Zvuky smrti
Ke spánku se uložili ihned po večeři, příliš unaveni zážitky, o nichž věděli, že jim poskytly cenné zkušenosti a směrnice pro jejich práci a k provedení vytčeného úkolu.
A tak už příštího jitra, sotvaže vyšlo slunce, byli v plné práci. Nebylo třeba jednat o rozvrhu, ten byl už dávno stanoven. I epizoda, která se do něho včera vmísila v podobě diamantů, byla rychle vyřízena chemickou zkouškou Ludvíkovou:
Ano, byly to diamanty. Čistá zrna, jejichž hrstka činila z nich boháče, mnohonásobné milionáře. Ba jejich bohatství bylo nezměřitelné a nepředstavitelné, neboť byli majiteli celé diamantové hory.
Budiž však k jejich chvále řečeno, že toto závratné bohatství je nijak příliš nepřivedlo z míry.
Řekli jsme, že celý čtyřlístek byl v práci; v zájmu pravdy dodejme, že k odborné práci byl vlastně přinucen jen Ota, který se s takovou vášní pustil do rekonstrukce dosavadních a vývoje nových strojů a přístrojů, že veškeré dotazy a zvědavá nahlížení Emila i Norka do své elektrické svatyně chvíli prostě pomíjel a konečně vyřídil rázným vyhazovem. Norkovy strojnické protesty a námitky odbyl slovy:
„Zavolám tě, až na tebe dojde. Teď se mi tu nepleť, a basta.“
Nezbylo tedy Emilovi a Norkovi než se ujmout sedlačiny v ohradě a lovu zvěře, nutné k zásobení kuchyně, o což se svorně rozdělili.
A Ludvík? Ten se vytratil z farmy, aniž by vyčkal oběda, když od časného jitra po několik hodin strávil ve své laboratoři nad výpočty a chemickými formulkami, které se na jeho papírech hromadily a množily jako toxiny ve zkažené krvi, takže Norek, když Luďovi přes rameno nahlédl do této spousty značek a cifer, znechuceně zabručel: „Piplavá práce!“ a s opovržením k Luďovu uspokojení vyšel z laboratoře. Avšak tato piplavá práce měla pro jejich společný úkol nesmírnou důležitost, jak se ukázalo později.
Ludvík totiž mezi diamanty našel několik krystalů, které se už na první pohled lišily. Měl dosti odborných znalostí, aby vytušil, co mu potvrdil chemický rozbor, jenže se v této látce, přesněji řečeno ve směsi, vyskytlo jakési X, příměsek prvku, který mu byl dosud zcela neznámý.
V podstatě to byla Seignettova sůl se všemi příznaky podvojného vinanu sodno-draselnatého včetně dávky uhličitanu sodného, jenže po důkladném rozboru místo chemicky náležité značky C4H4O6KN a plus 4H2O a jiných obměn, vycházelo mu vždy něco zcela jiného. Ale nejzajímavější přitom bylo, že se splňoval Ludvíkův předpoklad, že krystaly budou mít stejně vysokou působnost na elektromagnetické vlny. Tato podivná sloučenina slibovala dokonce nepoměrně mocnější vlivy.
A proč by ne? Vždyť je vlastně samozřejmé, že všecky látky a hmoty, z nichž se ta magnetická hora skládá, musí obsahovat zmnohonásobené soustředění veškeré reakce, odezvy na vlivy zemského magnetismu i statické elektřiny. Vždyť je to, jak správně řekl Ota, magnetická sopka, a je přirozené, že její tělo je vlastně tvůrcem a hmotnou podstatou tohoto živlu.
Jde nyní jen o to dobýt větší kus této látky v celistvosti a z něho pak vyrobit krystal, čím větší, tím lépe a s ním pak učinit ve spojení s Otovými přístroji nový pokus, o jehož zdaru Ludvík nepochybuje.
A právě za tím účelem se Ludvík vytratil z farmy, aniž by něco řekl svým druhům. Nebyl si jist, že se mu podaří najít větší kus, a také ze samolibosti: chtěl kamarády svým trumfem překvapit.
Ozbrojen krumpáčem blížil se k úpatí hory. Obešel močál. Byl už jen několik metrů od cíle, když těžký nástroj na jeho rameni náhle zlehkl. Copak to? Vždyť ho neztratil, přece třímá v ruce násadu…
Sotvaže pokročil, krumpáč se zvedl z jeho ramene – rychle se obrátil v domněnce, že někdo s ním tropí žerty. Avšak až na vodní ptactvo neviděl živého tvora.
