Sbohem, slávo!
Karel, zamračený mladík v černém sametu a na něm s leskem zlatého rouna, se učil vládnout. Naučil se. Jak by také ne při tolika dobrých učitelích, biskupech, opatech, prelátech, kancléřích, říšských hrabatech, mužích znalých umění řídit svět a všech úskoků, kterých Je k tomu potřebí.
Věc s Cortésem třeba už jednou skoncovat, usuzuje císař. Nelze se zabývat stále jen jím. Není už sám, kdo kořistí z Kolumbova dědictví, noví lidé objevují nové kraje, Karlova říše, v níž nikdy nezapadá slunce, stala se už úslovím, svět se neslýchaně zvětšil a s jeho růstem se vynořuje sta nových problémů. Ale středem světa zůstává a vždy zůstane Německo a z boží milosti císař, na kterého je složena odpovědnost za Kristovu církev a za habsburský rod, předurčený ovládat kotouč země. Starostí v Evropě je mnoho. V Německu podrývají skálu Petrovu a žulový sloup habsburského domu protestanti, pana bratra Ferdinanda, od nedávna krále českého a uherského, ohrožuje nevěřící Turek, husitští čeští kacíři nejsou posud přemoženi a s poraženým křivopřísežníkem Františkem francouzským jsou potíže nové a stálé. Není kdy hlídat Cortése! Nechali jsme ho příliš vyrůst, a to není nikdy říši zdrávo. Karel sice nedovede odhadnouti, kolik procent z žalob na místodržitele obstojí, zda osmdesát či jenom pět, těch pět by na popravčí meč stačilo dokonale, dobře zná léčky, jaké dovedou pánové rozestřít, jde-li o lapení soka, je si také vědom zásluh Cortésových i užitečnosti jeho peněz, které teď docházejí pravidelněji, ale přes to přese všechno: za situace, jaká v Evropě je, není možno trpět, aby trůn a císaře ohrožovalo nebezpečí i ze západu nebo třeba jen jeho stín! Cortés musí jít! V tom jsou říšský kancléř, říšští radové a komoří s Jeho císařskou Milostí zajedno. Jde jen o to, jak provést odsunutí muže, jehož jménem se ozývá celý svět, bez rozruchu v říši, bez posílení vnitřního nepřítele a bez nového rozvíření staré klevety o proradnosti a nevděčnosti Habsburků. Také na tom se rádcové s císařem shodli. Promoveatur et amoveatur! Budiž povýšen a odstraněn.
Karel dal napsati Cortésovi list plný laskavosti a blahovůle. Zval ho k sobě, aby se s ním poradil o správě indických kolonií a aby se svému místodržiteli odměnil.
To byl první krok strategického plánu proti Cortésovi. Vypracováním jeho taktických podrobností byli pověřeni říšští radové a komoří. A ti, když podvečer z porad v přetopených kancelářích vycházeli v průvodu luceren svých písařů do sněžení německé zimy, ještě na ulici, halíce se do vydřích a kuních kožichů, mnoho rokovali, a odskočivše si před večeří na konvici rýnského, krčili nad jasanovými stoly hospody rameny, vrásčili koutky úst a bručeli svá snad, sotva, asi ne. A všechna ta slova se týkala otázky, naběhne-li ta mazaná mexická liška do osidla tak patrného. Byla by hloupost předpokládat, že o těch horách žalob na sebe neví; a že si nedovede představit, co by Jeho Milost císař s ním udělati chtěl a co za dané situace může. Kolik je vlastně těch chytráctví, tahů a protitahů, kterými se ovládá svět, a je mezi nimi jediný, jehož by byl Cortés při svém mexickém tažení sám nepoužil? Směšné, pánové, každý lajtnant a každý lepší písař to uměníčko znají. Proč by tedy císařovy výzvy uposlechl? Toť se rozumí: vymluví se, protože také on ví, jakou zbraní je hospodárné užívání času. Leda že by se starému rváči před jménem císař posvátnou hrůzou rozklepala kolena. Leda by už neznal hodiny, leda by už nedovedl čekat, a jako mladý zajíc hledal s rozbušeným srdcem rozhodnutí teď, hned.
