Příhoda s rukávem
Sotva to dořekl, Anna se naposledy uklonila a chtěla obléci plášť, jehož rukáv se zmítal uprostřed zad. Byl to pěkně střižený kabát z pruhovaného harasu, lemovaný sobolinou kanadskou (touž, která od několika let jen zřídka se vyskytne na trzích kožišinových, neboť byla zatlačena napodobeninou, jež, žel, není než králičina). Major, spatřiv vlající rukávec a znamenaje, že není vhodné, aby se Anna oblékala jako služka, která pospíchá k dostavníku, seskočil s okraje kašny, spěchal a podržel kabátec, usnadňuje tak Anně krušnou chvíli. Potom jí podal rámě a odvedl ji za vůz, kde spolu rozprávěli po pět minut o některých starých citech lidských, dotkše se jen letmo pořadových cviků a pochodování.
Mistr a Kateřina
Přišed domů, mistr Antonín nalezl dveře otevřeny a paní Důrovou uprostřed světnice.
„Tak se podívejme.“ pravila zakládajíc si ruce “Kudy chodíš, kde se touláš? Byla jsem na plovárně, je všechna špinavá a zanešena proutím i listovím, jež připlouvá s proudem Orše. Co jsi dělal, Antoníne.“
„Ach,“ děl Antonín, „vy jste se vrátila pro své věci. Vezměte si je. Nakládejte, balte, stěhujte se, pakujte.“ „Vrátila jsem se,“ pravila Kateřina, „protože ti chci odpustiti. Byl jsi již sdostatek potrestán za svoji nevěru, neboť žiješ tři dny v nečištěném a pustém příbytku, jíš neupravená jídla a snad ani nespáváš. Nemohu se na tebe déle hněvati, Antoníne.“
„Tím lépe,“ odpověděl mistr, „nehněvej se, avšak pokud jde o moje chyby, jsou nenapravitelné. Viděl jsem dnes pradlenu, jež stála po kolena v Orši. Byla daleko ošklivější než Anna, a přece mi bylo jasné, že jsem se nepolepšil. Vezmi si tedy svoje nádobí a jdi za Arnoštkem, je to vzorný kouzelník a řádný manžel.“
„Když tě slyším tak hovořiti,“ pravila paní, opásavši se starou zástěrou a vyškrabujíc hrnec, „zdá se mi, že ses s ním smluvil, aby mě odvlékl.“
„Nutíš mě, abych se vyjadřoval určitěji,“ děl Antonín, „nuže, jsi záletná ženská a spala jsi dnes v noci u Arnoštka. Dobrá, nevyčítám ti těla, ačkoliv je tučné a škaredé, ale potrestám tě za pomlouvačný způsob omluv. Ticho,“ dodal, když paní chtěla odpovídati, „připouštím, abys zůstala, ale nestrpím tvé řeči.“
Potom si mistr vykasal rukávy a vykonal, co naznačil.
Rozmrzelý kouzelník
Kolem půlnoci, kdy se spáči obracejí z boku na bok, hořela ještě v Arnoštkově voze lampa a kouzelník bděl. Bylo ticho, Zelená panna podřimovala a Čtrnáct pomocníků mlčelo. Kdesi rachaly pantofle venkovanovy mírně připomínajíce svátky vánoční, kdy se hází touto obuví za záda, aby se předpovídala budoucnost. Kouzelník však poslouchal bez zvláštních představ a hleděl do plamene. Neměl chuti k žertům, nýbrž byl rozvzteklen. A tu, jako to činívají právoznalci, přemítal v mysli události posledních dnů, hledaje křivdy, bezpráví a věci škaredé.
„Kateřina Důrová,“ řekl si, „je domýšlivá opice. Abbé je osel. Antonín si to odskáče doma, ale major je nebezpečný chlap.“
Výprava
Řka to, přese všechnu bolest slezl z postele, vzal si kabát, boty a hůl. Otevřel dveře, sestoupil, zavřel, zamkl a dal se na cestu přidržuje se prvé myšlenky, jež ho napadla. Šel opatrně cítě škubání hněvu a bolest v bedrech. Šel ulicí Hálkovou, Hradební a Dlážděnou kulhaje jako škarohlíd až před majorův dům, kde usedl pod mladý doubek. (Bylo jich tu hojnost, neboť od ulice až k domovním dveřím vedlo stromořadí, jež vzroste a stane se velikolepým podle majorova vkusu.) Arnoštkovi bylo příjemné seděti, a aby jeho hněv nebyl vystřídán náladou smírnou a aby si zachoval prudkost, kouzelník se štípal do stehen. Přitom se díval mezi listovím na hvězdy, ale protože nebyl pobožnůstkář, aniž čítal dobrých knih, bylo mu to jedno.
