This is an archive copy of wikilivres.ca as of 18 February 2017 (from the WikiTeam dump). The original site is closed.

Dobyvatel/Světlo na pyramidě

Free texts and images.
Jump to navigation Jump to search

◄ Admirál Dobyvatel
Světlo na pyramidě
written by Ivan Olbracht
Nedobré zprávy ►
Dobyvatel: Information and licence


Světlo na pyramidě


Brzy po prvním listu a ještě před návratem Olmedovým přibyl do Mexika posel s další Sandovalovou zprávou. Po výslechu indiánských preběhlíků do Villy Riky a podle zpráv svých cempoalských zvědů potvrzoval původní údaje o počtu i zbraních Velázquezovy armády a o známějších účastnících výpravy. Psal o opevnění tvrze a odhodlání bojovat, ač nezatajoval, že se Villa Rica může Narvaezovým dělům bránit jen dny. Nechce-li tedy Cortés slyšeti o jejím pádu, ať přijde brzy na pomoc.

Snad to byl právě tento list, který rozhodl.

Cortésovi i jeho důstojníkům bylo od prvopočátku zřejmé, nechtějí-li se Narvaezovi vzdát – a o tom bylo tajně uvažováno jen v kroužcích nejdůvěrnějších –, že mají tři možnosti: buď s celou brannou silou vytrhnouti proti Narvaezovi, čili zříci se mexického výboje a ponechati město Aztékům; nebo dáti se oblehnout Narvaezem, patrně spojeným s kaziky Montezumovi dosud věrnými, a pokusit se v Mexiku o obranu; nebo konečně své síly roztříštit, to jest část jich poslat k pobřeží proti admirálovi, s druhou částí pak držet Axaycatlův palác a čelit aztéckému povstání. O všech těch možnostech bylo mnoho rokováno, ale obtížné byly všechny a jednotného nazírání dosaženo nebylo. Teď, když už čas kvapil, rozhodl se Cortés pro postup ze všech nejnebezpečnější: pro rozdvojení sil, to jest pro pochod na pobřeží a zároveň pro obranu mexické državy.

čelo výpravy proti Narvaezovi se postaví arci Cortés sám. Ale stejně důležité bylo, koho zatím ustanoví velitelem Mexika, a ta otázka mu působila starost.

Rozhodl se pro Pedra de Alvarado. Pro manžela hrdé vnučky Xicotencatlovy, plavého krasavce, Slunce-Tonatiuha, oblíbence tlascalských vojsk. Alvarado byl nejstatečnější ze statečných. Zkušený už z minulých výprav do Yukatanu. Bystrý a rychle se rozhodující. Ale Cortés znal také jeho špatné stránky. Alvarado byl dravý a chtivý. V tom snad příčina k starostem být nemusila. Ví, že jednou dostane statků a zotročených Aztéků, o kolik požádá, a na svou tlascalskou krasavici navěsil klenotů již sdostatek. jiné Alvaradovy vlastnosti se obával. Jeho náboženské horlivosti. K pohanským bohům byl nesmiřitelný. Jejich existenci pokládal takřka za svou osobní urážku. Již při prvním kroku na půdu Anahuacu způsobil zbytečné potíže, vydrancovav v Cozumelu pohanský chrám, a musil za to být před tváří vojska a v přítomnosti domorodců pokárán. On to byl, odpůrce mírných metod pátera Olmeda, kdo v Tabascu a Cempoale shazoval po stupních pyramid modly a v Cholule proti pohanským ďáblům běsnil ohněm a vražděním, neznaje sebe ani koho jiného.

A ještě něco bylo na pováženou. Vliv pyšné, ctižádostivé Xicotencatlovy vnučky na zamilovaného manžela. Cortés míval již zpočátku dojem, že doňa Luisa Alvarada popuzuje, a od těch dob, co dovedla Španělsky, a naučila se tomu kupodivu rychle, to věděl jistě. Co se nedoví velitel? A od čeho jsou Marininy a Luisiny služky, aby si nepověděly všechno, co vědí, a neběhaly s tím k paním? Alvarado

Cortés byli příliš vojáci, na jejich přátelství ženské řevnivosti větší vliv míti nemohly, ale vztahy mezi Marinou a Luisou se vyvíjely nepříjemně. Tlascalanka na Cortésovu ženu divoce žárlila. Doňa Marina? Žádná doňa! Velitelova souložnice! já jsem doňa, španělská šlechtična a tlascalská princezna, a je-li její milenec velitelem, stane se jím don Pedro de Alvarado co nevidět. Jen don Pedro může zničit Aztéky! A kdyby ho Cortés z návodu té aztécké otrokyně nezdržoval, byl by Tenochtitlán již dávno v našich rukou!

