Pomsta pokrm dobrý
Tezcučtí použili proti Cortésovi metody Montezumovy: darů a lsti. Stejně neúčinně jako kdysi nešťastný císař. Cortés dary přijal, lstí se oklamati nedal.
Vyslali mu vstříc průvod šlechticů se zlatým praporem a s množstvím zlata. Přišli s poselstvím od krále Coanacy a s jeho prosbou, aby velitel města ušetřil a přijal v něm pohostinství, jen aby maličko, pouze přes noc, sečkal v předměstí, dokud jemu a jeho vojsku nebude upraven důstojný příbytek. A slibovali, že hned po jeho příchodu přijmou španělské poddanství.
„Co se stalo s oddílem mých pětačtyřiceti mužů a s pokladem, který vezli?“ otázal se přísně Cortés, zatajuje radost, jak snadno se mu město vzdává.
Cortés věděl velmi dobře, co se stalo s pěti rytíři a čtyřiceti muži přepadenými na tezcuckém území. Že ti, kteří z řeže vyvázli jen polomrtví, byli dopraveni do Mexika, tam obětováni bohům, že jejich oděvy, zbroj i zbraně byly rozvěšeny v chrámech a kůže, stažené s těl jim i koním, byly rozprostřeny za obětní dary na oltářích. Ale jeho odpověď, jediná na uvítání, měla poselstvo ohromit a vzbuditi v něm představu věcí příštích.
„Žádám za okamžité vrácení pokladu!“
Ale neměli jej. A pobitím Španělů jsou nevinni. Stalo se to na rozkaz aztéckého císaře a poklad je v Tenochtitlánu.
Cortés mlčel. Zlaté dary přijal. Ale prosbě, aby se svým příchodem do města přes noc sečkal, nevyhověl.
Vtáhl do města ihned. A ubytoval se v prostranném Nezahualpilliho paláci, svou rozlohou a stavbami ne nepodobném paláci Axaycatlovu.
Město v okolí paláce mělo obvyklý ráz a nic nevzbuzovalo podezření. Kromě jediné věci: proč nepřišel král Coanaca? Ani k uvítání, ani dodatečně?
Cortés poslal vojáky na nejbližší pyramidy, aby obhlédli, zda se v městě něco neděje.
Vrátili se s překvapující zprávou. Celé velké Tezcuco ve zmatku prchá. Proudí ulicemi a z bran. Okolí města se černá zástupy odvlékajícími ze svého majetku vše, co mohly pochytit. Po jezeře odplouvají přeplněné čluny a směřují k mexickému břehu.
Cortés okamžitě vyslal jezdce a lehké oddíly.
„Davy zaskočit a hnát zpět do města!“
To bylo vykonáno. Ale ani mezi množstvím, které se vrátilo, ani mezi pobitými a rozdupanými nebyl král Coanaca. A byl to právě on, který zničil pětačtyřicet španělských bojovníků a zmocnil se pokladu. Zachránil se a jeho lodice teď pluly k Tenochtitlánu.
Coanaca byl synem vladaře Nezahualpilliho.
„Přibližuje se zánik říše,“ odpověděl Nezahualpilli příteli Montezumovi, když ten se ho přišel tázat na výklad zlých znamení objevujících se na nebi i na zemi.
Snad měl ve vzácných chvílích Nezahualpilli opravdu schopnost přenášeti se přes čas a prostor, popatřiti do mlh a spíše vytušit než poznat, co se v jejich mračných chuchvalech děje. Ale snad to nebyla ani jasnozřivost, která mu dala s takovou určitostí vysloviti proroctví o konci, možná, že základem tohoto vědomí byla neurčitá úzkost před budoucností, pouze mozková kombinace prastarých zkazek o Quetzalcoatlovi a zmatených, a právě proto zneklidňujících zpráv o běloších, pověstí, docházejících již tehdy k yukatanským břehům.
Ale osud svého rodu a svých synů Nezahualpilli jistě netušil. Když Cortés za loňského pobytu v Tenochtitlánu objevil v Tezcucu vzpouru proti sobě,dal uvězniti tezcuckého krále Cacamu, syna Nezahualpilliho. Král Cacama později jako odvlékaný španělský zajatec zahynul ve „smutné noci“ na tlacopanské hrázi. Na místo panovníka sesazeného jmenoval Cortés jeho bratra Cuicuitzu, a ten ze španělských rukou úřad zrádně přijal. ‚Což nebudu moci svému národu prospívati lépe jako domnělý přítel nepřítelův než jako rebel?‘ Jenže nebylo nikdy zrádce, který by si byl tuto podlou otázku položil kdy jinak. Cuicuitza ostatně na odměnu svého lidu nečekal, nýbrž uprchl zároveň s Cortésem do Tlascaly. Tam ho očekával úděl zrádcův, který už nemá pro nikoho cenu, je na obtíž všem a všem k úsměšku. Bývalý král nějakou dobu snášel přezírání Španělů, snažil se přenésti přes opovržlivě odvracované tváře Tlascalanů, vidoucích v něm jen nepřítele, který zbaběle přišel vyjídati jejich chléb. A pak, odhaduje tentokrát čáku Cortésovu špatně, zradil také Španěly. Z Tlascaly uprchl a tajně se vrátil do Tezcuca. Tam tehdy vládl jiný syn Nezahualpilliho, bratr Cuicuitzův Coanaca, muž zanícený pro boj a nadšený pomocník císaře Guatemozina. Zrádce nalezl zcela jiné Tezcuco, než ze kterého před několika měsíci uprchl, bojovné, planoucí, a doufal-li, že všichni ti, kdož ještě nedávno společně s ním pracovali pro Cortése, půjdou nyní za svým bývalým králem, zklamal se. Jeho bývalí spojenci byli teď ne-li nejoddanějšími, alespoň nejhlučnějšími služebníky nového panovníka, a protože po ničem více netoužili, než aby se na jejich cortésovskou minulost co nejrychleji zapomnělo, tajný příchod Cuicuitzův do města prozradili a svého bývalého pána vydali pánovi novému. Coanaca se dotázal císaře, jak s bratrem naložit. Jeho odpověď zněla stručně: „Popravit zrádce!“ Neboť teď šlo o boj mezi dvěma božstvy, v němž nebylo místa pro lidi dvojí hry a dvojí tváře.
Ale nejpotupnější osud byl určen Ixtlilxochitlovi, synovi Nezahualpilliho z druhého manželství.
