Velázquezova setba
Obě lodi vyslané Cortésem, aby našly nový, příhodnější přístav a tábořiště, se vrátily. Projely velkou část pobřeží zálivu k severu, byly by málem v bouři ztroskotaly, ale našly jen jediné místo poněkud chráněné před severními větry, které se hodí za přístav. Bylo dokonce blízko odtud. Krajina k němu přilehlá má naštěstí dosti sladkých vod, a mohl by tam býti zřízen dobrý tábor.
Cortés rozhodl přestěhovati se tam. Ale to zavdalo novou příčinu k jitření. Každý vojevůdce ví, chce-li udělati z dobrého vojska nepotřebnou holotu, že stačí, zavře-li vojáky na delší dobu do tábora, nechá je lenošit, přemýšlet, kritizovat, hádat se, a že to nemusí být ani na místě, kde vedrem a bahenními výpary třeští hlava, kde je málo jídla a mraky hmyzu činí lidi zuřivými. A tohle nikdy dobré vojsko nebylo, nýbrž sebranka od počátku, cháska dobrodruhů, rvavých sice a statečných, ale přišli sem jen za zlatem a o svém vůdci nesoudí o nic lépe než o sobě. Vojáci sami nevěděli, co chtějí. Byli jen nespokojení, podráždění a reptali na všechno. Ale mezi důstojníky se již ustavily dvě ostře vyhraněné skupiny, které to věděly: přívrženci Velázquezovi a ti, kdož znali, co Cortés chce – obzvláště teď po poselství Totonaků – a kteří byli ochotni v jeho plánech ho podporovat.
Velázquezovci přišli s Cortésem vyjednávat:
„Nechceme se stěhovat do nového tábora! Setrvávat zde také nemá smyslu! Co zamýšlíte, done Hernando? Kolonizovat zemi nemůžete, protože k tomu nemáte plné moci, a vésti s tímhle hloučkem válku proti velké říši také ne. Máme za to, že jest na čase vrátit se na Kubu, podat místodržiteli zprávy o všem, co jsme vykonali, a čekat, jak se rozhodne.“
Cortés byl diplomat. Neřekl, ani zda se hodlá stěhovat či ne, ani co zamýšlí. Jen nadhodil:
„Všechno se nám přec doposud vedlo, a kdybychom byli přistali na příhodnějším místě, nelze pochybovat, že bychom ve výnosných obchodech s domorodci mohli klidně pokračovat.“
Řekli mu: „Víme, že nemáte plnou moc kolonizovat.“
„Nic podobného přec nečiním. Chtěl jsem jen ještě prohlédnouti pobřeží. Ale nehodí-li se vám to, nestojí vašemu návratu domů nic v cestě.“
Cortés věděl, jak na hidalgy. Jen ještě trochu obchodovat s Indiány? myslili si. To by ovšem znamenalo nové zlato. Je to míněno upřímně a nechystá nějakou zradu?
Ale rozhodli se přec jen ještě sečkat. Pravé úmysly Cortésovy se musí projeviti co nejdříve, a bude-li připravovat něco podezřelého, mají vždy možnost odplout.
Rozešli se s ním třeba ne přátelsky, přec v míru.
O Cortésových plných mocech byli poučeni dobře. Loni se sice Velázquez na svého synovce velmi hněval, že zemi nekolonizoval bez povolení, ale nyní, kdy měl vlastní chybu napravit a dáti příkaz zcela určitý, neučinil tak zas; bál se svého společníka. Cortésovy plné moci obsahovaly mnoho povinností a práv. Na prvém místě měl s domorodci výměnou obchodovat a dbáti přitom, aby se Indiánům neubližovalo a aby se s nimi jednalo lidsky. Bylo mu uloženo prohlédnouti pobřeží a prozkoumat jeho zálivy a průplavy, seznámiti se s plodinami země, s charakterem a zřízeními rozličných kmenů, podat o tom obšírnou zprávu a poslati domů předměty, které by od Indiánů získal. Ať se také pokusí nalézt a osvobodit zajaté křesťany. Je jeho povinností přesvědčiti domorodce o velkomyslnosti a dobrotě svého královského pána a vyzvat je, „aby mu holdovali a na znamení toho potěšili jeho srdce krásnými dary zezlata, perel a drahých kamenů, aby projevivše dobrou vůli získali tak jeho přízeň a ochranu“. Ale o kolonizování země nebylo v plnomocenství slova. Byla v něm však přec jen věta právně ne sice přesně stylizovaná, zato však dosti pružná, aby se jí bylo možno chopiti. Cortésovi se totiž připomínalo, že španělskému králi leží nejvíce na srdci obrácení pohanů na víru, a že má tedy velitel „co nejpečlivěji dbáti, aby nezanedbal nic, co by mohlo přispěti k službě Bohu a zeměpánovi.“ To „nezanedbati nic“ a „co by mohlo“ bylo tedy na právní a diplomatický výklad dosti široké, a Cortés té šíře také využije. A nepůjde-li to jinak, dá se znásilnit.
