Sbohem, živote!
Modlitbou u mrtvého přítele vlastně končí příběh velkého uchvatitele Hernanda Cortése. Neboť to málo, co ještě zbývá, je spíše věc několika dat dějepiscových než vyprávění.
Nebyly to poslední doušky dobrého vína, které pil v rabidském klášteře. V cínové konvici ještě maličko zůstalo. Ne o mnoho více, než kolik stačí přikrýti dno nalévaného poháru.
Císař přijal v Toledu Cortése velmi milostivě, a když místodržitel poklekl, aby podle ceremoniálu svému pánovi políbil ruku, Karel ho pozdvihl. Mnoho se vyptával na jeho objevy, zajímal se o to, jak nejúčelněji zařídit správu v koloniích, a opravdu svůj panovničí slib, že se Cortésovi odmění, splnil. Jmenoval ho markýzem z Údolí oaxackého.
Byla-li to past, do které se dal markýz vlákati, velmi se podobala divu Tenochtitlánu, překrásné kleci z bambusu a ze zlata, ve které císař Montezuma chovával své ptactvo. Cortés se svým dvorem se usídlil v Toledu, obklopil se nádherou a na dvorních slavnostech se objevoval po boku císařově.
„Co chce ten acuánský písařík? Vévodkyni?“ ptal se kdysi na Kubě don Diego, když ho přemlouval, aby se oženil s Catalinou Juarezovou. Ano, Cortés získal také dceru vévodovu. Byla to neť vévody bejarského, přítele, ochránce a věřitele Cortésova otce, mladičká doňa Juana de Zuniga, dáma skoro o čtvrt století mladší než čtyřiačtyřicetiletý, šedivějící už markýz. Svatebním darem jí Cortés dal dva nejkrásnější smaragdy své sbírky, nádherné kameny stejné velikosti a lesku, spjaté zlatým řetízkem v náhrdelník.
Netaktnost, kterou samovládce, mezi divochy poněkud zbarbarštělý, dělati neměl. Neboť dvorní ples, kterého se markýza z Údolí oaxackého účastnila, navštívila i německá císařovna v čelence s velkým smaragdem, darem také Cortésovým, a když přísným pohledem, poněkud delším, aby ve společnosti nevzbudil pozornost, zjistila, že markýzin skvost je větší a krásnější než její, od obřadně se klanějící doni Juany indignovaně se odvrátila a ze slavnosti odešla dříve, než bylo obvyklé.
Pak císař zas odjel do Němec.
A právě tehdy počal pracovati mučicí nástroj, nenápadně zprvu, ale každým posunutím stínu na slunečních hodinách bolestněji: čas, v němž se Karel jeho rádcové vyznali tak dokonale.
Míjely týdny. Minulo několik měsíců.
„Jaká má Jeho císařská Milost se mnou úmysly?“ ptával se hodnostářů, kteří odjížděli ke dvoru do Německa, nebo se odtamtud vraceli. „A kdy mě odešle zpět do Nového Španělska?“
„Copak, markýzi?“ odpovídali mu. „Nelíbí se vám u nás? A jaké plány s vámi má Jeho císařská Milost, arci nevíme. Je vám přec známo, že ceremoniál přísně zakazuje zahajovat s císařem rozhovory o něčem, na co se netázal. Nebo se divíte, že Jeho císařská Milost při svých nesmírných starostech pozapomněla? Až zas přijede do Kastilska, poproste, abyste se směl objevit na nějaké slavnosti, snad si vzpomene a osloví vás.“
Minul plný rok. Cortés čekal. Karel ve Španělsku býval i nebýval.
Uplynulo více než půldruhého roku. Markýz z Údolí oaxackého počínal zastavovati šperky a omezovat svůj dvůr.
Ale dočkal se přec.
Neboť vévoda bejarský byl muž mocný, o pohybech dvora vždy dobře zpravený, a když se Karel chystal na krátkou návštěvu do Španělska, aby s grandy jednal o novou půjčku, předem poprosil o slyšení. Svým, nikoli Cortésovým jménem. Příležitost politicky zajisté výhodná, šlo o peníze, a císařovi biskupové, opati a říšská hrabata mohli těžko doporučovat, aby pán tak vlivný byl odmítán.
Ve Španělsku byl vévoda bejarský císařem přijat.
Stalo se tak za deštivého dne v šeré komnatě, kam olovem oblité puklice skla propouštěly jen rozptýlené světlo, a poněvadž černě oděný panovník seděl za stolem zády k oknu a rádcové kolem vrhali na něho také stín, neviděl prosebník před ním stojící mnohem více než z polotmy vystupující zlaté rouno. Přednesl svou prosbu.
Strnulost, ticho a šero ho vyslechly.
