Jezero a město
V druhé polovině května vyslal Cortés z Tezcuca vojsko dvěma proudy kolem jezera. Alvarado s Olidem měli postupovat na sever k Tlacopanu a k jeho hrázi neblahé paměti, úkolem Sandovalovým bylo obejít jezerní krajinu z jihu a dobýti hráze vedoucí do Tenochtitlánu, téže hráze, kudy španělské vojsko před půldruhým rokem vešlo do hlavního města. Cortés měl napadnouti Mexiko z jezera po lodích.
Alvarado s Olidem se zmocnili vylidněného Tlacopanu a usídlili se tam. Odtud, nesetkávajíce se u vystěhovaných obcí s valným odporem, postupovali na Chapoltepec, k letohradu mexických císařů, posazenému doprostřed cypřišových hájů. Tam se setkali s mocným aztéckým vojskem. Také Aztékové si byli vědomi významu Chapoltepecu. Ne pro jeho krásu, nýbrž pro jeho vodovod, pýchu říše a zdraví města, dokonalou stavbu z kamene a cihel, který vedl z Montezumových chapoltepeckých zahrad přes část jezera do mexického paláce a odtud rozváděl vodu po celém Tenochtitlánu. O vodovod šlo také Španělům.
Před letním císařským sídlem byla svedena bitva. Úporná a s velkými ztrátami na obou stranách. Aztékové se pokládali za vítěze, neboť ovládli pole; Španělé ustupovali zpět k Tlacopanu. Ale vítězi zůstali oni. Sborům Olidovým se podařilo proniknouti až k vodovodu a přerušit jej. Až přes krajinu a jezero doplynou do rybníčků Axaycatlova paláce a do jeho koupelen poslední vědra chapoltepecké vody, zastaví se i všechny vodotrysky ve městě a jezírka v sadech okolo pyramid budou za žhavých květnových dnů brzy vyčerpána až k bahnitému dnu. Snadsi v této chvíli Aztékové nebyli ani vědomi hrůzy svého vítězství.
Hned příštího dne šli Alvarado s Olidem společně dobývati tlacopanské hráze. Přes to, že se od několika dnů na smrt nenáviděli. Ti dva se neměli nikdy rádi, po smrti Velázqueze de Leon a při úzce osobním vztahu velitelově k Sandovalovi byli hlavními konkurenty oni; ve všem, ve vůdcovství, v úspěších, v přízni u Cortése, ve statečnosti, při dělení kořisti.
Právě v těchto dnech se žárlivosti vybily. Oba důstojníci se vyzvali na souboj. Stalo se to na cestě mezi Tezcucem a Tlacopanem v městečku Acolmanu. Při ubytování; oba hidalgové totiž chtěli míti pro sebe a pro své družiny ty lepší byty. Ze ctižádosti, ze vzdoru, z pohodlí, z předbitevní nervózy.
Pánové stáli bojovně proti sobě. Padla urážka.
„Tu urážku mi splatíte!“ křikl Cristóbal de Olid.
„Zajisté!“ vzkřikl Alvarado.
Výzvy na souboj tváří v tvář nepříteli nebyly tedy výsadou jen neukázněných Tlascalců. Naštěstí nebylo Tezcuco ještě daleko a Cortés byl o příhodě neprodleně zpraven.
Byl pobouřen. S jakými potížemi se setkává na samém počátku obléhání! Alvarado zas vyvolává zbytečné spory! A Cristóbal Olid! Ne, toho černého zamračence, vždy do sebe obráceného, nemluvného, nedružného Cortés nikdy rád neměl. Snad právě proto, že byl jediný, kdo mohl býti po smrti Leona Velázqueze velitelovým nástupcem, když přec Sandoval, milý, spolehlivý Sandoval, byl bezmála ještě chlapec.
Cortés poslal ihned k vojsku rychlého posla s nejpřísnějším rozkazem spor odročiti.
Včera tedy oba hidalgové, Olid a Alvarado, překonávajíce se v udatnosti, společně pobořili chapoltepecký vodovod.
A dnes se chystali dobývati tlacopanské hráze. Bez náležitých příprav, po námaze včerejšího dne a proti vůli Olidově. Na návrh Alvaradův, ač každému z důstojníků musilo býti zřejmé, proč na něms takovou vášnivostí trval. Byl to Olid, který se svými sbory první pronikl k vodovodu a dal jeden z jeho nosných sloupů podvrátit střelbou z těžkého děla. Pedro de Alvarado nemohl strpět, aby úspěch sokův zůstal nepřekonán déle než čtyřiadvacet hodin. A Cristóbal de Olid příliš odporovati nemohl, aniž se vydával nebezpečí, že bude pokládán za méně statečného než Pedro de Alvarado.