Při narození Ixtlilxochitlově byla konjunkce hvězd tak neblahá, že zděšení hvězdopravci, sestavivše horoskop princův a bojujíce ve svých svědomích boj mezi odpovědností před budoucností národa a mezi hněvem mladé královny, neodvážili se nakonec Nezahualpillimu zatajiti to, co zjistili:
„Zůstane-li novorozeně naživu, je určeno, až doroste, aby se spojilo s nepřáteli vlasti a zničilo její zřízení a náboženství. Usmrť, králi, to dítě!“
Ale tušení budoucnosti bylo v Nezahualpillim příliš silné a jeho víra v příchod Quetzalcoatlův pevná. A byl hvězdopravcem sám, aby mohl vykladačům budoucnosti zazlívati:
„Nastává doba, kdy od východu přijdou Quetzalcoatlovi potomci, aby se ujali držení říše. A vyvolil-li všemohoucí mé dítě, aby se s nimi k tomu dílu spojilo, děj se jeho vůle!“
Ixtlilxochitl zůstal naživu. Vyrůstal v neukázněné a divoké dítě. Když mu bylo dvanáct let, sestavil z chlapců stejného věku tlupu a vojensky ji cvičil, trochu ve hře, trochu doopravdy. Šlechtickým hochům, vědomým si své nedotknutelnosti, se zalíbilo nošení skutečných zbraní, strach, který šel z jejich divokých bitek a hlučných pochodů, zvyšoval jejich sebevědomí a hračky se smrtí jim chutnaly. Princ Ixtlilxochitl se stal miláčkem mládeže a náležeti k jeho bojůvkám bylo touhou všech kluků. Pokládali se za pány Tezcuca, brali si, co se jim líbilo, ničili, co chtěli, terorizovali celé město a kdekdo se jich bál. Ale nad svým synem a miláčkem držela ruku královna, mladá žena starého Nezahualpilliho. Ta viděla ráda, že si Ixtlilxochitl buduje armádu a stranu již zavčas, neboť jen těžce snášela představu, že by na tezcucký trůn měl jednou zasednouti někdo jiný než její dítě.
Ale pobouření nad drzostí násilnických chlapců rostlo v Tezcucu i v paláci, a královi rádcové, vydávajíce se nenávisti královny, šli žalovat Nezahualpillimu.
A vzpomínajíce neblahého proroctví při narození princově, neváhali mu opakovati slova tehdejších hvězdopravců: „Usmrť ho!“ Ale král odmítl.
A divoký princ se o radě kaziků dověděl. V čele své smečky vnikl do domů královských rádců, vyvlekl je a na ulici je se svými chlapci pobil.
Byl přiveden před otce.
„Neučinil jsem nic jiného, než k čemu jsem měl právo,“ odpověděl. „Zasloužili si svůj osud, protože mě chtěli připravit o tvou přízeň jen pro mou velkou lásku k vojenskému stavu, nej čestnějšímu ve státě a jedině důstojnému prince. Zabil-li jsem je, nestalo se jim více, než co oni chtěli učiniti mně.“
A Nezahualpilli ve víře v předurčení synovo ho propustil jen s pokáráním.
Po smrti Nezahualpilliho vzrostla moc chlapeckých band již do té míry, že se Ixtlilxochitl, tehdy teprve výrostek, pokusil vzepřít vůli císaře Montezumy a domáhati se tezcuckého trůnu. A vliv jeho bojůvek byl tak velký, že hrozila občanská válka s nimi. Montezuma ji svým zakročením znemožnil a Cacama, jediný pravoplatný následník, usnadnil bratrovi ústup tím, že mu odstoupil nevelkou část země. Tam, vida nezbytí, se uchýlil se svými přáteli Ixtlilxochitl, slabý k otevřenému boji, ale hořící nenávistí ke králi Cacamovi, k císaři Montezumovi, ke všem, kdož nevděčně neuznali jeho velké poslání, prahl po pomstě a byl v hornaté části svého území stálým nebezpečím pro přítomnost i budoucnost.
Dočkal se, jeho doba přišla. Stal se opravdu pomocníkem dětí boha Quetzalcoatla, ale jiných dětí a jiného boha, než jaké si ve svých náboženských snech představoval velký Nezahualpilli.
Ixtlilxochitla Cortés znal. Když předloni po bitvách v tlascalských soutěskách obsadil hlavní město svobodného státu, ohlásila se mu jednoho dne skupina vyšňořených aztéckých mladíků, skoro výrostků ještě, a její mluvčí sebevědomě prohlásil: „Jsem král Ixtilxochitl.“ Jeho na první pohled hezká tvářička rozhýčkaného chlapce podivně nesouhlasila s rysy jakési vzdorovité zavilosti v sobě a s vráskami degeneráta, jemně, jen jakoby hrotem žehelového nože vříznutými od chřípí podél ústních koutků. Výrostcipřišli nabídnouti Cortésovi zrádcovské služby. Velitel vyhledával rád živly rozkladné a charakterově porušené, a tento mladý zběsilec s organizovanými tlupami násilníků by se mu byl hodil, ale jeho úděl, spíše vyhnanství než království, ležel příliš daleko od velitelových operačních plánů. Ixtlilxochitlovo jméno si však v paměť vštípil. Příchod Španělů do Tenochtitlánu neuvítal nikdo s většími nadějemi než Ixtlilxochitl. Ale vše se událo jinak, Cortés prováděl v princově rodném Tezcucu politiku svou, když dal uvěznit krále Cacamu, jmenoval na jeho místo, jsa proti Ixtlilxochitlovi ponoukán Montezumou, bratra Cuicuitzu, a osudem znova ošizený horský „král“ se jen ještě více zavil v sebe, proklínaje lidský nevděk a nerozum. Ale bratr Cacama na hrázi zahynul, bratr Cuicuitza byl popraven, bratr Coanaca teď uprchl před Španěly do Tenochtitlánu.
Tehdy si Cortés na Ixtlilxochitla přec jen vzpomněl. Povolal ho k sobě, dal ho slavnostně pokřtít a ještě ne dvacetiletého dosadil na tezcucký trůn, od smrti jeho otce již potřetí uprázdněný. A dal mu plnou možnost vybiti zuřivost, nenávist, krvelačnost a chtivost pomsty. Tohoto syna Nezahualpilliho stihl osud nejpotupnější. Byl to on, který nemálo přispěl k vyvraždění svého národa a k rozdupání jeho civilizace a kultury.
Cortés se tedy usídlil v Tezcucu.
Vyvolil si je za hlavní stan z několika příčin. Leželo na jezeře proti Tenochtitlánu, vzdálenému přes vodní plochu asi třicet pět kilometrů; území Tezcuca hraničilo se státem tlascalským a přísun odtamtud byl tedy poměrně snadný; v městě bylo dosti místa pro ubytování vojska a hojně řemeslníků. Cortés totiž nehodlal napadnouti Mexiko ihned, chtěl nejprve učiniti přípravy k obléhání a čekat, až budou do Tezcuca přeneseny lodi.
Ale jedno si přec jen neodepřel ihned. Pomstu. Na císaři Cuitlahuovi, vítězi z tlacopanské hráze. Ale zahynul-li už Cuitlahua ne v boji, nýbrž zákeřnou zbraní černého moru, toužil Cortés alespoň po pomstě na tom, co měl císařský milovník umění nejraději: na jeho Iztapalapanu. O celou pomstu byl připraven. Ukojí alespoň poloviční!