Říšští radové sedí v panském pokojíku hospody, u krbu praskajícího dubovými poleny, ulévají z cínových konvic do pohárů víno, utírají si kníry a vrásčí čela. Co si dovedli vymyslit, už si vymyslili. Psali na Haiti, na Kubu také, dali nejpřísnější rozkazy, neuposlechne-li Cortés císařovy výzvy, aby byl zatčen a do Evropy dopraven mocí; ale věřit, že Haiti a Kuba mohou vésti proti Mexiku válku… nu! Zakázali v Německu a ve Španělsku všem tiskařům uveřejňovati Cortésovy listy a vydávat o jeho objevech knížky; ale to asi nebude nic platné. Nařídili přístavním úřadům, aby kromě pošty státní všechnu ostatní prohlížely; ale vědí předem, najde-li se v ní něco od Cortése, že to bude chytrácké psaní některému evropskému příteli o velké cti, které se mu dostalo císařovým pozváním, o neskonalé lítosti, že mu nebude možno pokleknouti před králem, protože právě teď… a tak dále… Nu, pojďte k večeři, pánové, ženy čekají s jídlem. Nezbývá leč půl roku vyčkat.
Ale Cortés do léčky vběhl.
Proč? Z únavy? Z touhy po rozhodnutí? Ze stesku po domovině? Z domnění, že jemu, Hernandu Cortésovi, se neodváží nikdo ublížit? Snad pro to pro všechno dohromady.
Ale když už slovo ublížení bylo vyřčeno, netřeba si při něm hned představovati popravčí lešení s katem v červené kápi a s davy lidu na náměstí, ani smrt v žaláři na mučidlech nebo rozpálenými kleštěmi; na konjunkci místodržitelovy životní hvězdy se přec nějakým lidským zásahem nic měniti nedá a na firmamentu je napsáno, že Cortés bude žíti ještě mnoho let. Ale lidé si dovedli vymysliti trápení duchaplnější, než jsou ona klackovitě barbarská: zajímavější, abstraktnější. A jedno z nejúčinnějších je mučení časem.
Cortés se do Španělska vypravil s nádherou opravdového velmože.
jeho družině byl přítel Sandoval a přední hidalgové vojska, vezl s sebou syna Maxixcova, loutkového krále tlascalského, a jednoho ze zbylých synů Montezumových s jejich pestrými průvody, dal do klecí a chlévů nalodit ukázky zámořských zvířat a ptáků, vezl mnoho uměleckých předmětů ze zlata, ze stříbra a z drahých kamenů, balíky látek, gobelínů a plášťů z peří rajčího, papouščího i kolibřího. Pro papeže a císaře dary. Svatému otci pro srdce potěšení skupinu komediantů, tanečníků a šašků, kteří dovedou kousky v Evropě dosud nevídané. Jeho císařské Milosti dar hmotnější: košík drahokamů a mezi nimi několik smaragdů neobyčejné velikosti a lesku, ryzího zlata za dvě stě tisíc peset a tisíc pět set hřiven stříbra. Tak obtížen poklady a nádherou, přešel Kordillery a sestoupil do přístavu villarického.
Ale jaká zpráva ho tam očekávala! Přivezla ji z Haiti právě loď.
Číhal tu na něho Guatemozinův démon, aby na rozhraní Anahuacu a moře, a dříve než Cortése propustí, zasadil mu ještě jednu ránu? Nebo to bylo varování nebes: „Nejezdi, Hernando!?“
Po slavnostním přivítání před branami Villy Ricy přejal od důstojníka psaní. Bylo od vévody bejarského. Roztrhl obálku a očima je přeletěl. Otec zemřel!
Don Martin je mrtev… Opakuje si to jako v polobdění.
Ale jde se svou svitou k vládní budově, drží nedočtený list v ruce a odmlčel se jen na vteřiny. Nechce žádné projevy soustrasti. Psaní zasouvá do kapsy. Ale že je má, ví po celou cestu, ví to při rozmluvě s důstojníky, kterým udílí poslední rozkazy. Kterak by to také nevěděl? Nemyslí přec na jiného. Jak zemřel otec?
Soustrastný list vévody bejarského si celý přečetl teprve ve vládní budově uprostřed bavících se důstojníků. Díky bohu! Otec zemřel klidně a vzpomínaje na syna.
Odjezd místodržitele Nového Španělska byl slavnostní a před tváří celé villarické posádky.
