FRANT. GROHOVI.
... »a trubkou zvučící« — ne, tak to nejde . . .
»a trubkou zatroubil« — oh, jaký nevkus! . . .
Já neblahý! Hle, jaká trudná práce
ty hexametry mojí Aeneidy ! . . .
Ten mladík, o němž ondy mluvil Horac,
ten Ovid, jemuž první plaché chmýří
obrůstá bradu jedinou jsouc známkou,
že tvář ta dívčí není ani chlapčí —
jaký to šťastný oblíbenec bohů!
Prý verše tak se jemu z duše řinou,
že ruka postačit psát nedovede,
i hovorům svým metrický háv dává
a zdobu tropů, jaké nebylo tu . . .
»a zvučnou polnicí« — ba, to zní lépe,
však ještě schází přes půl hexametru
do celé řádky — bolestný to porod!
A řádky ty jsou jako medvíčata,
z nichž rodička jich jiné slasti nemá,
než že jsou tady; časem teprv musí
je učit chodit, olízat jim kožich,
by směla ukázat je světlu slunce.
A přece touží duch můj dnem i nocí
triumfem letět po národa retech —
však běda! Křídla, křídla, zdá se, chybí .
»a zvučnou polnicí« — a říci »zadul«,
je matný výraz, tu se slyšet musí,
že troubeno je, tak to Homer mívá,
a nepovolím, dokud nezdaří se
zvuk v slova lapit . . .
Hlava moje bolí,
a duše přece vzpíná se mi v těle,
páž vztahujíc po plodu Hesperidek —
co řek by as mi Ovidius onen,
kdybych mu útrapy své líčit začal?
Snad usmál by se, má prý dobré srdce,
snad vtipným způsobem by poradil mi
zanechat veršů — Horac vypravoval,
že duši upřímnou má jako pohled
a vtipu dar . . . Jak ostatně se Horac
rozjařil obdivem a chválou jeho!
Ten střízlivý a posměvačný Horac,
jenž zřídka pokloní se cizí práci,
přebíhal tuto, pod platanem stinným,
kde sedím nyní, vykládaje živě
jak řecký paedagog, když unesen je
setkáním Odyssea s Nausikaou,
o lehkém chodu veršů Ovidových,
obrazů tanci, o švižnosti řeči
a slávě jeho, která chví už Římem!
Tak Horac, jenž mi potom čet své verše.
Ta jedna strofa jeho zní mi v duši
a duše bezpočtukrát denně pošle
ji na rty a rty vyslovit ji musí
by duše znovu kořit se jí mohla:
»Mé básně budou čteny, dokud stoupat
Vestalkou provázený mlčenlivou
Pontifex bude stupni Capitolu«
ó Foibe Apolline, dech se tají
při takých verších a mráz tělem běží
posvátné úcty . . . Jaká zář je v duši,
když ruka smí a může napsat tohle !
A jaké žití! . . . Foibe Apolline,
jak pastorek tvůj připadám já sobě
v srovnání s nimi . . . Takové mám chvíle,
že duše nad svou ubohostí pláče,
a jako žebrák, jemuž zlatý peníz
v dlaň upuštěn byl vzácným dobrodincem,
já šťasten byl bych, kdyby v také chvíli
kdos mimojdoucí, rolník, kupec, tulák,
jenž třeba ani jména mého nezná,
přistoupil ke mně, ruce dal a řekl:
— Jsi básníkem, já vím to, muži bědný — . . .
»V polnici zvučnou třeskné« — ano, zase slovo
přibylo tedy ...
Jaký muž, ten Horac!
I Augustovi doved odmítnouti
hlásati chválu jeho ve svých ódách!
A když i chvilku pýchy mám — vždyť mívám
též chvíle někdy, kdy se jasně zdá mi,
že mince moje není kovem všedním —
jakmile pomním veršů Horacových,
hned moje vlastní sestárnou a zšednou
a plaše skrčí se před verši jeho.