Již za týden po svém příchodu do Tezcuca svěřil velení nad posádkou Sandovalovi a sám se v čele dvou set španělských pěšáků, osmnácti jezdců a čtyř tisíc Tlascalců vypravil do Iztapalapanu. Za obludnou pomstou na mrtvém. Iztapalapan na jihovýchodním břehu jezera dobře znal. Bylo to nejpůvabnější místo, jaké v této zemi viděl, plné uměleckých děl a staveb, o nichž neváhal napsati kastilskému králi, že se vyrovnají nejnádhernějším stavbám španělským. Strávil přec v jeho zahradách a paláci krásný den před svým tažením do Tenochtitlánu, krásný den a krásnější noc jako oslavovaný host Cuitlahuy, bratra císařova. Nyní tomu bylo právě rok a dva měsíce, a Cortés, jeda v čele svých vojsk, s údivem si ujasňoval, jak krátký čas od těch dob teprve uplynul a co vše se v něm událo. Dvakrát mu unikl Cuitlahua! Jednou z vězení – a Cortés se ještě teď chvěje vnitřním hněvem, vzpomíná-li, jak se dal přelstíti divochem –, podruhé mu uprchl smrtí. Pomstí se alespoň jeho městu! Pustí na ně španělské hrdlořezy, poštve na ně své divoké Tlascalany, ať zaplaví Iztapalapan krví, ať z jeho paláců nenechají kámen na kameni, ať v Cuitlahuových zahradách nezůstane jediná nádrž celá, jediná socha, jediný reliéf, jediný strom, jediný květ, který by mohl hlásat jméno nenáviděného vítěze nad Cortésem.
Z Tezcuca do Iztapalapanu bylo třicet šest kilometrů. Dvanáct kilometrů před ním narazil na silné aztécké vojsko. Cortés s ním svedl polní bitvu, a byli to hlavně Tlascalané, kteří ji učinili krátkou, neboť již při pouhém spatření úhlavních nepřátel byli zachváceni zběsilostí a vrhli se slepě na Aztéky, aniž je mohla nějaká síla zadržeti. Zbytky poražené armády hnal Cortés do Iztapalapanu. Do padesátitisícového města, teď zmateně prchajícího polem i lodicemi se vším, co bylo možno narychlo pochytit. Stalo se snadnou kořistí Španělů. Vojáci se vrhli dobytů, pobili vše, co bylo nalezeno živého, a vycházeli z domů, prohýbajíce se pod uzly naloupených věcí. Loupežnému vraždění byl věnován i zbytek krátkého lednového dne a nebylo je možno zastaviti ani pak, když si už na ně musili vojáci svítit hořícími budovami.
Ale najednou bylo slyšet dutou ránu. Podobala se vzdálenému zahřmění. Nevěnovali jí příliš pozornosti. Ale po chvíli se níže položené části města začaly plniti vodou.
„Protrhli hráz!“ křičí Indiáni.
Cortés pochopil, co se stalo. Když prve hnal prchajícího nepřítele, zpozoroval sice na jezeře čluny, spatřil také lidi, kteří na ně z hráze utíkali jakoby od práce, ale jsa zaujat pronásledováním, nepochopil význam toho. Teď bylo jasno. Indiánští psi chtějí zaplavit údolí, nedopřáti Cortésovi odplaty, raději zničit město sami a odříznout Španělům zpáteční cestu do Tezcuca.
Vřeští polnice. Cortés svolává své loupežníky a ti se poklusem studenou vodou nad kotníky brodí v místa, odkud zaznívají signály. Nastává zmatek, hořící budovy v noci jen matou. Příliv stoupá, sahá po lýtka, na proláklých místech zapadají do něho vojáci po pás.
„Na hráz! Běžte! Rychle!“
Španělé, ceníce si životů, odhazují lup. Ale vychrtlí tlascalští nováčci jej s vyceněnými zuby a zježenou srstí drží, odhodláni raději se utopiti, než vydat jej. Brunátný odlesk požárů v kalných vodách ukazuje cestu.
„Sem, sem, sem!“ volají ti, kdo už jsou nahoře.
Ale je na hrázi opravdu záchrana? Postupují po ní mokří a prokřehlí, v botách jim šplíchá voda a jsou zuřiví nad ušlým lupem. A do studené vody bude třeba ještě jednou! Neboť hukot a šumění se blíží, přicházejí k místu protržené hráze, kudy jezero chrlí statisíce věder vody. Že by se vzedmutý jez přívalu dal přejít, na to nelze ani pomyslit. Cortés tedy vede své vojáky znova do vln. Jede v jejich čele stranou proudu a hluboko po jeho směru až v místa, kde se domnívá, že je možno přebroditi nebo přeplavat. Voda sahá po prsa. Je čirá tma, pochodeň města za zády se proměnila už jen v červenou záři. Své nadité uzly odhodili už i Tlascalané. Změtené, zledovatělé klubko lidí co chvíli stojí. Cortésovi jezdci ohmatávají nohama koní hloubku a přepluvše, řvou z druhé strany do hukotu záplavy své pozorování. Není vyhnutí, zde je snad jediné místo, kudy se možno dostati, dále je hloubka už zas větší. Kdo neumí plavat, ať tedy utone! Pokoušejí se dostat na druhou stranu. Ale příval neplavce strhuje a tlascalští horalé, polykajíce jezerní rmut a zamávavše do noci rukama, hynou v houfech.
Na hrázi zas vřeští polnice, svolávají z černých vod lidi a zoufalcům z druhé strany, kteří raději volí zemříti vyčerpáním než odvážit se, marně udávají směr, kterým se už nikdy nedostanou. Na břehu nastává dlouhé čekání bez možnosti roznítit oheň a zahřáti zkřehlé údy jinak než pobíháním v přichlíplých šatech, čekání, zda ještě někde dole zašplouchá tma a z ní se vypotácí silueta nějakého opozdilce.
Pak se pochoduje dále.
Mlčky, zlostně. Cortés se vrací z bitvy s mrtvým na hlavu poražen. Stokrát prokletý Cuitlahua rozhodl, musí-li tak už být, ať jeho milovaný Iztapalapan zahyne z vůle jeho, a nikoli špinavýma rukama Španělů. Cortés ve všech rozehřátých nervech cítí tento přímý zásah mrtvého a závan mystického strachu se spojuje s roztřásáním jeho provlhlého těla. A když první náznak rozednívání rozhrnuje na jezeře mlhy a z černa lodic za nimi létají šípy a oštěpy, má velitel dojem „smutné noci“ a utíkání po tlacopanské hrázi.
Zkřehlé a vyčerpané zbytky svých čtyř tisíc dvou set mužů dovedl ráno za svítání do Tezcuca. A byl rád, že město spalo a kromě stráží že ho nikdo neviděl.
Usídlil se trvale v Tezcucu.
Hodlal tam vyčkat a připraviti zatím vše, čeho je třeba k dobývám Tenochtitlánu.
Svou výpravu proti Iztapalapanu již neopakoval. To se dal jen svésti chtivostí pomsty – což si ji tisíckrát v ohňových barvách nemaloval za své tlascalské prázdně, což ho nepolila ledovou sprchou zprava o uniknutí Cuitlahuy? –, strašlivé pomsty za „smutnou noc“ a za plač na stupních popotelského chrámku. A dopadlo to jako vždy, když se zatemní hlava vášněmi a studený mozek se rozpálí horečkou, že ani nepozoruje zdanlivě nevinných dělníků, kutících něco na hrázi. Výpravu do Iztapalapanu třeba proklít, stydět se a hledět na ni pokud možno zapomenouti v práci.