Souboj
Nežli svítalo, když šlo asi na třetí hodinu, otevřely se konečně dveře. Arnoštek vstal, a zachvácen byv novým hněvem a zvedaje hůl, vyrazil proti příchozím. Anna a major se zastavili. A tu se do nich kouzelník dal bez trubače, bez bubeníka a bez vojenského pořádku. Tloukl je, mlátil a bušil do nich, co mu stačily síly.
Anna křičela opakujíc do omrzení majorovo jméno, avšak Hugo si založil ruce a řekl: „Probůh, vy skřítku z hor, snad jste si nepřinesl vidličku, abyste mě píchal do lýtek? Snad mě nechcete prokláti hůlkou, jíž se přehrabává oheň?
K čertu,“ dodal vida, že část ran se snáší na Annina záda, „miřte lépe nebo zraníte moji dámu.“
„Vaši dámu“ vykřikl Arnoštek, popadnuv Annu za vlasy, „vaši dámu! Což jste pozbyl rozumu.“
„Ne,“ odpověděl Hugo, „neboť Anna zůstane se mnou a vy odejdete.“
Kouzelník řekl, že udělá, co bude chtíti, a Anna, patříc z jednoho muže na druhého a srovnávajíc krásné skutky Arnoštkovy s nečinností majorovou, rozhodla se pro prvého.
„Je nezbytné, abychom byli shovívaví k slabosti svých přátel,“ pravila dotýkajíc se ruky kouzelníkovy, „nechte majora naživu, nezabíjejte ho.“
Nakonec jsouc postrašena a plna obdivu odešla s Arnoštkem jako panna, jež podpírá hrdinu slavkovského. Neboť vznešenost, která se nerve s chudáky, není dostupná ženskému rozumu.
Pravá přátelství
Nazítří ráno abbé si upravil obvazek a šel na Důrovu plovárnu.
„Horlivost přátelství,“ pravil pozdravuje mistra a majora, „měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře.“
„Ach,“ odvětil Antonín, „nemůže býti spravedlivější příčiny k stížnosti, než je moje, neboť vězte, že se Kateřina vrátila“
„U všech rohatých,“ vykřikl kněz, „kde je lidská stálost? Co si ta ženská myslí? Proč jste jí nevyhnal.“
Antonín pokrčil rameny a neodpověděl.
Epizoda o smířlivých a přísných lidech
Některé skutky příliš přísné a opět některá shovívavá rozhodnutí jsou mimo hranici rozumu a mimo obecnou chápavost, která, žel, je méně než oslí.
Víte, proč to je? Někdo se vyučil kominíkem, vyřezává lupenkou sirníky nebo klece na ptáky, zahradničí, miluje lidnaté pivnice a slunné dny. Je to bezúhonný muž, a vylosují-li jej za porotce na hrdelní soud, bude vždy mluviti pro odpuštění viny snaže se v tomto krásném světě po svém o spravednost.
Jiný muž, je-li vyučen právu, u pláči chystá vražedníkovi provaz a omdlévaje, od večera do svítání myslí na hrůzyplný nůž a na sekeru nešťastníkovu. Tento člověk se posedl pravdou zákona a blázní stejně jako dobráček, jenž všem odpustil.
Ukrutný soudce a spravedlivý kominík se nepoznají, ani kdyby se sešli na kuželkách. Ale lid na ně ukazuje stejným prstem řka: hleďte dva potrhlé.
Epizoda se konči
Mistr, abbé a major sloužíce bez výhrady svým názorům a disciplínám mohli se navzájem shodnouti. Ale ti, kdož vyznávají poměrné týdenní pravdy a milují hned tu, hned onu práci jen případ od případu, nemohou jich pochopiti. Mistr, abbé a major jsou sami.
