Radikální prostředky
Mezitím co bylo budováno město, přibylo poselstvo mexického císaře: dva jeho synovci a čtyři staří šlechtici z Montezumovy dvorní družiny. Odevzdali opět Cortésovi štědré dary, zlato, jemné bavlněné látky a pláště vyšívané pestrým peřím. A vyřídili mu panovníkovo poselství:
„Náš pán s povděkem uznává přátelskou službu, kterou jsi mu prokázal osvobozením jeho zajatých šlechticů. Byl však překvapen a zarmoucen tím, že prý Španělové podporovali jeho nevěrné poddané ve vzpouře. Nepochybuje, že jste cizinci, jejichž příchod je již tak dlouho oznamován božími předpověďmi, a že jste z téhož rodu jako císař sám. Z úcty k vám bude po dobu vaší přítomnosti Totonaků šetřiti, ale doba jeho pomsty přijde.“
Výrokům o cizincích bohy předpověděných a o příbuzenství s Montezumou Cortés nerozuměl. Nevěděl ještě nic o Quetzalcoatlovi. Ale poznal, že se ho Montezuma bojí. Přijal vyslance přátelsky, pohostil je a předstíraje, že své hosty baví, děsil je prohlížením pokračující stavby tvrzí a hradeb, svými děly, vojenskou přehlídkou a jízdeckými cvičeními. Obdařil je několika bezcennými hračkami a rozloučil se s nimi se vzkazem císaři, že se mu co nejdříve přijde poklonit do jeho sídelního města, kde pak také rychle odklidí všechna nedorozumění.
Totonakové, vidouce Cortésovu moc dokonce nad obávaným císařem, počali ho pokládati za svého pána. V té době ho požádal tlustý kazik cempoalský za pomoc proti sousednímu městu, a poněvadž bylo účelno ukázati Indiánům také v praxi, co Španělé zmohou, shromáždil Cortés část svého vojska a vzal několik těžkých děl, aby rozstřílel dřevěné městskéhradby a kazikovi dopomohl k lehkému vítězství. Na cestě se s jeho vojskem spojil. Ale když se blížili k nepřátelské pevnosti, otevřely se její brány a kmenoví předáci vyšli k květy a kadidelnicemi holdovat Cortésovi. Tak byl spor urovnán po dobrém a kazikova vojska, nevypustivše ani šíp z tětivy, se zas vrátila do Cempoaly.
Kazik, chtěje ukázati vděčnost, sáhl k prostředku duši přírodního člověka nejbližšímu. Zželelo se mu Cortésových důstojníků. Přivedl do velitelova chrámového obydlí osm krásných dívek, dcer vznešených náčelníků, bohatě ustrojených, se zlatými náhrdelníky a šperky, provázených řadou otrokyň k jejich obsluze. Nechť si je důstojníci vezmou za ženy. Cortés přijal nevěsty vlídně, ale prohlásil, že věrní katolíci nesmějí míti styky s modloslužebnicemi a že dívky musejí býti dříve pokřtěny. A pokládal chvíli za vhodnou započít s obracením Totonaků na víru. Žádal kazika, aby dovolil rozbít modly a na jejich místě vztyčiti symboly pravé víry. Náčelník odpověděl jako poprvé, pro ně že jsou jejich bohové dosti dobří.
K rozmluvě byl tedy přizván páter Olmedo, aby kazika Marininými ústy přesvědčil. Vyplýtval mnoho apologetických důkazů, scholastické moudrosti, kasuistiky a učenosti, jíž se za teologických studií naučil. Marně. Také tlustý kazik měl své názory. Věřil v domácí bohy, ale měl také představu o nejvyšší, nekonečné bytosti, tvůrci všehomíra, a nedovedl pochopit, jak by se svrchovaný pán bohů, lidí, světa mohl snížit, že by na sebe vzal lidskou podobu se všemi nedostatky, bolestmi a smrtelností a že by se chtěl stát obětí těch, jimž svým vdechnutím daroval život. Jako žádná disputace o víře nevedla k výsledku ani tato. Kazik, rudý námahou a rozhořčením, odešel prohlásiv, že proti každému násilí na bozích jest odhodlán postaviti se mocí, a oni sami že okamžitě zničí toho, kdo by se jim rouhal.
