První boje
Vypluli za dobrého větru a lodi se podle rozkazu držely co nejblíže u sebe následujíce kapitánu, admirálskou loď. Ve dne je vedla vlajkou s královským znakem kastilským, třepetající se na stěžni, v noci signálovým ohněm, planoucím na zádi.
Ale moře, vlídně se blyštící zrcátky slunce, jednoho dopoledne zšedlo, po obloze se honily mraky, a než měli plavci kdy svinout plachty a pomodliti se k svátému Mikuláši, byly koráby napadeny černou bouří, jaké v tomto ročním období a v těchto zeměpásech řádívají tak často. Zasáhla Cortésovo loďstvo strašlivou silou, rozprášila je, zlomila několik stožárů a zahnala výpravu od vytčeného směru značně na jih.
Lodi se zachránily na Cozumelu, ostrově Španělům tehdy již známém. Cortés se svou kapitánou se zdržel, provázeje zle pochroumanou loď, a přibyl na Cozumel poslední.
Tam zvěděl nepříjemnou věc: Pedro de Alvarado, divoký voják, provedl v nedočkavosti kousek, který naprosto neodpovídal strategii, jakou se v počátcích chtěl Cortés proti Indiánům řídit. Využil krátké doby, kdy byl sám na ostrově, přepadl chrám umístěný na komolém vrcholu pyramidy, oloupil jej o všechny klenoty a vyděsil mírumilovné domorodce tak, že utekli do vnitrozemí. To byl nedobrý začátek. Cortés se zlobil. Kdo byl vlastně ten Pedro de Alvarado? Bylo ho třeba zařadit mezi nepřátele nebo přátele? Byl Velásquezův nebo jeho? Ale také možná, že nebyl ničí, že byl jen svůj. Neukázněný voják. A ten může natropit tolik škod, jako přinésti užitku.
Ale ať tak, či onak, ztřeštěnost bylo třeba napravit. Cortés rozkázal oddílům nastoupit a před tvářívšech důstojníka za jeho neukázněný čin přísně pokáral. Pak nařídil přivésti dva z Indiánů zajatých Alvaradem a k těm vyděšeným pohledem na tolik vojska a strachem, co se s nimi bude díti, také promluvil. Čin, pravil, který se tu před několika dny stal, odsuzuje. Nepřiplul sem, aby loupil a zajímal, jeho úmysly jsou mírumilovné a chce obyvatelstvu prokazovati jen nejlepší. Nuže, ať v pokoji odejdou ke svým soukmenovcům, ať jim řeknou, aby se vrátili, že se nemají čeho obávat. Cortés rozmlouval s Indiány prostřednictvím tlumočníka Melchoreja, domorodce z Yukatanu, kterého tam zajal Grijalba a jenž se za svého krátkého pobytu na Kubě naučil trochu kastilsky.
Cortés propustil zajatce všechny, a ony dva zahrnul dary. Jeho taktika se osvědčila. Vězňové, překvapeni nenadálou změnou svého osudu, běželi do vnitra ostrova, zpráva o laskavém muži, který se jich zastal, se šířila a jeho dary měly zamýšlený účinek. Netrvalo dlouho a k lodím se začaly přibližovat hloučky a opatrně se stavěly opodál, aby měly při útěku náskok. Zvědavost v nich zápasila s nedůvěrou. Ale nic podezřelého se nedálo, vojáci se smáli a kývali na ně, přišel také Melchorejo, povzbuzoval, a hloučky se zvětšovaly. Za chvíli se mezi nimi a Cortésovými lidmi rozvinul rušný výměnný obchod. Obě strany s ním byly nadmíru spokojeny, chytře zatajujíce smích, aby ti druzí nepoznali, jak se dali napálit. Hlavní zájem Indiánů budily výrobky španělských nožířů a kupovali je, dávajíce za ně drobné zlaté předměty. Zdejší země rodila jen měkkou měď, cín, zlato, stříbro, nikoli železo, a věci se v různých zeměpásech hodnotí různě. Ale lecčemus domorodci nerozuměli: jak je možno prodati dobrý, ostrý, dokonale pracovaný nůž nebo dokonce sekeru za nepatrnou zlatou ozdůbku, obzvláště když cizinci mají plné bedny klenotů stejně zářivých, ale mnohem větších, s kameny červenými, modrými, zelenými, žlutými, a ty nabízejí za šperky mnohem levnější.