A nyní se nástroj sklonil a jeho těžká železná část směřovala přímo ke stráni hory, kam jako by ji kdosi neviditelný značnou silou táhl.
Ludvík se vzpamatoval z údivu: magnetická síla.
Jak bude moci vládnout nástrojem, když ho stráň přisaje k sobě jako polyp? Už teď, na dálku dobrých osmi metrů, má násadu co držet. Vrátit se s nepořízenou? Ne. Tak snadno se nevzdá. Jen odstoupí a pokusí se přiblížit jinde, kde snad magnet nebude tak silný. Vydal se na obchůzku.
Obcházeje horu dlouho nepozoroval změnu. Nástroj, jehož násadu pevně třímal v rukou, docela pozbyl váhy a Ludvík musel stále odolávat prudké přitažlivosti.
Konečně se změna projevila: železný špičák na konci násady nabýval tíže a začínal se pozvolna sklánět k zemi, až pak násada v jeho rukou dostala svislý směr. Když však pokročil blíže k hoře, projevil krumpáč opět sice slabší, ale přece citelnou přitažlivost.
Ludvík kráčel dále. Přitažlivost se zřejmě mírnila. Napadlo ho, aby se při další chůzi pozvolna přibližoval k úpatí. A tu shledal, že přitažlivá síla se nemění. Tak postoupil až jen asi na dva metry ke stráni… a pak ještě blíže… a pojednou nástroj v jeho rukou sklesl do svislého směru, ačkoli Ludvík se horské stráně téměř dotýkal.
Stanul. Jak si tohle vysvětlit?
Pochopil, když se rozhlédl: Podle slunce stál nyní přesně u východního úbočí, tedy právě v bodu, kde se stýkal vliv severního a jižního pólu tohoto ohromného magnetu. Oba vlivy se zde tedy vzájemně ruší.
Začal od jihu, kde přitažlivost byla nejprudší. Zde přestává docela. Ale toto mrtvé pásmo musí být uzoučké, a za ním musí začínat působení severního pólu. Přesvědčí se.
Vykročil – a hned pocítil účinek, jenže se projevil opačně: železný špičák se začal od povrchu hory odklánět. Čím dále k severu, tím bude odpudlivá síla mocnější.
Zajímavý poznatek. To bude něco pro Otu.
Ale nesmí se zdržovat. Je jisté, že se s nástrojem může přiblížit k hoře jen v tomto mrtvém pásmu, kde také jedině bude moci s ním pracovat.
Vrátil se a teprve nyní věnoval pozornost útvaru hory.
Podivné.
Vždyť to mrtvé pásmo je očividně vyznačeno. Od úpatí vzhůru až na temeno se táhne skoro dva metry široký pás, plochý, hladký a lesklý, jako by do této ohromné zrýhované bábovky byl vložen dlouhý skleněný, celistvý pruh. A vrstva musí být velmi silná. Je to průsvitné, ba dokonale průhledné, ale přesto nelze dohlédnout dna. Není vyloučeno, že tato vrstva dosahuje až do nitra hory, nebo ji protíná na dvě stejné polovice. Ano, tak to bude, neboť zajisté je stejná vrstva i na západě. Touto izolací lze si také vysvětlit rozdělení obou pólů tohoto obrovského magnetu. Sice se to příčí magnetové teorii, ale viděli zde už jiné divy a překvapení.
Sklo. Sklo je ovšem dobrý izolátor. Ale – je to sklo? Kde se tu vzalo? Inu, vzaly se tu již jiné věci…
„K čertu, jaký jsem to chemik?“ zabručel. „Jak mohu být tak povrchní a určit látku jen podle oka, aniž bych ji prozkoumal? A co vlastně… proč tu stojím jako kůl? Proč jsem přišel? Co je mi do skla? Hledám přece onu sloučeninu a ne… počkat! Což, je-li to ona?“
Ludvík zvedl krumpáč, ale zaváhal. Bylo mu líto porušit, rozbít ten krásný, lesklý pás… nic naplat, musí to být. Vědě za oběť padly jiné věci, cennější. Zde, dole se pokusí vytesat potřebný kus, kvádr asi půl metru do čtverce. Asi takhle velký…
Hrot krumpáče, jak jím Ludvík jemně jel po lesklé ploše, zanechal zřetelnou rýhu.