Prokletá byla tlacopanská hráz. Bitva o ni skončila v zmenšeném měřítku stejně nešťastně jako tenkrát za oné strašlivé noci. Španělé si chtěli proklestiti cestu alespoň k prvnímu zřícenému mostu a propust si zajistit. Ale našli hráz obsazenou zástupy bojovníků, zvrásněnou příkopy a jezero kolem černající se lodicemi, chráněnými tentokrát prkennými předprsněmi, takže skýtaly španělským střelcům jen malý, chvilkový terč přikrčených hlav a vysunutých pěstí s napjatým lukem. Blížící se útočníci byli přivítáni lijavcem střel a jekotem, starým bojovníkům už známým, jehož vysoký, pronikavý tón však mrazil páteře těch, kdož jej slyšeli poprvé. První rány z děl a první nápor jízdy na oddíly v předmostí měly úspěch, ale jakmile se španělské řady octly na vlastní hrázi uprostřed kánoí a před hradbou nahých těl, probíjely se jen stěží a krok za krokem. Příkopy rozrytá půda činila použití jízdectva nemožným, do barikád, stavěných z těžkých kamenných kvádrů, pálila nejtěžší děla marně a Guatemozinovi bojovníci, když byli zatlačeni z jednoho úseku, vrhali se do vody a plavajíce nalézali ochranu za nejbližším náspem. Po několikahodinovém boji a po několika málo stech metrech uražené cesty útok uvízl. Alvaradovo povzbuzování, jeho statečnost a dobrý příklad zůstaly marné. Střelba z lodic byla příliš vražedná a vojáci už nepomýšleli na útočení, nýbrž chránili si jen hlavy. Konečně počali couvat. Bitva byla prohrána. Bojiště pokrývalo neméně vojáků Cortésových než bojovníků aztéckých a na dosažení prvního mostu nebylo ani pomyšlení. Nezbylo leč krýt si týl, ustupovat ulicí chrlící střely, proklínatikaždý metr půdy, jehož bylo před hodinami dobyto s takovou námahou, a nyní každý krok zpět platit novou krví.
A na břehu, již v bezpečí a jen při vzdáleném doznívání vítězného jásotu Indiánů, došlo k divoké hádce mezi Olidem a Alvaradem. Olidův kůň dohonil koně Alvaradova.
„Ztřeštěnče! Neodpovědný blázne!“ křičel ze sedla Olid ve tvář Alvaradovi. „Jen vy jste zavinil tuto strašlivou porážku! Rouhači, který hřešíte na milosrdenství boží!“
Pánové měli zas dlaně na jilcích kordů. A obklopující je skupina hidalgů trnula strachem před trestajícím hněvem Cortésovým, co se stane, nechají-li dojiti ke krveprolití… Ne, počátek obléhání Mexika příznivý nebyl.
Příštího jitra Olid své oddíly odvedl. V hněvu. Zanechal Alvarada v Tlacopanu a dal se na pochod do Cojohuacanu, města na západním břehu jezera, kde se měl podle Cortésova rozkazu usídlit a udržovati s Alvaradem, teď asi dvanáct kilometrů vzdáleným, trvalé spojení. Ti oba se po celý život nesmířili už nikdy.
Mezitím pracoval Sandoval proti Tenochtitlánu z jihu jezera. U Chalca očekávalo nevelké španělské oddíly ohromné vojsko spojeneckých domorodců. Společně s nimi pronikl Sandoval k jižní hrázi a tam ve velké bitvě porazil sbory aztécké.
Přišla chvíle, na kterou čekal Cortés tak netrpělivě.
Teď, kdy všichni tři velitelé, Alvarado, Olid i Sandoval, zaujímajíce obranné postavení, byli na určených místech, mohl zahájiti akci on.
Průplavem z tezcuckého přístavu vyvedl loďstvo, „klíč války“, jak je nazýval, a plul, nepřítelem prozatím nepozorován, podle východního břehu k jihu. Ale neviděn dlouho nezůstal. Na jihu jezera stál osamělý vrch, a z toho, obsazeného silným oddílem, byla dávána do města ohňová znamení. Cortés se sto padesáti muži se vylodil, v čele svých vojáků ztekl příkrou stráň a posádku pozorovatelny pobil.
Ale znamení byla již dána. Na jezerní ploše se objevovaly černé body. Ty se srážely, houstly, proměňovaly se v komáří hejno lodic, směřujících k stojícím plachetnicím Cortésovým. Neboť ty stály. Během boje o výšinu se na jezero položilo bezvětří a plachty visely zplihle. K lodím se rychle blížila černá masa kánoí chráněných předprsněmi. Také vynalézavý Guatemozin si opatřil loďstvo. Ale bez znalosti a bez zkušeností v bitvách na vodě.
Několik prvních lodic, hnaných ostatními, v prvním rozběhu proti plachetnicím bylo roztříštěno ranami z děl. Na plavající trosečníky se snesla sprška šípů a šipek. Potápěli se, barvíce rudě vodu.
Čluny se zastavily. Odvaha Indiánů rázem poklesla. Byli zaraženi. Jako když poprvé spatřili koně.
Před rokem se sice mluvilo o korábu, který Cortés spustil na jezero, ale z dnešních bojovníků jej viděl málokdo a „plovoucí domy“ si představovali jinak. Co tu mohou dělat? Ví to císař, který je sem posílá?
Křik také na nejvzdálenějších lodicích slábne. Obě loďstva stojí. Třináct hončích lodí a nesčetné množství člunů. Vypadá to zde spíše jako na divadle než na příštím bojišti.
Jak se rozvine bitva?
Zdá se, že se vůbec nerozvine. Ze zůstane při prvním nárazu.
