Prvá operace Leona
Dlouhou chvíli naň hleděli němě.
Zešílel? Nezdá se. Jeho tvář byla klidná. Jen o něco bledší než obvykle, ale to je pochopitelné. Vždyť oni jsou na tom ještě hůř se svými otřesenými nervy, ačkoliv se té hrůze poddali, kdežto on…
„Cos vlastně dělal po dobu té katastrofy?“ zeptal se Ludvík.
„Pracoval. Přece jsem nemohl pustit z rukou takovou operaci. Co by z nás teď už bylo, kdybych byl jen na okamžik ztratil hlavu jako vy, kteří jste ji zavrtávali do země. Můj stav byl v té kritické chvíli jiný než váš, poněvadž jsem předem znal průběh,“ hovořil Ota klidně, nespouštěje očí z fyzikálních přístrojů na rozvodové desce.
Vstali se země.
„Pověz, co se vlastně…“
„Počkejte! Teď ještě nemám kdy. Jsme už sice mimo ovzduší, ale dosud jsme nepřekročili hranice zemské přitažlivosti.“
„Co to blábolíš?“ vyjel naň Emil. „Jak jsme mimo ovzduší, když dýcháme týž vzduch a nehnuli jsme se z místa? A jaké překročení zemské přitažlivosti?“
„Milý přírodovědce, to, co dýcháme, už není atmosféra zemská.“
„Cože?! Jaká je to tedy?“
„Naše vlastní. Naší planety. Planety LEON.“
„Jaký Leon? Kde jsi vzal to jméno? Snad přiznáš, že se poněkud vyznám v planetách. Nikdy jsem neslyšel…“
„Doufám, že přijmete tento křest naší planety,“ vpadl Ota s neochvějným klidem Emilovi do řeči. „Už dávno jsem se předem pro to jméno rozhodl, neboť je nejen věcné, ale i vtipné. Je k poctě nás všech čtyř a spravedlivě, stejnoměrně rozděleno.“
„Jak to?“
„Inu sestava počátečních písmen našich křestních jmen.“
„Na mou duši!“ řekl Ludvík, „obměna naší nebožky Noel.“
„Nevím, čemu mám věřit,“ ozval se rázně Emil. „Všechno se naprosto příčí přírodním zákonům. Vždyť je to nesmysl! Naprostá nemožnost! Chceš tvrdit, že jsme se s tímto územím odělili od Země a…“
Ota náhle zvedl paži a ukazoval vzhůru.
Ztuhli úžasem.
V denním světle, které zatím nastalo, viděli, že kruh nebeského blankytu, ohraničený ve výši parami opalizujícími nad horou, které jinak tvořily kolem celého obzoru obal v podobě duté báně, začíná v nesmírné dálce zabírat obloukovým okrajem jakési ohromné nebeské těleso, pestrou, pohádkově zbarvenou a zářící planetu.
Hrůzokrásný zjev se šinul vůčihledně dál přes okruh…
A nyní už viděli, jak za nesmírnou, indigově temnou, ale zároveň místy nevídanými barvami jakési ztemnělé duhy hýřící oblinou, vystupuje ostře vyznačený lem překrásné, pestrobarevné mozaiky, jejíž jas jako by světélkoval…
A tento obrys… nelze pochybovat, to je…
„Země!“ vydechli v nejvyšším úžasu.
Ano, byla to Země, jejich rodný svět, který se v dálce mnoha tisíc kilometrů šinul nad nimi jako luzný přízrak.
Za temnými, ale ve svých hlubinách jako černý démant hrozivě a tajemně průsvitnými pláněmi Velikého oceánu zračila se nyní, jak dosud znali z map, území Mexika, střední a severní část Jižní Ameriky…
„Teď už věříš?“ Ota se obrátil na Emila.
„Ne! Nevěřím! Nemohu uvěřit. Provádíš s námi nějaké kejkle. Tohle může být nějaký optický klam. Přiznej se, kluku, nebo tě spráskám!“ sápal se naň Emil.