Nezaháleli ani cortésovci a vůdcovi osobní přátelé, Pedro de Alvarado a jeho bratři, také Alonso Hernández Puertocarrero, Cristóbal de Olid a Alonso de Ávila se snažili získat vojáky pro velitelovy plány.
„Teď se vrátit na Kubu,“ agitovali tajně mezi nimi, „by znamenalo opustit výpravu tak slibně započatou a vydat lakomému místodržiteli všechny ty drobné zisky, kterých jsme dobyli.“ Neboť také cortésovci znali prostředky, jak působit na vojáky. „Ať se z téhle země zřídí kolonie! Ať se nám přidělí pozemky a dají pracovní síly! Proto jsme sem přišli! Je pravda, Cortés k tomu plné moci nemá. Ale je to v zájmu králově. A bojujeme pro krále!“
Agitace nezůstala velázquezovcům utajena. Nezůstaly nevyslíděny ani noční schůzky, pořádané důstojníky po stanech. Místodržitelova strana viděla, že je chce Cortés obelstít. Vyčkávati tedy už nemá smysl. Rozhodli se k energickému činu.
Vešli velmi rázně do vůdcova stanu.
„Mezi vojskem se pracuje k pokračování ve výpravě. Tedy k porušení vašich plných mocí a tvrdí se, že tyto snahy podněcujete vy. Je-li tomu tak, je to počínání úskočné a zrádné. Žádáme, aby byly okamžitě učiněny přípravy k návratu domů. Neučiníte-li tak, odplujeme s vojskem, které zůstalo místodržiteli věrno, sami.“
Promluvil tak Velázquez de Leon, příbuzný místodržitelův, muž vážený, hrdý, málomluvný, korektní a statečný.
Řeč energická. Důstojníci očekávali srážku.
Ale nedošlo k ní. Cortés jim hleděl přátelsky do očí.
„Nic mi není cizejšího než překračovati rozkazy, které jsem obdržel,“ pravil mírně. „Hodlal jsem zůstati jen ještě nějakou dobu, abychom mohli pokračovati v obchodech s domorodci. Protože však vojsko o tom smýšlí jinak, ochotně se podvoluji jeho přání a dám zítra rozkaz odplouti na Kubu.“
Byli překvapeni, jak snadno dosáhli svého. Ale co jiného také mohl Cortés počíti? Nemohl se přec odvážit zůstat proti aztécké moci se zlomkem svého mužstva sám a odříznut od jakékoli pomoci z domova!
Hidalgové vycházeli z vůdcovského stanu spokojeni.
Příštího dne Cortés rozkaz k odplutí skutečně dal. Lodníkům nařídil, aby měli lodi pohotově, a oddílům, aby ihned připravovaly, čeho je třeba k návratu na Kubu.
Co je tohleto?
Tábor nejprve hleděl poněkud vyjeveně. Jako malé dítě, které půl hodiny křičelo, že se toho octa chce napít, kterému matka zlostně řekla: „No tak tedy na!“ a ono teď s vykulenýma očima lapá po vzduchu. Pak se tábor rozzlobil. Pak rozkřičel. Copak tohleto chtěli? Reptali přec jen proto, že mají hlad! Teď domů?!
V táboře se ozval výkřik: „Zrada!“ A všem se stal heslem. „Jsme zrazeni!“
A bouříce se a hlučíce hnali se k vůdcovu stanu. Stráže je zdržovaly píkami. Ale nakupili se tam, drase dopředu a chtěli mluvit s Cortésem. Výkřiky se vzájemně pohlcovaly.
