Loďstvo vyplouvá
Osmnáctého listopadu tedy Cortés ze Santiaga utekl.
Neboť na věci nazíral v podstatě jinak než místodržitel. Velázquez chtěl jen zlato, Cortés chtěl více. A také více věděl. Vytušil, že Grijalbova zlatá země je totožná s velkou říší, o níž velmi neurčité zprávy občas přinášívají plavci, že je to země, ke které napřaženými pravicemi domorodci ukazovali cestu již Kolumbovi, když se jich dotazoval na zlato a více zlata, a k níž by byl velký admirál na své čtvrté cestě jistě dospěl, kdyby již nedaleko mety nebyl ostře zabočil na jih, aby tam hledal neexistující úžinu. „Odemkl jsem bránu, kterou vejdou jiní,“ říkával pak poněkud zatrpkle. A tím „jiným“ bude Hernando Cortés. Velká příležitost jeho života, na kterou tak dlouho čekal a o níž věděl, že přijde, byla konečně zde. Velázquez mu ji chtěl uloupit. Ale nejen ji. Chtěl mu vyrvati ovoce vší té práce a energie, se kterou se vrhl do připravování díla. Ale Jeho Milost ho chtěla okrásti také o peníze. Kdežto sama do podniku nevložila skoro nic kromě nějakých zásob ze svých statků, které si zaúčtovala v lichvářských číslicích, věnoval Cortés všechno, co měl, prodal, co mohl, zadlužil svou půdu, podepsal bohatému místnímu kupci dlužní úpisy, a když už byl vyčerpán jeho vlastní úvěr, zadlužil své přátele. Ale Cortés Jeho Milost doběhl. O Velázquezovy podíly na výpravě dojde ovšem k vleklým sporům, jimiž se budou zabývati soudní stolice Nového i Starého světa, ale slavný vojevůdce a budoucí dobyvatel říší si najde spíše cestičky než nějaký místodržící, který uměl jen intrikovat a týt z cizího nebezpečí.
Ne, Cortés by nebyl ochoten odpřisáhnout, že byl rozhodnut dodržeti Velázquezovi smlouvu stůj co stůj a že za jistých okolností nebyl odhodlán učinit i bez místodržitelovy zrady totéž, co podniká dnes, ale když už to byl Velázquez, který zradil, bylo třeba jednat ihned. Včera ho navštívili dva jeho přátelé, contador královského pokladu Bermúdez a tajný místodržitelský písař Andrés de Duero, kterým kdysi slíbil podíly na ziscích z nových výbojů, budou-li ho zpravovat o všem, co místodržitel dělá či hodlá dělat, co mluví, píše, diktuje, s kým se stýká, a ti ho přišli upozornit, že se Velázquez chystá zbaviti ho velitelství. Chce-li je podržet, radili mu, ať odpluje co nejdříve. Rychlé rozhodování bylo vždy silnou stránkou Cortésovy povahy a už mu pomohlo v rozličných postaveních. Odplout co nejdříve? Dobře! Tedy ještě dnes! Cena, o kterou jde, je příliš závratná, aby směla být prominuta nejmenší lehkovážnost. Večer oběhl své důstojníky, v noci vybral potravinářský sklad, a když k ránu část posádky, důstojníci a nejnutněji potřebné věci byli na palubě, chystalo se loďstvo vyplout na širé moře.
Pak se tedy ještě vlídně rozloučil s Jeho Milostí a plachetnice vytáhly javorové kotvy. Nerozjely se ještě do země zlata, na to nebyla výprava posud připravena, pluly jen do Macaca na Kubě, do přístavu vzdáleného od Santiaga asi devadesát kilometrů.
V Macacu Cortés vydrancoval zásoby královských statků a vyděšeným pachtýřům prohlásil, že je to jen výpůjčka, kterou činí u krále. Když už nebylo co brát, odplul do Trinidadu, většího to města na jižním kubánském pobřeží.