„Tak je to! Lynčovat šarlatána!“ rozječel se Norek.
Avšak hned opět ztichli, když dosavadní světlo očividně mdlelo a shora, jako odraz stále více se temnící zeměkoule klesal na kraj tísnivý stín.
Co se to děje?
„Optický klam. Lynčovat šarlatána,“ usmál se Ota trpce.
Soumrak kvapem houstl ve tmu.
A tu se Ota rozhovořil:
„Jak vidíte na svých hodinkách, uplynuly teprve tři hodiny od našeho startu. A přece v této době už podruhé zde nastává noc. Tím není vinna Země, jejíž temný obrys, odvrácený od Slunce právě vidíte mizet na opačné straně okruhu, nyní posetého hvězdami. Země nijak nezměnila svou rotaci a koloběh. Rychlé střídání dne s nocí zaviňuje velikost naší planety, jejíž průměr nebude větší než nějakou desítku kilometrů. Není to tedy planeta v pravém smyslu označení, nýbrž malá planetoida, asteroid.
Teorie tvrdí, že všecky malé planetky, kterých je ve vesmíru, zejména v pásmu mezi Venuší a Marsem, na tisíce, nejsou schopny udržet si vlastní atmosféru, poněvadž nemají k tomu dosti gravitační síly.“
„Doufám, že nechceš popřít tento správný důvod,“ zabručel Emil.
„Nechci, kamaráde. Uznávám toto pravidlo. Ale každé pravidlo má výjimky. Takovou výjimkou je náš LEON. To dokazuje už nepopiratelná skutečnost, že dosud žijeme, dýcháme týž vzduch jako dříve na Zemi a také naše tíže, jak vidět, se nijak nezměnila, a nevidíme také žádné změny v okolí. Jsem jist, že ani ta mořská laguna kolem našeho ostrova a skalní hradba, která lagunu obkličuje, nedoznaly změn, ledaže tvoří hranici obvodu Leona. Ostatně dosud neznáme velikost naší nové planety.
Udrželi jsme si tedy nejen bývalou atmosféru, vodu i souš, ale též podnebí. Změnila se jen doba dne a noci, která se značně zkrátila. Kdyby to mělo zůstat trvale, mohlo by to ohrozit naše zdraví a snad i život, poněvadž pozemšťan by dlouho nesnesl tak rychlé střídání práce a odpočinku. Také ostatní tvorové by zde brzy vyhynuli. Proto musíme i v tomto ohledu Leonu vrátit normální stav.“
„Jak to chceš provést?“
„Snadno. Ale poslyšte další vysvětlení. Když jsem přehodil pól, působila magnetická síla hory, spojená s mocí statické elektřiny, jak jsem předvídal, opačně: odpudivě vespod a přitažlivě vzhůru. Výboj byl tak mocný a náhlý, že rázem vyrval ze zemské kůry celý masív, ba komplex, soubor, soudím, že ohromný balvan, jehož celistvou nerozdělnost drží pohromadě právě ta magnetická moc hory. Hranici tohoto urvaného území tvoří tedy hranice magnetického vlivu.
Porovnáme-li magnetické silokřivky, tvoří kolem pólů skoro dokonalou kouli. Můžeme tedy právem předpokládat, že LEON má kulovitý tvar. O tom se ostatně brzy přesvědčíme.
Odpudivou silou vespod jsme byli živelnou prudkostí vymrštěni do vesmíru rychlostí, o jaké si nemůžeme ani učinit představu. Že si přitom tenhle poměrně drobný úlomek Země udržel atmosféru a celá naše příroda prožila tuto úžasnou katastrofu v klidu, lze si vysvětlit právě tou náhlostí a rychlostí, ale ještě spíše vlivem a mocí téhle magnetické hory a elektřiny, která zejména daleko předstihla mé předpoklady. Tvrdím, že naše planeta je nejen kondenzátorem magnetismu, ale baterií, akumulátorem, ba nesmírným generátorem, nevyčerpatelným zdrojem a strojem na vlastní výrobu elektřiny. O tom se ještě přesvědčíte.