„Vylákal nás sem jen slibem, že se tu budeme moci usadit!… Nechceme domů!… Kdo nám hradí výdaje, které Jsme měli se svým vyzbrojením?…
Velázquez a Cortés se spojili!… Chtějí nám vzít to málo, čeho jsme nabyli… Podvodníci!… Zloději!“
A najednou se rozlehlo volání: „Král! Král! Ať rozhodne král!“
Ale cortésovští důstojníci byli zde právě včas a dříve, než mohlo dojít k násilnostem. Žádali o slyšení u vůdce. Vyšel k nim a oni k němu promluvili:
„Přišli jsme sem s nadějí, dovolí-li to stav země, že se tu usídlíme. Teď se zdá, že nejste ke kolonizování místodržitelem oprávněn. Ale jsou ještě vyšší zájmy než Velázquezovy, a ty to naléhavě žádají. Tyto země nejsou jeho vlastnictvím, byly objeveny pro krále, je třeba tedy založiti kolonii, pečovati o její rozvoj, a ne mařiti čas výměnným obchodováním nebo, a to je v nynější situaci ještě horší, vracet se na Kubu. Budete-li se zdráhati, budeme proti vašemu jednání protestovat jako proti nevěrnému Jejich Veličenstvům.“
„Jsem vaším nenadálým návrhem velmi překvapen,“ divil se Cortés. „Ale musím jej uvážit. Zítra vám odpovím.“
A hlučící dav se rozešel.
Příštího dne dal Cortés shromážditi vojáky a stručně k nim promluvil:
„Není na světě nikoho, komu by blaho Jejich Veličenstev a sláva španělského jména ležely více na srdci než mně. Nezamýšlel jsem zřizovati kolonii, chtěl jsem jen obchodem poněkud krýti škody, které mi vznikly vybavením výpravy. Ale pokládají-li moji vojáci za účelné, aby se učinily jiné kroky, jsem ochoten podříditi vlastní zájmy blahu vlasti, zříditi jménem španělského krále kolonii a jmenovati její vládu.“
Dal se zkrátka znásilnit. A vojáci pozdravili vůdcovo vlastenectví, oddanost a obětavost výkřiky nadšení.
Odebral se se svými věrnými do stanu a po krátké poradě jmenoval vládu: za alkaldy Puertocarrera a Monteja, pak regidory, alguacily a strážce pokladu.
Kromě Monteja to byli vesměs Cortésovi přátelé. Monteja jmenoval z diplomatické prozíravosti, neboť usoudí-li, že mu z jmenování vyplyne zisk, a úřad přijme, vzejde z toho také prospěch, neboť pak přejme za novou vládu odpovědnost i velázquezovec. Tak byla vojenská vláda škrtnutím pera přeměněna v občanskou a určeno hned její sídelní město, posud nezaložené. Bude jím prozatímní tábor a osada se bude jmenovati Villa Rica de Vera Cruz. Bohaté město pravého kříže. A toto spojení bohatství s křížem bylo věru pro myšlení výpravy příznačné.
Rozhodnutí bylo oznámeno čekajícím vojákům, a ti, ať už mu rozuměli či nerozuměli, valnou většinou usoudili, že jedinou odpovědí na ně může být mávati klobouky a provolávat slávu. Pak se rozešli do stanů.
Do soukromí odešel také Cortés, od této chvíle už jen prostý důstojník ve službách Jejich Veličenstev kastilského krále a královny.
Nová vláda se ihned shromáždila, aby se poradila o situaci a úkolech, které ji očekávají, a o velké odpovědnosti na ni vložené. Nerokovala však dlouho. Rozhrnul se stanový vchod a vešel Cortés se svitkem listin v ruce.
Hluboce se uklonil, smýkl kloboukem až k zemi, položil na stůl listiny a s odkrytou hlavou, jak se sluší na podřízeného, pronesl prosbu:
„Uctivě prosím o propuštění z místa vrchního velitele, neboť můj úřad zanikl skutečností, že svrchovaná moc místodržitelova byla zaměněna za svrchovanou moc města Villy Ricy de Vera Cruz. Odevzdávám své plné moci.“
A s hlubokou úklonou zas odešel.