Španělé se připravovali na útok, teď vidí, že k němu nedojde. Smějí se, kývají na Aztéky a volají, aby přišli blíže. Ale Indiáni se nedávají vydrážditi. Také oni vystihli bezmocnost plovoucích domů, neschopných pohybu. Nabyli zas odvahy a pokoušejí se na lodi střílet. Ale šípy nedonášejí nebo dopadají na paluby malátně. Také oni křičí. Ale křikem se bitvy nevyhrávají. A napínat příliš dlouho zbytečně hlasivky se také nechce.
Čeká se. Nač?
Jezero srší sluncem. Je parno. Na korábech chvílemi zazní rozkaz, podává se z jedné plachetnice na druhou. Loďstva stojí netečně.
Kdo rozetne to lenivé ticho? Zázrak?
Ano. Způsobený zásahem svatého Petra, patrona velitelova.
Plachty se pohnuly.
Tváře plavců se rázem obrátily ke břehu a k obloze. Na obzoru stojí mrak. „San Pedro!“ šeptají.
Plachty maličko zabubnovaly. Zplihlá vlajka jako by činila pokus zatřepetat se.
„San Pedro!“ modlí se plavci. A najednou ve strachu, aby si to svatý patron nerozmyslil, křičí vypětím celého hlasu a s očima rozblýskanýma: „San Pedro! San Pedro!“ a jako by mu vyhrožovali, jako by se chystali vrhnout na něho, znásilnit jeho vůli, řvou zuřivě: „San Pedro! San Pedro! San Pedro!“ Indiáni nechápou, co se to na lodích děje.
Vítr rázem nadmul plachty.
Cortés na přídi zdvíhá k nebesům oči a kord a také on volá: „San Pedro!“
A lodi vyrazily.
Lámané dřevo indiánských lodic zapraštělo. Koráby se vějířovitě rozbíhají, vjíždějí do nahromaděných kánoí, drtí s chřestotem jejich kaštanové skořápky, rozrážejí je se snadností dětské hry, převracejí je, vkliňují jednu do druhé, a netečné ke spoustám pod sebou, letí dál. Z třinácti plachetnic houkají děla zavalujíce paluby oblaky dýmu rychle předháněného během lodí a na obou jejich bocích stojí střelci z hákovnic, lučištníci i střelci z kuší a perou do změti lidí a dříví tam dole. A vzadu, v pěně a nepravidelném kymácení kýlových vln, sebou hází tříšť prken a vesel, člunů obrácených vzhůru dnem celých ještě, za křiku posádek tlačených pod hladinu desítkami rukou držících se okrajů a drcených ranami vesel a kyjů těch, kdož jsou již na člunu a chtějí také ještě žít. A nad jiskřící rozvlněnou plochou jezera plave sta bronzových paží, ramen a hlav, snadných terčů šípů a šipek vystřelovaných z lodních zádí.
Zkáza Guatemozinova loďstva byla dokonána za několik nedlouhých chvil.
Neboť ostatní bylo jen honička v slunečním dnu, kruhový hon na rozplašenou zvěř, štvanice na jeleny, kdy jde jen o to, doženu-li ho dříve já nebo soused, zábava plná smíchu a křiku. Do večera bylo jezero vyčištěno a Cortés se stal jeho pánem od hráze až po východní břeh. Bylo jen velmi málo lodic, jejichž vrak se nehoupal na vlnách a které unikly do úzkých průplavů Mexika, kam je koráby již sledovati nemohly. Hezký den se chýlil k večeru. Ano, takhle vesele byli Cortésovi vojáci ochotni bojovati až do posledního soudu!
Jenže velitel tak příjemně den končiti nenechal. Skoro již za tmy plul s loďstvem od severu podél jižní hráze. Uprostřed ní, asi v polovině cesty mezi břehem a Tenochtitlánem, jen tři kilometry vzdálená od jeho brány, stála tvrz Choloc. Cortés si jejího účelného umístění povšiml již při svém slavnostním pochodu do Mexika. V těch místech se totiž jižní hráz hodně rozšiřovala, neboť tam do ní vidlicovitě ústila také krátká hráz z jihozápadního břehu od Cojohuacanu, nynějšího sídla Olidova, a bylo tam dosti místa pro dvě malé, zdmi obehnané chrámové pyramidy, z nichž se daly ovládati cesty obě. Před Cholocem dal Cortés spustit kotvy. Což se dnes nepůjde ještě spat? Ne, vojáci! Na břeh a kupředu, zábavy jste užili už dost, teď je na čase zas trochu umírat!
V noci bylo Cholocu dobyto. Přes urputnou obranu jeho posádky a domorodý nápor z hráze. Děla vyvlečená na břeh zdobila zdi obou tvrzí. Lodní posádka odolala všem útokům a tvrz ve svých rukou udržela.
Cholocu se Cortés usadil. Dal si po lodích poslati posily jak od Sandovala, tak od Olida a s pomocí těch vybudoval v několika dnech a za neustálých bojů místo v silnou pevnost a rozšířil ji na tábor. Jsa odevšad obklopen nepřítelem, tkvěl tam teď jako kovová kulka v aztéckém mase.
