Moje hádanky a rebusy
Duše sytit, hlavy napravovat
vytčeno mi vůlí Osudu –
abych vás však učil slabikovat,
to přec, bratři drazí, nebudu.
Extempore
Tak vesele jsem veršíky ty sil,
vesele proved mnohou popravu –
a kolikrát jsem pero odhodil
a v bolesti se chytil za hlavu!
Fatum Národních Listů
Pro směšnou hloupost v zápas jedou
s neobyčejnou vážností –
ve vážné věci sobě vedou
už léta s hloupou směšností.
Meze národnostní svobodomyslnosti
– Volnost všech národů budiž ctěna,
sami chcem jí míti aspoň kus –
„Slyšíte, jak Finsko v dáli stená?“
– To je jiná, tam je bratr Rus. –
Sloka z Rylejeva
„Já viděl Rusko zotročené
před svatým stanem oltáře,
v okovech šíje nakloněné,
tam modlili se – za caře.“
Což Rylejev, Puškin, Lermontov,
Tolstoj, Gorkij, Gogol, Saltykov –
rýpalů to rod byl přepjatý!
Holečka čti, moudrý muž ti řekne,
jak je všechno v svaté Rusi pěkné:
žandarmi, cař, popi, činovníci,
všechno, co má placatou čepici,
řetěz, Sibiř, knuta s šibenicí –
Holeček, bard carský, bradatý!
Ještě jedna
stránka
slovanské otázky
Korunu synu Milan dal,
Národní Listy měly radost,
vladaře k čertu Šaša hnal,
Národní Listy měly radost,
a z lidu ženu sobě vzal,
Národní Listy měly radost,
s ní brzy bídně dokonal,
Národní Listy měly radost,
v Bělehrad vešel nový král,
Národní Listy měly radost,
a poženou-li Petra v dál,
Národní budou mít zas radost.
Ve Vatikáně brzy
po 5. srpnu r. 1903
„Svatý otče, zápal víry čistý
přinesly nám dnes Národní Listy,
velebí tě, chválí moudrost tvoji,
žehnají ti k velikému boji,
při tom prosí, možno-li ti záhy
křižáky přes české poslat práhy,
neboť lezou prý tam z úkrytů
zbytky paličatých Husitů!“
PIUS X:
„Jsou to děti! Ale svoji k svému!
Oklikou jdou, kratší cestu míjí –
Agliardi, řeknou Skrbenskému,
ať si promluví tam s policií!“
Na gesto
z „Národních Listů“
„A kdyby národ svatým hněvem vzplál,
mrštil by vámi na hromadu rumu!“
A s vámi by tak národ udělal,
kdyby byl při rozumu.
Příčiny
mladočeských neúspěchů
Státního práva svatý zárod
vzal za své v jedné hodině:
mizera Herben prodal národ
pastorům dvěma v kasině!
Řádkové rasovství
Dvacet devět metrů polemiky
hodil Čapek[1] na evangelíky,
grošů vydřel na nich kapsy plné,
žehnat měl by jim – a on jim klne.
Vysvětlení českým evangelíkům
Rozbíjení lebek v divém ryku boje,
už je potřebno jim jako ptáku vzduch,
odvěký vrah nechce dát jim lebky svoje,
nečinosti nezvyk útočný však duch,
nuž, tak se to zatím trochu doma zkusí,
k čemuž ovšem někdo lebky dáti musí.
Ondřej Hofer II.
Neklamné se zprávy o tom sijí,
že se akt už v ministerstvu píše,
jímž má dostat Čapek medalii
za hájení celistvosti říše.
Kubelík magyár ember
Lide český, jaký černý skutek!
Námi všemi vyhýčkaný muž,
János Kubelík, nás zradil, utek –
Čapku, spals, čis koupen také už!?