Kdy na vzpomínky bylo teprve na lodi. Ta smutně bílá smrt starce, jehož předvčerejší podobu si ani představit nedovede a s nímž přec jen po celou tu dlouhou dobu žil, na něho plnou dlaní sáhla teprve teď, kdy za obzorem zmizel poslední proužek země, on přechází po palubě a nevidí, jen cítí poušť vod pod sebou a poušť mraků nad sebou. A v sobě. A tu už nevyplní nikdy nic. A poznává, že se nevypravil do Španělska kvůli králi a že se nedal oklamati úskokem tak prostomyslným, že ho do vlasti hnala touha po otci, aby ho mohl obejmout, políbit a ukázat mu svou slávu. To psaní od císaře bylo jen podnět docela vnější, již čtyři roky prahne podívat se domů. Což psal-li do Španělska své listy čtené v celé Evropě, byly určeny někomu jinému než otci, dobýval-li velkých říší, činil tak pro jiného, než aby se pochlubil otci, získával-li bohatství a hodnosti, neměl se o tom dověděti nejprve otec? On a Velázquez. Hernando Cortés toužil vždy po slávě, již od dob, kdy si na studentském slamníku vymýšlel špatné básničky, kdy se opíjel, rval v soubojích a lezl za slečnami na zeď, ale tu pravou ctižádost, tu žíznivou a neuhasitelnou, tu sžírnou, všeho schopnou, nejlepšího i nejhoršího, měl jen před dvěma lidmi: před otcem a před Velázquezem. Před otcem pro své hanebné mládí. Před donem Diegem pro pocit nepřiznání vděčnosti, zatlačované, nenáviděné, která však přesto zemře až s ním. A Cortés, jak se opírá o zábradlí a hledí do neurčitého daleka, si vzpomíná na dobu po svém triumfu, kdy ho došla zpráva o Velázquezově smrti a kdy chtěl jako při gladiátorských zápasech obrátit palec k zemi a znova říci „tak!“, ale jak se mu překlápěný palec zvolna vztyčoval a místodržitel Nového Španělska se dlouze zadíval do prázdna a měl pocit podobný tomu dnešnímu: prázdnoty a stýskání. Teď jsou oba mrtvi. Otec i don Diego. Co si počne se svou slávou? A co si počne s pouští ve svém srdci?
Má potřebu nějaké činnosti, alespoň pohybu, odpoutává oči od prázdnoty a sestupuje do podpalubí.
Sandoval poněkud churaví a jde ho navštívit. A jemu jedinému sděluje svou smutnou zprávu. Mezi oblaky a mořem pluje loď k evropským břehům. Za místo přistání určil místodržitel malý přístav palloský, ten se k uvítání velkého dobyvatele hodí vzpomínkou a přirovnáním, neboť tam před pětatřiceti lety po své objevitelské cestě zakotvil také Kolumbus.
Loď se každým dnem přibližuje k domovině. Ještě čtrnáct dní, teď ještě týden, popřeje-li svatý Mikuláš dobrý vítr, teď možná že jen dva dny, a už volá lodník ze strážního koše: „Země na obzoru!“ Jsme doma! Vojáci vybíhají na palubu. Co nabíráš k moldánkám, starý mazáku? Ještě nikdy jsi neviděl uzounkou čárku na obzoru, která se jmenuje země? Nebo tě mrzí, že ti nepřicházejí naproti vaši? Nu, neposmrkávej, stará vojno, jako tenkrát před pětadvaceti lety, když jsi stál na zádi | plachetnice, máma s tvým děvčetem si za přístavní| mi kůly vytíraly klouby oči a ty jsi sliboval, že se brzy vrátíš a přivezeš jim pytel zlata! Nebo krabíš bradu pro ty, kteří zůstali u Tabasca, v soutěskách Tlascaly, v ulicích Tenochtitlánu, na hrázi noche triste, u Otumby a v bažinách honduraského pralesa? To jsme, milý brachu, měli poprosit doňu, aby nás vzala do kuchyně za pernikáře, a ne utíkat za moře k vojákům. Ostatně hýbej se od té podívané! Neslyšíš, že už na nás křičí, abychom se šli hodit do parády?
Podivné! Už je vidět přístav.