Guatemozin si byl vědom, co znamená ztráta Cholocu a Cortés uprostřed hráze tři kilometry od městské brány. Plných pět dní bylo vyplněno zběsilými útoky domorodců, a to nejen ve dne, nýbrž proti indiánskému zvyku také v noci. Voda na západ od hráze, chráněná tam před španělskými koráby, se hemžila stovkami nejrůznějších plavidel a řev po celou tu dobu byl tak strašlivý, „jako by se měla srazit nebesa se zemí“, jak píše ve svém listě Cortés. Ale posádka se udržela a vražedná střelba z kánoí byla zneškodněna tím, že Španělé prorazili do hráze otvor dosti široký, aby jím projely dvě nejmenší hončí lodi, a ty pak ve vnitřním bazénu zařádily v hejnu člunů tak, jako na počátku bojů na širokém jezeře.
Postavení v Cholocu bylo uhájeno. Cortés se v něm cítil tak bezpečen, že vystavěl řady chýší pro vojáky, přesídlil do Cholocu doňu Marinu se synkem, doňu Luisu Alvaradovou, manželky důstojníků i ženy a žínky, které v touze po zajímavé a jistě zcela bezpečné vyjížďce do neznámých krajin, v chtivosti dobrodružství a mexických šperků přibyly s posledními transporty vojska.
Cortés se připravoval k hlavnímu útoku. Zbývaly už jen čtyři tisíce kroků, jimiž se bylo třeba probiti kupředu a k bráně Mexika.
Jistě, měl teď možnost několik měsíců ležeti před městem a vyčkávat, až v Mexiku budou vyjedeny všechny potraviny, až se z nádrží a rybníčků dopije poslední voda chapoltepeckých pramenů a město zamořené nemocemi se vzdá. Jednotného úniku z něho nebylo. Zbývala mu už jen jediná cesta, pro styk s vnějškem upotřebitelná, to jest severní hráz tlacopanská. Byla sice hlídána Alvaradem, kolem ní trvale patrolovaly plachetnice, ale mohly z ní přec jen v noci vyplouvati lodice, ve dne skryté v průplavech tenochtitlánských, aby vyřizovaly na břehu vzkazy a dovážely něco potravin. Ale Cortés se chtěl zdlouhavému obléhání vyhnout. Jeho armáda byla příliš velká – jen zrádce Ixtlilcochitl mu z Tezcuca osobně přivádí padesát tisíc mužů –, zásobování působí obtíže už nyní, kromě toho nastane v červnudoba dešťů a potrvá až do září, a Cortés z příliš mnohých zkušeností znal, co znamená pracovati s vojskem nenajedeným, promoklým a bouřícím se. Rozhodl se proto překonati ony tři kilometry k bráně a vniknouti do města přes to, že tušil, že zmocniti se ho rázem asi možno nebude.
Určil den přepadu.
Brzy po rozednění sloužil páter Olmedo v táboře mši. Před oltářem klečeli na modlitbách Cortés se skupinou důstojníků a s několika tlascalskými pohlaváry novokřtěnci, za nimi v plné zbroji španělští vojáci, zbožně ztichlí, zpokornělí a s hlavami schýlenými na prsa, vzadu podivně vzrušená pomocná vojska indiánská. Těm z nich, kteří viděli obřad mše poprvé, se usazoval v břišních důlcích tajemný strach z neznámého mocného boha, který nepřijímá obětí a přichází neviděn do shromáždění na vyzvání stříbrného zvonečku. Podivně oděný muž u podivně zařízeného stolu s ověnčeným obrazem ženy a dítěte ukazoval vojsku bílý kotouček, ten, který dává cizincům zázračnou sílu, napil se ze zlaté nádoby čarodějného nápoje a všechno se bušilo do prsou. Pak mával do vzduchu na neviditelného boha, aby odešel, třeskly o zem píky, zařinčela brnění, kostmi domorodců projelo smrtelné leknutí a vše stálo. Dominikánský mnich, vyslanec Svatého otce, promluvil plamennou řeč k vojákům, vyzývaje je do nelítostného boje proti prokletým synům Belzebubovým a slibuje těm, kteří snad ztratí pro Krista časný život, plný hříchů a utrpení, klíčem odpustků otevřený ráj a věčné blaženství… Boj o vnitřní Tenochtitlán počínal.
Otok vedl Cortés. V čele pěší rytířské skupiny kráčel touž cestou, kudy před více než půldruhým rokem šel za zvuků polnic a s vlajícími prapory vstříc zlatem sršícím nosítkám vítajícího ho císaře. Za rytířskou skupinou pochodovaly španělské oddíly s lehkými děly a hákovnicemi, vzadu nepřehledná vojska spojeneckých Indiánů, spíše dělníků než vojáků. Podél hráze po pravém boku plulo jedenáct korábů,po levém dvě nejmenší hončí lodi, jediné, které mohly proplouti proraženou propustí. První část hráze příkopy rozryté byla snadno překonána. Aztécká posádka vrhla proti kovovým oděním a štítům neškodné střely a zvolna ustupovala, nedávajíc se do nerovného boje. Pak naskákala do vody. Cortés se octl před místem, kde kdysi stával most, teď stržený. Na protější straně zbudovali Aztékové z kamenů a hlíny násep, zpředu i z obou boků dokonale chráněný, a odtud z vyvýšeného místa zahájili proti postupujícím Španělům divokou střelbu.