Z redakce Národních Listů
Pan Prokop zří na pana Matěje,[2]
dva, kterým stále hůř a hůře je,
i dí pan Prokop k panu Matěji:
„Měli jsme toho nechat raději!“
Listy katolické
La národní
Pomozte bít, páni páteři,
jmenem vlasti nihilismus čirý,
pomůžem vám, páni páteři,
až jej budete bít jmenem víry!
Národním Listům
rada v nouzi
Udělejte konec řečem,
že jste s římskými se spjali!
najděte si něco honem,
třeba s Frindem, třeba s Kohnem,
z pochvy s papírovým mečem,
na ně hrr! na klerikály!
Ještě jedna rada
Infernální Čapkův vtip
propálil vám díru v kase,
vidno, že nic po něm není!
Patrioti, bude líp
hrát na slušné lidi zase:
mít morální rozhořčení,
posu štvané nevinosti,
gesto čiré počestnosti,
úctu vlastních slavných jmen –
možno, že se za chvíli
národ zpronevěřilý
do těch sítí
zase chytí – –
není-li už tuze přeplašen!
Pan Čapek
citující
kolínské „Labské proudy“
U Lipan zase zápolí
Bratříci s rotou římské chasy:
pan Prokop leží na poli,
v Kolíně Čapek hledá spásy.
Demokratismus šmoků
Harmonie vtipu dojemná se snesla
na oděnce, kteří kříží ducha blesky:
„Gasarbeitrem“ zove německý šmok Fresla,
„Apatykář Nowack“ vtipkuje šmok český.
Trampoty defensora vlasti
Nemůže své rozčilení stajit,
když mu o „přenosné vlasti“ díte –
jak pak jí má, chudák, jenom hájit,
když vy mu ji sem tam přenášíte!?
Drahá akvisice
Milion zlatých kdysi „Národní“
pro případ koupě stály v ceně,
co mají Čapka – lidé ctihodní
dávají za ně o pětinu méně.
Česká strana lidová
Na pomoc ta partaj spěla svému orgánu,[3]
byl by málem smrtí splatil tuto obranu,
vznesla se jak v baladě zvon z vody na chvíli,
zazvonila – lidé se jí tuze divili,
pak zapadla do své tůně a tam dříme nyní,
zřídka činí co, když činí, pak neví, co činí.
Panu Čapkovi,
jenž se zakousl
do předcházející poznámky
o České straně lidové
Jaký to vtip v tom nedovtipu,
ty hlavičko má chápavá!
Tolik ti zrnek tady sypu,
ty lapáš vždy ta nepravá!
Hlasy o mých epigramech
Vzdychl si kdesi jeden trefený:
„Mizerné střely, není pochyby!“
A z Čapka na to dí hlas ozvěny:
„No vida, tam se to též nelíbí!“
Jos. Kuffner -
feuilletonista Nár. Listů
Kde komandoval v zašlé chvíli
Nerudův generálský kyn,
tam pagoduje vysloužilý
smetánky pražské prefátýn.
Krvavý Tůma
V staré boudě povykuje
starý pes,
nikomu však nenahání
strachu dnes.
Vždyť už také nikdo z lidí
nevěří,
že by sněd pět Rakušáků
k večeři,
vždyť už je to hloupou bájkou
k usmání,
že musí mít černožluté
k snídani,
spíše zázrak představit si
dovedu,
než že by žral nevlastence
k obědu.
A tak se už nikdo v světě
nelekne,
když se staroch začne ježit,
zaštěkne!
Arci že je tlama jeho
krvavá –
však si cinobrem ji maže,
nemrava!
tak je to všecko humbug
s potvorou –
nač pak přát si pro něj řetěz
s závorou?
Chudák je, už se mu ani
nezdaří,
by se rozštěkali bratři
ohaři!
Tož mu přejme trochu štěku
ještě dnes,
štěkat bude, štěkat musí,
neb je pes!
O psu Krvavého Tůmy
Ten pes, jejž dal jsem Tůmovi,
ten nebyl jen tak tuctový.