„Není to sklo!“ zvolal překvapeně, „je to měkké. Stačila by na to větší kudla. Ale přece bude nutno tesat krumpáčem, abych se dostal do hloubky. A pak zadní strana… Jaká pomoc bude nutno obtesat větší prostor kolem. Do toho!“ rozmáchl se k ráně.
V téže době seděli Luďovi druhové u oběda a současně naslouchali zprávám, které ze sebe chrlil rádiový přijímač. Dusili se smíchy, když americký zpravodaj udýchaně hlásil úžasný přírodní div, podle úsudku některých přírodovědců jakýsi meteor, jemuž však odporují jednak radiotelegrafícké zprávy domácích i cizozemských povětrnostních stanic, zejména pak líčení lodí, které v té době pluly v oblasti Tichého oceánu.
Všecky zprávy meteorologických pozorovatelen se shodují v tom, že některé pozorovací přístroje vyznačily atmosférické poruchy takové síly, že jim v meteorologických dějinách a zápiscích není pamětníka. V odborných kruzích jsou vážné obavy o následky této záhadné pří-rodní katastrofy, přestože v ovzduší vládne od ukončení zjevu až dosud úplný klid a normální, obvyklý stav, ale to právě je označováno za nebezpečný příznak – klidu před bouří.
Odpoledne, tedy za jasného dne, vynořil se nad střední oblastí Velikého oceánu světelný sloup s tak silně planoucí hlavicí, že v této záři zmatnělo slunce. Zpočátku zvolna stoupal zjev do výše, ale až snad na okraj zemského ovzduší, kde se hlavice roztříštila a celý zjev se rázem rozplynul.
Takto úkaz líčí rádiová zpráva z Taiosanu, hlavního města ostrova Nuku Hiva na Markézách, s dodatkem, že záhada se musela udáti nepříliš daleko na sever od Markéz, poněvadž v Taiosanu bylo slyšet chvíli po roztříštění zářícího kotouče silný výbuch.
V podstatě shodně zní zprávy z okolních ostrovů a lodí, jakož i ze západních pobřežních měst Střední, z části i Jižní a Severní Ameriky, dokonce až ze San Franciska, kde ovšem pro značný odklon povrchu zeměkoule byla katastrofa viditelná jen ve svém nejvyšším bodu.
Byl to meteor? Kolmý vzestup, o němž vzhledem k souhlasným zprávám z ostrovů, lodí a zejména z Taiosanu nelze pochybovat, vyvrací tento dohad. Ale stejně tak se odborníkům jeví nemožnost sopečného výbuchu. Meteory totiž zpravidla prolétnou vodorovně podél okraje zemské atmosféry, a dopadnou-li na Zemi, pak ovšem směrem shora, kdežto tento zjev vzlétl naopak od zemského povrchu kolmo vzhůru. Sopečný výbuch je pak dostatečně známý, aby se mohl k tomuto úkazu přirovnat.
Nuže, co to bylo? Tato otázka letí světem a věhlasní meteorologové jsou právem vrrr – vr – vrrr – rrr – rozharašil se divoce tlampač.
„Vrtáci!“ zavyl Norek a koulel se smíchy po podlaze. „Jen to do – dopověz!“ vyrážel ze sebe sténavě.
V tomto okamžiku totiž Ludvík ryl hrotem krumpáče do lesklé plochy.
„… lodní výprava na sever od Markéz, která snad přinese žádoucí vysvětlení,“ končil americký zpravodaj.
Smích rázem ustal. Trojice hleděla na sebe, znehybnělá, se vzrůstajícími obavami…
„Lodní výprava!“ promluvil konečně Emil. „To by nám tak scházelo.“
„Nejde o nás, spíše o tu výpravu,“ namítl Ota. „Sem se s větší lodí nedostanou. Neproklouznou tím úzkým kanálem. Ztroskotají. Byla by to pro ně čirá sebevražda. Musíme je varovat.“
„Jakpak?“
„Vysílačkou.“
„Jen se opovaž. Prozradil bys nás a poštval celý vědecký svět.“
„A politický také,“ přidal se k Norkovi Emil, „poněvadž všecky státy budou závodit, aby se zmocnily tohoto dosud neznámého, ale divotvorného ostrůvku.“
Námitka byla věru oprávněná. Ale co tedy? Přece nemohou vědomě a s klidným svědomím připustit, aby loď, snad i více lodí plulo do záhuby.