Zde teprve začal boj. Cortés dal posunouti dopředu děla a páliti do náspu. Ale kdykoli se dým rozplýval, bylo viděti tvrz neporušenou a její korunu plnou bojovníků. K hrázi, kam až dovoloval ponor, byly tedy z obou boků přiraženy dvě lodi, a ty také proti pevnůstce házely těžké dělové koule, a také marně; zdi byly stavěny pevně. Aztékové v tvrzi i za ní na volné hrázi bojovali statečně, srážejíce svými střelami dělostřelce na palubách, střelce z kuší i ty, kdož se vyšplhali na vratký podklad provazových žebříků, aby vrhali své střely shora. Do podpalubí byli odnášeni ranění. Vnitřek pevnosti se plnil mrtvými a na hrázi se pro padlá lidská těla již nebylo možno pohybovat. Mexičtí bojovníci počali ustupovati teprve tehdy, když lodníci vyskákali z plachetnic, vylezli na břeh a když také Cortés rozkázal svým bojovníkům skočiti do vody a udeřit. Ale Indiáni uhýbali v bitevním pořádku a nalézali záchranu za nejbližší propustí a v nové tvrzi.
Cesta tří kilometrů k Tenochtitlánu byla dlouhá, tvrdá a plná krve. Cortés, jeho mužstvo a jeho lodi se jí probojovávali úsek od úseku, tvrz od tvrze. Za Španěly postupovaly řady domorodců, jejichž úkolem bylo rozbírat pevnůstky, zahazovati jejich stavební hmotou průrvy, a nestačila-li, neboť jezero na jižní straně města bylo hluboké, doplňovati ji stavebním kamením vyrvaným z hráze. A ovšem olupovati padlé Aztéky a házeti je živé neživé do vody, urovnávati příkopy a upravovati tak cestu těžkým dělům ajízdectvu. To teprve přicválá, aby dokonalo vítězství.
Konečně se octl Cortés na začátku předměstí. Tam sečkal, až indiánské sbory za jeho zády dokonají svou práci. Plachetnice, teď v mělkých a úzkých městských průplavech nepotřebné, poslal na pomoc Sandovalovi a Alvaradovi. Ti marně dobývali ostatní dvě hráze, Alvarado severní tlacopanskou, Sandoval, ač z minulých dnů vážně zraněný oštěpem, západní. Ale do Tenochtitlánu se žádný z nich ani s pomocí lodí nedostal.
Pak vnikl Cortés do města. Ale postupovalo-li dobývání přechodu přes jezero jen krok za krokem, tam se armáda probíjela ještě pomaleji. Každý dům byl proměněn v pevnost, každá střecha se hemžila obránci a z každého zároží vyletovaly roje střel. Cesta byla rozorána překážkami a za strženými mosty nebo můstky stály pevnůstky. Pronikalo se v plamenech mezi domy hořícími po obou stranách ulice. Neboť pomocné indiánské sbory pracovaly ohněm. Byly zde proto, aby uvolňovaly Španělům boky. Zaplnily ulice souběžné s tou, kudy postupoval Cortés, jejich lučištníci vnikli do zahrad, obléhali východy domů, zaměstnali střelce na střechách a zatím ti s pochodněmi vrhali okny bez výplní snopky hořící slámy do bytů plných rohoží, bavlněných látek a se stropy dřevěnými.
Tak, jsa provázen z obou stran žháři, se Cortés probil a propálil až do krajiny dobře mu známé, až v místa, kde strměla ohromná masa Huitzilopochtliho pyramidy, a k Axaycatlovu paláci. Na prostranství před ním aztécký odpor ustal. Bojovníci se rozprchli do ulic k tenochtitlánskému středu nebo hledali ochranu za Hadí zdí, objímající pyramidu a kněžské město pod ní. Na stupních k Huitzilopochtliho chrámu stály sbory kněží s rozpuštěnými vlasy a ve svých černých, krví pomazaných pláštích zpívaly vzývajíce boha války a povzbuzujíce lid dole, aby nevydával svatostánek do rukou bílých barbarů.
Španělský pochod se na náměstí zpomalil. Vázl, kroky se staly váhavými. Axaycatlův palác vzbuzoval příliš mnoho vzpomínek, aby vojáci odolali alespoň se ohlédnouti po místě tolika událostí a utrpení. Pravda, zbylo už jen málo těch, kteří jej viděli, jejich kosti leží vyběleny pod Montezumovými dvory a pod stromovím jeho zahrad, ve vodě podél tlacopanské hráze, vedle cest z Tenochtitlánu do Tlascaly; ale v Cortésově vojsku není nikdo, kdo by neznal dějiny Axaycatlova paláce. To je on! myslili si se svědivým pocitem v páteři hledíce na jeho hradby, od těch dob spravené, a vzpomínajíce zkazek dobrých zlých.
Cortés však nebyl ochoten oddávati se vzpomínkám. Nehodlal to trpěti ani svým vojákům. Teď byla hodina pomsty.