K udržení atmosféry a vůbec celistvosti LEONA přispívá též jeho rychlá rotace. Do jaké míry, budeme muset vyzkoušet. Ovšem velmi opatrně, abychom nepřivedli svůj nový domov i sebe do okamžité zkázy. To je též jediné, co mně dosud činí starosti.“
„A kam vlastně letíme?“
„Předčasná otázka, na kterou v této chvíli nemohu odpovědět. S jistotou ani nevím, udál-li se náš start jen vlivem statickou elektřinou soustředěné a zhuštěné záporné síly magnetické – jak víte, je Země nabita zápornou elektřinou – tedy nesmírného výboje odpudivé moci, nebo působila-li zároveň přitažlivost některého jiného nebeského tělesa. Jisté je pouze to, že za tři hodiny od našeho startu jsme se vzdálili od Země,“ Ota se odmlčel a chvilku pozoroval měřící přístroje na rozvodové desce, „ano, zachováváme stejnou vzdálenost,“ řekl spíše pro sebe.
„Tedy stojíme?“
„Ano. Totiž…“
„Proč?“
„Je to má vůle. Přerušil jsem další vzestup, poněvadž se nechci řítit někam naslepo. Reostat mně umožnil vyrovnat odpudivost a zemskou gravitaci.“
„Jak jsme daleko od Země?“
„Mohu-li se spolehnout na měřiče, tedy asi padesát tisíc kilometrů. Ale jed bych na to nechtěl vzít, poněvadž dosud se žádný pozemšťan do této polohy nedostal a měřidla nejsou v takovém cestování též dosud vyzkoušena. To nám ukáže teprve naše další pouť. Mimoto my ve skutečnosti nestojíme, nýbrž LEON je v této chvíli jakýmsi satelitem Země, asi jako Měsíc, kolem níž obíhá. Nevím ovšem, jakou drahou, zdali kruhovou nebo eliptickou.“
„A to takhle zůstaneme?“
„Ne. Podíváme se hlouběji do vesmíru. Ale jak jsem řekl, nechci, abychom letěli naslepo. Kromě toho musíme učinit některá nutná opatření: prohlédnout si LEON, prozkoumat jeho obvod.“
„To bude zajímavé.“
„Ano, bude to zábavné. Ale před zábavou má přednost práce. Abychom nemuseli k řízení naší další pouti odcházet z chaty až sem, musíme postavit kabelové vedení od úpatí hory do našeho srubu. Dále bude nutné, abychom postavili na temeni hory čtyři rozsochaté stožáry, stejnoměrně od sebe vzdálené tak, aby elektromagnetický vliv kráteru byl na ně stejnoměrně rozdělen. A celá ta moc musí být spojena. Jak to provedeme, musím si ještě řádně promyslit a závisí na úkolu spoutat a umrtvit na čas elektrickou činnost v kráteru, poněvadž by bylo nejúčinnější postavit do jeho středu ústřední stožár. Zdá se to neproveditelné, ale doufám, že se podaří. Ostatně uvidíme, jak kráter nyní, po osamostatnění LEONA vypadá. Ale to všecko ani tak příliš nespěchá. Je dosti času. Ale to je též důvod, proč jsem prozatím označil LEON za trabanta, oběžníka Země. K práci potřebujeme klid a vědomí, že se neřítíme, kam bychom nechtěli, třeba do náručí zkázy. Jediné, co spěchá, je…“
„Už se opět dní!“ ukazoval Norek na jasnící se okruh nad horou.
