Zemdlený poutník kráčel zvolna k Vyšehradu,
prokvetlý šedinami měl už vlas,
zarostlou šedým vousem měl svou celou bradu
a skloněn byl, jak ke žni zralý klas.
Utrpení na jeho zračilo se tváři,
ač tíhu nemnohých měl ještě let,
zrak jeho měl svou jiskru, lesk i vnitřní záři,
do vrchu stoupal pevným krokem vpřed.
Zaměřil k hřbitovu tam, kde hroby Slavína,
na hrobech světel mihotavý plam,
sňal klobouk s hlavy, zdálo se, že tu vzpomíná,
když tiše tady mluvil k sobě sám:
Živé volám,
mrtvé oplakávám,
již se nedovolám.
Nesmrtelní,
já žaluji Vám: ... ...