Už mátí svou se pyšně chlubí,
pocházíť z oné slavné čuby,
již Krásnohorské Vrchlický
daroval jednou pro vždycky.
A otce má – ne jednoho,
má slavných otců přemnoho:
pes, jejž kdys Palacký sám měl,
psy, které Rieger obdržel,
psy, již od velkých básníků
jsou dáni za dar kritiku,
i jiných slavných ještě řada
se na otcovství jeho skládá,
především oni četní psi,
proslulí v každé naší vsi,
jež Tůma Krvavý, on sám,
s obzvláštní péčí pěstí nám,
jež dlouholetá jeho praxe
slovutných „Šípů“ od redakce
posílat dává v závodu
přátelům milým v národu.
Tož ať jen podrží můj dar,
jeť překrásný to exemplár,
slovutný vlastenecký pes,
jakých bys jinde nenalez!
Ještě o tom psu
a o dvou vzájemně
se podporujcícíh samaritánech
Řek jsem suchou pravdu o krvavé Tůmě,
že je pes –
dal mu flastr mravní rozhořčení tlumě
Čapek dnes.
Řeknu dnes, že Čapek muž je plný vtipu,
počestný –
dá mu flastr Tůma v příštím čísle „Šípů“,
pověstný –
Dvě šlechetné duše, flastry ovinuty,
zříš tu stát –
zvlášť jim dobře dělá flastr vyříznutý
z cizích zad.
Manus manum lavat
Perlu státu v bojích překrutých
Pruskem nedaly vzít Národ. Listy,
začež hlídá v chvílích pohnutých
stát jich okna svými policisty.
Hic illae lacrimae
Ode dávna u pat šibenice
navleká kat bílé rukavice,
delikvent pak pokládá ten děj
za svůj starodávný privilej;
proto každý lotr v chvíli exekuce
protestuje s čirým rozhorlením prudce,
brání hrdlo svoje, nechce vzíti smyčku,
náhodou-li nevzals bílou rukavičku.
Kapitola
z nových „konfesí literáta“
– – zdál se to býti tenkrát slušný dům,
nás několik tam rádo bydlilo,
pan Pelcl zval se jeho domácí,
dům nesl moudré jmeno „Rozhledy“,
(tak je až podnes). Já měl pěkný byt,
dali mi celé prvé poschodí,
pan domácí mě cenil velice,
bral potaz u mne při všech opravách,
o pomoc mou vždy silně žadonil,
jmen krásných dal mi obrů, geniů,
ba, Bohem Otcem jednou doslovně
mne nazval, jenž prý drží pravici
nad domem „Času“, domem „Rozhledů“,
a ještě jinak – což jsem připočet
na účet lehce vznětné letory,
jak zřídka mívají ji domácí –
nu, bydlil jsem a o dům staral se.
Dům zkvet, je pravda. Nejen prací mou
i prací přátel. Dobrý domácí
tichounce šlapal v trepkách po schodech,
jakby ho vůbec ani nebylo,
a zářil blahem. Ale rohy má
vždy dobré bydlo, vrabec v hrsti tvé
probouzí touhy po tom holubu,
jenž bez pána si chodí po střeše,
a panna po ničem tak netouží
než pozbýt počestného věnečku –
začal si šlapat milý domácí
po schodech domu ještě tišeji,
začal se radit tu a radit tam,
až z vejce porad kuře vylezlo:
chtěl idealist onen vznětlivý
pořídit vedle našich obydlí
si hampejz pro Veřejné mínění!
To byla scena! My se stěhovali
a domácímu ovšem nabili,
že rok si netroufal jít na ulici.
Však co se čertem jednou zrodilo,
to nenaučíš kříže dělati:
po čase maně slyšet tu a tam,
že proved přece svoji myšlenku
pan Pelcl. Domek stal se pověstným.