„Ano, to je právě, co vážně ohrožuje naše zdraví a rušilo by naši práci,“ bručel Ota. „Proto se musíme ihned pokusit o nápravu.“
„Těžký úkol.“
„Nemyslím, že těžký, ale je v něm vážně nebezpečí. Norku, běž na západ, vytáhni kabel z děr, vlastně stačí jen jeden konec, nezáleží na tom, který, a vrať se sem. Pospěš si, abychom zachytili dobu středního nebe. Neboj se. V tom není nic nebezpečného, poněvadž já zde budu držet statickým přístrojem sílu v rovnováze.“
A zatím Ota pokračoval:
„Teď už je v podstatě lhostejné, změní-li se náš elektromagnet či generátor ze stojatého opět na ležatý, poněvadž zemské pouto už značně ochablo, a doufám, že jeho vliv mám dostatečně v moci, abych manipulací s reostatem udržel LEON v dosavadní poloze k Zemi. Naše planetka se nesmí překulit k Zemi bokem, tedy stranou, kde bude odstraněn nyní kabel. To by znamenalo, že by nad námi zvítězila síla ležatého elektromagnetu, která by nás povážlivě, ba osudně připoutala k Zemi. Mohlo by se stát, že bychom se bleskurychle zřítili k zeměkouli a jako meteor prolétli její atmosférou.“
„Shořeli bychom a nakonec se roztříštili v atomy.“
„Ovšem.“
„A co tedy chceš docílit?“
„Nejdříve udržet polohu k Zemi.“
„Tos už řekl.“
„Ostatní přijde. Nesmím se rozptýlit. A nezbývá nám už čas na hovory. Musím pozorně sledovat přístroje. Norek už bude u cíle a… každá zmeškaná vteřina může přivodit naši okamžitou zkázu.“
Ota náhle ztichl. S očima vytřeštěnýma na přístroje sevřel kliku reostatu. Sluneční svit prorážející mlhovou clonou zesílil, jako by clona řídla, ale shora naopak padal dolů jakýsi stín a Emil zvedl hlavu:
„Země nad kráterem!“ vykřikl zděšeně. „Stmívá se náhle!“
„Co se lekáš? Naopak, měl bys jásat, neboť pak je vše v pořádku,“ řekl Ota klidně, aniž by jen na okamžik odvrátil oči od přístrojů.
„Prvou část jsme vyhráli,“ oddychl si.
„Jak vidět, Země nad námi nyní nepostupuje dále přes okruh. To znamená, že jsme změnili rotační polohu LEONA k Zemi, kam teď stále směřujeme výbojovým hrotem našeho elektromagnetu. Podle měřících přístrojů se však k Zemi nepřibližujeme a také se jí nevzdalujeme. Zachováváme tedy dosavadní ekliptickou dráhu, čili oběh kolem Země. To je v pořádku.
Ale teď dejte pozor! Luďa upne oči na Zemi nad námi a vy dva pozorujte mlhovou hradbu, za kterou se Slunce, jak jsme je ještě před chvilkou viděli prosvítat, ztratilo. Změnou naší polohy jsme se totiž od Slunce odvrátili, takže zapadlo pod obzor. Kdybychom v této poloze měli setrvat, záhy by na této části LEONA zahynula všecka příroda, poněvadž by se v tomtéž krátkém čase střídalo šero s nocí a chlad s mrazem. Slunce by nám už nikdy ani nezasvitlo.“
„Proboha, nehrej si se smrtí!“
„Proč se lekáte? Všecko se změní. LEON bude nejdokonalejší ze všech nebeských těles. Pozor, začínám!“ začal Ota s další operací.
Země nad nimi se pozvolna přesunula přes okruh.
Slunce se vynořilo nad obzor a stanulo téměř nad okrajem mlžné hradby, kterou jako by rozřízlo, neboť v její průsvitné cloně zela nyní zdola od obzoru kolmo vzhůru ostrou přímkou vyhraničená mezera, dosti široká, aby jí slunce mohlo zalévat celý kraj plnou mocí svého světla i tepla.