Opevnil palác Nezahualpilliho, sídlo hlavního stanu. Upravoval městské hradby. Vyjednával s kaziky údolních kmenů, nutě je, aby se podrobovali jeho moci, nebo přijímaje jejich poddanství dobrovolně. S osmi tisíci dělníky, dodanými do otroctví lxtlilxochitlem, spojoval tři kilometry dlouhým průplavem zahrady královského paláce s jezerem, buduje si tak bezpečný přístav pro budoucí loďstvo. Podnikal z města výpady proti obtěžujícím ho aztéckým posádkám sousedních měst a města vypaloval. Byl v neustalém střehu proti Guatemozinovi, sleduje jeho pohyby a maře jeho plány stejně tak, jak to Guatemozin činil jemu. Ale celou tu dobu se omezoval na defenzívu a po bitkách či bitvách, o nichž bylo těžko rozhodnouti, na čí straně bylo vítězství, se vždy znova vracel do ochrany tezcuckých hradeb. Vojensky neovládal více než nejbližší okolí města. Byl již dosti poučen, aby věděl, že dobývání Mexika přes všechnu válečnou moc, spojence, zbraně a přípravy snadné nebude. A čekal.
Na jaře již za plného slunce a v polích bující úrody psal z Tlascaly lodní stavitel Martin Lopez: třináct hončích lodí je dostavěno, vyzkoušeno na horské řece Zahuapanu, znova rozebráno a připraveno k dopravě do Tezcuca. Konečně! Cortés byl hrdý na myšlenku stavěti loďstvo na horách, zajisté poprvév dějinách, a teď po dobré zprávě pln vzrušení a nejlepších nadějí.
Do Tlascaly poslal ihned. Přítele a krajana Sandovala se dvěma sty španělskými pěšáky a s patnácti jezdci. Sandovalovi důvěřoval ze všech nejvíce a úkol tak odpovědný nechtěl svěřiti nikomu jinému.
Toho, když se svým oddílem vystoupil do tlascalských hor, potkalo již blízko hranic svobodného státu překvapení. Když na pěšině mezi skalami minul místo zakrývající výhled a octl se na volném prostranství, uviděl několik kilometrů před sebou scházeti z horské stráně řídký, dlouhý průvod mnoha desetitisíců mužů, počínající nahoře na horském hřbetu, odkud se řinul v neustávajícím mravenčím řetězu, klikatil se serpentinou pěšiny a mizel dole v neviděném údolí. Nemohlo býti pochyby: byli to ti, které má přivésti. Rozeznával již na dálku jednotlivě roztroušené jezdce, nahé tlascalské oddíly a mezi nimi sta a sta nosičů, vlekoucích na několikerých ramenou stožáry, ráhna, trámoví, kotvy, pak v roztaženém průvodu novostí svítících beden vytušil vše ostatní, co Cortés rozkázal zachrániti z potopených lodí a co by se zde, v zemi bez železa, lnu a konopí, dalo nahrazovati tak těžce: hřeby, kovové spoje, rozčleněné kotevní řetězy, plachty a lanoví. To Kordillerami kráčel stavitel Martin Lopez, stejně pyšný na své dílo, vzor organizační důkladnosti a řemeslné zručnosti, jako Cortés na svou geniální myšlenku.
Sandoval uspíšil svůj pochod a obě vojska se brzy pozdravila radostným pokřikem.
Sandoval přejal v přehledném místě velení. Z tlascalských oddílů si ponechal pro přední a zadní voj a k ochraně nosičského průvodu mezi nimi jen dvacet tisíc mužů, a své Španěly rovnoměrně rozdělil mezi ně. Zbývající Tlascalany odeslal domů. Pak se dal na pozvolný, namáhavý pochod horskými průsmyky a dolů do údolí. Jejich postup byl z okolních návrší aztéckými oddíly sice sledován, ale napadnouti moc tak velkou se neodvážil nikdo. Již čtvrtého dne přicházel Sandoval k Tezcucu.
O jeho přibližování město, zpravené venkovskými posly, již vědělo. Cortés se všemi důstojníky v slavnostních úborech vyšel Sandovalovi vstříc. Před městské brány se vyhrnuli vojáci nezaměstnaní službou, aby pozdravili příchod lodí a s nimi, jak se vojáci všech dob a přes všechna zklamání vždy znova domnívají, i blízký konec války. Průvod, protažený na šest kilometrů cesty, pomalu postupoval za zvuků bubnů a polnic, s velitelem a jeho rytíři v čele, s kaziky v pestré nádheře plášťů, s pérovými prapory čechranými větrem, s dvaceti tisíci šlachovitých Tlascalanů, s předlouhou řadou nosičů, vlekoucích sto dvacet kilometrů přes hory a doly břímě třinácti lodí; a pak zas prapory, polnice, bubny, nahá bronzová těla, plných šest hodin trvající průvod, vždy znova vítaný jásotem a do únavy provoláváním hesla, které se stalo rytmem dnešního dne:
„Kastilsko! Tlascala! Kastilsko! Tlascala! Ať dlouho žije náš císař a pán! Kastilsko! Tlascala…“
Cortés přijal holdující mu tlascalské vůdce, sedě na koni uprostřed své svity.
„Přicházíme bojovati pod tvými prapory,“ oslovili ho prostě a jako vždy jdouce hned na jádro věci, „abychom se za společné urážky buď pomstili, nebo po tvém boku padli. Veď nás proti Aztékům! Veď nás proti nim ihned!“
A Cortés, vykořisťovatel jejich vášní, jim odpověděl: „Sečkejte! Až si odpočinete, budete mít práce plné ruce.“
Mluvil pravdu.
Neodpočívali v Tezcucu více než čtyři dny.
Neboť teď už mohl Cortés počít uskutečňovati svůj plán. Ne sice ještě udeřiti na Tenochtitlán, nýbrž zničit jeho okolí, nadělati z měst a obcí trosky sutin, vraždit vše, s čímkoli se potká, a ovšem loupit. Mohl tak s tlascalskou pomocí tím spíše, že z Haiti přibyly tři lodi s novým mužstvem a válečnými potřebami. Loni tam poslal své agitátory, zlato a žádost o pomoc, a koráby, které nedávno připluly do Villy Ricy, byly výnosem té obchodní cesty.
S nimi přijeli také dva muži nebojovníci, ale s posláním významným: rytíř Julian de Alderete přivezl plné moci týkající se zájmů královské pokladny, dominikánský mnich řadu papežských listin udělujících odpustky všem, kdož bojují proti pohanům. Oba dostáli svému úkolu a oba se po několika měsících vrátili domů obtíženi náklady mexického bohatství.
První jarní měsíce byly vyplněny pustým vražděním. Požáry a drancováním. Hrdinstvím na obou stranách. Cortés dobyl jezerního města Xaltocanu a vypálil je; zmocnil se Azcapotzalca, klenotnického ústředí; vyloupil krásné město Tlacopan; vzal Chalco; Huaxtepec; Jacapichtlu; ztekl bohaté tržní město Quauhnahuac; vydrancoval velké zásoby a umělecké poklady Xochimilca a město zažehl; zničil Cojohuacan. Všude na březích jezera planuly požáry. Ale strategické úspěchy tažení zemí byly nevelké, třebaže kořist, odvážená do Tezcuca, byla ohromná.