Ale proč tam neutíkají lidé, aby přivítali nového Kolumba? V chudém přístavu stojí tři plachetní čluny, na břehu se vyhřívá v jarním slunci několik plavců, okolo rozeschlých kocábek se v písku honí kluci a na kůl v moři si vylezl výrostek a chytá na udici ryby. A Cortésův koráb přec musí vidět už dávno, teď snad na stožáru i jeho sametovou vlajku, slavný červený kříž v černém poli.
Místodržitel Nového Španělska hledí z přídě, a protože se násilně snaží zachovávati klid, vypadal by zas jako socha, kdyby mu nebyly na spáncích vyskočily žíly, které jeho vojáci tak dobře znají. Zadržují mu jeho listy! Lotři! Buď na Haiti nebo tady v Evropě! Nedá se přec předpokládat, že lodi, jimiž oznamoval svůj příjezd a pravděpodobnou jeho dobu, všechny ztroskotaly! Ale co z té skutečnosti vyvodit? Octl se snad v pasti?
Cortés dává vyloďovat.
Jeho jméno, indiánská knížata a jejich barevné průvody budí pozornost, a městečko se trousí do přístavu.
Zamračený Cortés se vyptává. Ne, nic není známo. Žádný posel tu nebyl. Ano, král je ve Španělsku.
Když odvádějí Gonzala Sandovala, rozpáleného horečkou, na ubohou hospodu a do nečistého pokoje, polotemného, s tlustými zdmi a studeného v tenhle krásný květnový den, jde Cortés s ním.
„Odpočiňte si, drahý Gonzalo, lékaře vám nechávám tady. Přestěhujeme se do Rabidy a pošleme si pro vás. Kdybyste cokoli potřeboval, vzkažte. Pěkně nás vítají ve vlasti, viďte, Gonzalo!“
Výprava odpochodovala do rabidského kláštera.
Otec kvardián i mniši ji přijali slavnostně a jak se sluší muži tak znamenitému.
Ale ani z nich nikdo nic nevěděl.
Teprve tam jako by se byl Cortés octl doma. Ošklivý dojem z Pallosu byl zapomenut.
Ozvučné klášterní chodby s pachem čerstvého vápna, dohořelých voskových svící a se sotva znatelným nádechem kadidla se ho dotkly důvěrnou známostí a hladká cela, ve které spal s blaženým pocitem salamanského studenta po jakžtakž složené zkoušce, ho ráno svou bělí probudila do jitra svěžího jako pramen. Se svou družinou se účastnil ranní mše, vyzpovídal se, přijímal a modlil se s chlapeckou důvěřivostí. Pak se zavřel do mnišské cely a psal a dával opisovati listy králi a svým přátelům, pečlivě dbaje, aby listy panovníkovi byly kuriálně uctivé, ale přitom sebevědomé a nikde neprozrazovaly vnitřní nejistotu. A zbaviv se této práce jako protivné domácí úlohy, rozhodl se, teď už se nedat ničím vyrušovat, zapomenout na dvůr, císaře
Pallos, vymazat z mysli Nové Španělsko a čtvrt století, před kterým z tohoto starého na podloudnické lodi odjížděl, čerpat hlubokými záběry vzduch vlasti, chutnat na jazyku květnové slunce a čichat vůni růží, laskavou, měkkou a zcela jinou, než je jedovatá orchidejí.
Ranní vyjížďky koňmo jsou půvabné samotou a vzpomínkami a rozhovory s páterem kvardiánem v příjemně stinných ambitech poučné. Cortés se dovídá mnoho podrobností o komplikacích v Evropě, o nebezpečí, které hrozí křesťanstvu od německých protestantů, o šťastném sňatku Ferdinanda rakouského s českou princeznou, měnícím celý obraz Evropy a nesoucím slávu Habsburků, a tedy i svaté církve, vysoko nad věhlas Alexandrů a Caesarů, o Svatém otci, o Turkovi a znova o lotrovi Lutrovi a jeho hádáních s vtipným doktorem Eckem.