Ano, o to také šlo. Neboť doňa Marina byla Aztékyně. A doňa Luisa Aztéky plamenně nenáviděla. Cortés, vzpomínaje na cholulské vraždění, vidí posud v okně nad chrámovým dvorem její tvář zároveň rozběsněnou i zkrásnělou jako při divokém milování, její ohníky roztančené oči, sledující zuřivého, krví jako řezníka zbroceného Alvarada, její v rozkoši vypjatou postavu a v úsměvu povyceněné zuby jaguáři kočky. On, studený zabíječ lidí, tehdy nad takovou měrou vášně užasl. Nedá se za Cortésovy nepřítomnosti Alvarado svésti k nějaké neprozřetelnosti?

Promluvil s ním. Zevrubně a důtklivě. A při rozchodu mu ještě jednou opakoval:

„Věci víry ponechte v klidu. V náboženských otázkách projevujte co největší mírnost a shovívavost. Malá mexická posádka snad stačí, aby udržela Aztéky v poslušnosti v dobách klidných, ale kdyby došlo k náboženským bouřím, mohlo by to být neštěstí pro vás i pro nás. K císaři se chovejte moudře. Ponechávejte mu zdání moci, prokazujte mu všechny pocty, ale hlídejte ho. Víte, že hlavní naše síla v zemi spočívá v moci nad Montezumou, a víte také, jak mnoho záleží na jeho dobré vůli. Důvěřuji vám, Alvarado, Nezklamte mě!“

Císaře před svým odjezdem Cortés také navštívil. Žádal ho o slib, že k jeho zástupci zachová stejně přátelské vztahy jako k němu. Tím se velmi zavděčí také velké bytosti za mořem, španělskému vladaři. Ale – Cortés ovšem nic podobného neočekává a říká to jen z povinnosti – kdyby snad císař se propůjčil k nějakému nepřátelskému jednání proti Španělům, stal by se určitě jeho první obětí.

Montezuma ujistil vůdce svým přátelstvím a všechno slíbil. O události v Cempoale se arci také zajímal a jeho otázka nasvědčovala, že tak zcela nepoučen, jak se stavěl, není:

„Kdo jsou tedy vlastně praví zástupci tvého vladaře? Španělé, kteří prodlévají na mém dvoře, nebo ti, kteří přistali na pobřeží?“

„Ti, kteří přistali, Jsou sice také Španělé, ale zrádci svého pána. Mám smutnou povinnost vyjít proti nim. Až je za jejich vzpouru ztrestám, vrátím se v triumfu do města a rozloučím se s tvou zemí.“

Věřil Montezuma? Nevěřil? A byl ve spojení s Narvaezem, či nebyl? V jeho temných očích se žádný cizinec vyznati nemohl.

Nabídl Cortésovi pomoc pěti tisíc aztéckých bojovníků. Bylo to upřímné či nebylo? Cortés odmítl. Nespolehlivé nebo dokonce zrádné pomocníky na svém tažení potřebovati nemohl.

polovici května se vydal na pochod. Ponechal Alvaradovi tlascalský oddíl a sto čtyřicet Španělů, to jest plné dvě třetiny španělského vojska se vším dělostřelectvem, s většinou hákovnic a s většinou malého jízdectva. Sám si vzal jen sedmdesát vojáků s několika důstojníky. Byli mezi nimi oba Alvaradovi bratři, de Lugo, de Ávila, Ordaz, Cristóbal de Olid, Pizarro, a kromě toho doufal – jen doufal a kolísání jeho naděje v něm probouzelo pocity skoro úzkostlivé –, že se v Cholule spojí s Velázquezem de Leon a s jeho sto dvaceti bojovníky. S touto hrstkou se Cortés vypravil proti dvěma tisícům Narvaezových vojáků opatřených všemi válečnými potřebami a nejdokonalejšími tehdy zbraněmi. Ale těch sedmdesát byli právě vojáci nejstatečnější a Cortésovi nejoddanější. Nesli jen lehké zbraně a byli co nejméně zatíženi zavazadly, neboť celý odvážný podnik závisel na rychlosti a hybnosti.

Montezuma, nesený na trůnních nosítkách dvorními hodnostáři a obklopený španělskými bojovníky, vyprovodil Cortése až na jezerní hráz. Tam se objali a rozloučili… Bylo Montezumovo objetí upřímnější než Cortésovo? Či stejně záludné?