„Svatý Jakube!“ vykřikl, pozdvihl meč a vedl Španěly proti Hadí zdi.
Vnikli branami do kněžského města. Oddíl ozbrojenců se dal ihned na výstup serpentinami pyramidy. Hnal před sebou kněze, jejichž hymny ke chvále Huitzilopochtliho se teď staly spíše vášnivým křikem než zpěvem, a ty, kteří se mu postavili do cesty jen se zbraní holé náruče, rozhořených očí a úst chrlících prokletí, odstrkávali vojáci se smíchem píkami do propasti. Když dospěli na vrcholnou plošinu, zatlačili napřaženými zbraněmi kněze k okraji, a jejich zpěv, dříve než se zatřepetaly černé oděvy v prázdnotě nad hlubinou, nabyl ve vteřinách umírání divoké vroucnosti. Ale ďáblovy sluhy, které vyvlekli ze svatyně, ubili v zuřivosti pěstmi a rozdupali botami. Neboť to, co spatřili uvnitř, přesahovalo míru, kterou snese pohled křesťanův. Stěny vysoko postříkané krví, na zlaté míse před oltářem ještě teplá lidská srdce – a byla to zřejmě srdce jejich, dnešních bojovníků za svatý kříž – a z téhož výklenku, kam loni postavili oltář s ověnčeným obrazem bohorodičky, se na ně zas šklebila modla Huitzilipochtliho. Servali s ní klenoty, strhli jí s tváře zlatou škrabošku, shodili ji s podstavce, vysmýkali ji z chrámu a svrhli tu nepravost dolů.
Strašlivý výkřik zavřeštěl pod pyramidou. Najednou z desetitisíců hrdel. A ti nahoře na plošině vidí, jak v témž okamžiku proudy lidí, uteklých do kněžského města pod ochranu boha, vyrážejí z budov na Španěly, ozbrojení, neozbrojení, ženy; v pominuté zběsilosti. Ulice za Hadí zdí se rázem plní bojovníky nebojovníky, ti se ženou bez válečného pořádku na náměstí před palácem, slepě se nabodávají na meče a píky, nevidí, neslyší, rvou se v semknutí muž s mužem, prostranství i kněžské město jest jediný zmatek. Ti z pyramidy běží po schodech poklusem dolů. Zahřměla rána z těžkého děla. Ale kromě kouřového mraku se nic nemění, nikdo ji snad ani neslyšel. Kastilci se snaží uhájiti alespoň vchody. Ale je to nemožné. Jsou ubíjeni, rozšlapáváni. Není už žádného vojska, jsou jen lidé nazí a lidé odění. Španělé, pokud to jde, prchají. Skupina rytířů, na náměstí ještě semknutě bojující, si probíjí cestu a prchá také. Vše se žene k jižní hrázi. Těžké dělo stojí opuštěno na prostranství. Aztékové pobíjejí ne už zadní voje vojska, nýbrž jen ty, kteří utíkají vzadu. Ulice ještě se šlehajícími plameny v hromadách zčernalého trámoví je ucpána.
Teď se přiblížila zkáza: není možno ani dopředu, ani dozadu.
Neboť Cortésův dav se při ústí do hráze srazil s vlastními indiánskými sbory. Ty podle rozkazu pochodují do města. Ani ony nemohou nazpět. Zmatek je úplný. Naštěstí příval vráží aztécké útočníky na záda Španělů a je zas jediná sražená, houpající se hmota, v níž není možno se hnout, natož pozvednouti ruku k ráně, a vojáci si mohou jen nehty rvát oční bulvy. Ale vzadu, zřejmě na povel někoho, kdo se vymkl z hromadného myšlení davu, se z aztécké masy vytrhává skupina, vniká do zahrad, skáče po horkých spáleništích, běží dopředu a metá na Španěly šípy a oštěpy odtamtud. Třeba dát jen příklad a zástupy poslouchají. Ve chvilce jsou zahrady plny. Dav má svůj pud, a ten jej v dobrých chvílích řídí šťastně.
Ale vojsko potřebuje velení. A toho není. Zahynou zde snad všichni?
Z postranní ulice vyrazila španělská jízda. Podkovy hlasitě zaklapaly. Koně vjíždějí do změti těl. To přicválali rytíři, kteří přijeli po upravené už hrázi, a vidouce při jejím vústění do města, co se děje, hnali své koně postranní ulicí, aby nedospěli příliš pozdě.
„Zpátky! Zpátky!“ křičí s napětím hlasu sevřený Cortés. „Je tu jízda! Rytíři ke mně! Kuše a hákovnice ke mně! Přijeli jezdci!“
A zatímco ti, využívajíce překvapení, rozrážejí Aztéky a ženou je, letí zpráva o jezdcích, kteří přijeli, dopředu a až k hrázi.
Cortés dává do jakéhos takéhos pořádku promíchané vojsko.
„Zpátky! K Axaycatlovu paláci!“
A kráčí s taseným kordem v čele svých vojáků doutnající, mrtvolami pokrytou ulicí. Ale nebude už bojovat. Je večer. Jde se jen ukázat na náměstí před palác Aztékům a Guatemozinovi, je-li tam, a říci jim, že není poražen a že se ještě vrátí. A jde si pro těžké dělo, které zůstalo na prostranství.