Aztékové bojovali statečně, účelně a často také úspěšně. Nezapomněli nic ze starého válečného umění a od Cortése se naučili mnohému. Využívajíce jezerní polohy země, zaplavovali okolí měst a obcí, protrhávali hráze na místech a ve chvílích nejnebezpečnějších, na svých lodicích a za strženými mosty se teď proti střelným zbraním chránili dřevěnými předprsněmi a v boji proti jízdectvu užívali nové zbraně Gaatemozinovy, dlouhých pík s hroty zrobenými z ukořistěných Cortésových zbraní. Nenávist mezi Aztéky a Tlascalany neznala mezí. „Slečny jdou!“ vymyslili si na ně Mexičané příslotek. „Samy bez chův si netroufají z domova vystrčit hlavu!“
A Tlascalané se jim mstili účelněji, vraždíce bez milosrdenství, pálíce, loupíce a odesílajíce z lupu to, co Cortés nepotřeboval, olej, sůl, látky a potraviny, do své horské domoviny.
Ale byla ještě jedna plamennější nenávist. K zrádci. K Ixtlilxochitlovi. K prokletému synovi Nezahualpilliho, z milosti Cortésovy králi tezcuckému. Kdykoli ten se objevil na hrázích za strženými mosty,nebo byl poznán před hradbami dobývaných měst, nesl se vysoko k nebi zběsilý řev. Ale zrádce kráčel v jeho doslechu s povýšeným úsměvem, jsa si vědom, že v příštích hodinách všechny urážky pomstí. On a sbor jeho šlechtických mladíků byli k vlastnímu plemeni ze všech nejukrutnější.
Cortés, spoléhaje na své patrony, štěstí a meč, účastnil se většiny bojů. Při dobývání Xochimilca, „pole květů“, které leželo stejně jako Tenochtitlán na ostrově, málem že nezahynul. Byl zachráněn jen aztéckou chtivostí zmocňovati se nepřátel živých. Dobyl již hráze, a když jízda, ženouc poražené, pronikala do ulic, stál s mladou družinou pod městskými hradbami pozoruje boj. Znenadání vyrazila z boku skupina aztéckých bojovníků. Napadla družinu. Cortés byl ranou do hlavy sražen s koně. Zatímco byl jedněmi vlečen za nohy, druzí bránili vzácnou kořist proti jezdcům. Kde se tu z čista jasna vzal nahý tlascalský obr, nikdo nevěděl. Ale probil se žehelovým kyjem až k veliteli, hidalgové vnikli prokleštěným vlomem ke Cortésovi a vyprostili ho. Velký Tlascalan nebyl nikdy nalezen. Ani po bitvě, ani druhého dne. Nikdo o něm nevěděl, nikdo prý ho neznal. Jak se to tedy mohlo státi jinak, leč že na sebe vzal lidskou podobu anděl? Ale byl-li to člověk z masa a krve, neodporovalo to víře, že nad Cortésem bdí Bůh. On sám byl o tom přesvědčen vždy, a věří-li vojáci v anděla, mohlo to jen užitečně zvýšit velitelovu autoritu.
Ale i tato osobní příhoda utvrzovala Cortése v přesvědčení, že boje o okolí Tenochtitlánu, které ho už stály tolik mužstev, jsou jen počátkem a s hlavní brannou mocí aztéckého císaře že se ještě neutkal. Věděl to i ze zpráv zajatců. Guatemozin založil svůj obranný boj na plánu nestavěti se proti Cortésovi ve velké bitvě, nýbrž potírati jeho vojska v drobných bojích, ale vždy, všude a jedno, zda vítězně či s porážkou. Tuto strategii důsledně zachovával. Věděl, že španělské síly, byť značné, nevyčerpatelné nejsou.
Dobře si toho byl vědom také Cortés. Pokusil se s Guatemozinem dohodnout. Několikrát.
Po obsazení Tezcuca a již po prvních bojích vzkázal po zajatých kazicích císaři: „Není třeba, abychom v nepřátelství žili ještě teď, kdy většina lidí, kteří mě hněvali, jest už mrtva. Na minulost jsem ochoten zapomenout. Zachraň včasným podrobením své hlavní město před hrůzami obléhání!“ Nedostal odpověď.
Pak poslal několik vznešených Aztéků zajatých Sandovalem do Mexika s poselstvím novým: „Znova tě ujišťuji, podrobíš-li město španělské svrchovanosti, že bude tvá moc potvrzena a že bude šetřeno životů a majetku tvých poddaných.“ Guatemozin s Cortésem nemluvil.
Později si velitel vyšel s malým oddílem na tlacopanskou hráz, ne tak, aby ji obhlédl, jako spíše v naději, že se s někým setká, kdo mu bude moci zprostředkovati rozmluvu s císařem. Když přišel k prvnímu strženému mostu, viděl, že za ním stojí aztécká hlídka. Vyjel s tlumočníkem z řady a dával v jízdě znamení, že přijíždí přátelsky. Bojovníci přistoupili k propusti.
„Jest mezi vámi někdo z velkých náčelníků, s nímž by velitel Cortés mohl jednati?“ ptal se tlumočník.
„My jsme všichni velcí náčelníci,“ smáli se vojáci, „jen nám beze všeho pověz, co chceš.“ A když Cortés neodpovídal, ptali se jízlivě: „Pročpak nás, Malinche, nepřijdeš navštívit? Nebo se snad bojíš, že bys už nenašel druhého Montezumu, který by tě tak poslouchal jako ten první?“ S Cortésem nechtěli mluvit už ani Guatemozinovi vojáci.
Nezbývalo tedy leč čekat na dohotovení lodí a občas se přesvědčovat, jak pokračuje stavba průplavu. Osm tisíc dělníků dodaných králem Ixtilxochitlem, ať chce nebo nechce, odhází pod biči španělských dozorců za dva měsíce mnoho písku, vyláme mnoho kamení, a tříkilometrový průplav, čtyři metry hluboký a stejně tak široký, s hrází a stavidly, průplav, spojující sady tezcuckého paláce s jezerem, bude dokončen co nevidět. Martin Lopez koná svou práci znamenitě. A Cortéz rád přihlíží, jak kopce trámů a prken, očíslované vruby dřevařských seker, jeden po druhém mizí z podupaných záhonů královských zahrad, jak se na nahých otrockých ramenou stěhují k příštímu přístavu a tam se spojují v tvary lodních koster.
Ale pobyt v Tezcucu u doni Mariny a černookého synka, vyslovujícího již první souvislé věty španělské, byl vzácný. A radost vysedávati hodiny v pryskyřičné vůni loděnic uprostřed ruchu a bušení tesařských kladiv jen krátká. Bylo třeba voditi vojáky na výpravy, které už neměly smyslu, jen proto, aby se něčím zaměstnali, aby se nerotili, aby jim byl opatřen lup snadný sice, ale žel, stále skrovnější. A aby měl své vojáky stále na očích a v hrsti. V té době byl Cortés mrzutý a dráždivý. Jako člověk, který neklidně čeká. A který na čekání nemá kdy.
nedávných dnech se Cortésovi dostalo poučení, že jeho postavení není tak růžové, jak se mu jevilo po vítězství na Narvaezovi. Poučení tak názorného, že jeho tísnivou naléhavost cítil i ve chvílích, kdy se domníval na ně nemysliti. Proto tak netrpělivě čekal na dostavění loďstva.
Odhalil spiknutí.