Cortésovi se již v Santiagu přihlásilo tři sta mužů vyzbrojených z vlastních peněz nebo s jeho podporou. Ale v Trinidadu zahájil verbování velkého slohu. Před svým obydlím dal rozvinouti prapor z černého sametu, vyšívaný zlatém, uprostřed se znakem červeného kříže v bílých a modrých pruzích a s nápisem: „Pojďte za křížem, přátelé, neboť budeme-li věřiti v toto znamení, zvítězíme.“ Na prostranství města nedávno vystavěného a ještě nehotového byla za víření bubnů předčítána vyhláška, jíž se vyzývali ti, kdož se chtějí k výpravě přidati, aby se přihlásili, a slibovaly se jim odměny a podíly na zisku. Příležitost lákala, lákalo také jméno Cortésovo, a stejně jako v Santiagu se našlo mnoho lidí toužících účastniti se velkého dobrodružství. Přišlo také sto mužů z nedávné výpravy Grijalbovy, kteří viděli mexické zlato na vlastní oči a přáli si podívati se hloub do země, jíž se byli sotva dotkli. S nimi přibyli také jejich důstojníci, které Cortés nad jiné vítal, poněvadž mu mohli býti cennými pomocníky a zpravodaji. Hlásilo se mnoho lidí známých a urozených, Pedro de Alvarado, slavný doručitel aztéckého zlata, s nímž přišli i jeho bratři, pak Cristóbal de Olid, kterého loni Velázquez vyslal hledati synovce, Alonso Hernández de Puertocarrero, Gonzalo de Sandoval, Alonso de Ávila, Diego de Ordaz, Juan Velázquez de Leon, blízký příbuzný kubánského místodržitele, a ti všichni se prosťáčkům, neobratným ve hře velkých pánů, zdáli zárukou zdaru výpravy nebo alespoň velkou nadějí na něj. Když se tato skupina hidalgů blížila malému táboru shromažďujících se dobrodruhů, vyšli jí vstříc s ryčnou hudbou a vítali ji jásotem a výstřely z pušek.
Cortés se neomezil na verbování. Bylo třeba získávati také potraviny a válečné potřeby. Poněvadž se dověděl, že poblíže ostrova pluje obchodní loď s nákladem obilí pro doly, vypravil za ní jednu ze svých lehkých plachetnic s rozkazem, aby se korábu zmocnila a zavlekla jej do přístavu. Vlastníkem obchodní lodi byl bohatý kupec, který se plavil spolu, a tohoto muže, rozzlobeného činem velmi se podobajícím námořnímu lupičství, si Cortés nejen usmířil směnkami, které mu místo peněz dal za jeho loď i náklad, nýbrž zcela si ho získal, takže obchodník vložil do výpravy své jmění. Na honbu za jinou lodí vyslal důstojníka Diega de Ordaz, nařídiv mu, aby ji zajal a plul s ní na západní stranu ostrova k mysu
San Antonia, kde se zas s výpravou setká. Ale tímto rozkazem sledoval Cortés ještě jiný účel než jen získati plavidlo a nové zásoby. Zbavil se tak muže poslaného mu místodržitelem, neboť právě Ordaz mohl býti v době příprav a dokud oddíl ještě není plně vyzbrojen, nebezpečný. Jak dokonale se znali oba hráči té velké partie, Cortés a Velázquez! Touše vynesl pan místodržitel? Nuže, Cortés přebíjí driem, touše vyhazuje ze hry, sám vynáší ciňk a žiž a račte přebíjet, Vaše Milosti, máte-li. Proč by také neměli znát každou finesu hry a být připraveni na jakýkoli úskok, když si vzájemně vidí až do ledvin? Copak nebyla součástkou hry také ta břeskná muzika, jásot a střelba, kterými nedávno dal Cortés vítati hidalgy s Juanem Velázquezem a Ordazem v čele? Jako by nevěděl, že mu dobrou polovinu z nich posílá don Diego, aby místodržitele zevnitř podporovali při ranách, které on hodlá vésti zvenčí! Jako by si myslil, že Jeho Milost při té vzrušující partii spí! Svědčilo by o malé pohotovosti, kdyby člověk prozrazoval třeba jen mrknutím, že ví o úmyslech protihráčových a že zná figury, které mu partner namíchal do karet. Musí se umět hrát velkými i malými, svými cizími, malé odhazovat, velkých využívat, vše záleží na kombinaci, a tuhle partii vyhraje Hernando Cortés.