Nejméně však chápali tohle: o květiny, nejkrásnější věc na světě, bledí mužové vůbec nestáli.
Nezbylo leč zařídit se na Cozumelu na dobu delší, než bylo příjemné. Bouře poškodila lodi zle, vyvrátila stěžně, třískami ráhnoví zprorážela plachty, rozštípala zábradlí, dvě lodi měly nárazem na sebe proražené boky, a na Cozumelu bude třeba pokáceti hodně stromů, než se alespoň syrovým dřívím spraví nejnutnější. Ale byl-li Cortés už tady, nehodlal nechat ani ostatní své dobrodruhy zahálet, přesvědčil se právě nedávno, jak je to nebezpečné, a chtěl tu vykonat ještě jiné tři úkoly.
Za prvé zahájil činnost věrozvěstnou. Kastilský dvůr i všechny úřady znova a znova připomínají, že králi neleží nic tak na srdci jako obrácení Indiánů na víru, a Cortés s králem plně souhlasí ne proto, že by mu sešlo na spáse jejich duší jako páteru Olmedovi, pokud jde o něho, mohou si je všechny po smrti sebrat čerti, ale protože ví, dokud nebudou po dobrém či po zlém pokřtěni, že nezkrotnou. Obracení po dobrém ať obstarají Bartolomeo de Olmedo a jeho licenciát Diaz. A druhý úkol: předloni odtud přinesl nebožtík Cordoba zprávu, že prý někde na yukatanském pobřeží již mnoho let žije v otroctví několik zajatých křesťanů, a Cortésovi bylo nařízeno, aby je hleděl nalézt a vysvobodit. Teď je na to dosti pokdy. A za třetí: prohlédne si ostrov.
Vyslal k protilehlým yukatanským břehům dvě hončí lodi s Diegem de Ordaz a několika Indiány, dav jim týdenní lhůtu, aby nešťastníky hledali, a bude-li možno, aby jim doručili listy, že přijeli krajané a že jsou ochotni vyplatit za ně výkupné. Páter Olmedo a jeho bohoslovec ať tu zatím káží, přesvědčují a obracejí. O úspěších knězových a licenciátových metod sice na pochybách nebyl, ale až se z výzkumné cesty vrátí, ukáže jim, jak se to dělá. Sám s částí mužstva se pak vydal na obhlídku ostrova.
Cozumel byl obydlen jen řídce. Ale všude viděl Cortés i jeho vojáci vyšší civilizaci, než jakou znaliz Haiti a Kuby. Půda byla dobře obdělávána, lidé se odívali bavlněnými látkami. Chudší obydlí byla z jílu, ale stály tam také velké domy z kamenů spojovaných hlínou a Cortés se podivil mohutnosti cozumelských chrámů, několikaposchodových a s věžemi. Na dvoře jednoho z nich spatřil symbol, o jakém podal zprávu již Grijalba: vztyčený kříž. Vojáci i velitel se jím ve svých hovorech mnoho zabývali. Jak je možné, že se tu uctívá znamení křesťanství? Proniklo snad kdysi dávno světlo víry až sem a divoši na ně jen zas zapomněli? Ale ve svých odhadech se mýlili. Kříž byl symbolem boha dešťů.
Páter Bartolomeo de Olmedo a bohoslovec Juan Diaz zatím na pobřeží obraceli pohany. Kázali o trojjediném Bohu a vtělení Kristově, o přesvaté Panně Marii, mluvili o katolické církvi, která jediná vede ke spasení a věčnému blaženství. Indiáni hleděli s velkým zájmem na podivné posunky řečnících mužů a na čáry črtané ve vzduchu jejich pažemi, líbil se jim také znak boha dešťů se zlatým člověkem na něm přibitým, ale buďto že Bůh kazatelům nepropůjčil dosti výmluvnosti, nebo že neinteligentní Melchorejo nedobře překládal, na víru se neobraceli. A když je páter Bartolomeo rozhorleně vyzýval, aby zanechali svých pohanských nepravostí a modly rozbili, jinak že je očekávají strašlivé pekelné tresty, začali křičet, že jsou to jejich bohové, kteří jim dávají slunce a déšť, a kdyby se na ně někdo odvážil sáhnout, že na něho sešlou blesk.