Věc pro vojevůdce nejnebezpečnější. Po nešťastném tažení na Iztapalapan a po prvních polních bitvách. Spiknutí nevyšlo tentokrát z řad důstojnických, nýbrž zezdola, a to je zlé, neboť začne-li se látka, takovou dobu připravovaná, míšená a hnětená, umělcově vůli zpěčovat, nic horšího se mu státi nemůže. Cortés si ujasnil, že rozkladné prvky (duch Velázquezův jim říkal), o kterých si nalhával, že z jeho masy už vyprchaly, posud žijí, že v mužstvu pracují, že jeho vojáci myslí a mají představivost. Příliš myslí na zítřek. Jistě, někdy ten zítřek mohou viděti jasněji než velitel, ale to není jejich věc, vůdce je proto vůdcem, aby viděl dále, až kam oni dohlédnout nedovedou. A mají nebezpečnou obrazotvornost. Dovedou si představiti ten čtvereční sáh cti a slávy na kukuřičném poli nebo na hnojišti některého aztéckého lidožrouta, kde zítra nebo, dá-li Bůh, až za čtrnáct dnů, budou ležet jejich hnáty vedle kostí kamarádů. Je jim známo: Cortésova vůle nepovolí, kdyby jí měl obětovati posledního muže. Pochopili: k zachování životů není jiné cesty leč vzpourou.
Jednoho odpoledne se do Cortésova tezcuckého bytu vetřel španělský žoldnéř a ve svém zapřísahání nepovolil, dokud mu domácí lidé nezjednali přístup k veliteli.
Voják se vrhl před Cortésem na kolena. Pak jako v zoufalství buchl hlavou o podlahu.
„Vstaň! Mluv! Co je?“
Voják vstal. Jeho tvář byla bledá.
„Máte být zavražděn.“
„Kdy?“
„Zítra při obědě.“
„Kým?“
„Nevím.“
„Spiknutí?“
„Ano.“
„Kdo je vede?“
„Antonio Villafana.“
Cortés znal toho vojáka. Byl to jeden z těch, kteří u něho zbyli z armády Narvaezovy, a Cortés si nejasně vzpomněl, že si jeho vzrušené tváře všiml mezi diváctvem, když nějaká deputace žádala velitele za návrat domů.
„Proč jsem měl být zavražděn?“
„Vojáci chtějí domů. Říkají, že tu všichni musíme zahynout.“
„Ty jsi ovšem chtěl také domů. Proč mi to přicházíš říci teď?“
„Vím, že by to byl smrtelný hřích. Na dnešek jsem měl o tom sen.“
Svatý Petr? Či sama Maria? mihlo se Cortésovou hlavou.
„Dobře. Ale teď se mi tu netřes, mluv klidně a souvisle. Jak se to mělo stát?“
„Zítra, až budete sedět s důstojníky u oběda, měli Přijít spiklenci a doručit vám balík psaní, který jakoby byl právě došel z Kastilska. Až byste jej otvíral, měli skočit a probodat vás dýkami. Vás, dona Olida, dona Alvarada, dona Sandovala a ještě dva nebo tři jiné.“
„Proč také je?“
„Říkají, že zabít vás samotného by nebylo nic plátno. Někdo z nich by byl velitelství přejal po vás. Chtěli domů, vojáci by byli vydali provolání k vojsku a jmenovali velitele, aby je dovedl do Villy Ricy.“
„Kdo měl být velitelem?“
„Don Francisco Verdugo.“
Cortésova obočí vylétla na zlomek vteřiny údivem do výšky. Francisco Verdugo byl švagr místodržitele Velázqueze!
„Byl s vámi don Francisco ve spojení?“
„Nevím. Někteří důstojníci byli. Ale jejich jména neznám.“
„Pravil jsi prve, že kromě mne a donů Olida, Alvarada a Sandovala měli být zavražděni ještě jiní dva nebo tři důstojníci. Kdo to jsou?“
„Nevím, ale všechno je to v té listině u Antonia Villafaňi.“
„V jaké listině?“ trhl sebou Cortés.
„Co je u Villafaňi! Má tam zapsaná jména všech, kteří mají být zabiti. Pak důstojníků, kteří šli s námi. A budoucích velitelů. Alguacilů a úředníků také.“
Cortés vyskočil. Poslal ihned pro Alvarada, Sandovala a pro několik nejblíže bydlících přátel.
Pak vyslýchal vojáka dále.
„U oběda nás přec nesedává tak málo. Myslíš, že bychom se byli dali? Nebo snad mezi námi byli důstojníci, kteří šli s vámi?“
„Snad.“
„Jejich jména neznáš?“
„Ne.“
„Kolik vrahů jste na nás chtěli poslat?“
„Snad tři, čtyři. Ale přede dveřmi měli čekat ještě jiní. A venku se jich mělo nenápadně procházet mnoho.“
„Tak. Ale některé ze svých přátel, kteří šli s vámi, přec znáš.“
„Ano.“
„Budeš mi je jmenovat. Ale jim se nezmíníš ani slovem, že jsi se mnou mluvil. Je to ostatně v tvém vlastním zájmu. Možná, že ti dám milost. Ale jen pod touto podmínkou.“
„Ano.“
Výslech pokračoval. Dostavili se Alvarado, Sandoval a několik přátel. Cortés je krátce zpravil o spiknutí. Opásal se kordem a šel s nimi.
Přibrali si čtyři alguacily a vtrhli do Villafaňova bytu. Našli ho sedícího se čtyřmi vojáky. Ti, dříve než se mohli vzpamatovat, byli spoutáni a odvlékáni. Villafaňa si rychle sáhl za ňadra. Vytrhl odtamtud papír a cpal si jej do úst. Ale Cortés skočil, zkroutil Villafaňovi ruku, stiskl mu sanice a papír mu vyrval.
A zatímco byl na smrt zbledlý spiklenec držen Cortésovými přáteli, poodstoupil velitel stranou a četl.
Četl jména těch, kdo měli provésti vraždu, i oněch, kdo měli býti zavražděni. Četl jména důstojníků, s nimiž se denně stýkal a kterým věřil. Četl jméno svého nástupce, jména příštích podvelitelů, jméno budoucího alguacila mayora, jména úředníků, kteří měli být dosazeni již zítra. Četl, žasl a jeho oči letěly tvrdě po řádcích, jako by je chtěly rýpati. Teď! Teď, před generálním útokem na Mexiko… jeho ocelové oči utkvěly na několik vteřin dole před ním. Někde na podlaze… Šibenice…? Ne, tolik šibenic vystavit nemůže…! Pomsta? Ne, na tu je času dost… Teď vojáky potřebuje! Jde o Tenochtitlán.
A pak, pak tedy udělal Hernando Cortés něco nesmírně duchaplného. Něco tak chytrého, že to předčí všechna cortésovská chytráctví mexického tažení. Provedl ďábelský kousek. Nebo to snad byl kousek andělský, vnuknutý mu některým z jeho svatých ochránců, týmž, který v noci na dnešek seslal na vojáka sen o smrtelném hříchu? Cortés vzal papír a roztrhal jej na malé kousky. Na tak maličké, abysi nikdo ani nemohl hrát s jejich skládáním. Útržky smetl dlaní a vstrčil do kapsy.
Ještě téhož odpoledne byl narychlo svolán válečný soud. Předsedal mu sám Cortés. Villafaňa byl uznán vinným, odsouzen k smrti, a když se vyzpovídal, byl oběšen: v okně vlastního bytu.
