Nebeská romance/*** (strana 21)

◄ *** (strana 10)

Nebeská romance *** (strana 21) written by Karel Dewetter

*** (strana 28) ►

Nebeská romance: Information and licence

*** (strana 21) Hle, tu mě starý vítá dům, zarostlý révou je zvenčí – je stará a pne se až po okap, a okna překrásně věnčí. To je náš, starý, milý dům, útulek dětství mého – pln zkazek je a pohádek, pln čaru nebeského. Já z pošty střelou jsem vyletěl, do dveří vrazím ruče – Tam nebožtík tatínek s maminkou mě chytli do náruče... A cítím jejich polibky a po tváři slzy se smekat – – „Konečně – konečně, synáčku!“ „Tak dlouho dal’s na sebe čekat!“ „A všecek jsi nějak pobledlý – a znaven zdáš se, hochu. Však po také cestě není div! Máš jistě hlad?“ – „Ba, trochu.“ Vedou mě v družném hovoru jídelny do zelené, kde nade stolem prostřeným strop z révoví se klene. Tatínek kosí křídla má, máti jak holubička – „A co já? Jaká křídla mám?“ „Můj hošku – ze střízlíčka!“ Tak tedy! A já byl si jist, že perutě mám orlí! „Teď ale, synu, ke stolu!“ maminka důrazně horlí. A tak si za stůl sedáme ve starých vzpomínek poutu – oh, maminka snesla tam lahůdky jistě z všech nebeských koutů! Bábovka – nákyp – koláče do zlata vypečené – a hlavní, švestkové knedlíky nebeské – okřídlené! Oh, o takových neví nic nižádná kuchařská kniha! A zatím co jíme, v hovoru, otázka otázku stíhá. O mně už naši všecko ví – mou radost znají i svízel, i všecko, co dole napsal jsem a co jsem za to sklízel. Že růží bylo vždy pomalu a více trní a hloží – však za to tady mě odmění přeštědrá ruka boží! Pak zase já se vyptávám, jak se tu našim daří? Ba, každý den je nedělí v nebeském kalendáři! Tatínek, jako na zemi, stále je v dobré míře, nebeské denně čte noviny, blankytném na papíře. Maminka pořád zas vymýšlí recepty na jídla nová – a tak z ní bude za krátko nebeská Rettigová. A když má chvilku oddechu, v klín ruce nepoloží – vyšívá zlatem a perlami pláštíček Matce Boží. Tak slyším jen o samých radostech, a při tom vesele jíme – co chvíli vínem si nebeským na zdraví připíjíme. Pak tatínek, jak míval rád, na staré vzpomíná časy, a mnohý ze starých příběhů znovu tu k slovu se hlásí... Vzpomíná na chvíle vzrušené na pražských barikádách – kdy císařské koule zle řádily v revolucionářských řadách. Jak hoch jak tehdy pomáhal nabíjet studentům pušky a obvazoval raněné – nedbaje na kulí pršky – Pak tábory přišly a meetinky, zlá doba persekuce, kdy národ měl svázány perutě a v poutech nohy i ruce... Zvlášť na jednu bouřlivou vzpomíná noc, a při tom svírá pěstě – kdy srazil vše císařské orlíčky, co jich jen viselo v městě. Co platno to bylo! Kloval dál rakouský orel nás dravý. Až kdosi mocnější mečem ťal – a obě mu urazil hlavy. Svobodo – boží zázraku! Měj, Bože, za něj vždy díky! – A otec zved sklenku a připíjí: „Ku zdaru Republiky!“