„Hotovo,“ pronesl Ota sotva slyšitelně. Dlouho bylo ticho. Byli tak ohromeni, že se ani neodvážili k otázkám. Avšak Ota se rozpovídal sám:
„Použil jsem elektrickou LEONOVU moc, kterou jsem vyslal ke Slunci. Obě tyto elektrické síly se spojily ve společný proud, aniž by došlo k výboji.“
„Nevyčerpá se LEON? Přece sluneční zdroj je nepoměrně mocnější.“
„Nevyčerpá se. Spíše myslím, že LEON posílí, jako ohromný akumulátor se ještě více nabije elektrickou potencí. Ale hleďme na tuto okolnost prozatím prakticky. Znamená, že jsme docílili délku dne, jaké si budeme přát, neboť hleďte: Slunce se ani nehne ze své nynější polohy. Směr rotace LEONA se změnil a ke Slunci naše planeta udržuje stejnou polohu, což potrvá, dokud nepřeruším toto elektrické pouto. Můžeme si nyní učinit délku dne i noci, jak budeme chtít. Samozřejmě, že ji přizpůsobíme, jak jsme zvyklí na Zemi.“
„Mám námitky,“ ozval se Emil. „Chci věřit, že se ti podaří vládnout délkou dne vzájemným připoutáním elektrického proudu, který nyní srší z obou magnetických pólů hory na západě k Slunci. To je umožněno právě spojením těchto pólů s elektrickou energií sluneční. Dobře. Ale budeš-li chtít, aby nastoupila noc, musíš proud přerušit?“
„Ano.“
„Jak chceš potom udržet rotaci naší planety tak, aby noc trvala dvanáct hodin? Vždyť už jsme zažili vystřídání v půl druhé hodině, které se opět vrátí, jakmile proud přerušíš.“
„Z logického stanoviska máš pravdu, Emile. Ale jsem si téměř jist, že i tento poslední pokus se mi podaří. Všecko závisí na usměrnění a regulaci, úpravě elektrické síly. Žádné starosti, půjde to.“
„Čím odůvodňuješ svoji jistotu?“
„Správnou manipulací elektřiny kladné a záporné, jejíž rozdělení nám umožňují naše přístroje,“ řekl sebejistě Ota.
„Pak ovšem bude LEON rájem! Jak krásně září to slunce! Mnohem jasněji než na Zemi. A přece nežhne, vysílá jen příjemné teplo.“
„Napadá mě,“ ozval se Ludvík, „jaké bude naše podnebí při dalším oběhu kolem Země?“
„Pravda!“ zvolal Emil. „Je-li naše dráha eliptická, zažijeme čtvero ročních období. Možná, že jsme v poloze podzimu nebo jara. Což když se v letním období budeme péci a v zimním naopak zmrzne všecko na kost?“
„To není vyloučeno,“ připouštěl Ota, „ale i tomu můžeme zabránit.“
„Jakpak?“
„Nejsme k Zemi připoutáni natrvalo. Jak jsem už řekl, záleží na naší vůli, jak dlouho chceme být jejím satelitem. Prozatím mně to vyhovuje, poněvadž jsme jaksi v bezpečí, jisti, že se neženeme slepě do neznámého vesmírného labyrintu. Tento stav nezbytně potřebujeme k práci, k technickému zdokonalení LEONA, a abych tak řekl, k operativním zákrokům, jichž je třeba, abychom toto novorozeně zbavili dětských nemocí a tělesných nedostatků.“
„Vida,“ uchechtl se Norek.
„Nesměj se,“ bleskl Ota po něm očima. „A do srubu! V mé laboratoři je velká cívka tenkého izolovaného kabelu. Vezmeš s sebou koníka. Konec kabelu ovineš zatím kolem anténního stožáru nad srubem, zapojení si provedu sám, až se tam vrátím. Cívku naložíš na koníka a rozvineš kabel od srubu až sem.“
„Proč já…“
„Mlč a běž, lenochu! Vždyť je to montérská, a tedy tvoje práce.“
Norek sice bručel, ale poslechl.
Podle jejich hodinek se chýlilo k večeru, avšak LEON nezměnil svou polohu k Slunci. Nepozorovali žádné změny v přírodě a ovzduší.