Malý Cortésův oddíl pochodoval po jižní hrázi, touž cestou, kudy Španělé přišli do Tenochtitlánu. Prošel celým mexickým údolím a stoupal do hor, tyčících se jako marný násep proti cizímu světu. Minuli Popocatepetl a jeho ponurou choť Iztaccihuatl, střežící podzemní žalář duší zlých vladařů. Propletlise divokými průsmyky, kde loni na podzim tolik trpěli vichřicemi a mrazem, a sestupovali na úrodnou cholulskou planinu. Pochodovali rychle, spíce jen několik hodin po stanicích zřízených v horách pro Montezumovy kurýry, a za východu slunce byly neodpočinuté nohy zas na cestě. Šlo o to, sejiti co nejrychleji do tierry calienty, a býti unaven nebylo dovoleno. Teď na planině ubíhaly pěšákům míle pod šlapadly rychleji a blízkost města činila míle kratšími.

Ne tak Cortésovi. V Cholule měl na něho čekati Velázquez de Leon. Velitel, jedoucí v čele oddílu, byl každé chvíle sváděn popohnat koně do klusu, ač věděl, že větší výkon z nohou svých sedmdesáti vojáků nedostane. A do Choluly bylo ještě mnoho hodin.

Zapomněl už Velázquez? V pyšném a málomluvném Leonovi se bylo těžko vyznati. Snad to tehdy přec jen neměl dělat a dávat Velázqueze do pout! A byla tu ještě jedna nepříjemná příhoda. Při dělení Montezumových klenotů obvinil královský strážce pokladu Mexia Velázqueze, že ukradl několik stříbrných mis, na které ještě nebyla vyražena králova značka. Něco podobného se pyšnému Velázquezovi říci nesmělo. Hidalgové tasili kordy, padlo několik krvavých ran a Mexia má na levé tváři jizvu dosud. Tehdy dal Cortés zatknouti oba.

Velázquezové nezapomínají. Krátce předtím, než se velitel dověděl od Montezumy o připlutí lodí, odeslal Velázqueze se sto dvaceti muži na pobřeží, aby tam na vhodném místě, na břehu větší řeky, snad Coatzacoalca, založil sídliště. Ale oddíl nemohl býti ještě ani na místě, když došla zpráva o Narvaezovi. Cortés poslal za Velázquezem rychlé posly, aby se ihned vrátil a aby na něho čekal v Cholule. Poslové šlechtice nenašli. Dověděli se jen, že Velázquez, patrně již také zpraven o příchodu kubánského vojska, blízko vytčené mety obrátil a dal se na zpětný pochod. Jeho stopu poslové ztratili, a nechtějíce se zdržovati hledáním, spěchali oznámit to Cortésovi. A teď mu v psaní píše Sandoval, co vyslídiliv Cempoale jeho zvědové: Velázquez de Leon vzkaz kubánského místodržitele a Narvaezův dostal. Ošklivá zpráva! Co učiní nebo co už učinil? Zradí a přejde se sto dvaceti muži k nepříteli? Bude-li se řídit výzvou bratrancovou a jeho sliby nebo odhadem čáky Narvaezovy a Cortésovy nebo touhou po pomstě, učiní to jistě. Pak se zdá vše ztraceno, neboť se sedmdesáti lidmi Cortés proti dvoutisícové armádě jíti nemůže. Či je Velázquez de Leon šlechticem tak hrdým, vojákem tak dokonale srostlým se svým tělesem, s jeho slávou, ctí, osudy a se svými kamarády, že by zradit ani neuměl? A právě proto, že o tom Cortés po celou cestu přemýšlel, byl znova a znova ponoukán popohnati svého koně do klusu, aby byl o několik chvil blíže rozřešení.

Vpovzdáli se již vynořuje Cholula. A každým stem kroků se blíží. Lidé pracující v polích se ohlížejí a ti, co šli cestou před vojskem, se dávají do lehkého poklusu, aby v městě oznámili, že sem pochoduje Malinche. Nad jednotnou posud hmotu domů ční pyramidy chrámů. Nabývají tvarů, jasní se. Na jejich vrcholech je už vidět svatyně, dosvědčující novostí svého dříví teprve nedávnou minulost cholulského krveprolití. Možno již rozpoznati otvor městské brány. Malé vojsko se k ní blíží.

V bráně se od roztroušeného shluku lidí oddělují tři muži a jdou volně vstříc pochodujícímu oddílu. Cortésovo srdce se ohlásilo třemi zesílenými tepy – Velázquez?

Velázquez!

Cortés na vzdálenost mnoha kroků zaráží koně i oddíl. Seskakuje se sedla a jde rychlými kroky k setníkovi. Klade mu na ramena ruce a hledí mu do očí. Velázquez vojensky ohlásil příchod svých sto dvaceti mužů. Ale velitel z něho nespouští ani pohledu, ani dlaní.

Pak ho objímá a na obě tváře líbá.