Nebyl už svrchovaným pánem výpravy. Nebyl už velitelem. Jen čest křesťanského rytíře si ponechal. Kdo by se také chtěl opovážit upírat mu tento titul ze všech nejhonosnější, jemu, který se nezištně zřekl velké moci a ohromného jmění a nežádá pro sebe více než dovolení sloužiti Bohu, králi a vlasti? Jemu,
Jenž v této chvíli přechází stanem a čeká, Jak se věci v nové obci budou vyvíjet bez něho?
Přišel ozbrojený voják s rozkazem, aby se don Hernando Cortés ihned dostavil před vládní sbor. Ne už velitel, nýbrž jen don Hernando Cortés.
A sesazený vojevůdce poslušně šel. Vláda v slavnostních úborech zasedala za stolem narychlo sbitým a její tváře byly přísné. Svým mluvčím mu oznámila:
„Vaši prosbu jsme bedlivě uvážili. Ale poněvadž nevíme o nikom, kdo by se nám zdál tak způsobilý starati se v míru i v boji o blaho obce, jmenujeme vás jménem Jejich katolických Veličenstev vrchním velitelem a vrchním sudím této kolonie. Kromě toho vás zmocňujeme, abyste si ponechával pětinu zlata a stříbra získaného ať obchodem s domorodci nebo kořistí.“
Cortés se zas hluboce uklonil.
Vše to šlo ráz na ráz. A když se velázquezovci vzpamatovali, mohli se už jen dívati na hotovou věc. A rozčilovat se. To také činili plnou měrou. Prohlašovali celou tu komedii za spiknutí proti místodržiteli, za nejhanebnější zradu, jaké kdy byli svědky, a nabírali si plná ústa nectných slov a prokletí. Vůdce opozice, statečný Velázquez de Leon, jeho panoš Escobar a Diego Ordaz bouřili tábor. Hidalgové sahali na jílce mečů a skupiny vojáků měly chuť proměnit vzájemné nadávání ve rvačku.
Tehdy Cortés, užívaje poprvé práv vrchního sudího villarické obce, rázně zasáhl. Dal Leona Velázqueze, Escobara a Ordaze spoutat, dopravit na loď a uvěznit v podpalubí.
Pak odeslal část bílého mužstva pod vedením Alvaradovým na půldenní cestu hloub do vnitrozemí. Zbytek už svou autoritou ovládne, tím spíše, že z mužstva indiánského netřeba mít obav. To přijalo události celkem lhostejně.
Oddíl pod Alvaradem byl oddálen nejen proto, aby v táboře ubylo rváčů, nýbrž ještě z jiné příčiny. Cortés potřeboval vzpružiti ducha vojáků. A protožejako starý válečník věděl, že nejkratší cesta k duším nevede přes mozek, nýbrž přes žaludek, měl Alvarado přinésti nějaké potraviny; stůj co stůj. Zatímco sháněl v okolí, bylo použito všeho, peněz, slibů, vyhrůžek i přesvědčování, aby byli získáni ti, kdož ještě odmítali projeviti s novými poměry souhlas. Ale započatou práci zdárně dokončil teprve Alvarado: vrátil se s měchy drůbeže, zeleniny, ovoce a také s pulque, domorodou kořalkou z agávové šťávy, a nikdo se ho příliš nedotazoval, kde a jak k takovému blahobytu přišel.
A když se večer rozžaly táborové ohně, když se jedlo, pilo, hodovalo a dobrá vůle přišla sama, připíjelo se Ville Rice, vůdci, připíjelo se na smír, na nové hrdinské činy, na dobytí Mexika a svářící se strany si padaly do náručí.
Slyšíte ten jásot z tábora až do podpalubí, done Velázquezi de Leon, Escobare a done Diego de Ordaz? Nesmíříte se ani teď?
Ano, smířili se. Byla jim sňata pouta a oni odvedeni k ohňům. Byli přijati s týmž jásotem, s jakým se dnes přijímalo všechno.
Cortés jednal, dokud byli vojáci v dobré náladě.
Příštího dne dal jedno z těžkých děl dopraviti na palubu a rozkázal kormidelníkům, aby s částí vojska pluli podél pobřeží k severu až k místu, kde bylo nedávno nalezeno nové přístaviště.
Sám se pak v čele zbývajících oddílů vypravil do Cempoaly. Byl tam pozván památným poselstvem Totonaků.
