Totéž místo, jenže celé pozadí zaujímá nebetyčné lešení. Vchází Velekněz a Novic.
NOVIC: Nicméně nejstarší zprávy si odporují.
VELEKNĚZ: Všechny zprávy si odporují. Právě proto pravda musí být stanovena a nařízena. Je dáno článkem víry, že oba byli bezvousí a zářili v nadpřirozené kráse, a že právě na tomto místě, kde stvořili svět, vstoupili na nebesa. Byla kdysi sekta, jež učila, že Stvořitelé měli divoký vous. Toto učení, milý synu, bylo zavrženo a zatraceno.
NOVIC: A vypleněno ohněm a krví.
VELEKNĚZ: Právem, synu. Byl to těžký blud a krvavé časy. Byli-li Stvořitelé vůbec, přijměmež s pokorou učení, že byli božských lící.
NOVIC: Byli-li vůbec?
VELEKNĚZ: Ano. Někteří z teologů se domnívají, že jejich zjevení nutno bráti obrazně. Praví se, že vůbec nikdy nebyli a že jen nadpřirozeně přijali pomíjející formu existence.
NOVIC: Ale my učíme lid, že byli a že se zjevili na tomto místě!
VELEKNĚZ: Tak jest. Výklad textů připouští to i ono. Tím přísněji musíme plnit svaté obřady, jimiž jsou uctíváni oba Stvořitelé, Altar i Adamego. Pohleď na tuto stavbu chrámu! Je řečeno, že teprve jeho zbudováním bude dokonáno dílo stvoření. Netažme se, zda bohové byli; podstatné je, že budou mít svůj chrám. Tak bude dovršen božský řád světa. Jak krásný je tento večer!
NOVIC: Předvečer Svátku Stvořitelů.
VELEKNĚZ: Ano. Dnes poprvé zazní zvon ulitý k jejich oslavě. Tady, co stojím, byla vykopána ze země ona kovová roura či hlaveň, ze které byl ulit. Nazvali jsme ji Kánon, což znamená Zákon.
NOVIC: Je to pravda, že spadl z nebe?
VELEKNĚZ: Říká se tak, milý synu. Podle toho, jak byl hluboko zaryt v zemi, musel spadnout z veliké výše. Jeho hlas bude jistě nadzemský. Hej hlídači stavby!
HLÍDAČ (vyjde z lešení a bednění stavby): Brejvečer, vaše velebnosti.
VELEKNĚZ: Hlídači, jsou už chladné noci. Dbejte, ať do svaté jeskyně nikdo nevkročí.
HLÍDAČ: Bez starosti.
VELEKNĚZ: Vím, že sem na zimu chodívali přespávat všelijací starci nebo tuláci. Je mi jich líto, ale nesmí to být.
Přičítám jenom jim, že se na místě tak posvátném... Stydím se to říci:... že se na místě tak posvátném drží blechy.
NOVIC: Otče, jsou i blechy dílo Stvořitelů?
VELEKNĚZ: Zajisté že jsou dílem jejich nevyzpytatelné moudrosti; ale nesluší se, aby je ti žebráci zavlékali sem. Dbejte toho, hlídači chrámu.
HLÍDAČ: Já je poženu, vaše velebnosti.
VELEKNĚZ: Tak je dobře. Chrám Stvořitelů není peleší tuláků. Pojďme se modlit, milý synu. (Zajdou.)
HLÍDAČ: (dívá se za nimi): Jo, chrám. (Odplivne si.) Povídali! Žádný stvořitele jakživ nebyli a basta! (Drbe se.) Zatracený blechy!
(Přichází Zmetek a s ním Adam i Alter Ego, oba v žalostných cárech svých božských rouch; žebrácké hole a brašny.)
ZMETEK: Tak zas bysme byli na zimu doma. – Jejej, co to tady stavěj?
HLÍDAČ: To seš ty, Zmetku? I s těma tvejma dědkama? A kdes nechal svý fakany?
ZMETEK: Všude na světě, aby se živili. Pane hlídač, co to tady stavěj?
HLÍDAČ: Chrám.
ADAM: Jaký chrám?
HLÍDAČ: Prej chrám stvořitelům.
ADAM: Chrám Stvořitelům?
HLÍDAČ: Jo. Ale to bych rád věděl, nač potřebujou stvořitele nějakej chrám. (Odplivne si.) Dyť je to podfuk. A toho zlata a mramoru co na to padne!
ADAM: Chrám Stvořitelům! Slyšíš, Alter Ego? Vzpomněli si na nás!
ALTER EGO: Adame, já ani nemohu věřit... Hleď, jaká obrovská budova!