Všichni, kdož jdete kolem, vypravujte, že tamhle a tamhle visí z okna nějaký voják, a vy, kteří víte, kdo to je a proč tam visí, zšedivějte hrůzou jako ten osudný Villafaňův papír, běhejte po bytech svých spojenců, vyvlékejte je zpocené ven, raďte se s nimi, bez cíle se toulejte nejvzdálenějšími ulicemi, vracejte se domů až pozdě v noci, a myslíce na alguacily, ptejte se přiškrceným hlasem a svlažujíce si jazykem vyschlé rty, zda se tam večer snad někdo po vás neptal! A ráno, až vás svolá polnice, přijďte s tvářemi, na kterých si velitel bude moci přečisti potvrzení o správnosti Villafaňovy listiny.
Zjitra rozkázal Cortés španělským sborům nastoupiti. Promluvil k nim řeč o připravovaných vraždách, o odsouzení viníka a vykonání rozsudku. „Villafafia,“ řekl, „se nepřiznal k ničemu a tajemství jeho viny zašlo s ním.“ To byla věta, která vehnala první zrychlený proud krve do srdcí spiklenců a vproudila jim do tváří. A je věru jedno, o čem mluvil velitel pak, bylo to arci o mrzkosti zločinu ne na něm, nýbrž na kamarádech, kteří měli být uprostřed boje opuštěni, o zradě na svatém kříži, Bohu a Panně Marii, a nebylo třeba už déle poslouchati řeč o potupené kastilské cti, o hanbě, která se dá smýt jedině statečností, neboť to všechno ostatní byla pouze slova, prázdná, vyšeptalá, zbytečně navrstvená kolem jádra té jediné věty: Villafaňa se nepřiznal.
Tak, vojáci! A teď jděte domů a věnujte se zase svým pracím. A vy, kteří jste alespoň trochu bystří, přemýšlejte o Villafaňovi, který se nepřiznal k ničemu, a o svém vůdci, kterého tak dobře znáte. Opravdu jste ochotní věřit, že Cortés, kdyby bylo třeba, by nedal Villafaňu napnout na katův žebřík a natahovati na kladce provazy, až by všechny kloubyvylezly z číšek, a páliti mu boky svazkem loučí tak dlouho, dokud by zločinec nezačal zpívat a do poslední noty nevyzpíval všechno, co ví? Věřiti můžete. Ale znáti nesmíte. Nesmíte znát, co velitel o vás ví, a co neví. Tak, vojáci! A teď jděte do boje! Bojujte velmi statečně. Ukazujte zvláštní horlivost. Dávejte každým okamžikem najevo – a můžete to činit dokonce nápadně –, že z vás spiklenecký duch už vyprchal. Každého z vás má Cortés na očích. Drží vás v hrsti jako neopeřené ještě vrabče a může kdykoli stisknout. Ze hůl s vruby vašich dluhů byla už spálena, doufat smíte, ale spoléhat na to nikdy. A mějte na mysli ještě jedno: že Cortés nezapomíná.
To se stalo zcela nedávno.
Spiknutí a chystaná vzpoura byly zažehnány.
Ale právě jen zažehnány. Z příčin nespokojenosti nezmizela ani jediná. Také na celkové situaci se nic nezměnilo, dokud nedovede své vojáky do velkých bojů a do postavení, v kterém jim půjde o život bezprostředně, nic podnikati nelze. Se zrádci se arci vypořádá a na Francisca Verduga nezapomene. Ale jsou spiklenci španělští jediné nebezpečí, které mu hrozí? Ani tak jednoduché to nebylo.
„Většina lidí, kteří mě hněvali, jest už mrtva,“ vzkázal ve svém poselství Guatemozinovi. Měl pravdu. Ale mezi zbytkem těch, kteří ještě zbývali, byl jeden, jehož existenci snášel Cortés jen se sebezapíráním.
Mladý Xicotencatl. Bojovník z tlascalských soutěsek, muž, jemuž jen málem že Cortés nepodlehl. Jediný, kdo měl odvahu vyslovit se pro spojenectví s Aztéky a ve Velké radě se nebál postaviti za svou myšlenku proti všem i proti otci. Byl jmenován velitelem tlascalských vojsk, a stalo se tak z vůle Cortésovy, který chtěl usmířit rozpor mezi ním a Velkou radou, odzbrojit protišpanělskou stranu Xicotencatlovu, a hlavně míti nebezpečného člověka stále na očích. Od těch dob sloužil pod španělskými prapory. Cortés ho odměňoval, zahrnoval ho dary, učinil ho bohatým, ale nepřestával cítit, že nablízku žije nesmiřitelný nepřítel, který se nikdy nevzdá, a mlčí jen proto, že ještě nepřišla jeho chvíle. Také s ním se bude jednou třeba vypořádat a skočiti mu na krk dříve, než k tomu bude míti příležitost on.
Teď se prostřednictvím svých důvěrníků v tlascalském vojsku Cortés dovídal o některých výrocích Xicotencatlových, jaké v daném postavení potřebovati nemohl.
Vlastně byly jen dva, ale znova opakované a různě obměňované: „Tak dlouhá válka anahuackým kmenům k prospěchu býti nemůže,“ a: „Jen já jsem měl v Radě pravdu.“
Cortés stojí před nejosudnějším okamžikem výpravy. Před vrcholným napětím, které rozhodne o všem, život v to počítaje. V několika maličko dnech má celá armáda vytrhnouti proti Tenochtitlánu. Smí trpět, aby byl vnášen neklid také mezi mužstvo tlascalské, rozkladem dosud nedotčené? Smí jíti do osudového boje s vojskem vedeným nepřítelem? Teď přišel čas vyúčtovat s Xicotencatlem! Oba zrádné výroky na rozsudek smrti stačí. Ale velitel jich nepoužije, přirozený právní cit tlascalských barbarů by zákonným důvodům Španělů neporozuměl. Nebude ani opakovati metodu, kterou uplatnil ve spiknutí Villafaňově, dělati dvakrát totéž možno není, situace je jiná. Cortés si najde záminku. A bude-li třeba, upraví si cestu k ní.
Vznětlivý Xicotencatl mu jeho úkol usnadnil.
Indiánské sbory, vedené několika kastilskými důstojníky a četou jejich žoldnéřů, vyrazily proti Tenochtitlánu první. O denní pochod dříve, a měly na hranicích tezcuckého území čekati na hlavní voj.
Ale již na prvním pochodovém odpočinku došlo ke sporu mezi tlascalským kazikem a nějakým zpupným španělským žoldnéřem. Voják tasil zbraň a pohlavára ťal. Indián se zhroutil.
Když na místo činu přispěchal Xicotencatl, byl tam klid, původci zločinu zmizeli a Kastilci se tvářili, že z nich nikdo neví, co se stalo a jak se to stalo. Přivolaní důstojníci krčili jen rameny, teď, před bitvou a tváří v tvář nepříteli, se přec nic podnikati nedá!
Těžce zraněný kazik byl příbuzným Xicotencatlovým a jeho přítelem. Xícontecatl ho uložil na nosítka a s malým průvodem ho dal odnášeti dlouhou cestou do Tlascaly.