Tak, vojáci! Epizoda se vzpourou velázquezovců je jednou provždy odbyta. Ted do řad a na pochod! Rytmus pochodových kroků vám už z nervů i hlav vytřese poslední zbytky vzdoru a hloupých myšlenek. V táboře jste se naváleli věru až dost!
Nejprve pochodovali pískem „žhavé země“, tierra caliente pojmenovali vojáci ten kraj, majíce po pravici moře a po levé ruce poušť až daleko k horám s přečnívajícím sněžným vrcholem. Ale s postupující cestou stávala se země zelenější, a když se dostalipo pramicích, které si zrobili, a po několika polorozbitých kánoích osaměle stojících u břehu, přes řeku, octli se v rovině porostlé bujnou trávou, pokryté palmovými háji a uprostřed vší nádhery obratníkového pásu.
Život zde v úžasné marnotratnosti do vlhce horkého vzduchu a horce vlhké půdy rozházel bohatství tvarů, barev, vůní a zvuků, a Španělé se octli v pohádkovém kraji, pro který neměli ani představy, ani jména. S údivem hleděli na pně vysoko obalené trsy révy, svítícími svlačci a nejrůznějšími popínavými rostlinami s květy neznámých barev, prodírali se lesním podrostem, jímž bylo aloe propletené šípkem a růžemi z Jericha. Vonělo zde a všude zářilo tisíce květin a mezi nimi se třepetali motýli nevídané velikosti a krásy, zdůrazňující bohatstvím svého zbarvení veškeren ten pestrý přepych kolem. Vzduch nad hlavami Španělů byl naplněn zpěvem mnohohlasých drozdů, kteří ve svých písních soustřeďují hudbu celého lesa, křičeli papoušci, poletovalo tam mnoho neznámých ptáků a z těch se někteří podobali do ruda zbarveným pěnicím, jiní bažantům. Hidalgové stříleli také na pasoucí se jeleny, ale ulovit se jim nepodařilo žádného.
Španělé cestou uviděli také rub té krásy. Prošli několika zpustlými osadami a vešli do jejich chrámů. Našli tam kadidelnice, agávové papíry s obrázkovými rukopisy a poprvé se jim naskytl pohled, na který si později jen pozvolna zvykali: na zbytky zohavených lidských těl, přinesených za oběť bohům.
Odpoledne jim přišlo naproti dvanáct Indiánů, poslaných cempoalským kazikem, a přineslo hojně zásob pro noční táboření. Příštího jitra vojáci v bojovém pořádku pochodovali k sídelnímu městu, k prvnímu městu, které měli v této zemi zhlédnouti.
Po několika hodinách se octli v prostoru pečlivě pěstěných sadů a květinových zahrad. A už jim přicházely vstříc první hloučky lidí, mužů v pláštích na nahém těle a s opasky nebo obvazy kolem kyčli, ženy v oděvech z krásně barvených látek, sahajícíchaž ke kotníkům, všichni trochu vzrušení a rozpačití, mnozí se zlatými ozdobami a drahými kameny kolem krků, na ušních lalůčcích, v nosních chřípích nebo se zlatými lístky na bradách. Zeny přinášely náruče květin. A nejstatečnější z nich, přemáhajíc strach, pověsila Cortésovu koni na krk věnec a Cortésovu přilbu ozdobila růžemi. Neboť celé město již vědělo: přicházejí osvoboditelé.
Četa jezdců před čelem vojska dospěla k městské bráně a vidí už do ulic, zavalených davy. Znenadání se dva jezdci zarážejí. Tryskem letí vstříc oddílům. Zdvíhají nad hlavu ruku. Řvou:
„Domy jsou stříbrné! Celé město je ze stříbra!“
Pak nevědomky zrychlený pochod, a španělské kroky už duní ulicí uprostřed ztichlého zástupu s náručemi květin, rozpačitě házených pod nohy koní i vojáků, ve vlnící se hradbě cempoalského lidu, neméně udiveného obrněnými jezdci, střelci a děly, než jsou vojáci udiveni třicetitisícovým městem. A vojáci se chechtají. Smějí se hlupáctví svých kamarádů, jejichž hlavy, zvrtačené ještě z domova povídačkami o pokladech, jsou tak plné stříbra a zlata, že nikde nevidí jiného. Cempoalské domy jsou pěkné a výstavné, ale to, co se na nich v subtropickém slunci tak třpytí, že přechází zrak, je jen umělá omítka s rozdrcenými lístky slídy. Vojáci se vysmívají vlastně sami sobě. Ale davy to nevědí, a domnívajíce se, že je to veselí důkazem přízně jejich osvoboditelů, smějí se také.