První rána proti němu měla dopadnouti v Trinidadu. Tamnímu městskému veliteli byly doručeny místodržitelovy listy. Již před časem, neboť Velázquez byl již přáteli zpraven, že se tam uprchlík zastaví. Ale co si měl městský velitel počíti s tím rozkazem a s dobrými radami všech dalších psaní, co mohl vůbec podniknouti se svou maličkou posádkou, která mu beztak za chvíli uteče ke Cortésovi, proti chásce dobrodruhů nadšených svým vůdcem, rozdivočených chtivostí zlata a netrpělivých očekáváním? „Cortés budiž okamžitě zatčen a uvězněn!“ nařizoval kubánský místodržitel. Velitel Trinidadu se octl v nemalých rozpacích.
Když Cortésovy lodi přistaly, dovedl se spojit s několika důstojníky, o kterých ze psaní věděl, že jsou to lidé Velázquezovi.
„Jeho Milost přichází pozdě,“ řekli mu. „Don Diego loďstvo nemá, Cortés je má a kromě toho kdejakého dobrého vojáka z celé Kuby. Napište Jeho Milosti, že se v dané chvíli nedá dělat pranic, ale ať nám plně důvěřuje, cestou že se najde mnoho příležitosti, jak Cortésovi podrazit nohy.“
Velitel města mluvil také s důstojníky oddanými Cortésovi.
„Trinidad se vyvíjí v docela hezké městečko,“ odpověděli mu. „Nemyslíte, že by ho bylo škoda, kdyby je naši vojáci vypálili? Jsou trochu rozezleni, že jste je tu ani neuvítali.“
Velitel Trinidadu se chtěj nechtěj musil podrobit okolnostem. V tom, že mu většina posádky zběhne, se nemýlil.
Ostatně ho Cortés rozpaků zbavil sám. Co se dalo nabrati, bylo nabráno a byl čas vyrazit. Cortés se plavil podél západního výběžku Kuby do Havany. Pedra de Alvarado tam poslal s malým oddílem pěšky, ať cestou verbuje a spížuje. Neboť ani Alvaradovi mnoho nevěřil. Vlastně nevyznal se v tom Grijalbově poslu s prvním mexickým pokladem, mladém muži se zlatě plavou hlavou a na vojáka trochu parádivém, ale ctižádostivém, divokém, trochu zbrklém, nejstatečnějším však ze statečných. Jeho vliv na vojsko byl nebezpečně silný a rozhodně se doporučovalo, dokud kubánské břehy nezmizí z obzoru, aby Alvaradovy styky s armádou byly co nejmenší.
Dospěv do Havany, rozvinul Cortés znova svůj černý prapor s červeným křížem, dal bubnovat a předčítat své provolání. Na náměstí, jestli se arci kousek vyprahlého prostranství před vládní budovou náměstím nazvati dá, uspořádal výstavu svých desíti těžkých děl a všech kuší i pušek, jednak na podívanou a povzbuzení davu, jednak na výstrahu veliteli města, kdyby snad Jeho Výsost byla napsala zas nějaké psaní. Také v Havaně se pod Cortésovy prapory hlásilo hodně lidí.
Jeho síla den ode dne vzrůstala a ze smečky dobrodruhů se pozvolna stávalo vojsko. Rozdělil je na deset setnin a každé postavil v čelo zkušeného důstojníka. Poněvadž v okolí bylo mnoho bavlny a velitel věděl, že vojáci v bojích s Indiány velmi trpívají šípy, bavlnu si k hrůze statkářů vypůjčoval a dával jí vycpávati kabátce svého mužstva. V Havaně již Cortés vystupoval se vší nádherou a okázalostí, jaká přísluší velkému hodnostáři. Jeho oděv byl bohatý, ale vkusný a nevyzývavý, nosil málo šperků, ale vždy drahých, pro svou osobní potřebu najal množství služebnictva a úřednictva a začal, jak o tom ve svém neúspěšném chlapectví sníval, ukazovati světu, kým vlastně je. Způsoby, které zachoval do konce života.