V té době už Ota dokončil trvalou montáž kontaktů kabelu do úpatí hory a spojení na izolovaný drát, který Norek rozvinul od chaty k hoře.
Nyní však musel Ota přerušit elektrický proud, poněvadž se s přístroji museli vrátit do farmy. Dříve ovšem byl kabelem na západě opět změněn horský magnet ve stojatý.
To samozřejmě způsobilo, že nastoupili svou původní rychlou rotaci. Avšak krátká denní doba necelé hodiny, která z „polední“ polohy planety zbývala k setmění, jim stačila, aby se při definitivním umísťování drátu, jejž bylo nutno vést nad zemí, k čemuž jim výhodně posloužily vyšší křoviny a koruny stromů, dostali přes močálovitou oblast do bezpečnějšího území, kde si mohli dopřát osvěžení jídlem a krátkým spánkem.
Sotvaže se rozednilo, pokračovali v práci, která nyní už šla mnohem rychleji vpřed, usnadněna hojností vhodných stromů.
Dospěli k chatě v nejpříhodnější čas, kdy Slunce se šinulo přes nejvyšší bod své dráhy.
Zapojení drátů k přístrojům v chatě provedli v několika minutách a Ota nyní už bez obavy posunul klikou na reostatu.
Avšak vtom… co se to děje…?
Slunce sletělo z výše a zapadlo za obzorem. Rázem nastala tma, hned ji vystřídal sinalý svit, který zaplavil krajinu kolem srubu.
A současně se rozpoutalo peklo:
Zvěř a dobytek, vyjící a ječící děsem, rozpádil se po ohradě a přes celé okolí farmy, jako by se hnaly roje démonů a běsů…
Leč vše trvalo jen několik okamžiků, neboť naštěstí se Ota rychle vzpamatoval a rázem strhl páku reostatu zpátky.
Než mohli svými vjemy náležitě zachytit a prožít tu hrůzu – snad největší dávku jí dostal Norek, jenž vyhlížel oknem a viděl též příčinu té sinavé záře: mrtvolnou tvář Země, která se jako strašlivý přízrak náhle objevila nad horou a závratnou rychlostí se opět přesunula – vzlétlo Slunce opět do dřívější výše a polohy…
Šílený zmatek ustal.
„Pardon,“ vydechl Ota úlevně. „Nedopatření… vlastně opomenutí… člověk musí na všecko pamatovat…“ koktal Ota provinile. „Zapomněl jsem změnit horský magnet opět na ležatý. A tato maličkost by byla změnila naši planetu za několik minut v rozžhavený meteor, kdybych se nebyl včas vzpamatoval a nepřerušil katastrofální gravitační sílu Země, ku které jsme už málem letěli. Nu, jak vidět, byl k tomu vykolejení jen náběh, který minul bez následků. Norku, jsi dobrý jezdec. Na koně! Zasuneš opět kabel na západě. Pospěš si. Do setmění můžeš být zpátky.“
Když se pak Norek po vykonaném úkolu vrátil, provedl Ota poslední „operativní zákrok“, aby LEON zbavil „dětské nemoci.“
Poslední operace? Ach, ne! Ještě mnoho jich bude třeba, aby toto novorozené batolátko, malinký poutníček, jenž se s tak hříšnou odvahou vyrval z klínu Matky Země a pustil se do toulky v Nekonečnu, dospěl a vybavil se a vyzbrojil tak, aby mohl úspěšně čelit moci a síle těch mnoha a mnoha obrovských světů a nespočetným, nepředstavitelným nástrahám nekonečného a bezedného propastna…
Avšak netrapme těmito výstrahami naše mladé hrdiny. Vždyť vidíme, že jejich síly jsou vyčerpány. Dopřejme jim nyní zaslouženého odpočinku po těžké práci, jež očividně přivedla jejich nervy na pokraj zlomu. Mohou klidně spát spokojeni, že se podařilo docílit denní i noční doby, na jakou byla jejich lidská bytost zvyklá na rodné planetě, Zemi.
|