Španělské oddíly dospěly ke kazikovu sídlu, mohutné poschodové budově vystavěné na náspu. Kazik, muž neobyčejně tlustý, je se svým dvořanstvem očekává nad širokými schody, vedoucími zahradou k paláci. Vznešeně sestupuje dolů, opíraje své mohutné tělo o ramena dvou hodnostářů.
Pánové se pozdravili a řekli si několik zdvořilostí.
Pak bylo vojsko doprovázeno do blízkého chrámu s velkým dvorem uprostřed a umístěno v čistých a pohodlných místnostech okolo něho. Tam byly již sneseny zásoby pro hosty, kukuřičné chleby a maso připravené po domácím způsobu – trochu moc to tady koření, říkali vojáci –, zde byl také Cortésovi odevzdán kazikův bohatý dar zlatých šperků a látek.
Španělé, mužstvo i důstojníci, spali znamenitě, tentokrát zas po dlouhé době nežráni komáry a nedušeni jedovatostí bahenních plynů. Nespaly jen stráže a mužstvo u děl, namířených na vchod do dvora. Neboť Cortés věda, jak by se zachoval on, být hostitelem, nezanedbal nic z obranných prostředků proti nenadálému útoku. Vojákům také pod trestem smrti zakázal vzdalovati se bez dovolení z tábora.
Příštího jitra vykonal cempoalskému vladaři obřadnou návštěvu. Vpochodoval s padesáti muži do nádvoří jeho paláce. Vojsko zanechal venku a sám se dvěma toliko lidmi vešel dovnitř. Jedním z nich byl důstojník, druhá byla krásná doňa Marina.
Kazik a Cortés se posadili. A rozvinul se rozhovor, jehož počátek byl už obvyklý:
„Jsem poddaný velkého, za mořem sídlícího panovníka, který mě posílá, abych zde vyhladil nelidskou modloslužbu a zavedl uctívání pravého Boha.“
„Naši bohové, kteří nám dávají sluneční světlo a déšť, jsou pro nás dosti dobří,“ odpovídal otylý kazik. A pokračoval: „Také já jsem poddaný velkého panovníka, jehož město leží daleko odtud na jezeře pod horami. Je to přísný pán a trestá každé provinění nebo odpor, odvlékaje naše jinochy a dívky za oběti svým bohům.“
„Nic podobného trpět nebudu, jsem zde právě proto, abych odstranil zločiny a potrestal utlačovatele. Zůstanou-li mi Totonakové věrni, pomohu jim svrhnouti nenáviděné aztécké jho. Jak velká je vaše země a kolik máte vojska?“
„Přes třicet měst a vesnic. Můžeme postaviti do pole sto tisíc bojovníků,“ přestřeloval kazik. „Ale je ještě mnoho zemí v říši, které Aztéky stejně nenávidí jako my. Mezi námi a Tenochtitlánem žijí bojovní Tlascalci, kteří si vždy proti Aztékům uhájilisvůj samostatný stát. O vás víme velmi dobře, neboť zprávy o strašlivém vítězství u Tabasca došly až sem. Ale přec jen se bojíme přerušiti své vztahy k velkému Moctheuzomovi. Při nejnepatrnějším odporu se z hor na západě snesou jeho vojska jako vichřice, zabouří rovinami a odnesou náš nešťastný lid do otroctví nebo za oběti bohům.“
„Netřeba míti obav. Jediný Španěl vydá více než celý sbor Montezumova vojska. Jste-li zpraven o bitvě u Tabasca, víte to. Až se k vám vrátím, pohovoříme si o podrobnostech. Zejména bych rád viděl, které kmeny jsou ochotny jíti se mnou. Nepotřebuji spojenců,“ lhal také Cortés, „jde mi jen o to, abych dovedl rozlišovati přátele od nepřátel, a až zničím Montezumovu říši, abych ušetřil, čeho šetřiti jest slušno. Teď odcházím, abych v nedalekém přístavu prohlédl lodi a abych tam založil trvalé sídlo.“
Pánové ještě chvíli porozmlouvali, doňa Marina překládala. Pak se rozloučili.
