Tu líce provinilců
nadšením vzplály, jak by jim byl slíben
ten nejkrásnější osud v živobytí,
a když jim v posled praetor kázal poctít
obětí zvyklou Jova Nejlepšího,
tu s takou pýchou křičeli »Ne!« svoje
a tolik urážek v líc vrhli bohu,
že diváci tím více rozpáleni
»Ad bestias!« — a ne už jako přání,
však jako rozkaz — řvali praetorovi.
»Ad bestias!« Kýv tedy hlavou praetor.
A křesťané se obrátili směrem,
kde ležel cirkus; vykročili svěže
a krokem spěšným pospíchali k němu,
že vojáci jim sotva stačit mohli.
A z hrdel zpěv se dral jim, který radost,
jak probíhala celým tělem jejich,
trhala v kusy, lámala a nesla.
O slasti pěli, blaženosti svojí,
o nebes králi, o pastýři dobrém,
o bráně, která se jim otevírá,
smrti vítězství a slávě zmaru . . .