A tu do jejich úvah vpadlo něco strašlivého.
V tomto okamžiku se totiž Ludvík rozmáchl a jeho krumpáč se zaryl do sklovité hmoty.
Z tlampače vyrazil zvuk, který nelze vylíčit. Téměř ani nebyl vnímatelný sluchem jako spíše celým tělem, všemi nervy. Měli přímo pekelně mučivý pocit, jako by jejich hlavou, trupem a všemi údy prolétlo na sta žhavých střel. Byla to tak příšerná a rychlá bolest, že z jejich úst nevyšel ani sten. Jako bleskem zasaženi zhroutili se na podlahu s pocitem okamžitého zastavení srdeční činnosti a naprostého ochrnutí celého těla…
Smrt?
Záchvat trval jen zlomek vteřiny a jediný orgán, mozek, přes svou okamžitou stejně bolestnou křeč neumdlel, naopak se zbystřil, jako by nebezpečím smrti zburcován do střehu.
A to jediné bylo jejich záchranou, neboť v nejbližší vteřině, kdy tlampač vychrlil ze sebe zvuky, které předčily ohlušující směs řevu všemožných rozlícených šelem, jekotu sirén, rachotu a praskotu pušek a hukotu i hřmění děl – (Ludvík totiž vrtěl násadou, aby uvolnil bodec krumpáče, pevně vězící ve hmotě) – jejich drásaný mozek jako pověstná devítiocasá kočka šlehl do jejich zmrtvělého těla i nervů, takže rázem vyskočili, jako by dostali mocný elektrický výboj.
Tygřím skokem byl Ota u přijímače a rychlým hmatem vypojil proud.
Všecek děs rázem ustal.
A byl nejvyšší čas, ačkoli neměli tušení, že v nejbližším okamžiku jim hrozí tatáž muka, neboť Ludvík již zvedl krumpáč k nové ráně.
Teprve nyní, v nastalém klidu a vědomí bezpečí, projevil se následek zmučených nervů: téměř v mdlobě klesli do křesel.
Dlouhou chvíli bylo ticho, než se konečně ozval Ota: „Nevím, jak si to vysvětlit, ačkoliv…“
„Jen dopověz,“ hlesl Emil mdle, „je to jediné možné vysvětlení: zvuk smrti.“
„Ano,“ přikývl Ota. „Podle teorie jsou zvuky, které vraždí stejně jako hmotná střela nebo mocné, po delší dobu trvající působení X-paprsků, tedy rádium nebo rentgen.“
„Ani nemusíme jít tak vysoko. Například mnohý nesnese zaskřípění zubů nebo skřípot obráběcího nože na tvrdém kovu, hrotu na skle a podobně,“ uváděl správně Norek. „Měli jsme na technice posluchače, který při takových vrznutích skoro padal do mdlob. Ale tohle bylo, panečku, něco jiného. Příšerné!“ otřásl se.
„Ale kde se to vzalo v přijímači? Nezničilo to lampy?“ vzpomněl si Emil.
Ota přistoupil k přístroji a vztáhl ruku na zapojovací páčku.
„Nech to být!“ vykřikl Norek varovně.
„Jak se jinak přesvědčím?“ Ota odhodlaně zasunul páčku. „Lampy jsou v poř…“ v mučivé křeči se bezděky zachytil kabelu a klesaje na podlahu, vytrhl zástrčku z přijímače, čímž k záchraně své i svých druhů přerušil nový, stejně prudký výboj.
Vzpamatovali se sice opět brzy, ale…
„Už toho mám dost! Sáhneš-li ještě na tu potvoru, přerazím tě v kříži!“ zuřil Norek.
„Nemusíš ani hrozit,“ bručel Ota. „Ani mě nenapadne ji pokoušet. Dostal jsem to tentokrát naplno, víc než vy oba, poněvadž jsem stál nejblíž. Mám levé rameno, jako by mě byl někdo praštil obuškem,“ mnul si levou paži.
„Svlékni plášť, podíváme se,“ vybídl ho Emil.