Tak se sáhlo k obvyklému postupu. Cortés se postavil v čelo oddílu a vojsko, nemohoucí se dočkativyplnění rozkazu, vyrazilo směrem ke komolé pyramidě, na jejíž plošině stál hlavní chrám cempoalský. Marina pochodovala spolu. Ale ani otylý kazik nemeškal, a vytušiv úmysl Španělů, volal lid do zbraní. Ze všech stran se k prostranství před chrámem hnali za bubnování a křiku ozbrojení Indiáni a mezi nimi pobíhali kněží v černých pláštích a s rozevlátými, krví pokropenými vlasy, a jejich křik a divoké posunky se podobaly počínání šílenců. Tam, kde před chvílí zářily ještě mír, shoda a osm bíle ustrojených nevěst, bylo vše zmatek, zuřivost a předtucha krve.
Cortés se rozhodoval rychle. Dal svými vojáky zatknout kazika, několik nejvznešenějších pohlavárů a kněží. A protože se nebránili, nebránil nikdo ani je. Cortés před zraky lidu s kazikem prostřednictvím Marininým rozmlouval. Nad prostranstvím leželo ustrnulé ticho.
Co učiní mocný bílý muž, kterého kazik poslouchá?
„Ukonejši lid!“ překládala Marina. „Bude-li proti Španělům vypuštěn jediný šíp, zaplatí to každý z vás životem!“ A Marina domlouvala sama: „Co si počnete, znepřátelíte-li si Španěly? Zůstanete proti strašlivé pomstě Montezumově bez pomoci. Učiňte, co si velitel přeje.“
Ten důvod asi působil. Kazik si rukama zakryl tvář. Jen zvolal: „Bohové se pomstí sami,“ a těm slovům bylo právem rozuměno jako svolení.
Ticho na prostranství bylo rozdupáno střevíci padesáti vojáků vedených plavým Alvaradem, ženoucích se po širokých schodech na vrchol pyramidy. Vyrazili dveře svatyně. Spatřili několik obrovitých dřevěných model a stěny černé zaschlou krví. Srazili bohy s podstavců a valili je ze svatostánku ke stupňům. Tehdy, když se poprvé objevili mimo zášeří chrámu na denním světle, prořízl ticho a hrůzu tísnícího se dole davu zoufalý výkřik. A když valili vojáci nestvůrné sochy po schodech, padli lidé na čela a jejich křik roztál v úpěnlivém pláči a naříkání. Ale na obranu bohů se nezvedla ani ruka. Proto,že se nebránili sami. Na úpatí pyramidy byl pak rozdělán oheň a bohové na něm za nářku zástupu spáleni. Španělové ohně milovali.
Cortés dal ihned čistit chrám a mýti stěny i podlahu od černé krve. Na svatyni byl dán místo palmového příkrovu klenutý a indiánští zedníci postavili nový oltář. Na ten byl vztyčen velký kříž a ověšen růženci.
Za několik dní se tam konalo procesí. Účastnilo se ho vojsko, lid, městští hodnostáři. Nejvyšší kněží už neměli černé pláště a krví pokropené vlasy jim divoce nevlály, byli oděni bíle a v rukou nesli svíčky. Nad průvodem se vznášel obraz Panny, ztrácející se v zátopě květů. Průvod sledovaný tisícihlavým zástupem kráčel za církevních zpěvů ulicemi a pomalu vyšel po stupních pyramidy. Obraz Panny byl zavěšen nad oltář a páter Olmedo zde četl první mši. Křtil lid a pokřtil i osm krásných nevěst, takže se jich důstojníci už nemusili bát.
Pak se Cortés s městem rozloučil. V chrámu zanechal vojáka neschopného služby, aby svatyni hlídal a učil domorodce náboženství, objal tlustého kazika hodnostáře, protože to teď už byli jeho bratří
Kristu, a dal se na pochod k Ville Rice.
Když minuli Chiahuiclan, blížili se k moři a viděli blyštiti se už přístav, počítal Cortés svých jedenáct lodí. Počet nesouhlasil. Na tak velkou vzdálenost jest arci snadné se zmýlit, ale ať namáhal zrak jakkoli, viděl jich dvanáct. Stiskl koleny koně a klusal napřed.