„Až uznáme za dobré,“ ozval se za chvíli studený hlas, ale ozval se až za chvíli, „smí se markýz na své mexické statky vrátit. Ale vaší prosbě, aby byl znova jmenován místodržitelem Nového Španělska, nevyhovíme. Dáme mu však příležitost objevovati nové země. El Dorado dosud nalezeno nebylo.“
Audience byla skončena.
Z císařových slov není odvolání.
Cortés se do Anahuacu vrátil po nepřítomnosti více než dvouleté.
Nalezl zemi zcela změněnou, neboť také na druhém břehu pracoval čas v Karlově žoldu úspěšně. Našel jinou vládu, správu jinou, vojsko v jiných rukách, mnoho neznámých lidí z Haiti, Španělska
Německa, a kteří tu zůstali staří, byli jeho nepřátelé. A viděl, že téměř všechna politická i správní opatření tu zřízená jsou ta, k nimž Karlovi radil při prvním jejich setkání. A ještě tu něco na Cortése čekalo. Rozkaz. Markýzovi z Údolí oaxackého se zakazuje kdykoli se přibližovati k hlavnímu městu na vzdálenost menší, než je šedesát kilometrů. Rozkaz nikoli císařův. Císařovnin. Aby ani Cortés ani doňa Juana nemohli být na pochybách, kdo jej vydává a proč.
Cortés se ženou se přestěhoval na své statky na druhé straně jezera.
Podnikl ještě několik výprav. Zeměpisně úspěšných, hospodářsky pro něho zhoubných. Ale Cortés chtěl, umínil si, musil. Stůj co stůj! Znova dobýt, ukázat sobě i jiným! Jenže taková vypjatá vůle dovede kolem sebe jen bít, běhat v kruhu, divoce vyskakovat a dopadati stále na místo odrazu. El Dorado nenašel. Protože žádné není. Protože bylo jen horečným snem mořeplavců. Zadlužil se a prodal většinu šperků své ženy.
Do Španělska se po letech vrátil. Přes tři roky tam vedl vleklé spory o peníze, o tři sta tisíc zlatých kastellanů, které ho stály výpravy do Hondurasu, Panamy, Guatemaly, Kalifornie a k oběma oceánům. Spory marné, neboť v kancelářích ho sice zdvořile přijímali, posazovali ho na čestná křesla, ale v jakém stadiu jeho procesy a žádosti jsou, o tom věděli stejně tak málo jako on. Hernanda Cortése už nikdo nepotřeboval.
Ve Španělsku ho potkala poslední velká nehoda jeho života. Účastnil se výpravy proti Alžíru, pirátskému hnízdu, ale loď, po níž se plavil, v bouři ztroskotala, a on zachrániv se plováním zjistil, že ztratil drahocenný šperk, majetek manželčin, který uschovával pro budoucí naděje a pro dobu svrchované potřeby: dva smaragdy neobvyklé velikosti a krásy, spojené zlatým řetízkem v náhrdelník, týž, který v německé císařovně vzbudil tolik zloby. Byl to lup z aztéckého chrámu.
Teď, nemaje nic, na čem by ještě lpěl, mohl odejít.
Zemřel v peněžních starostech ve vsi Castilleja de la Cuesta blíže Sevilly roku 1547 ve věku šedesáti tří let.
Ve svém posledním listě, odeslaném císaři Karlovi dvacet šest měsíců před svou smrtí, píše:
„Doufal jsem, že mi mé těžké mládí jednou zajistí pro pokročilá stáří klid. Čtyřicet let svého života jsem málo spal, špatně se stravoval a stále jsem měl po boku zbraň. Nedbal jsem osobního nebezpečí a svého jmění jsem použil k tomu, abych prozkoumal vzdálené a neznámé země, abych všude rozšířil jméno svého panovníka a abych pod jeho žezlo podrobil mnoho velkých a mocných národů. Všechno to jsem vykonal nejen bez jakékoli pomoci z domoviny, nýbrž přes všechny překážky kladené mi v cestu mými soky a nepřáteli, žíznícími jako pijavice po mé krvi. Nyní jsem stár, chorobný a tísněn dluhy. Bylo by lépe, kdybych byl štědré úmysly svého pána, vyplývající z jeho slíbených darování, nikdy nepoznal, neboť bych se byl věnoval péči o své statky a nemusil jsem, jako nyní, příti se s úředníky koruny, proti nimž je obrana těžší než dobývání zemí na nepřátelích. Prosím Vaši císařskou Milost, aby rozkázala Indické radě a ostatním soudním dvorům, které jsou o mých přích zpraveny, o sporných věcech konečně rozhodnout, neboť jsem příliš stár, abych se jako tulák potloukal po světě, a lépe by mi slušelo tráviti krátký zbytek života doma, uzavříti své účty s nebem a starati se více o spásu své duše než o svůj majetek.“
Psaní, na které nikdy nedošla odpověď.
|
Dobyvatel: Information and licence 