Sám třměl hněvem. Každý otrapa se domnívá, že ve své španělské povýšenosti smí proti domorodému bojovníku všechno! A smí to opravdu! V noci Xicotencatl z ležení s nevelkou skupinou přátel zmizel. Odcházel ke svým horám. Byl už přisluhování vetřelcům syt. Ať si jim nadále slouží, kdo chce, on už nebude! Jen on měl v Radě pravdu! A takováhle válka anahuackým kmenům neposlouží! Vznětlivý Tlascalan řešil problémy jen osobně a ze stanoviska své cti.
Cortés, který prodléval dosud v Tezcucu, byl o příhodě neodkladně zpraven. Dobře tak! Nepřípustnost zběhnutí před nepřítelem a zbabělého útěku přímo před bojem pochopí i Tlascalci. Vyslal za Xicotencatlem poselstvo, aby přimělo uprchlíka k návratu. Vybral je účelně a cortésovsky chytře: vesměs tlascalské a tezcucké Indiány, a ani jediného Španěla. A bylo to před velkým lupem, který v Tenochtitlánu očekávali.
Xicotencatla poklusem dohonili. Ale přivítal je hněvem a divokými pohledy. Když mu podle Cortésova příkazu připomínali smýšlení Tlascalců a výhody, které jim přináší spojenectví se Španěly, křičel na ně, a když zdůrazňovali přátelství jeho otce ke Cortésovi, volal:
„Tím hůře pro ně pro všechny! Kdyby byli poslechli mne, nemusili by být podvedeni proradným cizincem!“
Poselstvo se vrátilo ke Cortésovi s nepořízenou.
„Xicotencatl byl vždy nepřítelem Španělů,“ řekl klidně. „Nejprve v poli, pak v Radě. Ať zjevným, ať tajným, ale stále týmž nesmiřitelným nepřítelem. Vyjednávat se zrádným Indiánem nemá smysl.“
A učinil opatření svá. Poslal za Xicotencatlem jízdecký oddíl s alguacilem. Ať přivede uprchlíka stůj stůj, a kdyby to mělo být až z ulic Tlascaly!
O události poslal zprávu Velké radě tlascalské s připomenutím, že podle španělských zákonů a podle vojenského řádu vydaného Cortésem propadá zběh smrti.
Alguacilově četě nebylo nesnadné uprchlíka s jeho malým průvodem dostihnout. Stalo se to ještě před výstupem na planinu. Byli obklíčeni a pozajímáni.
A zatímco jeden z jezdců klusal dále do Tlascaly, aby Velké radě odevzdal Cortésův list, byl vůdce horských bitev odváděn v poutech zpět do Tezcuca.
Jako by se Cortés nemohl dokonání své pomsty dočkat. Xicotencatl sám, a dříve než ostatní, byl ihned veden na popraviště. Na náměstí stála vysoká šibenice. A čtyřhrany vojska. Bubny zavířily. Před jednou z těch píkami naježených krychlí seděl nehybně na koni Cortés. Kolem něho vedený Xicotencatl ho neuznal za hodna ani pohledu.
Bubny zmlkly. Důstojník zvýšeným hlasem, a ten se rozléhal v tichu ohlasem domů, předčítal rozsudek. Zběh se podle pravoplatného vojenského řádu odsuzuje k smrti oběšením a jeho statky, otroci, zlato a všechno jiné jmění propadají ve prospěch královské koruny.
Spoutaný stál pod šibenicí s hrudníkem vypjatým a s hlavou vztyčenou. Věděl, co se sluší na bojovníka, jdoucího v dohledu tisícerých očí na smrt. Popraviště nebylo dědictví jeho krve ničím neznámým, za bojů s Aztéky zahynuly na něm statisíce jeho nejlepších | krajanů. Ale netušil, jak jeho hrdý postoj nesouhlasí se smutným pohledem jeho očí, zcela jiných než nenávistné oči těch, kdož umírali vědouce, že budou pomstěni. Konec Tlascaly! Konec horalské svobody, konec Anahuacu, konec indiánského světa. Jen tato slova mu šla hlavou, co důstojník předčítal své věty, které Xicotencatla zcela míjely. Proč nezahynul přede dvěma lety v soutěskách? Měl se bíti do posledního dechu. A dnes ví, co tenkrát nevěděl: že stačilo bojovat jen ještě maličko, jen několik dní a že by byl bělochy ze země vyhnal. Ano, jen on měl pravdu! Ale otec a Velká rada se poděsili koní, oceli, děl, věcí teď tak dobře známých, a uvěřili v jiný svět a v děti Quetzalcoatlovy. Jen on měl pravdu. Jen on ji měl přes to, že této chvíle ví ještě více: že by i tenkrát bývala jeho smrt marná, že by byli přišli jiní bledí mužové, ať už zrůdní potomci Quetzalcoatlovi, či ne, ale stejně lakotní, stejně podlí, stejně studeně prolhaní, že by byli jeho lidí přelstili a oloupili a vyvraždili stejně, jako to činí nyní. A přec! Měl zahynouti předloni v soutěskách! Byl by umíral slavně, s žehelovým kyjem v ruce, s pestrým plumajem na sobě a nad sebou s praporem s rajkou sedící na skále a háje svou vlast.
Důstojník dočetl. Náměstí bylo přepadeno náhlým tichem. Xicotencatl ucítil na svých ramenou a bocích dotek. Jeho nervy se pod povrchem kůže zachvěly. Ne strachem, jen nenadálostí toho pocitu. To se ho chopily ruce kata a jeho holomků. Bubny se rozvířily. Pak statečný bojovník, následník tlascalského trůnu a muž, který viděl dále než jeho krajané, zemřel.
Když se po vykřičených povelech naježené krychle rozpadly v řady a ty kráčely ulicí, chtělo se Cortésovl ještě jednou ohlédnouti. Po viselci teď už ztichlém. Neučinil tak, vůdci se nesluší zajímati o podrobnosti více, než je přiměřené. Ale jeho nitrem se rozproudilo klidné uspokojení, příjemné, chladivé, jako v příliš žhavém dnu po doušcích vody. Hle, z lidí, kteří ho hněvali, je zas o jednoho méně. Kdo se to odvažoval chtíti rušit plány ne jeho, ale boží, jejichž je pokorným vykonavatelem? A kdo je to chtěl mařit teď, kdy vytrhl proti Tenochtitlánu a kdy se úmysly nebes blíží svému dokonání? A Hernando Cortés vzpomíná na jinou šibenici: stejně vysokou, vztyčenou v písku anahuackého pobřeží. Třepal na ní nohama Juan Escudero, mladý alguacil, který kdysi na Kubě, na samém začátku velitelovy cesty za božím určením, skočil Cortésovi při jeho útěku z azylu na krk, aby ho znova vydal do rukou Velázquezových. Kterak nenenáviděti služebníky ďáblovy, snažící se křížiti cesty vyvoleného, z boží milosti předurčeného, aby změnil tvářnost světa? A jaké zadostiučinění viděti jejich zkázu! Pomsta je pokrm dobrý.Doma, ustrojená na loži, bijíc o ně čelem, se zmítala ve zběsilém pláči doňa Luisa, princezna Xicotencatlová.
„Divoké zvíře, zvíře, zvíře! Zabijte toho psa, done Pedro!“
|
Dobyvatel: Information and licence 