Vrací se k oddílům, odevzdává velení důstojníkovi, bodá koně ostruhami a cválá ke břehu. Velázquez? letí mu hlavou. Nebo královský rozkaz odvolávající ho do Španělska?
Nebyl to Velázquez ani nikdo od něho a Cortés se polekal zbytečně. To přijel hidalgo Saucedo a přivezl dvanáct ozbrojenců a dva koně. Dověděl se o Cortésově podnikání, a protože také on dychtil po slávě a zlatu, vyzbrojil na vlastní náklad malou výpravu a jel Cortése hledat. Dvanáct bílých bojovníků a hlavně dva koně byli přínosem velmi cenným. Ale o Velázquezovi přinesl Saucedo zprávu také. Zprávu vzrušující: kubánský místodržitel byl nedávno španělskou vládou zmocněn založit v právě objevených zemích kolonii.
Hra s Velázquezem tedy pokračovala. Místodržitel se nevzdával. Měl v ruce mnoho výhod. Byl u dvora oblíben, byl doma, kdežto Cortés vzdálen a v těžko dostupných krajích. Nepodaří-li se vrchnímu veliteli získat krále, jsou všechny jeho plány pára a dým, jeho dosavadní oběti marné a založení obce Villy Ricy jen dětským hraním na samosprávu.
Naštěstí znal Cortés prostředek, jímž možno u hamižného Habsburka dojiti přízně. Svolal poradu důstojníků a předložil jí plán. Podle stanoveného klíče připadá pětina kořisti králi, pětina Cortésovi. Nuže, Cortés jest ochoten vzdáti se v králův prospěch svého podílu na ziscích, dobytých až do dneška. Ale i to pokládá za málo, neboť má-li býti získán souhlas Karlův se vším, co dosud v Mexiku konali, a chtějí-li si ho zavázati pro budoucnost, musí být dar, který mu pošlou, opravdu královský. Ať se zřeknou důstojníci svých procent! Ať agitují pro totéž mezi vojáky! Oběť, kterou každý z nich přinese, není velká, a podaří-li se dosíci Karlovy přízně, v budoucnosti se jim nahradí ztracený zisk tisíceronásobně. Jdou přec do země čistého zlata! Dosáhne-li však svého Velázquez, jest ztraceno všechno.
Důstojníci souhlasili. Rozešli se ke svým oddílům, aby je zpracovávali. Objasnili vojákům úmysly místodržitelovy, seznámili je s velitelovým plánem a ujistili je, že nároky těch, kdož chtějí své zlato podržeti, budou plně uznány, protože jde o oběť dobrovolnou. Ale také vojáci chtěj nechtěj projevili dobrou vůli, a když mezi nimi kolovala listina k podpisům pro dar králi, nenašel se ani jediný, kdo by byl odepřel a pod dlouhou řadu jmen nepřipojil olůvkem také své tři křížky nebo dokonce podpis.
Stylizaci listu Karlovi byla věnována velká péče. List Cortésův vypisoval vše, co velitel zažil od odjezdu z Kuby: líčil bitvy, které svedl, obchodování s domorodci, psal o svých objevech a o všem, co mohl zjistit o mexické říši a jejím panovníkovi, podával obšírnou zprávu o obracení pohanů na víru. Zmínil se také o potížích, které mu činí kubánský místodržitel, a vyjádřiv pevné přesvědčení, ano jistotu, že je s to, aby se svými statečnými druhy dobyl kastilské koruně mexické říše, prosil císaře, aby schválil vše, co až dosud vykonal, a aby potvrdil plné moci, které mu byly dány Villou Ricou.