„jaké štěstí a jak nesmírná zásluha, Vaše Milosti, že jste objevil tu požehnanou zemi. Indie to ovšem není, ta leží na opačné straně kotouče světa, a pokládám v jistém smyslu za rouhání, že se trpí, aby se jí říkalo Indie. Ale co by si v budoucnosti Evropa bez Ameriky počala? Je vám tam na druhé straně známo, že Středozemní moře úplně ovládl Turek, obchod s opravdovou Indií a východem že je zničen, Benátky a severní Itálie že jdou do pomalé zkázy a všechno bohatství od vás že teď půjde přes Španělsko? A je si Vaše Milost vědoma, jaké hospodářské přesuny a politické změny to bude mít vzápětí?“ Věru, voják Cortés si to plně počíná ujasňovati teprve v této chvíli. Je to milé slyšet, ale přemýšlet o tom bude až později. Teď nechce ani poslouchat, ani mluvit o sobě, neboť jediné, co by ho mohlo osobně zajímat, je vztah dvora k němu, a o tom, to už je zřejmé, neví páter kvardián pranic. Teď Cortés lační po novinkách. A hostitel mu jich z obou rukávů hábitu iako z Cereřina rohu vysypává spousty.
Ale nejrozkošnější z rabidského pobytu jsou přece jen večery. Družné večeře v refektáři, pod křížem, tím skutečným, pravým křížem, staletí starým, zčernalým, jen na Kristových nohách leskle olíbaným do barvy dřeva. Zde cítí Cortés každou žilkou, každým nervem, že je zas doma a mezi svými. Jen ti dva chocholatí panáci mu tam vadí, zrádcové svého národa, kteří svou nesnesitelnou výslovností odříkávají společnou modlitbu před jídlem a jednoslabičně odpovídají na pouze zdvořilé otázky mnichů. Ale netřeba si jich všímat. Salát s olivovým olejem je velkolepý a sůl domoviny jiná i ryba z našich řek, drůbež z našich humen a perník s medem od našich včel, a víno klouzá po jazyku jako ono dobré z Káně Galilejské. A když réva oteplí hlavy a srdce, zní refektářem smích hluboký i vysoký, pisklavý, dunivý, klokotavý, kokrhavý, ale vždy upřímně a křesťansky veselý, jaký by ti divoši tam na druhé straně a tihle dva kohouti nikdy ze sebe nedostali. Cortésovi je blaze. Jen ať posel ode dvora ještě dlouho nepřijíždí!
Čtvrtého dne přijel jiný. Z Pallosu.
„Vaše Milosti, don Gonzalo Sandoval umírá.“
Jako by ho byl někdo vyrazil ze sna. Zbledl.
Vyběhl z klášterní zahrady, nepodav ani páteru kvardiánovi ruku. Dal osedlat koně. Vyskočil na něho a zvíře hnal.
Kůň letí rovinou.
Ale koně není možno bodati stále do trysku, i když má jezdec vzdálený pocit ploché jezerní hladiny a divoké jízdy tam, kde útočí ječící a bubnující Indiáni a kde je třeba rychle pomoci. Teprve zmírněným klusem zpoceného zvířete a při pohledu na obilí kolem a na vinice na pahorcích si místodržitel uvědomuje, že to jen mysl se svezla do kolejí vyjetých celým desetiletím a že je na jiném břehu. Tamten je plochý a jeho vlhký písek je rozťapán bosýma nohama divochů. Mezi oběma je moře, po jehož pustotě jedeš týdny a nevidíš leč zvlněnou hladinu pod sebou, nad hlavou oblaka a před sebou nekonečnédny. Tam na tom dalekém břehu na něho čekala smrt. Otcova. Na shledanou, Hernando, mu řekla. A tady mu praví: vítám tě, Hernando! Je to táž smrt? Či nějaká jiná? Nebo smrt vůbec, která v této chvíli na sebe bere podobu podivně prosvětlené cejby, rozkládající se daleko přes pěšinu a s větvemi silnými jako lidský trup? Cortésovy paty nevědomky zesilují tlak na koňovy slabiny. Zahání představu stromu. Gonzalo umírá!! A vtom již vší silou vbodává zvířeti ostruhy. Kůň se vzepne a dopadá velkým skokem k zemi. Cortésovou myslí ještě zavlaje Marinin šat. A něco jako mrtvá tvář Catalinina. Kůň letí.
Zastihl přítele ještě naživu. V šerém pokojíku s tlustými kamennými zdmi. Z jediné židle vstal lékař.
Umírající Sandoval, vyburcovaný k poslední vteřině vědomí hlučnými kroky, které sem vpadly, otevřel oči a ty se zastavily na očích Cortésových. Jeho rty něco zašeptaly. Snad to bylo: „Don Hernando!“ Ale mohlo to být také něco jiného. Víčka se zas zavřela.