Pak, tváří v tvář nepřátelům jen křičícím, ale útočit se už neodvažujícím, seřaďuje své sbory, napřed Indiány, kteří seberou jeho mrtvé a raněné – ach, těch mnoho nebude, budou ušlapáni –, pak Španěly, naposled k ochraně zadního voje jezdce.
A vrací se do Choloca.
Poražen?
Ne! křičí v nitru sám na sebe.
Přijde zas! Zítra, pozítří! Rozdrtí Mexiko! A pomstí se strašlivě!
Dospěl do ležení až za pozdního večera. S vojskem zkrvaveným. Neboť bylo jen málo těch, kdo na obličejích a údech neměli stopy po dnešním boji. Ranhojiči měli v noci plné ruce práce, a z baráků se ozýval nelidský křik těch, jimž byly živé rány po odňatých okončinách polévány vroucím olejem, aby bylo zastaveno krvácení a bráněno hnisání. Kněžía zoufající ženy budou mít práci až později, až po prudkých horečkách začnou nemocní umírat.
Cortés se vrátil pln hněvu a s nervy rozehřátými. Ne pro boj sám, na to byl příliš vojákem, ale pro houževnatost aztéckého odporu.
V táborovém baráku se letmo pozdravil s Marinou, dal si panošem pomoci z brnění, smyl si s tváře prach, odmítl mrzutě jídlo a vyšel do ležení. Zdánlivě, aby se přesvědčil o stavu vojska, ve skutečnosti, že chtěl býti sám. Ani v táboře to nevydržel, minul pozdravující ho stráže a octl se na hrázi. V teplé jarní noci, modrobílé měsícem, rozjiskřené hvězdami a po obou bocích s blyskotáním jezera.
Cortés uvažoval o událostech dnešního dne.
Porážka? Byl přece před Axaycatlovým palácem! Přes všechny přípravy a obranná opatření Guatemozinova! A přijde tam zas! Nebylo žádné porážky. Kde je tedy vina na neúspěchu? Pravda, k návalu v ulici smrti a k zacpání východu z ní nemělo dojiti, ale takové nehody přináší hra bitev s sebou vždy, a ona sama neúspěch nezavinila. Nebylo žádné viny. A Cortés, jak jde s hlavou maličko skloněnou pustou hrází a šlape si na stín vlastních noh, musí si přiznati celou pravdu. Aztékové bojovali s hrdinstvím a opovrhováním smrtí, pro jaké nezná příkladu. A Guatemozin je skvělý velitel. S touto pravdou se bude třeba smířit také pro budoucnost. Ano, u Axaycatlova paláce byl, a bude-li třeba, přijde tam zas. Ale je Axaycatlův palác cílem? A kolikrát snesou opakování dneška a velké jeho ztráty jeho Španělé – a ti jsou přec jádrem, které poutá všechno ostatní – většinou nováčci, špatně vycvičení, nezkušení, neotužilí, rozmarní, se zvrácenými představami o Mexiku? Snad by měl přec jen změnit metodu! Pravidelně oblehnout město. Ale je to vůbec možné? Stěží. Blíží se doba dešťů, velitel ví, jaké požadavky klade ta na vojáky, a Tenochtitlán může odolávat ještě měsíce. Tolik času nemá. A bojí se vzpoury, nebo co horšího: spiknutí. Toho se bojí nejvíce. Cortés se v chůzi zastavuje. Hledí na jezero vlnitě rozehráté měsícema na poskakující v něm hvězdy. Za jeho zády možno posud v modři noci vidět nejasné obrysy obou cholockých pyramidek, před ním, už v nedohlednu, leží na břehu tábor spojeneckých Indiánů. Spiknutí ve svém vojsku utlumil teprve nedávno. Jen utlumil, neudusil. Spiknutí, kterého jako by nebylo. O němž se podle tiché dohody nemluví. Ale bylo, a Cortés při něm jen málem nezahynul. Smí podruhé vydati takovému nebezpečí ne svůj život, ale své dílo, a je to boží dílo, svou slávu, a je to boží sláva?! A při této představě odtrhává rázem svůj pohled ode hry vod, noci a měsíce, které jen ukolébávají a nikdy neodpovídají.
„Ne!“
A to si říká skoro hlasitě. Nebude obléhat! Otočit, útočit, útočit!! Uplatnit všechny své schopnosti! Vypnout celou svou vůli! Vybičovat ze svých vojáků všechny možnosti do posledního svalu, nervu, dechu, do poslední kapky krve! Mexika dobýti musí! Je to vůle boží! Je to vůle jeho! A kromě nich není už nic jiného na světě.
Cortés kráčí rychlými kroky k domovu. Na nebi stojí velký měsíc a drobné vlny melodicky narážejí o kvádry hráze. „Kdo tam?“ slyší drsný hlas.
„Velitel.“
Prochází poctu vzdávajícími strážemi do tábora.
baráku křičí voják mučený ranhojičem.