A když se Ota obnažil, viděli na jeho paži – drobounké kapičky krve, jako by zevní okraj pokožky byl propíchán jehlami.
„Kost není zasažena. Výboj postihl jen zevní okraj. Doufám, že ani svalstvo vážně neutrpělo. Máš štěstí, Fenku. O kousíček dále, mohl z toho být rozklad svalstva i kosti. A kdyby to bylo zasáhlo hruď, plíce, dokonce srdce, byl bys teď už mrtev. Ale co to k čertu znamená?“
„Ultrakrátké vlny,“ řekl Ota klidně. „Ultrakrátké vlny, objevené Langevinem. Vznikají například ve vodě. Působí velmi prudce. Je přece známo, že výbuch malé petardy ve vodě zabíjí do širokého okruhu všecko živé, ryby například roztrhá na kusy. Sluchem je nelze vnímat. Ale tohle je prvý případ, že se v takové síle objevují ve vzduchu a že jsou šířeny rádiovým přijímačem. Kdo je vysílá? A kam? Jen na nás? Tomu nevěřím, poněvadž by nás musel vyslídit, a to považuji za nemožné. Ale pak zbývá jediná možnost, že je někdo vysílá do celého světa. A to by ovšem bylo strašlivé. Hromadná vražda civilizovaného lidstva. Kdo je ten netvor?“
„Ať je to jakkoliv, s přijímačem je konec!“ rozhodl rázně Emil.
A oba souhlasili. Budou sice nyní úplně odříznuti od světa, ale nelze jinak. Nemohou pro světské zprávy vydávat všanc svůj život.
A zatím ten nevinný, bezděčný vražedný netvor dokončil zdárně svou práci a s vytesanou krychlí na rameni se vracel do srubu.
„Kde se touláš celý den?“ volal mu Norek vstříc. „A jaký to vlečeš balvan, ty moderní Sisyfe?“
„Daleko od Sisyfa,“ odpálil Ludvík Emilovo přirovnání, „tahle krychle bude mít pro nás nesmírný význam,“ dodal hrdě.
„Co je to?“ shlukli se kolem něho.
„Krystal, jak vidíte.“
„Kdes to vzal?“
„Pracně vytesal z té homole,“ mávl Ludvík rukou k severu.
„Vytesal… z homole!“ Ota chňapl Ludvíka za rameno:
„Kdy… kdy to bylo?“
„Co blázníš? Samozřejmě dnes.“
„Odpoledne?“
„Ano, asi před dvěma hodinami jsem začal a…“
Tři páry očí hleděly do jeho udivené tváře a pak si trojice vyměnila němý, ale výmluvný pohled: To je on!
„Vrah!“ vyštěkl Norek.
„Cože? Jaký vrah? Zbláznili jste se?“ rozčilil se Ludvík.
„Pověsit ho!“ ječel položertem Norek. „Nebo aspoň mu pořádně napráskáme! Takhle nás ztýrat! Málem by nás byl zabil!“ sápal se na zděšeného Luďu.
„Přestaň, nebo tě uspím!“ rozpřáhl se Ludvík k ráně. „Co vám to zase sedlo na mozek?“
„Nějaký ten výprask by ti neškodil za ta muka,“ smál se Emil, „ale nevědomost hříchu nečiní, ačkoliv neznalost zákona zločince neomlouvá. Sedni si a pojez, my už jsme večeřeli. Pak si promluvíme.“
„Tak povídejte,“ pobídl Ludvík, když odložil prázdný talíř.
Vylíčili mu své utrpení.
„A vy myslíte, že to zavinilo mé dlabání? Jak to chcete dokázat?“
„Snadno,“ mávl Ota rukou. „Dokonce ti mohu říci postup tvé práce. Nejdříve jsi vyryl krumpáčem obrys krychle.“
,,Jak to víš?“
„Poněvadž jsme tvé rýsování až příliš slyšeli. Vrčelo a rachotilo to v tlampači jako… a pak přišly ty rány. Naštěstí jsme zažili jen dvě, poněvadž jsem včas přístroj vypojil.“
„Ale jak jsi přišel na nápad…“
„Samozřejmost. Máme už přece dosti důkazů o tom, čím ta hora vlastně je: ohromným kondenzátorem zemského elektromagnetismu a nasavačem ovzdušní elektřiny naší planety. Je tedy samozřejmé, že každé porušení celistvosti této hmoty se projeví v elektromagnetických vlnách.“
„A když jsme se šplhali na vrchol?“
„To nebylo rušení celistvosti, násilné lámání balvanu, jaké jsi provedl ty. A potom: celá hora snad ani není tak citlivá, spíše její místo, kde se vyskytuje tato krystalovitá hmota. Kdes na ni přišel?“
Ludvík vypověděl podrobnosti.