Tam staří páni často vcházeli,
tam mladí hýřili dle libosti,
tam hoši s pelem panen na tváři
rty učili se krčit cynicky –
a šlo to. Zase v trepkách procházel
se domu chodbami pan domácí,
osnoval plány v čilé hlavičce,
až vzešla zase z vajec kuřátka.
– Hm, jedna slečna už nám nestačí!
A místnost také nutno zvětšiti! –
Na velkozávod závod zvětšil se,
pár galantních dam bylo přibráno,
tož slečna Odložené Mínění
a slečna Podložené Mínění,
pak harfu koupil si pan domácí
a nový život začal v domě tom.
– Jen vstupte, páni, třicet haléřů,
– jen vstupte, dámy stojí k obsluze! –
I vcházeli tam muži počestní
pod cizím jmenem hezky za šera,
klobouků střechy v oči staženy;
mládenci bujní zle si vedli tam
lajíce z oken čestným občanům,
ti holemi zas na ně hrozili,
až hlomozem se třásla ulice –
nu, v jistém smyslu čilý život, ruch.
Pan Pelcl hlavičkou vždy pokynul:
– Škandálek malý – dobrá reklama
a velký škandál – velká reklama!
Jen vstupte, páni, třicet haléřů! –
I vcházeli tam tuční velmoži
se pomilovat s jednou z Mínění;
i státníka se ubíral tam um
a prázdnil v ouško děvy povolné
své sny a tužby; čelný politik
tam učil dámy volat nadšeně
zdar Konopišti a zdar jiným městům,
zdar černožlutým drahým praporům –
pan domácí byl při tom spokojen.
V únoru bral se národ nadšeně
s „knížetem pěvců svých“ tou ulicí,
pan domácí sic prapor vyvěsil,
však jedna huba tuze nestoudná
plivla si z okna s jistým úmyslem
zasáhnout věnec pana knížete
a zasáhla jej. Rámus ohromný!
Ulice hřměla spoustou nadávek
a proklínání, hole hrozily,
a jednohlasně přísahalo se,
že v dům ten slušná noha nevkročí.
Pan Čapek tenkrát, mravně rozhořčen,
prohlásil prsním tonem poctivě,
že pana Pelcla nechce zdravit víc.
A zase si pan PelcI ruce mnul:
– Veliký škandál – velká reklama!
Hezky mi sedli! Napršela mi
z té bouřky plná mísa nikláčků! –[4]
Však časem opadne přec příval vod
a pláň se srovná jako zrcadlo,
a není horší chvíle v závodu,
než když je klid a slečny zívají.
Tu vešel Rohan, stařík bručivý,
do znuděného toho domečku,
všechny tři slečny na šíj vlétly mu
a stařík dal se s nimi v rozhovor.
Barokní scena: Holky na šíji,
vykládá stařík světu morálku,
že je to hrůza, jak se lidé chválí,
že je to děsné, co si navzájem
vše říkají už – (Jak jste se as smál
při tomhle v duši, pane domácí,
jenž jste mě kdysi Bohem Otcem zval!
Však kšeft je kšeft, a možno smáti se
a při tom také otevříti okna,
neb staříkův hlas, různé výrazy
a rány na stůl, vrchol důrazu,
ven vyběhnou do klidné ulice
a pošlou k oknům všechny pasanty,
a vyzvou lidi z hospod, kaváren
jít k nebývalé velké sensaci.)
Hned té, hned oné dámě do očí
se dívá stařík, snad že netuší,
kde je a koho má to před sebou,
vždyť tokající tetřev neví též,
co kolem je, co za ním a co před ním,
káže a káže, slova šťavnatá
v růženec splítá, vtipy pepří je
jak sedlák v posvícenské náladě
a místo bible vřele cituje
neznámé novinářské výstřižky,
jichž nosí v kapsách celý tandlmark,
neb člověk pilný je a originál,
hotový Abraham a Santa Clara.