Druhé psaní, složené představenstvem obce villarické, postupovalo proti Velázquezovi mnohem ostřeji. Zdůrazňovalo jeho špatnou správu, prodejnost, vyděračnost, sobectví všeho jeho podnikání na úkor krále a zapřísáhlo panovníka, aby neschvaloval jeho zhoubné vměšování do nově zřizované kolonie, nýbrž aby přenesl veškerou moc na Cortése, neboť ten jediný jest povolán dovésti výpravu k slavnému konci. A třetí list napsali vojáci města Villy Ricy. Ujišťovali v ní krále i královnu svou oddaností a prosili, aby bylo jejich počínání schváleno a hlavně aby bylo potvrzeno jmenování Cortése vrchním velitelem. A pak bylo na nejlepší plachetnici loďstva naloženo poselství hlavní: zlato získané obchody
Cozumelu, zlato z Tabasca, výtěžky z drobné výměny z prvního tábora, zlato z darů cempoalských, chiahuiclanských a množství zlata a drahých kamenů Montezumových se zlatou mísou jako vozové kolo velkou, jejíž cena dvaceti tisíc dukátů převyšovala všechny výlohy naložené na výpravu. To vše na důkaz, že „země oplývá stejně zlatem jako ta, z níž bral král Šalamoun ten vzácný kov pro svůj chrám“. A k zlatu přiloženo za přívažek několik obrázkových rukopisů aztéckých na bavlněných látkách a na agávovém papíru, jemně barvená tkaniva, pláště vyšívané pestrým peřím a na ukázku lidské rasy čtyři indiánští otroci osvobození z obětních klecí.
Velení nad lodí, patnácti lodníky a nad poklady svěřeno Franciscovi Montejovi a Alonsovi Hernandode Puertocarrero. Oni i kormidelník Alaminos dostali rozkaz plouti bahamskou cestou, pak severně Kuby, děj se co děj nikde se nezastavovati, žádného z ostrovů se ani nedotknouti, zaujmout směr na Španělsko a listy s dary odevzdat králi.
To tedy byl ve vzrušující hře velký trumf Cortésův… Nemáte čím přebít, Vaše Milosti…? Nebo snad přec?
Loď s drahocenným nákladem odjela. Teď nezbývalo leč čekat. Ovšem ne leže a s rukama složenýma pod hlavou, nýbrž v plné činnosti. Bylo třeba dokončit už jen poslední přípravy a pak vyraziti na pochod k hlavnímu městu Mexika a na návštěvu k císaři Montezumovi.
Ale dříve než se tak stalo, došlo v táboře k vážným událostem. K věcem zlým.
Jednoho pozdního večera přišel tajně do Cortésova stanu voják.
„V táboře je spiknutí, done Hernando. Část hidalgů i mužstva nepozorovaně nanosila na kapitánu zásob potravin a pitné vody a chce prchnout na Kubu.“
„Jak to víš?“
„Sám jsem k nim patřil. Ale teď mě to mrzí a rozmyslil jsem si to.“
„Proč došlo k spiknutí?“
„Nechtějí jít do vnitrozemí. Tvrdí, že výprava ztroskotá. Říkají také, že se stavíte proti královským rozkazům. Snad také hodlají podati místodržiteli zprávu, že bylo do Španělska vypraveno poselstvo.“
„Kdo vede spiknutí?“
„Bohoslovec Diaz.“
„Jak je možné, že bylo na loď dopraveno tolik zásob, aniž se o tom kdo dověděl?“
„Kormidelník šel s námi.“
„Kdy se mělo vyplouti?“
„Dnešní noci.“
Vrchní velitel Cortés dal ihned všechny zúčastněné pozatýkat. A vrchní soudce Cortés konal soud. Výslechem byla zjištěna vina obžalovaných. Vynesený rozsudek byl ihned vykonán. Dva viníci byli oběšeni. Kormidelníkovi byly uťaty obě nohy. Řada spiklenců byla zmrskána. Ale licenciát Juan Diaz, v očích Cortésových zřejmě největší viník ze všech, vyvázl bez pohromy, na duchovní osobu se velitel vztáhnouti ruku neodvážil. Jeden z obou oběšených se jmenoval Juan Escudero a byl to Cortésův starý známý. Byl to onen mladý alguacil, který před lety, když dvoudenní hlad vyhnal Cortése z azylu kubánského kostela, skočil dnešnímu vrchnímu veliteli na krk a znova ho zatkl. To tehdy mladý muž dělati neměl. Cortés nezapomínal.