„Tak je to tedy. Je to krystalový pás od úpatí k temeni, přesně na východ, kde se ruší severní a jižní magnetická přitažlivost. Tedy jakási izolace obou pólů. Považuji za jisté, že týž pás se vyskytuje na západě. O tom se přesvědčíme. Myslím, že se nemýlím v předpokladu, že tato krystalová vrstva prostupuje celou horu a dělí ji na dvě polovice až ke kráteru, kde předěl mizí. Ale pak, Luďo, objevils věc nesmírné důležitosti: Předmět, v němž se soustřeďují a z něhož se vysílají do všech končin naší planety elektromagnetické vlny. Tato krystalová vrstva v hoře je zdrojem, z něhož vyvěrá a šíří se všecka ta podivuhodná usměrňovací energie. Je to nesmírný objev. Nedocenitelný pro… hm… počkat…“
„Copak?“
Avšak Ota neodpovídal. Jeho ruce křečovitě svíraly opěradla křesla… celé tělo strnulo v napjaté nehybnosti… oči hleděly vytřeštěně do neurčita jako na děsivý přízrak… tvář zesinala…
„Co je ti? Vzpamatuj se!“ zatřásl jím Emil.
Ota si promnul čelo:
„Snad nebude… tak… zle,“ mumlal a vrávoravě vstal z křesla. „Přesvědčím se,“ těžce vydechl a přistoupil k přijímači.
Konečně se lampy rozžhavily. Avšak všecky pokusy, aby dosáhl spojení s některou stanicí, selhaly. Přístroj zůstal – němý. Hrozivě němý!
A tu Ota konečně promluvil:
„Bojím se, že ty zvukové střely způsobily pohromu v širém světě. Doufám, nutím se doufat, že jen na rádiových přijímačích a ne na…“
„… lidských životech,“ dopověděl Emil za váhajícího Otu, který němě přikývl a dodal:
„Prakticky nebyly dosud vyzkoušeny, tohle by byl prvý případ, ale podle teorie jim dálka neubírá síly. Jsou to ultrakrátké vlny, které mají průbojnost jako pevná hmota.“
„Nemůžeš chytit žádnou stanici?“ zeptal se rozechvěně Ludvík.
„Jak vidíš, nemohu. Že se mi nehlásí stanice ve středu a na východě americké pevniny, mne ani tak neznepokojuje, tam je teď půlnoční doba. Také chápu mlčení Evropy, kde je ještě daleko do svítání. Ale proč je němá Austrálie, Oceánie, Indie a Asie, kde je teď čirý den? A ještě více je mi trapné mlčení severoamerického západu, zejména San Franciska, jehož poledníková poloha od nás zde je v poměru asi jako Paříž ku Praze. Je tedy nyní v San Francisku ještě daleko k půlnoci, a proto k nočnímu vysílání vhodná doba. Musíme počkat na evropské jitro. Snad nám některá evropská stanice podá vysvětlení.“
„Jak dlouho?“
Emil se sklonil nad glóbem, jehož rotace, souhlasná se zeměkoulí, byla řízena přesným strojkem:
„Asi dvě hodiny.“
„Proboha!“ zasténal Ludvík.
Na spánek nebylo samozřejmě ani pomyšlení. Snad nikdy dosud netrpěli taková duševní muka jako v těch dvou hodinách. Zvlášť Ludvík, jehož výčitky svědomí vláčely opravdovým očistcem, ba peklem: Vrahu! Zabils tisíce, snad milióny nevinných lidí! Ďábelský hlas drásal nelítostně jeho srdce i duši…
Ubohý hoch byl už téměř na pokraji nervového zhroucení, když konečně…
Po šelestech, hvízdotu a vytí se ozvaly známky mluvy, zpočátku koktavé, přerušované praskotem, ale konečně srozumitelné…
… lýchaný, nevysv… elný zjev… dali už včera zprávu, měl podle radiotelegrafíckých depeší, které nerušeně došly z amerického západu přes Londýn, dohru, která prý se stala zkázou a hrobem nespočetných…
„Ježišmar…“ zaúpěl Ludvík.