Spor starého s novým rozhodl po svém návratu až Cortés. Nebyl přítelem dlouhých řečí. Poslal k velkému chrámu na vrcholku pyramidy oddíl vojáků a ti za zoufalého křiku a nářku Indiánů sházeli bohy po schodech dolů. Tam zůstali ležet se zulámanými údy a hlavami. A nepřihodilo se nic. I řev zástupu se utišoval i zmítání jeho vln se uklidňovalo a domorodci zde stáli s očima vytřeštěnýma tiší a užaslí. Stalo se něco ohromného, co jejich mysli nedovedly ještě chápati. V chrámě byl na oltáři sesazeného boha postaven obraz Marie s dítětem, prostřena bílárouška, rozžaty svíce, po schodech pyramidy stoupal s průvodem ministrantů páter Olmedo v ornáte, aby na půdě Nového Španělska sloužil první mši, a dole stáli roztřesení domorodci, nerozumějící z toho všeho ničemu. To přichází nějaký nový bůh.
V příštích dnech se stali všichni křesťany. Mocný bílý pán to poručil. Nechápali sice, proč mu na tom tolik záleží, aby ochutnali soli a dali se postříknout několika kapkami vody, jeho vojsko však bylo příliš silné, aby bylo možno neuposlechnout. A proč bohové neseslali blesk?
Krátce předtím, než spravené a novými zásobami opatřené loďstvo vyplulo, vrátil se s oběma hončími lodicemi Ordaz. Jeho lhůta vypršela. Přišel s nepořízenou. Vyslal Indiány na různé strany yukatanského pobřeží, také sám po křesťanských zajatcích pátral, ale nikde se nedověděli nic. Nezbylo leč smířiti se s tím, a protože byl už počátek března, zanechati na Cozumelu k ochraně nového chrámu několik bouří zraněných invalidů se zbraněmi a rozvinout plachty k další cestě.
Ale výprava zas neměla na moři štěstí, krátce po vyplutí se v jedné z lodí ukázala trhlina, jíž pronikala voda, takže bylo nutno vrátit se do cozumelského přístavu.
A to bylo pro jednoho člověka velké štěstí. Brzy po přistání bylo vidět, jak od yukatanských břehů připlouvá kánoe s několika Indiány. Když přirazilo ke břehu, jeden z nich vyskočil, běžel k lodníkům a ptal se lámanou kastilštinou, je-li mezi křesťany. Když mu přisvědčili, poklekl a s rukama k nebi zdviženýma děkoval za své zachránění. Teprve tehdy v něm Cortésovi lidé poznali bělocha. Dovedli ho k vůdci. Také před ním padl po indiánském mravu na zem, dotkl se rukou půdy a pak čela. Ale Cortés ho zdvihl, objal ho, a poněvadž byl zachráněný křesťan po domorodém zvyku jen nedostatečně oděn, hodil mu přes ramena svůj plášť.
Jmenoval se Geronimo de Aguilar a byl ve Španělsku vychován k duchovnímu stavu. Účastnil sekolonizace Darienu a když se před lety odtamtud plavili na Haiti, u yukatanských břehů ztroskotali. Zachránil se s několika účastníky v lodním člunu. Na dlouhé plavbě několik trosečníků zahynulo hladem a vysílením a z těch, kteří se dostali ke břehu, se zachránil Aguilar samojediný, kdežto jeho druhové byli schytáni Indiány a obětováni domorodým bohům. Utekl do vnitra země a tam se dostal do rukou jednomu z kaziků. Ten s ním zpočátku zacházel tvrdě, otrok ho však odzbrojil pokorou a vztah obou by se byl vyvíjel snesitelně.
Kdyby nebylo dvojí civilizace. Kdyby nebyli dvojí bohové. Kdyby nebylo dvojích mozků.
„Vyber si jednu ze zdejších dívek a ožeň se s ní!“ řekl mu jednou pán.
„Nemohu,“ odpověděl.
„Proč?“ ptal se kazik, poněvadž myslil jen na věci tělesné, a protože v „horké zemi“ chodí lidé téměř nazí, neviděl příčiny.
„Jsem člověk duchovní,“ řekl Aguilar a kazik se marně snažil pochopit, co si má pod tím představovat.
„Složil jsem slib čistoty.“
„Což ti je mých lázní ještě málo?“
Ne, nemohli se dohodnout, a zatímco Aguilar rozvíjel všechnu výmluvnost nového jazyka, myslí si pohlavár: je to bělošská lest? Je to bělošská nadutost? Nebo mluvím s bláznem? A došel k závěru: nu, podíváme se.