Ano, psaní Velázquezova do Havany přišla. Dvě. Jedno veliteli města, donu Pedrovi Barbovi, druhé samému Cortésovi. Barbovi se nařizovalo, aby Cortése zatkl a odjezd jeho loďstva znemožnil. A Cortés se vyzýval, aby cestu nakrátko odložil a nevyplouval, dokud s ním místodržitel, jak se rozhodl, osobně nepromluví. Byl-li v trinidadských listech ještě alespoň stín nebezpečí, loudily tyto na rty už jen úsměv. Což je don Diego svými přáteli tak špatně zpravován? A je-li dobře, což myslí, že teď, kdy už Cortés dal do výpravy všechno, co měl, když se dopustil vzpoury proti představenému, námořního pirátství, násilí na královských statcích a na majetku statkářů, že ještě teď se dá směšně průhlednou lstí se zamýšlenou rozmluvou odvrátit od velkého plánu? Místodržitel tloukl svými trumfy naprázdno. Tloukl. Až klouby křesaly o desku stolu. A to dělají jen špatní hráči.
Havanský velitel a Cortés se spřátelili. Společně sestavili Velézquezovi listy. Velitel psal, že jsou rozkazy Jeho Milosti bohužel neproveditelné, a domníval se, nebo alespoň předstíral, že se tak domnívá, uklidňovati Jeho Milost přesvědčováním o dobrých úmyslech a věrnosti Cortésově. Také Cortés odpověděl. Uctivě a zdvořile, jak se sluší na šlechtice.
Ujistil Jeho Milost svou oddaností a oznamoval, dá-li Bůh, že zítra ráno vypluje.
Vyplul. Směrem k mysu San Antonia, smluvenému to místu srazu celé výpravy, a včas tam dorazil. Byl měsíc únor. Nebylo už třeba se zdržovat. Co mohlo býti učiněno, bylo vykonáno, branné síly stály pohromadě, teď bylo už jen nutno vyzvednout kotvy, napnouti plachty a plout pod černým praporcem k vytčené metě.
Na mysu San Antonia rozkázal Cortés vší posádce vystoupit, aby naposled přehlédl své síly.
Na moři kotvilo jedenáct lodí, z nichž největší, ta, na které se plavil sám, byla stotunová, tři jiné pojaly sedmdesát a osmdesát tun, ostatní byly lehké plachetnice a otevřené hončí lodi. Jejich velitelem byl vrchní lodivod Antonio de Alminos, zkušený námořník, který na poslední výpravě Kolumbově a také na cestách Cordobově a Grijalbově řídil kormidlo kapitány a břehy Yukatanu už znal. Cortésovo vojsko se skládalo ze sto deseti lodníků, z pěti set třiapadesáti bílých bojovníků, z nichž třináct bylo ozbrojeno puškami, dvaatřicet kušemi, a ze dvou set domorodců z ostrovů, nehledíc k několika indiánským ženám určeným pro lehčí práce. Z děl bylo deset těžkých a čtyři lehká děla švihovky s dostatečnými zásobami střeliva. Ale co hlavního: vpředu jeho vojů klusalo na koních šestnáct jezdců.
Na mořském břehu, sedě na koni, ve válečném odění, v přilbě, v drátěné košili, v krunýři opásaném širokou hedvábnou šerpou a s kordem po boku, přehlížel své oddíly. Pochodovali zde pod rozvinutými prapory běloši ve svých kožených, vycpávaných kabátcích, s přilbicemi na hlavách, s píkami a sečnými zbraněmi, s puškami a kušemi, lehcí Indiáni s luky a těžká děla se hluboko zahořovala do mořského písku. Byl se svými setninami spokojen. Ale pohled na jeho jízdectvo, byť nevelké, ho naplňoval hrdostí a velkou nadějí. Koně byli v Novém světě vzácní a velmi drazí, neboť kolik se jich na vratkých plavidlech dostane přes oceán nezraněných? Opatřil sije přesto, ceně je nad děla, protože znal bojovou výkonnost jízdy a věděl, jakou hrůzu působí neznámí tvorové na divochy.