„Kéž bych se byl nikdy nenaučil psát!“ povzdychl si literární frází Cortés, podpisuje rozsudek. Ale ta lítost se netýkala ani dvou zsinalých viselců, ani useknutých nohou kormidelníkových, ani na cáry rozsekaných zad spiklenců, neboť vojáci přitlačovali palce na pruty pořádně, mstíce se na těch, kdož je před bojem chtěli opustit. Cortésova lítost se týkala samého jádra věci. Událost se ho dotkla velmi citelně. Velázquezův stín tu obchází ještě stále a staví se mezi něho a jeho vojáky. Tohle byla již druhá vzpoura a její duch nebyl zažehnán smířením v táboře a nebude zapuzen ani popravami, mrzačením a mrskáním. Ze svých pěti set zdravých bílých bojovníků, kteří jsou páteří jeho vojska, nemůže postrádati ani jediného. Teď vystavěl Villu Ricu, tvrz, která má udržovati zázemí v klidu, která má býti v týlu vojska zásobárnou, zbrojnicí, v případě potřeby útulkem. Ale co se stane, až bude na pochodu daleko odtud, pevnost posedne duch odboje a její posádka mu uteče? Ano, pak zůstane ve vnitrozemí s hloučkem bojovníků sám, bez spojení a s obnaženým týlem, takže ho od pobřeží a odzadu bude moci přepadnouti každý bílý dobrodruh. Tam na svítící mořské hladině se houpá dvanáct lodí a příležitost k útěku je na dosah ruky.
Cortés o tom mnoho přemýšlel. Teď, v noci, druhý den. Ale ať uvažoval jakkoli, znova a znova viděl, že není jiného prostředku leč toliko jediný. Chce-li zamezit opakování vzpoury, musí odstranit příležitost!
Rozdělil své vojsko. Alvarada s částí pěšího lidu, s patnácti z osmnácti koní a se sedmi ze čtrnácti děl poslal napřed do Cempoaly, aby se tam spojil s oddíly, které postavili totonačtí kázikové, a aby je cvičil v novém způsobu boje. Ostatek ponechal ve villarické pevnosti, odevzdal velení nad ní jednomu z nejspolehlivějších důstojníků, alguacilovi Juanovi de Escalante, nařídil mu, aby bránil zátylí proti každému vměšování z mořské strany, a doporučil mu, aby s domorodci udržoval dobré styky. Těm pak slíbil ochranu, zůstanou-li věrni mocnému španělskému panovníkovi a nové víře. A odjel k jádru vojska do Cempoaly.
Tam oznámil nejvěrnějším důstojníkům svůj dobrodružný plán a oni s ním souhlasili. Jejich prostřednictvím se spojil s kormidelníky lodí a podplatil je.
Za několik dnů došla z Villy Ricy do Cempoaly truchlivá zpráva. Kormidelníci oznamovali, že byly lodi velmi poškozeny bouřemi, které přestály, ale co horšího, že se do lodních boků a do palub zažrali termiti, takže s většinou plachetnic není vůbec možno vyplouti na moře, a některé z nich že nejsou plavby schopny vůbec.
„Proboha!“ předstíral Cortés leknutí. „Ale je-li tomu tak, zachraňme alespoň, co se dá. Děj se vůle Páně!“
Rozkázal, aby pět nejhorších lodí bylo odstrojeno, lanoví, plachty, železo a vše movité aby se vylodilo a plavidla zničila.
A zatímco na širém moři klesaly koráby s proraženými boky ke dnu a příliv donášel ke břehu tříšť a úlomky prken, rozhodli se kormidelníci pod dozorem několika Cortésových důstojníků vykonati ještě jednu prohlídku. Zevrubnější. Ta ukázala, že všechny další plachetnice jsou jen prožrané skořápky, které se mohou každou chvíli potopit – všechny, kromě jediné. Bylo s nimi naloženo jako s pěti prvními. Zbyla jen jedna jediná loď.
Tak! A teď ať si velázquezovci a zbabělci utíkají!
Když došla k vojsku do Cempoaly zpráva o zničení prvních pěti lodí, vyslechli ji mrzutě, ale klidně, znali ze zkušenosti, co v těchto zeměpásech dovede hmyz. Ale když se dověděli o potopení ostatních korábů, pochopili, jaká hra se to s nimi hraje a na čem jsou. Byli zaskočeni!
Velázquezovi důstojníci vpadali do bytů kamarádů, oči jim hořely zuřivostí a hlasy přeskakovaly.