A začal otroka mučit. Trápením, jakým se na poušti pokoušel ďábel svésti svatého Antonína. Jenže co jsou nejdráždivější obrazy, jaké v duši poustevníkově dovedou vykouzlit samota a poušť, proti hmatatelnostem, které najde mysl Indiánova? Ale Aguilar, stejně jako jeho svatý vzor, vyšel ze všech pekelných nástrah vítězně.
Kazik tomu sice stále ještě nerozuměl, ale jsa muž praktický, řekl si, je-li už na světě takový pomatenec, že je účelno jeho odmítání darů života využít pro sebe. Učinil ho správcem své domácnosti. V tomúřadě byla totiž zahrnuta také povinnost dohlížeti na četné pánovy ženy. Od těch dob žil už slušně. Stal se kazikovým důvěrníkem, byl ve všech důležitých věcech tázán na radu a Indiáni si ho vážili. Zpráva, že na pobřeží přistali krajané dotazující se na křesťanské zajatce, a tedy patrně také na něho, ho došla rozličnými oklikami a než se jeho pán dal sliby výkupného přiměti, aby svolil propustit ho, a než se dostali kánoí na cozumelské pobřeží, Španělé zatím odpluli. A teď ho zachránila jen trhlina na lodi, která Cortése přiměla vrátit se.
„Bůh učinil zázrak!“ volal na mořském břehu před Cortésem Aguilar. Neboť naděje, že se kdy dostane z indiánského zajetí, vzdal se již dávno, kromě slov modliteb kastilsky skoro zapomněl (ano, velitel to slyší) a bude nějakou dobu trvati, než ze sebe shodí divošské zvyky a včlení se zas mezi civilizované lidi.
Cortés, poslouchaje vyprávění zachráněného křesťana, jevil o jeho osudy zájem, ale již od počátku rozmluvy mu na mysli tanulo něco jiného.
„Jakým jazykem mluvíte, done Geronimo?“
„Všemi jazyky zdejších Mayů.“
To chtěl Cortés slyšet! A pochopil důležitost toho.
Aguilara vyplatil a kazik, který přijel s otrokem společně, dostal bohaté výkupné, s nímž byl velmi spokojen: několik šňůr napodobených perel, několik nepravých klenotů a několik sokolnických zvonečků.
Trhlina v lodi byla brzy spravena a výprava rozmnožena o jednoho člena. Čtvrtého března vyplula znova. Sledovala směr udávaný výzkumy Cordobovými a Grijalbovými. Obeplula mys Catoche, vplula do širokého zálivu Campechského, objatého lesním bohatstvím barevného dřeva, projela kolem Potonchanu, kde byl Cordoba tak nenávistně přijat domorodci, a dostala se k ústí Grijalbovy řeky neboli Ria de Tabasco, kde kazik daroval Grijalbovi zlaté brnění.
Cortés směřoval k srdci aztécké říše, zdržovati senehodlal, ale chtěl se přec jen poučit o síle okrajových zemí, a zejména navštíviti velké město na břehu té řeky; věděl totiž, že tam byl Grijalba přijat vlídně. Protože bylo ústí Ria de Tabasco zaneseno pískem, dal spustit kotvy, vsedl s částí posádky do člunů a rozkázal veslovat proti proudu. Břehy byly hustě porostlé mangrovníky a jejich vysoko do vzduchu vyčnívající kořeny se splétaly v neproniknutelnou síť. Za tou bylo tu a tam možno spatřiti zlé oči číhajícího domorodce nebo divoké posunky ubíhajících postav. Cortés tím byl překvapen. Ale plul opatrně dále.
Když k večeru dospěl k velkému, otevřenému prostranství, na němž se shromáždilo množství Indiánů, prostřednictvím tlumočníka k domorodcům z lodice promluvil: Nepřichází se zlými úmysly, žádá jen, aby mu dovolili přistati. Indiáni odpověděli válečným křikem a máváním oštěpy. Cortés nepokládal za účelné dávati se teď večer nepřipraven a v neznámé krajině do boje, rozkázal tedy čluny obrátit a za vítězného jásotu domorodců plul po proudu zpět. Již tehdy ho zamrzelo, že nešel přímo za svou metou a nechal se svésti k prohlídce kraje. Ale zpět nebylo možno. Ustoupit by znamenalo již v prvopočátcích zviklat důvěru svých vojáků ve zdar podniku i v sebe a poslat před sebou pověst, že je velitelem, který utíká, sotva spatřil nepřítele. Vylodil proto vojsko na nedalekém říčním ostrově a rozhodl se svésti zítra bitvu.