Ne, Velázquez neměl o jeho síle ani potuchy… Ale hodnotil tu sílu správně Cortés, vypravující se, nevěda o tom, s osmi sty třiašedesáti muži proti desetitisícovým vojskům velkého, jednotně řízeného státu a vstříc nebezpečím, která si nedovedl ani představiti?
Než rozkázal vojskům nalodit se, promluvil k nim:
„Vojáci! Právě počínáte ušlechtilé dílo, které učiní vaše jména pro budoucnost slavnými. Povedu vás do zemí větších a bohatších, než do jakých kdy Evropané vstoupili. Nabízím vám cenu hodnou této slávy. Ale té se dá dobýti jen trvalou námahou. Velkých věcí se dosahuje jen velkým přičiněním, a sláva nebyla nikdy odměnou za lenost. Nešetřil-li jsem žádné námahy já a dal-li jsem do této výpravy vše, co mám, stalo se to z lásky k slávě, jež jest nejskvělejší odměnou muži. Ale jsou-li mezi vámi mnozí, kteří spíše toužíte po bohatství, dostane se vám ho, a to tak velkého, o jakém naši krajané nikdy ani nesnili, zůstaňte mi jen věrni, jako já chci věren zůstati vám a svému předsevzetí. Je vás jen malý počet, ale jste silni svou odhodlaností, a nezakolísáte-li, buďte přesvědčeni, že Všemohoucí, který Španěla v jeho boji s nevěřícími nikdy neopustil, vás bude chránit i tehdy, budete-li obklopeni zástupy nepřátel, neboť vaše věc jest spravedlivá a budete bojovat pod praporem kříže. Nuže, kupředu s veselou myslí a s důvěrou! Doveďte dílo, které tak šťastně započalo, k slavnému konci!“
A věru, tato vojácky strohá řeč obsahovala vše, co bylo v něm a v nich: ctižádostivost a touhu po moci, chtivost loupeže, odhodlanost dobrodruhů, spoléhání na pomoc boží a genialitu velitelovu. A ovšem v jejich spravedlivou věc. A právě proto přijalo šest set třiašedesát bílých mužů vůdcův projev s nadšením a ohlušujícím jásotem. Dvě stě domorodých křesťanů z ostrovů, nezvyknuvších si dosud na způsoby svých nových souvěrců, mlčelo. Hleděli jen napjatě na svého mocného bílého pána.
Pak dva významní, ale do počtu osmi set třiašedesáti nepočítaní muži, to jest páter Bartolomeo de Olmedo a licenciát Juan Diaz, sloužili polní mši. Výprava byla dána pod ochranu svatého Petra, osobního patrona Cortésova.
Oddíly se nalodily, námořníci zaujali svá místa, javorové kotvy byly s rachotem vyzdviženy a loďstvo s dobrým větrem v plachtách odrazilo od mysu San Antonia. Zaujalo směr k Yukatanu. Bylo to desátého února, zrovna čtvrt roku po útěku ze Santiaga a osm dní po rozloučení s Havanou.
V ráhnoví plachetnic, na jejich palubách i pod nimi se nemnoho set dobrodruhů loučilo s pevnou půdou a plulo do neznámé země, aby tam dobylo moci, cti a kořisti, či mluveno širší dějinnou skutečností, aby včlenilo střed Nového světa do oblasti evropského hospodářství, formálně pokřtilo Indiány a vyhladilo ukrutenství aztéckých bohů, aby zničilo velkou říši, vyvraždilo statečný národ a rozkotalo jeho vyspělou kulturu tak dokonale, že se naše doba jen s námahou pokouší z ubohých jejích trosek sestavovati pravděpodobný vývoj její i slavného kdy si Tenochtitlánu.
|
Dobyvatel: Information and licence 