Další rozprava
Ticho, jež nastalo po kanovníkově otázce, plynulo jako Orše. Major si svlékl rukavice, a ujav se skřínky, vyňal láhev.
„Anna odchází,“ řekl, „ale Kateřina se vrátila. Anna byla krásná, Kateřina je ošklivá, a přece se sobě podobají. Slyšel jsem Annu, že se sdílí o své mínění s paní Důrovou. Nazývala Antonína hrubcem, Rocha plytkým knihomolem a o mně soudila snad ještě hůře, neboť odešla s Arnoštkem domnívajíc se, že mě přemohl.“
„Vy jste spolu zápasili“ zeptal se Antonín.
„Dnes ráno,“ odpověděl major, „v stromořadí doubků mě kouzelník sešvihal španělkou.“
Věci nevídané
„Slyšte“ vykřikl kanovník a postavil sklenici, „vy jste to strpěl! Vy jste se nebránil“ Řka to, abbé zaťal pěst, a přistoupiv co nejblíže k oběma přátelům, jal se vypravovati o svém odhodlání při nočním dobrodružství s Annou“Když jsem viděl,“ řekl, „že opilci od Zelené panny vnikají oknem do vozu, pojala mě tak veliká zuřivost, že bych byl roztál ničemníkům hlavy, a lituji, že moje pěst nebyla ani řežavá ani ostrá ani dost mohutná.“
„Počínal jste si dobře,“ řekl Antonín, „neboť jste neužíval svých zbraní a neusazoval jste výtržníků citátem. Vy a major jste vzácní mužové. Avšak co s tím? Pijte“ Když vyprázdnili sklenice, kanovník se zamyslil a řekl: „Antonínův zájem je dosti široký. Proč mu Anna před ostatními nedala přednosti.“
Vše uplývá
„Zvolila mě dosti brzy,“ děl mistr, „ale právě proto je tomu již dávno.“
Potom, nehodlaje již mluviti o Anně, jal se majorovi ukazovati několik cviků, které ztužují svalovinu levého srdce. Abbé otevřel knihu, a když byl mistr dokončil výklad, dal se do své hry i major kroutě zápěstím a zachovávaje důstojné mlčení.
Co se Kateřině líbí a co odsuzuje
V tu dobu paní Důrová stanula ve vrbinách. Potemnělá Orše se bystře sunula mimo ni a nad hlavou poletovali ptáci, jichž Kateřina neznala, byla však klidná. Na věži svatého Vavřince odbíjely hodiny. Když dozněly, paní si vzpomněla na oběd, a změnivši místo, uviděla nad střechami kabin hlavu manželovu.
„Hle,“ pravila s nevolí, „Antonín v soukromí cvičí tělesné síly. Jsem si jista, že někde v koutku svírá abbé knihou svoji tvář; kdybych jej poslouchala, nikdy se nedovím, kde je počátek jeho knižních řečí, a nikdy se nedopočítám konce. Ti dva jsou úchylní náruživci a major se svou topornou důstojnosti, jež se nebojí výsměchu, jim nezadá ani v nejmenším, neboť jen blázen slouží minulým věcem a neužívá toho, co jest.“
Řkouc to, rozhlížela se paní Důrová na všechny strany a tehdy, sledujíc cestu k obci Studené, která stoupá po druhém břehu od řeky vzhůru do veliké výše, spatřila zelený vůz, jejž vlekl selský kůň. Arnoštek seděl na kozlíku a práskal bičem. Anna šla podle vozu opírajíc se dlaní o jeho stěnu a vzadu běžel maličký psíček.
„Ach,“ vydechla cítíc, že je na chvíli veta po její občanské jistotě, a setřela si hřbetem ruky slzu“Ach, ach, ach. Jak je krásné kouzliti ohně a po šírém světě si pohrávati malými oblými věcmi. Jak je krásné počítati dny do tří a míjeti město po městě!
Jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovati je znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane.
Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz! Vizte mě, divákově, jak oděna jsouc trikotem, flanderským podpírám Arnoštka, neboť je to slaboučký kouzelník.
Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým“
|
Rozmarné léto: Information and licence 