Za rozednívání bylo z ostrova vidět, že se břeh černá mnohem četnějšími zástupy bojovníků než včera a u břehu že stojí přichystaná kánoe, osazená ozbrojenými Indiány. Cortés poslal čluny s Alonsem de Ávila a se sto muži ještě dále zpět po proudu, rozkázav důstojníkům, aby oddíl vylodili v místě chráněném hustým palmovým hájem a postupovali odtamtud na město, o kterém věděl, že se jmenuje Tabasco. On na ně podnikne útok zepředu.
Za rozednění nalodil zbytek vojáků a plul s nimi k nepřátelskému břehu. Před dostřelem šípů dal za –
stavit a ještě jednou prostřednictvím Aguillara k Indiánům promluvil:
„Nepřicházím jako nepřítel, žádám jen pro své mužstvo volný průchod. Navrhuji, aby byly obnoveny dobré styky, které kdysi sbližovaly mé krajany s vámi. Jsem rozhodnut stůj co stůj tábořiti dnes v noci v Tabascu, a budete-li mi v tom bránit, bude to odpor marný a prolitá krev padne na vaše hlavy.“
Jeho slova zanikala v divokém válečném pokřiku. Odpovědí mu byl déšť šípů, které padalypřed člunem do proudu.
Po této výzvě dal Cortés s čluny přiraziti k nepřátelským kánoím. Rozpoutal se boj. Krátký a zuřivý. Většina lodic se převrhla, bojovníci obou stran se octli po pás ve vodě. Přesila bělochů zatlačila Indiány na břeh. Ale odtud létaly proti Španělům šípy, byly metány oštěpy a na hlavy jim byly házeny hořící otepi. Břeh byl bahnitý a kluzký, a Cotésovým vojákům bylo těžko zachytit se. Cortés nechal v bahně střevíc, ale chráně se štítem, bil se s jednou nohou bosou.
„Miřte na vůdce!“ křičeli Indiáni, neboť poznali, kdo vede.
Bělosi stanuli na břehu. Podařilo se jim seskupit se. A do bojovného křiku a přehlušujíce jej, zaburácely výstřely hákovnic. Řada indiánských bojovníků klesla k zemi.
Rudí mužové zakolísali. Na tenhle strašlivý hluk nebyli zvyklí. A boj hromem a blesky neznali. Vzápětí se do jejich hrudí vbodávaly střely z kuší. Španělé se na ně vrhli meči.
Indiáni ustoupili za záseky tarasící cestu. Španělé ztekli také je a hnali Tabasčany k městu, kde poraženi na chvíli našli ochranu za kolovými hradbami. Ale zatím tu už byl z druhé strany Alonso de Ávila se svými sto muži a udeřil. Domorodci se o nový odpor nepokusili a z Tabasca uprchl, kdo mohl a s čím mohl.
Cortés se zmocnil města a kořisti. Ale zlata nalezl jen málo.Ještě téhož dne vzal město v držení pro svého krále. Učinil tak ve vší obřadné a pravoplatné formě. V přítomnosti svých vojáků vťal do silného stromu, rostoucího uprostřed města, svým mečem tři vruby a slavnostně prohlásil, že jménem katolického krále a pro něho bere město v držení, že je bude mečem a štítem hájiti a udrží je proti všem, kdož by tomu chtěli odporovat. Stejné prohlášení bylo učiněno vojáky a obě sepsána a ověřena. Španělské rytířstvo zajišťovalo tak majetek svých králů proti loupeživým nárokům panovníků jiných.
Učiniv všechna bezpečnostní opatření pro případ přepadu, utábořil se na noc ve dvoře hlavního chrámu. Mlčení v městě a celém jeho okolí mu bylo podezřelé. A ještě něco ho znepokojovalo. Tlumočník Melchorejo uprchl, zavěsiv svůj španělský oděv na strom. Toto zběhnutí nebylo možno podceňovati, neboť Melchorejo mohl své krajany o mnohém poučit: o malém počtu bělochů, o tom, že to nejsou kouzla, která činí indiánské zbraně neúčinnými, nýbrž kovové přilbice a bavlnou vycpávané kabáty, a přes to, že dovedou Španělé bojovat hromem a bleskem, že jsou přec jen lidmi.