„Víte už?! Ten pes nás zradil! Dal potopit lodi!“ Jejich pěstě se zatínaly.
A běhali ke spolehlivým vojákům: „Odřízl vás od světa a chce vás hnát na jatky.“
Vojáci se bouřili. Kázeň byla tatam a rozčilení se přenášelo také na kubánské Indiány. Bude zas třeba věšet a utínat údy?
Na rebelii musil být Cortés připraven. Ale nezalekl se jí. Svolal vojsko. Řekl mu:
„Prohlídka lodí ukázala, že jsou k nepotřebě. Vytýkáte-li mi jejich zničení, měli byste také uvážit, že největší ztráta postihuje mne, neboť plachetnice byly mým majetkem, ba vším, co jsem měl. Vojsku jejich potopení jen prospělo, neboť se tím zesiluje o sto zdatných mužů, jichž bylo dříve potřebí k obsluze lodí. I kdyby bylo možno loďstvo zachránit, pomohlo by nám při podniku, který počínáme, pramálo, protože zdaří-li se, jak nepochybuji, nebudeme koráby potřebovat, kdyby však naše výprava selhala, a v to nevěřím, byli bychom příliš daleko ve vnitrozemí, abychom se mohli vrátit k moři. Myslete teď na jiné věci! Uvažovat o prostředcích, jak utéci, je statečných duší nedůstojné. Dali jsme se už do boje, a v době, kdy postupujete, hleděti za sebe by byla vaše záhuba. Nabudete-li znova důvěry v sebe a ve mne, je výsledek jistý. Já jsem si svůj los již vyvolil. Vytrvám zde potud, pokud se mnou zůstane třeba jen jediný z vás. Jsou-li mezi vámi zbabělci, kteří se zdráhají podstoupiti nebezpečí našeho slavného podnikání, nechte, ať jdou spánembohem domů. Zbývá jim ještě jedna loď, ať si ji vezmou a vrátí se na Kubu. Ať tam vypravují, jak opustili svého velitele asvé druhy, a ať v klidu čekají, až se vrátíme domů obtěžkáni aztéckou kořistí.“
Cortés uměl se svými vojáky mluvit. Ovšem, že mezi nimi nebylo ani tolik ustrašenců, kolik by se vešlo do zbývající lodi, ovšem, že se nenašel ani jediný, kdo by vystoupil ze řady a prohlásil: „já jsem ta baba, která chce domů.“ Co Cortés říká, je pravda, usuzovali vojáci, a kdož ví, nebylo-li i to potopení k něčemu dobré. A věru, proto se nerozčilovali, ale že si člověk nedává rád věšet bulíky na nos a pokládat se za hlupáka. Tak, nemajíce jiného východiska, byli rádi, že k nim Cortés přišel, věci jim vysvětlil a že mohli nechat rebelování. Jejich nebezpečí je konečně také nebezpečí Cortésovo, v tom má pravdu.
V řadách se ozval výkřik starého, zarostlého Grijalbova vojáka: „Do Mexika!“
A množství vykřiklo: „Do Mexika!“ A byli přesvědčeni, že si nikdy nic jiného nepřáli.
Radikální Cortésův prostředek potlačil na čas pud sebezáchovy a nechal zas vysoko vyšlehnout chtivost dobrodružství a chtivost lupu. Vzpoura byla zažehnána, možnost útěku znemožněna, vojsko společným nebezpečím sjednoceno a připoutáno úže k veliteli.
Cortés se zas mohl věnovat výcviku cempoalského vojska. Vštěpoval novým indiánským sborům základy evropské taktiky, učil je poslouchati povelů důstojníků i rozkazů bubnů a uváděl jejich obraty v soulad s pohyby oddílů svých. Pomáhali mu při tom Pedro de Alvarado a Cortésův krajan Gonzalo de Sandoval, mladý hidalgo, který počínal vyspívati ve znamenitého důstojníka. Totonacká vojska byla učenlivá, přípravy dokončeny a bylo možno kdykoli se vydati na pochod.
Ale výpravě to souzeno ještě nebylo. Jednoho dne přicválal z Villy Ricy jezdec poslaný velitelem města Escalantem. Přinesl zprávu, která velitele znepokojila: podél pobřeží křižují čtyři koráby a na znamení, které jim dávají Španělé, neodpovídají.