Příštího jitra se vydala vojska na pochod do Chiahuiclanu, vzdáleného odtud asi dvacet čtyři kilometry, v jehož blízkosti kotvilo v objeveném přístavu španělské loďstvo. Ochotný kazik jim dal na cestu čtyři sta nosičů, silných mužů a vytrvalých chodců, jakých se zde používá k nošení břemen. Cesta je vedla krajinou stejně krásnou, jakou přišli do Cempoaly, ale před Chiahuiclanem, který jako pevnost ležel na skalnatém návrší, ovládaje záliv, jim zástupy lidu vstříc nepřišly. Obyvatelé uprchli a zůstalo jen patnáct předáků nejvznešenějších rodin. Ti je u bran vymřelého města uvítali květinami a kouřem kadidelnic. Ale Cortés Indiány upokojil. Poslal jich několik do okolí oznámit uprchlíkům, že se nemají čeho obávati. A za chvíli se opravdu první hloučky nesměle vracely.
Zatímco Cortés na velkém tržišti rozmlouval s předáky a zjišťoval, že všechna jejich svědectví potvrzují zprávy získané od Totonaků, a tedy i jeho smělé naděje, blížila se nosítka a v nich seděl otylý cempoalský kazik. Sestoupil a připojil se k rozmlouvajícím.
A náměstí se pomalu plnilo domorodci prohlížejícími si podivné cizince.
Ale pojednou postřehl Cortés mezi diváky rozruch. Jejich oči se odvrátily od Španělů a hleděly jedním směrem. Všichni byli zaraženi. Zřejmě se něčeho polekali. Také Cortés se ohlédl. Na tržiště přicházelo pět Indiánů provázených četným služebnictvem a to provázky na holích odhánělo od svých pánů létající hmyz a ovívalo je vějíři. Muži byli bohatě ustrojeni a ne ve zdejším kroji, v rukou nesli kytice květin, k nimž přičichávali, a jejich lesklé černé vlasy byly na temeni stočeny v uzel. Cortésovi a jeho vojsku věnovali jediný hrdý pohled a pak už kráčeli náměstím, jako by procházeli prostranstvím dokonale prázdným. A Cortés najednou viděl, že z celého hloučku zbyl jen sám s Marinou a jedním důstojníkem. Totonačtí náčelníci přeběhli k oněm pěti. Také cempoalský kazik. Provázeli je tržištěm, byli zmateni a snažili se je získat uctivostí.
„Kdo jsou ti lidé?“ ptal se Cortés Mariny.
Brzy to od obyvatelstva zvěděla. Byli to aztéčtí šlechtici. Přišli vybírat pro Montezumu daně.
Za chvíli se náčelníci vrátili ke Cortésovi. V jejich tvářích bylo zděšení. Ano, jsou to Montezumovi výběrčí daní, ale stalo se něco zlého. Jsou rozzlobeni, že město vítá bez císařova svolení cizince, a za pokutu žádají dvacet jinochů a dvacet dívek za oběť aztéckým bohům.
„Ovšem jim je nevydáte!“ zamračil se Cortés. „Výběrčí zatkněte a uvězněte!“
Pohlaváři byli na váhách. To by znamenalo otevřenou vzpouru proti Montezumovi, a s Cortésem nebylo posud ujednáno nic určitého. Jejich tváře byly rozpačité.
„Zatkněte je!“ křikl Cortés.
Poslechli ho. Sebrali nazdařbůh hlouček městských vojáků. Aztécké šlechtice přepadli. Spoutali jim provazy ruce i nohy a výběrčí hodili do vězení.
Ale neznali Cortése. Nemohli vědět, že při každémjeho projevu, i zdánlivě nejupřímnějším, je třeba počítati se lstí.
noci rozkázal Cortés několika svým vojákům, aby tajně vnikli do vězení, dva ze zajatců aby osvobodili a přivedli k němu.
Když si je v chrámovém pokoji za světla pochodně prohlédl, řekl jim:
„Jsem rozhořčen, jak nedůstojně se k vám Totonakové chovali. Poskytnu vám možnost útěku a ráno se pokusím osvobodit také vaše přátele. Žádám vás, abyste to oznámili svému císaři a ujistili ho velkou úctou, jakou k němu mají Španělé přes to, že je tak nevelkomyslně na pustém pobřeží div nenechal zahynouti hladem.“
Ještě téže noci dal dovésti oba Aztéky do přístavu a v člunu je poslal k pobřeží, kde by v bezpečí mohli čekat na své druhy.