Ani příštího jitra se nepřítel nikde neukazoval. Cortés tedy vyslal dva malé oddíly, jeden pod Alvaradem, druhý pod Franciscem de Lujo, aby prozkoumaly krajinu.
Luja urazil sotva šest kilometrů a byl napaden silnou indiánskou mocí. Uchýlil se do blízké kamenné stavby a v ní byl obležen. Obléhání mohlo skončiti jen zničením nečetného oddílu, ale válečný křik domorodců se rozléhal tak daleko, že jej Pedro de Alvarado nemohl neuslyšet. Přispěchal Lujovi na pomoc, ten si k němu probil cestu, oba oddíly se spojily, a jsouce pronásledovány Indiány, ustoupily v boji k Tabascu, odkud vyrazil také Cortés a nepřátele zahnal.
V té šarvátce bylo zajato několik Tabasčanů. Jejich výslechem se potvrdily nejhorší vůdcovy obavy. Celá země byla ve zbrani. Ze sousedních krajů přibylo tolik bojovníků, že se ustavilo vojsko o mnoha a mnoha tisících mužů. Všeobecný útok bude zahájen zítra.
„Loni zde byli také Španělé,“ mluvil k nim Cortés prostřednictvím zachráněného Aguilara. „K těm jste byli přátelští. Proč se vaše chování tak změnilo?“
„Znelíbili jsme se tím ostatním kmenům,“ odpovídali zajatci. „Obviňovali nás ze zrady a ze zbabělosti. Slíbili jsme jim, přijdou-li ještě bílí mužové, že s nimi budeme bojovat.“
Cortés k sobě povolal důstojníky a oznámil jim, že zítra bude svedena bitva. A učinil k ní přípravy. Raněné vojáky odeslal po člunech zpět k lodím a rozkázal, aby odtamtud byli dovezeni všichni ozbrojenci, kteří tam ještě zbyli. Ať je z lodí dopraveno také šest těžkých děl a všichni koně.
Rozdělil bitevní úkoly. Pěší lid svěřil vedení Diega de Ordaz, dělostřelbu dal pod velení Mesy, muže zkušeného z italských válek také v pracích opevňovacích. Jízdu si ponechal sám. O síle nepřítelově nevěděl více, než mu neurčitě pověděli zajatci, tušil ale, že je velmi značná. Ale věděl: zítřek bude osudovým dnem celé výpravy. Rozhodnutí o tom, zda se dá oblehnout v opevněném městě, či zda útok zahájí sám ponechal na později, až mu zvědové přinesou zprávy kde se indiánské vojsko shromažďuje. Rozestavil stráže. V noci se přesvědčoval, konají-li přesně službu.
Nazítří byl svátek Zvěstování Panny Marie. Za prvního rozbřesku přehlédl vojsko a oznámil důstojníkům, že útoku nevyčká, nýbrž že ihned vyrazí proti nepříteli. Indiánští vyzvědači španělského vojska přinesli v noci zprávu, že divoši táboří na ceutleské rovině, několik mil odtud. Ať tedy Ordaz s pěším lidem pochoduje přímo tam a napadne nepřítele zpředu, on se svou jízdou Indiány obejde a udeří na ně zezadu nebo z boku.
Pak páter Olmedo sloužil mši. A malé vojsko, pomodlivší se k Panně Marii za zdar bitvy, vyšlo z městských opevnění.
Rovina kolem Tabasca byla oseta kakaovníky a kukuřicí, a poněvadž pole vyžadovala umělého zavodňování, byla půda rozryta četnými struhami a nádržemi, takže Ordaz pochodoval jen těžce a pomalu. Byla výhoda, že polnosti rozřezával násep s pěšinou, kudy se alespoň nechala vléci děla. Vojáci, strádající obtížným terénem a dusným vedrem, zvětšovaným jejich vatovanými kabátci, urazili již přes šest kilometrů, aniž nepřítele spatřili. Konečně docházeli k ceutleské rovině. Tam ho zhlédli. Černalo se jím celé prostranství, kam až dohlédlo oko.
