bratří! A zbraň
v ruce! —

III.

Věž stála u Sirmia. V Sirmiu kdys
byl zrozen Probus. Byl-li klid, rád trávil
zde chvíle oddechu. Kol tábořilo
ve stanech vojsko, jež se sbíralo zde,
by s jarem vyrazilo proti Parthům.
Bažina byla u města, již toužil
vysušit, zplodnit. Kázal kopat stoku
ku proudům Sávy. Věž pak postavit dal,
by osobně moh přehlížet v čas každý
vojáků práci.

‎Na věži dlel právě.
A dívaje se do modravé dálky,
prolétal duší, kam zrak nedostihl :
svět nekonečný, města, nivy, lesy,
pahorky, cesty, vody oceánu,
národy různé, božstva rozmanitá —
vše viděl duší, pronikal a cítil
moc, slávu, velkost svého impéria
a o čase snil, kdy nad tímto světem
mír a klid věčný panovati bude . . .
mír z jeho ruky . . . kdy jen réva krev svou
prolévat bude k požehnání lidstva . . .

A neslyšel ty kroky přitlumené
po schodech věže, nevzrušil ho šepot
sípavých hlasů, zařinčení mečů,
jež dotekly se . . . neviděl tu zlobu
planoucích očí — opřenu skráň o dlaň
díval se v dálku . . . tak mu prvý voják
meč vehnal bokem k poklidnému srdci.

Pad Probus.

‎Přešel z snů svých beze slova
v říš pokoje a klidu . . .
‎Ticho . . .

‎Zkamenělí
žoldnéři stáli . . .
‎Potom protrhli se
ze hrůzy činu. Tiše odkrádali
se věží dolů, jakby vzbudit báli
se císaře, jenž zdál se v krvi dřímat . . .