Je to už zas houževnatý Velázquez, který ho pronásleduje? Cortés neprodleně odevzdal cempoalskévojsko Alvaradovi a Sandovalovi a rozkázal lehkému pěšímu oddílu rychle pochodovati do Villy Ricy. Sám vsedl na koně a klusal s malou družinou jezdců napřed k přístavu.
Jízdecký oddíl přijel do pevnosti vyčerpán. Ale Cortés odmítl naléhání Escalantovo, aby si odpočinul, a na jeho námitku, že půjde hledat koráby sám, odpověděl: „Raněný zajíc si nechodí zdřímnout.“ Vyměnil koně, nepřijal žádné občerstvení a spěchal se svou družinou dvacet kilometrů na sever, kde prý cizí lodi kotví.
Na cestě potkal tři neznámé Španěly. Nedočkavě se na ně vrhl: Kdo? Co? Kam? Odkud?
Ne, nebylo to tak nebezpečné, jak původně předpokládal. To se objevoval jen ještě jeden místodržitel. Tentokrát Jeho Milost Francisco do Garay, místodržitel jamajský. Loni se jeho výprava dotkla floridského pobřeží, a protože měl místodržící na španělském dvoře vliv, získal právo na všechny země, které v těchto mořích objeví. Ty čtyři lodi byly jeho výprava, a tři muži, pověřenec a dva svědci, se právě vylodili, aby vyhledali Cortése a varovali ho podnikati cokoli, v čem by mohlo býti spatřováno vměšování do práv Garayových. Ukázalo se, že ani jamajský místodržitel, ani jeho důstojníci nemají o rozloze Mexika a o poměrech v něm zdání.
Z toho tedy nebezpečí nehrozilo a Cortésovo špatné svědomí se ozvalo zbytečně. Ale výprava stála za prohlédnutí a ten spěch sem snad přec jen nebyl marný. Čtyři lodi; to je alespoň tři sta mužů. Ohroziti je nemohou, uvažoval Cortés, ale také si představoval, jak výhodné by bylo jamajské výpravy se zmocnit. Sesedl s koně a vracel se s třemi cizími muži ke Garayovu loďstvu. Cestou s nimi rozmlouval. Vykládal jim o svém velkém vojsku, o spojenectví s odbojnými kmeny a o množství aztéckého zlata. Nebylo by lépe spojiti se s ním? Ti tři byli dobrodruzi obvyklého rázu, bylo jim jedno, pod kým bojují, a protože se jim podnik Cortésův zdál výnosnější než jamajský, podařilo se velitelově vemlouvavosti přesvědčiti je. Ale tři bylo málo. Ostatní členové výpravy by si říci nedali? Nebo alespoň část jich?
Dospěli k lodím. Garayův zplnomocněnec a oba svědkové od břehu mávali, dávajíce svým korábům znamení. Mužstvo na palubách však vrtělo rukama, že jim člun nepošlou. Lodní důstojníci měli zřejmě o Cortésově vojsku přísné rozkazy, patrně věděli o jeho kubánských rekvizicích a námořním lupičství, a ozbrojeným jezdcům nedůvěřovali. Když bylo všechno mávání marné, obrátil se Cortés jakoby k Ville Rice, tři cizince vzal s sebou a odjel. Ne však daleko. Jen z dohledu lodí.
Večer přestrojil tři své muže do oděvů přeběhlíků, v noci se bez koní vrátil do blízkosti plachetnic a položil se v záloze. Za prvního ranního šera rozkázal třem přestrojeným vojákům jíti na břeh a dávati znamení. Do člunu jedné z lodí nasedli ozbrojenci a veslovali k domnělým druhům. Několik jich vyskočilo na břeh. Cortés vyrazil z úkrytu. Došlo ke kratičké rvačce. Tři muže se podařilo zajmout. Ostatní se zachránili v člunu a veslovali k lodím, hrozíce a spílajíce. Cortés se vracel do pevnosti, posíliv své vojsko o šest bojovníků. Koráby odpluly hledat štěstí jinde, a až se vrátí domů, budou žalovat na Cortése pro únos lidí.
|
Dobyvatel: Information and licence 