ADAM: Já jsem to čekal! Já věděl, že se nám lidé odvděčí! Tak vidíš, drahý Alter Ego!
ALTER EGO: Můj dobrý Adame! (Obejmou se.)
ZMETEK: A co bude s náma, pane hlídač?
HLÍDAČ: Jo, vy už sem nesmíte ani páchnout. Kdepak, taková sebranka!
ZMETEK: Já sem si to hned myslel. Škoda tej díry!
HLÍDAČ: Tak se vocaď pakujte! Hybaj!
ADAM: My? Hlídači, to je omyl! Copak to není chrám Stvořitelů?
HLÍDAČ: To je chrám pro jejich sochy a pro jejich pátery. A vy táhněte po svým!
ADAM: Hlídači chrámu, věz tedy: My jsme Adam a Alter Ego!
ALTER EGO: My jsme Stvořitelé!
ADAM: Ustup z cesty! Pojď s námi, Zmetku!
HLÍDAČ: Kampak?
ADAM: Do chrámu, který nám patří!
HLÍDAČ: Poslouchej, dědku, mně je vás líto, ale já na vás vemu hůl. Děte se vyspat někam do chlíva. (Zajde do lešení.).
ZMETEK: Jo, to je konec. Tak dobře nám bejvalo v tej jeskyni...
ALTER EGO: To je konec... Adame, co tomu říkáš?
ADAM: Já jsem to čekal! Já přece věděl, že... že... (Zhroutí se na zem, vzlykaje.) Bože, jak je hrozné být stvořitelem!
(Stmívá se.)
ALTER EGO: Adame, ještě máš Kanón negace. Je tady, kde klečíš, je na dosah ruky. Na dosah ruky trest, na dosah ruky vykoupení. Adame, co uděláš?
ADAM: Nech mne! Proboha nech mne!
ALTER EGO: Což nejsi ještě na konci utrpení, ještě nejsi na konci bolesti? ADAME, TY TO TAK NECHÁŠ?
(Hlídač vyjde s kladivem a červenou lucerničkou.)
HLÍDAČ: Abych eště spravoval kramle! Sakramentskej život!
ZMETEK: Potvorná zima!
HLÍDAČ: Zatracená práce!
ALTER EGO: Adame, pusť! (Vrhne se na zem a hledá.)
HLÍDAČ: Prokletej svět!
ZMETEK: Zatrápeny všecko!
HLÍDAČ: Hrom aby už do toho!
ALTER EGO (odvalí kámen): Adame, Adame, Kanón negace je pryč!
(Zazní velký zvon.)
HLÍDAČ: Aha, novej zvon.
ADAM (vztyčí se): To je on! To je on! Slyšíš jej?
ALTER EGO: Kanón negace!
ADAM: Poznávám jej po hlase! Můj Kanón! Můj Kanón! Slyšíš, jak bije?
ZMETEK: Bije bim! bam!
ALTER EGO: Bije ne! ne!
ADAM: Bije ano! ano! Bije ano! ano!
ALTER EGO: Ne! ne! ne! ne!
ADAM: Ano! ano! ano! ano!
ZMETEK: (tluče lžicí do svého hrnce): Bim! bam! bim! bam!
HLÍDAČ (buší kladivem do svor na kovadlině): Ráz! dva! ráz! dva!
(Rozhlaholí se bezpočet zvonů.)
ZMETEK: To zvoní můj hrnec!
HLÍDAČ: To zvoní mý kladivo!
ALTER EGO: To zvoní můj zápor!
(Rozsvítí se Boží oko.)
HLAS BOŽÍ: To zvoním já všemi zvony světa.
ZMETEK: Bim! bam!
ADAM: Ano! ano!
ALTER EGO: Ne! ne!
ADAM: Bože, je to ano, nebo ne?
ALTER EGO: Hej, je to ano, nebo ne?
HLAS BOŽÍ: Poslouchej! (Nesčíslné hlasy mužů i žen. Pokřiky a smích.) Poslouchej! (Hlas přechází ve veliký chorál.)
CHÓRY ZA SCÉNOU: Sláva buď, sláva! Stvořitelům díky!
HLÍDAČ (smekne čepici): Lidi maj svátek.
(Zvonění a zpěv utichne.)
HLAS BOŽÍ: Adame Stvořiteli!
ADAM: Zde jsem.
HLAS BOŽÍ: Ty to tak necháš?
ADAM: Ano! ano! ano!
HLAS BOŽÍ: Já také.
(Úder zvonu.)
Opona
Adam stvořitel: Information and licence 