„Neřvi, vojáku,“ říká si Cortés, „dostaneš statek!“
Velitel svůj pokus o Mexiko opakoval. Hned pozítří, než se město vzpamatuje z náporu prvního. Ničit! Hrůzu na ně! Sandovalovi a Alvaradovi rozkázal, aby ze svých hrází útok podporovali, a vytrhl. Ale ty dvě noci stačily, aby tisíceré ruce Aztéků zavalené propusti zas vybraly, hráze znova zbrázdily příkopy, a po nabytých zkušenostech s loďmi aby tvrze za strženými mosty vystavěly protáhlejší, vyšší a střelbou z palub tíž zranitelné. Byl-li první tříkilometrový pochod do města dlouhý, trval tento od časného jitra do první hodiny s poledne a o každý krok kupředu bylo bojováno úporněji než minule. Ale dosaženímměsta nebyl ještě dávno splněn vytyčený strategický úkol. Ani bojovným projitím vypálenou ulicí. Dokonce ani obsazením okolí Axaycatlova paláce. Ten stál vlastně ještě na předměstí, ve čtvrti paláců a zahrad bohatých lidí, kdežto hlavní tepna Tenochtitlánu se vývojem doby posunula dále na severozápad, v místa, kde stálo ohromné tlatelolské tržiště.
Na této výpravě provázel Cortése jeho nejnovější spojenec, devatenáctiletý král tezcucký Ixtlilxochitl. S vybraným sborem svých šlechtických synků. Aztékové nenáviděli Cortése nenávistí na život a na smrt, ale úměrnou s jeho významem a nepostrádající ani prvků úcty. Ixtlilxochitla nenáviděli a opovrhovali jím. Byl v tom rozdíl cítění k nepříteli a ke zrádci, k bojovníkovi a k vrahovi. Kdekoli se objevil tento mladík s opeřenou dravčí lebkou na hlavě, se zlatým listovým brněním pod pestrým pláštěm, s barevným štítem a kyjem v ruce, ozval se nepříčetný řev a všechna kopí a šípy mířily na něho.
„Bezectný! Podlý! Zrádce své krve!“ a jejich nitra se otřásala bezmocným záštím.
Ale bylo mu dobře uprostřed nenávisti těch, jež nenáviděl sám, a jeho oči byly studené jako žehel na jeho kyji. Bil se statečně a do útoků se hnal vždy v čele útoku.
Když se v pozdní odpoledne probojovali zároveň se Španěly až k Axaycatlovu paláci a stáli tváří v tvář oddílu aztéckých bojovníků, nepřátelský velitel, ač nemohl nevidět, že jde vstříc jisté smrti, vyrazil nenávistně zcela sám ze své skupiny a hnal se oštěpem na Ixtlilxochitla. Ale ten nevyčkal útoku, vyběhl, také sám, proti Aztékovi, skrčil se jako rys, skočil mu po ruce a jediným pohybem mu vykroutil oštěp. Pak Aztékovi rozbil hlavu kyjem.
Cortés se se svými sbory octl na prázdném prostranství před palácem. Ale co tam, když den se už blíží k večeru, na každou akci je pozdě a ústící sem ulice jsou tiché jen proto, aby neprozradily, že se nich skrývají tisíce bojovníků? Přec něco! Pomstu a hrůzu na ně. Dal za palácovými hradbami zapálit všechny jeho budovy. Střechy a vížky sídla aztéckých panovníků vzplanuly vysokými plameny. Z města vyletěl k obloze výkřik zděšení a nenávisti.
A pak ve svém divokém hněvu učinil Cortés něco surového a sprostého. V sadech za bývalým Montezumovým palácem stála veliká klec, krásná ukázka aztéckého řemeslného umění a vkusu, budova z vyřezávaného dřeva, bambusu a jemného síťoví. Tam shromáždili panovníci nejkrásnější ptactvo subtropického zeměpásu, papoušky nejpestřejšího zbarvení, kolibříky, podobající se květům lián, všechny nejlepší pěvce mexických lesů. K pavilónu rozkázal Cortés nanositi otepi slámy a podpáliti jej.
Pozdě večer se dal na zpětný pochod, pronásledován nenávistí Aztéků a jejich útoky. Ty nedovedla zastavit ani jízda na zadním voji, co chvíle tryskem se rozjíždějící proti zástupům, neboť rozběsněné davy se vrhaly na koně, jsouce odhodlány platiti desítkami vlastních životů za jednoho se zvířete strženého jezdce. Cortés dovedl své sbory do cholockého tábora až pozdě v noci. Vrátil-li se z první výpravy s většinou vojáků raněných, nezůstal tentokrát nezraněn ani jediný.
Ještě jednou! Znova! A zas! Neboť Cortés nebyl z lidí, kteří se dávají zastrašit neúspěchy. Ze se vojáci počínají bouřit? Přesto! Musejí! Stejně jako musí on! Vodil teď své Španěly i spojence do útoků na Tenochtitlán denně. Se stejným výsledkem. Jen jednou pronikl okrajem vnitřního města až k tlacopanské hrázi. Dobyl tam sice tří mostů, ale s Alvaradem, postupujícím proti němu od severu, se mu spojit nepodařilo.
Mexika se Cortés útokem nezmocnil.
Přes všechno napětí vůle. Byla proti vůli aztéckého národa bezmocná.
|
Dobyvatel: Information and licence 