… radiopřijímačů, vlastně tlampačů v celé Severní, Střední i Jižní Americe, jejichž jemné ústrojí bylo zničeno strašlivými otřesy záhadných elektrodynamických povětrnostních zmatků, které působily v kmitovém řádu elektromagnetických vln dosud neslýchané smrště.
Úlevný výdech zavanul srubem. Avšak zpráva pokračovala:
Naštěstí byla Evropa ušetřena této hmotné pohromy, poněvadž katastrofa se udála kolem druhé hodiny noční podle evropského času, tedy v době, kdy rádiové přijímače nejsou v provozu. Proto také nemůžeme v této chvíli věrohodnost zprávy kontrolovat a vzhledem na zkušenosti s americkým blufem ji podáváme našim posluchačům s náležitou výstrahou. K tomu nás zejména nutí v poslední chvíli došlý dodatek: V oblastech severoamerického západního pobřeží, zejména v San Francisku a v Kalifornii a podle tam došlých zpráv prý také v Oceánii, Austrálii, Sundských ostrovech a ve východní Asii utrpělo prý mnoho posluchačů těžký nervový otřes, někteří dokonce viditelné krevní výrony na pokožce a stav, který se podobá místnímu, lékaři však doufají, že jen dočasnému ochrnutí svalstva a nervů. Jde prý o účinek dosud v praxi neznámé ultrakrátkovlnné smrště, přesněji řečeno o „zvuky smrti“, jež jsou v poslední době předmětem odborných zájmů a bádání. Přes všecku teoretickou přípustnost zavánějí tyto údaje pověstnou fantazií amerického Divokého západu tím spíše, že z jmenovaných krajů chybí do této chvíle věrohodné potvrzení. Na rádiové evropské dotazy nedošla totiž dosud odnikud z Dalekého východu ani z Oceánie odpověď. Či je právě toto mlčení – důkazem? Doufejme, že budeme moci podat objasnění v nejbližších hodinách… končil evropský zpravodaj.
„Nervové otřesy a krevní výrony na pokožce. Tedy jen následky, jaké jsme zakusili my. Ochrnutí bude zajisté jen dočasné, zrovna jako u Oty,“ těšil Emil Ludvíka, který seděl jako hromádka neštěstí.
„Jaká pomoc, musíme vyčkat dalších zpráv.“
Uplynula další mučivá hodina, když se evropská stanice hlásila znovu. A nyní potvrdila americkou zprávu v plném rozsahu a končila potěšitelným zjištěním, že nikde nebylo lidských obětí, naopak, postižení se rychle zotavují. Záhadný přírodní zjev se stává předmětem bádání odborných kruhů celého světa. Zotaveni a posilněni spánkem naplánovali další postup svých prací.
Nejdříve musí Ludvík vyrobit z přinesené krychle dvě přesně stejné čtvercové desky se seříznutými rohy a mikrometrem zjistit jejich co nejpřesněji stejnou sílu, aby bylo dosaženo jejich naprosto souhlasného sladění. Ota zjistil elektrické osy a Ludvíkovi se tato práce bezvadně podařila.
Obě desky pak převzal Ota, který na obě plochy těchto ploten připevnil tenké kovové pláty. Tím vyrobili dva stejné hustiče elektřiny, z nichž jeden poslouží jako přijímač a druhý jako vysílač.
Zatím skončil Ludvík chemický rozbor zbylé hmoty suchou i mokrou cestou: hmota obsahovala dva naprosto neznámé prvky kromě příměsků, obvyklých u Seignettovy soli.
Emil i Norek jevili ovšem zájem o tyto práce, ale Ota všecky jejich otázky pomíjel mlčením, až se pak rozhodl oba zvědavce zaměstnat:
„Vyzkoumej podrobně nynější povětrnostní stav,“ uložil Emilovi, „a ty,“ obrátil se na Norka, „smontuj rozsochovitou anténu. Dva metry vysokou tyč, železnou kouli s metr dlouhými hroty a izolovaný podstavec.“
„Ale…“
„Žádné ale! Víš, kde jsou součástky. Už ať jsi hotov!“
| 
Planeta Leon: Information and licence 