Zhasl v místodržitelově přítomnosti.
Poslední muž, kterého měl Cortés rád. Všichni, k nimž ho poutal silný cit, byli mrtvi. Otec, Sandoval, Velázquez de Leon, Marina, i když ne doslovně. Také všichni jeho slavní nepřátelé zemřeli. Montezuma, Cuicuitza, Xicotencatl, Guatemozin, don Diego, Fonesca. A co zbývá, je havěť, hmyz, komáři, kterých zaplácneš po padesáti na hřbetech rukou, sto v zátylku a jiné sto na čele a na boltcích a jichž v hejnu kolem neubývá.
„Sbohem, mladý přítelil“
Stojí za to, tak docela sám začínat nový život? A může ještě něco dát?
„Sbohem, poslední můj člověče!“
Ne, viděli jsme příliš mnoho mrtvých, svých i cizích, nebudu plakat, Gonzalo, třeba z vnitra dorážejí na hrudník dusivé vlny; ale toužil-li jsem kdypo prsou, o něž bych se nestyděl opříti hlavu, je to nyní.
„Kristus tě přijmi mezi své, Gonzalo!“
Byl jsi nejstatečnější ze statečných, prostý, upřímný, v mravech a oděvu nehonosný, zlato ti bylo ničím, kříž a čest vším. Rozuměl jsi věku, do kterého nás postavil Bůh, abychom mu sloužili. Také já jsem byl statečný, ale boží úmysly jsem nepochopil. Příliš jsem hřešil, a kromě lenosti žádný z hlavních hříchů mi nebyl cizí. Domníval jsem se, že je to lakomství, pro něž se Bůh ode mne odvrátil, ale je to pýcha. Pýcha, pro kterou jsem zapomněl, že to není století jen naše, že už před námi poslal své vyvolené, aby rozšířili Jeho slávu, po nás že přijdou jiní a znova opět noví, a tak až do soudného dne. Ze jsme tu jen na tu chvíli, pro kterou nás doba potřebuje, a ukážeme-li se už neprospěšnými, že nás upustí jako přezrálý plod. Teď nezbývá, leč odpykat si všechny své hříchy. A toho se bojím, Gonzalo. Velmi se bojím.
Cortés usedl na židli, ze které při jeho příchodu vstal lékař. Hleděl na tvář mrtvého, barvou podobnou voskovici rabidského kláštera, s níž byl sdechnut plamínek.
„Můj bojovníku, v jedenatřiceti letech moudřejší než já!“
Proč mi tohle všechno říkáš až nyní? A věděl-li jsi to, proč jsi nemluvil, dokud jsi žil? Nebyla to tvá povinnost k veliteli, vojáku? Tak mnoho bych chtěl od tebe ještě slyšet, ty moudrý. Kdy ode mne odstoupila boží ruka a nechala mě svážet se dolů? Byla to cesta do Hondurasu? Cejbový strom? Zapuzená Marina? Bylo to už dávno předtím, když jsem dokonal to, co jsem měl a dovedl? Alespoň na tři otázky kdybys mi odpověděl: stojí za to žít? A nemusí být to, co ještě může přijít, jen almužnou, neochotně vystrkávanou propuštěnému služebníkovi? A nebyly tři rozkošné rabidské dny posledními doušky dobrého vína, které mi bylo dovoleno pít?
Neodpovídáš… Bude tu smutno bez tebe, Gonzalo! Smutno a pusto.
Bojím se. Mám-li kousek naděje, jest jen jediná. Nejsvětější Panna ví, že jsem sloužil věrně, nadšeně a s celou duší. Ví, že jsem měl ctnost největší a jedinou, kterou může míti muž a bojovník: že jsem byl statečný. Připomeň jí to v této chvíli, Gonzalo! Děj se vůle Páně! Svatá Maria, matko boží, pros za mne hříšného!
Cortés poklekl u hlavy mrtvého.
Dlouhým čekáním znuděný doktor, zaslechnuv slabý úder kolena o zem, rychle se obrátil od okna. Ale když viděl, že se místodržitel modlí, zas se k němu otočil zády a věnoval se slepicím a dvorku, oblitému květnovým sluncem.
|
Dobyvatel: Information and licence 