Když ráno Chiahuiclanští zjistili, že dva z vězňů uprchli, chystali se zbývající tři popravit. Cortés to však zakázal. A prý pro jistotu, aby se nemohl útěk opakovat, poručil je dopraviti na jednu ze svých lodí. Ta je pak v noci odvezla na místo, kde byli očekáváni.
Tak dosáhl Cortés dvojího: zapletl Totonaky do vzpoury proti císaři, a protože už nemohli zpět, připoutal je k sobě; a Montezumu si zavázal. A učiniv to, jal se využívati vnitřních rozporů v mexické říši. Rozeslal z města po zemi posly, své i totonacké, aby vyprávěli, co se v Chiahuiclanu stalo, a aby vyzvali domorodce daně Montezumovi neplatit. Poslů však nebylo potřebí, neslýchanou zprávu o urážce mexického císaře rozneslo již služebnictvo pěti Montezumových výběrčích daní, rozprchlé po zatčení svých pánů po okolí. Ale novina měla účinek právě opačný, než věrní aztéčtí poddaní předpokládali, neboť lidé porobení, nelámajíce si v prvních chvílích hlavy následky a souvislostmi, mají vždy radost, ukáže-li někdo jejich utlačovatelům pěst, a neplatit daně jest heslo účinné. Do Chiahuiclanu se hrnul celý kraj atoužil spatřiti zázračné cizince, kteří způsobili takovou změnu. Nesou jim opravdu svobodu? Ulice se plnily a nadšení v nich rostlo. Je to skutečně konec aztécké tyranie? Pověsti se potvrzovaly a nejsmělejší naděje se proměňovaly v jistotu.
Totonačtí předáci konali v kazikově paláci porady. Byli mezi nimi také lidé opatrní, znepokojení tím, co se stalo: boháči, bojící se o svůj majetek, bázlivci, odmítaní ctižádostivci a ti, kdož v poníženosti hledali prospěch. Někdo, kdo by dovedl předvídati další vývoj věcí, mezi nimi ještě býti nemohl. Navrhovali, aby bylo k Montezumovi vypraveno poselstvo s projevem oddanosti i rozhořčení a s pokorným dotazem, jak zločin smýti. Ale hlas opatrných byl zavalen a udušen vlnou všeobecného nadšení. Boj proti Montezumovi! Chopte se příležitosti! Zpátky už není možno! •To zůstalo heslem.
A velitel politicky využil nadšení dříve, než počalo opadat. Dal sobě a španělskému králi uspořádat holdovací projev. Totonačtí předáci jeden po druhém přísahali věrnost a svěřovali se do ochrany Španělů. A Godoy, královský pověřenec, to svědomitě zapsal do listiny.
Cortés, potopiv Totonaky hluboko do vzpoury proti císaři, přešel k provádění dalšího bodu svého plánu. Jal se budovati Villu Ricu de Vera Cruz. Přístav ležel jen tři kilometry od Chiahuiclanu. Vrchní velitel určil, kudy půjdou hradby nového města, kde budou tvrze, kam se postaví kostel, vládní dům, skladiště obilí. Ochotní domorodci nosili kmeny, kámen, jíl, cihly sušené na slunci a žádné ze zdravých rukou nezůstalo nevyužito. Za nemnoho neděl stálo na velké, úrodné, slunné rovině Bohaté město pravého kříže. Neodpovídalo sice dosud svému honosnému jménu, ale účelu, k němuž bylo založeno, vyhovovalo dokonale. Bylo pevností dosti silnou, aby udržovalo kraj v poslušnosti, bylo válečným i obchodním přístavem, opěrným bodem, východiskem vojenských operací, skladištěm válečných potřeb, místem odpočinku prochoré a nezpůsobilé pro službu v poli. A bude hlavním městem budoucí španělské moci. Cortés na ně hleděl s hrdým uspokojením.
Také Totonakové se radovali: pod touto mocnou záštitou budou žiti bezpečně! Neboť totonacké oči nemohly ještě vidět dále, než kam právě dohlédly.
| 
Dobyvatel: Information and licence 