Domorodci zvolili své postavení strategicky dobře. A bylo jich více, než kdo mohl očekávat: pět houfů po osmi tisících mužích. Jakmile uviděli bělochy, těžce se prodírající vpřed, pozvedli svůj strašný ryk, jejich válečné bubny zaduněly a sražené zástupy, většinou nahé, jen v zástěrkách, ječící, s napřaženými oštěpy a malými pestrými štítky, s luky a praky se rozběhly k útoku, nejprve poklusem, pak úprkem, hrozíce Ordazovy bojovníky zavalit a pochovati pod svými těly. Děla vlečená v čele Španělů, zařvala. Zarachotili hákovnice. Z tětiv kuší vylétli šípky. Hustý dým zastřel bojiště. Z pozadí děl vyrazili vojáci a v rozprchávajícím se kouři podnikli píkami útokproti nahým břichům a hrudím Tabasčanů. Dělostřelci znova nabíjeli a snažili se těžké kusy i švihovky posunouti dále dopředu. Ale domorodci neprchali. Že bílí mužové bojují hromem a bleskem, věděli už od včerejška. Vyhazovali do vzduchu prach a listí, aby zakryli své ztráty, po prvním zakolísání se nad řadami padlých zas sráželi vyplňujíce mezery a za pekelného dunění bubnů útočili znova. Zvolna a spořádaně musili tu ke svým dělům ustupovati Španělé. A nová salva a nový mrak temného dýmu a nový nápor. Ale první řady Indiánů, hnané zuřivým návalem těch vzadu a nabodávané na nastavené píky Ordazových lidí, zpět ani nemohly, neboť takový jest způsob jejich bojování, v opětovaných útocích klopýtaly přes padlé a po nových salvách, jejichž hrůza opakováním slábla, ustupovaly jen maličko a nikdy až na místo, z něhož vyšly. Kruh kolem Španělů se stále úžil. O jejich přilbice drnčely oštěpy a kameny a v jejich vatovaných kabátcích zůstávaly trčeti dlouhé šípy.
Kde zůstává Cortés? Kde je jízda? Proč nepřijíždějí? Bitva trvala již přes hodinu. Španělé byli tak stísněni, že neměli místa, aby mohli provádět nutné bojové obraty a nabíjeti děla.
Ale ve chvíli smrtelného nebezpečí Ordaz přes hlavy útočníků vidí: vzadu za nepřátelskými sbory se něco zatřpytilo, v palčivém dopoledním slunci se mihlo směrem dolů, až přešel na mžik zrak, oslnivé blesky se množí, šlehají, sypou se. To mohou být jen kordy rytířů a mihotající se zrcadla jejich přilb! A Ordaz pozoruje, jak se do zadních vojů Tabasčanů vnáší neklid, jak postupuje dále dopředu, s ním ztišování nesnesitelného hluku, jak se řady lámou „Vpřed!“ řve Ordaz a vysoko zvedá svůj kord. A z nepřátelského týlu sem již doléhá pokřik: „San Jago! San Pedro!“
Ale což to nejsou sám svatý Jakub a svatý Petr, kteří zasahují do boje proti pohanům? Ano, vojáci skutečně vidí, na vlastní oči vidí, jak patron jejich země a patron jejich velitele, rozdávajíce na všechny strany rány, cválají na bílých koních nad zástupy nevěřících a šíří všude smrt a zkázu.
Bylo to tak, jak v chvílích svrchované úzkosti předpokládali: jezdectvo se na těžce schůdném terénu opozdilo. A když se blížilo, byli Indiáni tak zaujati bojem, že je nepozorovali. „Miřte kopími do obličejů!“ nařídil Cortés kopiníkům. A vřítil se se svými šestnácti jezdci na bojiště. Domorodce zachvátilo zděšení. Neboť viděli-li Španělé cválati v čele jezdců své svaté patrony, spatřili domorodci něco k hrůze nepochopitelnějšího: příšerné, mnohoúdé démony se čtyřma dusajícíma zvířecíma nohama, s vlajícím ohonem, s dvěma hlavami, z nichž jedna, ta dravčí, na ně koulela blýskavýma očima a ta druhá, božsky krásná i hrozná, sršela paprsky, a démoni letěli vpřed a zbraněmi ve svých rukou, podobných rukámlidským, rozdávali smrt. Indiáni se dali na bezhlavý útěk.
Victoria!
Bitva byla vyhrána. Rovinu Ceutly pokrývalo několik tisíc domorodých mrtvol.