Dnů našich duše dýchá v práci jeho,
co já se v zapadlý věk stále nořím
a chtěje z něho vyvážiti poklad
ztracených ctností, příkladů a skutků
pro dnešní čas, jenž chabé lidi rodí,
jen tonu, klesaje vždy hloubej ke dnu.
A Bucolica moje přec jen napsal
Theokrit lépe ... A s tím slepým starcem,
jenž opěval svět hrdin, Olymp bohů,
zápasím marně . . .
Jaký poklid kolem!
Hle, moře modrostí svou předčit touží
oblohy klenbu! Zlatý úsměv leží
na zahradách a nivách, na vinicích,
jež po Vesuvu bocích vystupují!
»Polnice zvučná opodál třeskem troubila
hrozným«. —
Konečně! Tedy zase hexametr!
A špatný není! To se přímo slyší —
troubila — vskutku, polnice tak výskne.
A verš ten věru není jedním z horších,
jež napsal jsem, to doznati si mohu . . .
Ennius, pravda, podobnou má řádku:
»Polnicí zvučnou potom taratantara troubil« -
však zde se polnice až příliš slyší,
pak líp už, trubače si zavolati
a přikázat mu, aby na šest taktů
v polnici zadul, až sem předčitatel
ve čtení dojde a dá pokyn rukou!
Ničeho příliš — proto spokojím se
svým hexametrem v této prostší formě.
Mé dílo přece jenom valně roste.
Ó naděje, vy snové lidí bdících,
zda vyplníte se mi v kvapném žití?
Zda budu moci svinout spokojeně
poslední list své práce dokonané?
Ah, spokojeně! Verš, jejž ted jsem napsal,
zavrhnu zítra, budu hledat jiný —
můj trudný osud ! . . .
A přec rád bych složil
hotové dílo k nohoum Augustovým,
jejž po bozích ctím nejvíc na tom světě!
A dílo, jež by hodno bylo jeho
a hodno nadějí všech dobrých lidí,
jež čekají je . . .
Ostatně ten Horac
tak neměl jednat vůči Augustovi.
Má dosti příčin býti vděčným jemu
jak já, jak jiní, jak Řím a svět celý.
A pokud trocha žití bude vězet
v mém slabém těle, žehnati chci vděčně
životu toho vznešeného muže.
I ten můj klid zde, žití bezstarostné
jsou darem jeho. Všem nám vrátil zdraví.
Zločinná bláznovství těch děsných válek,
jež obcí zmítala kdys za Maria
a Sully, Cinny, Pompeja a Bruta,
nemocí byla. Zdraví vrátil Římu
a Římem světu. Přičinlivý rolník
ošije role v důvěře, neb žádná
loupežná ruka už ho nepřipraví
o zlaté plody klidné práce jeho.
A kupec v míru bere se v kraj dálný
a v míru vrací se a v míru tráví
s rodinou svou zisk svého přičinění.
Polnice nebudí víc muže ze snů.
jen kohout zpěvem volá je zas k práci
a mladí zase ukládají staré
po žití cestě k odpočinku v hrobě
a ne — jak zloba časů s sebou nesla —
že otec hrobníkem byl synů svojich.
Hrud matek nesvírá víc bolest předtuch
při popatření na kvetoucí dítky:
ne pro meč rostou, pro strádání vojny
a předčasný hrob v smutných cizích krajích.
A tohle vše že nevěděl by Horac?
Vždyt musí vidět, proč smí píti v míru
falernské víno, proč smí volnou nohou
zem tepati a objímati v blahu
Lalage svoji . . . Proč ta pýcha tedy? . . .
Najde-li Aeneas má jedenkráte
přijetí libé v očích Augustových,
pak odměněn jsem za své hoře dosti!
A věru dobře zní ten hexametr:
»Polnice zvučná opodál třeskem troubila hrozným . . .«
Jed z Judey: Information and licence 