Co líp se hodí, nežli chytit Husa
a tlouci jím, jak pustým obuškem
po všech, kdož nelíbí se – Rohanu?
Co moudřejší, než lapit Havlíčka
a bít jím jako blázen do lidí,
kteří jsou solí očím – Rohana?
V tom lokálu tak stařík vedl si,
božské i lidské hází v hromadu,
kterážto situační komika
tam novou není. Novým také ne,
že domácí pán ruce sobě mne:
– pán bůh mi poslal toho člověka!
Jen vstupte, páni, třicet haléřů! –
též novým není, že se pod oknem
shromáždil zástup chtivých zvědavců,
že Čapek, pamětlivý přísahy,
své oba sluchy vstrčil v lokál ten
a nejen slova chytá, však i sliny
a sliny zvlášť, když odlehčí si stařík,
a vděčně ukázav je zástupům
klade je tílku svému na rány
(což domácí pán mnutím rukou svých
kvituje mile: Chlapík, Čapíček,
pět insertů mi takto nahradí!),
nic není nové, pranic docela,
tak šlo to dřív, tak jde to dnes a dál,
což mohlo by být vlastně tuze smutné,
kdybychom byli tomu nezvykli.
Některé stránky
páně Rohanova
vystoupení v „Rozhledech“
1.
Osobní
Můj milý, dobrý pane Rohane!
Tož přece někdo časem povstane,
jemuž se – až tak na některé chyby –
konečně všechno v našich Čechách líbí?
Hle, hubujete na mé „Konfese“ –
(má láska se k nim také nenese,
než Osud mě už na vždy s nimi spletl)
však, zvědavče můj, proč pak jste je četl!
Dál zlobíte se, že je Tůma pes –
žel, musím vám tak tvrdit zase dnes.
Pak mně s Herbenem mělo by se zlíbit
si na potkání nejmíň chrupy vybít.
A prohlásit, jak vám se asi zdá,
že Masaryk je nicka nicotná –
v tom všem se nedá pomoci vám sice,
však buďte rád, že neschází vám více.
Na zimu uhlím opatřte svůj dům
a držte Konopišťským zbrojnošům
dál palec svůj! A na své hrdé výši
nečtěte vše, co pošetilci píší!
2.
Národní
Hotové peklo světlým bleskem
Rohanův osvítil tu duch –
Kde jaký lump v národě českém
si zavýsk: „Dal jim! Zaplať bůh!“
3.
Humoristická
čili šmokův taxametr
Přímo pro bohy to podívaná,
jak se dívá Čapek na Rohana!
Před časem měl polemiku s ním,
zval jej „jakýmsi“ a „nějakým“,
dnes pan Rohan chce se bíti s námi,
Čapek píše „publicista známý“,
ještě jeden článek o nás urputný,
Čapek řekne „Rohan náš“ a „slovutný“.
Hvízdá se:
Mou vinou není, bůh to ví,
že musíval jsem sokovi
i pětkrát tutéž ránu dát –
než u nás člověk přesvědčí,
co jinde jasno bez řečí –
kdo zažil, může povídat!
A nejsem vinen, za těch chvil,
že plochou šavlí jsem v ně bil,
vždyť nejsem strůjcem zázraků –
kde ztupěle zřel protivník,
když děl jsem: vy jste naivník –
řek jsem pak přímo: hlupáku! –
Velké pravdy
Co jsou peníze – to teprv víme,
když už v naší kapse není jich;
spravedlnost co – když pohřešíme
pohádkovou cnost tu – – u jiných.
Materialismus v politice
S upoutanou cizím kapitálem nohou
každý pokrok náš byl zhola nemožný.
Bylo, díky bohu. Teď nám praskat mohou
vlastní spořitelny, vlastní záložny.
Antisemitská argumentace
Pouhých jmen pár osvětlí ti dnes,
jakou hlízou dávný Hellen pokles:
Achilles, Pereles, Perikles,
Sofokles, Pikeles, Themisthokles.