„Není jinak, leč že nebe bojovalo s námi,“ volali vojáci. „Není možné, abychom byli sami pobili tolik pohanů.“
Cortés poraženého nepřítele daleko nepronásledoval. Stáhl své oddíly do blízkého palmového hájku, zabezpečil zajatce, ošetřil raněné, a přehlédnuv letmo ztráty domorodců, zjišťoval ztráty své. Byli dva mrtví a okolo sta raněných, neboť indiánské zbraně zabíjely zřídka, většinou zraňovaly pouze končetiny. Nebylo to mnoho, a přec jen to byla skoro šestina ozbrojenců, které měl.
Pak duchovní ve stínu palem sloužili mši a vojsko děkovalo Bohu za vítězství. Bitevní pole bylo ke cti dnešního svátku a Marie Panny nazváno Santa Maria de la Vittoria.
Mezi zajatci byli také dva náčelníci. Cortés je propustil a vzkázal obyvatelstvu:
„Přijdou-li vaši krajané a podrobí se mi, nebudu vzpomínati toho, co se stalo. Ale neučiní-li tak ihned, projdu zemí a všemu, co v ní žije, ženám, mužům dětem, zurážím hlavy.“
Protože už Tabasčané proti bleskům a mnohoúdým obludám bojovati nechtěli, nebylo volby. Již příštího dne přicházeli náčelníci, a halíce se na znamení pokory v temné bavlněné pláště na nahých tělech, prosili za dovolení pohřbíti své mrtvé. Vůdce neměl námitek, ujistil je svými dobrými úmysly, ale zároveň jim důrazně připomněl, že čeká na jejich hlavní kaziky, protože s nikým jiným vyjednávati nebude. Také ti přišli a s nimi průvod domorodců, poučených již, že se ve španělském táboře nic zlého neděje, a zvědavých spatřiti jej. Kazikové přišli s dary na usmířenou. A mezi nimi byl dar pro zdar výpravy pro Cortése samého nad jiné významný: dvacet otrokyň.
Důvěra mezi stranami byla obnovena a Cortés mohl přistoupit k plnění obou hlavních úkolů, za nimiž sem přijel. S prvním započal ihned a mezi jeho lidmi a domorodci se rozvinul Čilý výměnný obchod. Španělé nabízeli své evropské nicůtky, Indiáni plodiny země, kukuřici, kakao, bavlnu; ale zlata málo, jen drobné šperčíky nevalné ceny. Kdy byli dotazováni, odkud zlato je, ukazovali k západu a odpovídali: „Kulhua, Mechiko.“
Ani druhý úkol nebyl zanedbán. Vůdce vysvětlil kazikům, že sem byl ze zámoří poslán mocným vladařem, který od nich žádá, aby se mu pokořili tím, že přijmou křesťanství. A páter Olmedo a licenciát Diaz se ihned pokusili osvítit jejich divošské duše, vyložili jim hlavní zásady víry, jež jediná vede ke spasení, a domlouvali jim, aby se zřekli svých pohanských nepravostí. Těžko se domnívati, že kazikové kladli malý odpor jen proto, že Aguilar překládal lépe než uprchlý Melchorejo, spíše třeba míti za to, že si příliš živě vzpomněli na hrozbu zurážení hlav všem ženám, mužům i dětem. Slíbili, a křesťany se také stali.
Nazítří byla Květná neděle a vůdce nařídil, aby obrácení Tabasčanů na víru bylo oslaveno okázalým církevním průvodem, jaký by nemohl zůstati bez trvalého dojmu na divošské mysli. Příštího dne se seřadilo celé vojsko, jízda i pěšáci, každý muž držel v ruce palmovou ratolest, kněží šli vpředu a procesí se pohybovalo kvetoucími lukami městského okolí k hlavnímu chrámu, odkud byli odstraněni pohanští bohové a kde byl zřízen oltář s obrazem Madony s dítětem. Páter Olmedo sloužil mši a vojáci zpívali sborem církevní písně. Neobvyklému divadlu průvodu i bohoslužby přihlížely tisíce domorodců.
Pak vojáci i s palmovými ratolestmi nasedli do člunů a pluli po proudu k lodím kotvícím u říčního ústí. Nalodili se, a protože vanul příznivý vítr, byly napjaty plachty a vyzdviženy kotvy. Výprava plula k mexickým břehům.Odbočka do Tabasca přinesla koruně i církvi zisk. A Cortésovi? Ne, ty zdejší obchody za sto zraněných nestály a měl se přec jen raději přidržeti přímého směru.
|
Dobyvatel: Information and licence 