Velázquez přijímá objetí spíše neochotně a v rozpacích nevzpomínaje, že by tu byl nějaký důvod, aby se mužští líbali.

Tak byla v poutní Cholule znova oslavena vojácká věrnost, ne k vůdci a ne k myšlence, na obou stranách přec jedné a též, nýbrž k vojenské pospolitosti, citová setrvačnost, která přes všechno volání rozumu, zájmů i počtů se nemůže ani nedovede odtrhnout od těch, s nimiž na život a na smrt spojila svůj osud. Cholula byla místem hlubokého oddychnutí Cortésova. A místem oddechnutí jeho malé armády. Jen chvilkovým, neboť dvě třetiny cesty ležely ještě před ní a bylo třeba spěchat. O vzkazu kubánského místodržitele a zapřísáhání listu Narvaezova nepadlo mezi oběma vojáky jediné slovo.

Když spojené vojsko vyrazilo z Choluly, bylo ho již sto devadesát mužů. Armáda poněkud rozedraná, s přilbicemi pomačkanými, kabáty děravými a obutá všelijak, v troskách střevíců i v indiánských opáncích, ale zlaté řetězy měli všichni, nad oddíly čnělo již několik hákovnic a klusala s ní také malá skupina jezdců. Táhli úrodou cholulské planiny a znova k horám a do hor, do větrů neúrodné Tlascaly a směrem k jejímu hlavnímu městu.

Několik mil před Tlascalou se srazili s páterem Olmedem. Přicházel se svým čtyřčlenným průvodem z Cempoaly od Narvaeze. Hidalgové seskákali s koní a obklopili vyslance.

A zatímco vojsko odpočívalo, rozsadili se důstojníci po zemi a poslouchali Olmedovy zprávy. Byly zajímavé a důležité. Kněz byl dokonale obeznámen s rozložením Narvaezova vojska a s jeho pravděpodobným válečným plánem. Líčil rozmařilý život admirálův v Cempoale, nálady jeho důstojníků i vojáků, neukázněných, nezkušených, s představami o Mexiku zcela zvrácenými a nadto porušenými zprávami o bohatství a blahobytu vojska Cortésova. Mluvil o svých tajných rozhovorech s podplacenými důstojníky a o jejich nechuti dávati se do boje se Španěly. Páter Olmedo byl vtipný vypravěč a dobrý herec, a když napodobil naduté vystupování Narvaezovo a mstě se za chvíli strachu před ním, sehrál scénu při odevzdávání poselství, rozhlaholil sev horském větru Tlascaly chechtot chlapsky stejně drsný, halasný, plný zubů a klukovsky rozšklebených vrásek jako nedávno v dusnu tierry calienty při vyprávění španělského vojáka o vousaté slečně Malinche.

Vrátíte se ovšem s námi, pátere Olmedo!

Kupředu, vojáci! Do Cempoaly nejsme ještě ani v polovině cesty!

Tlascale byli přátelsky přijati slepým Xicotencatlem a byl jim na Cortésovu žádost propůjčen pomocný sbor šesti set mužů. Ale čím dále šli za Tlascalu, tím více se domorodý oddíl scvrkal. Neboť horalé byli sice kdykoli ochotni bíti se s Aztéky za domovinu, ale bojovati v cizích službách se španělskými zbraněmi a koni se jim nechtělo. Utíkali, kde se dalo, a když už byl pomocný oddíl tak malý, že nestálo za to vláčeti se s ním, poslal jej Cortés domů. Dokonce při tom nebyl ani mrzut. „Raději vás vidím odcházeti teď, než ve chvíli zkoušky.“ Věřil, že zvítězí i bez Tlascalanů.

Prošli soutěskami, pochodovali mezi lávovými balvany divokou krajinou perotskou. A když uviděli vojenský oddíl v pochodové formaci, směšně maličký v porovnání s obludnou velikostí roztroušených skal, a tedy zdánlivě i velmi vzdálený, vytušili, že to nemůže být nikdo jiný než Sandoval.

Byl to opravdu on. Probloudili se sem s villarickou posádkou lesy a bažinami, vyhýbajíce se srážce s Narvaezovými vojsky, která ho chtěla zaskočiti. Přiváděl šedesát mužů a šestnáct přeběhlíků nepřátelské armády. Příchod Sandovalův byl uvítán hromovým jásotem. A ten byl opravdový, neboť oddíl sedmdesáti lidí, který původně odvedl Cortés z Mexika, vzrostl teď na dvě stě šedesát šest bojovníků, a to byla moc, s níž se možno uplatnit i v poměrech horších, než byly nyní Cortésovy. Arci, byla to jen osmina sil Narvaezových, ale těch dvě stě šedesát šest byli vojáci zkušení, jen na sebe spoléhající, dosud vždy vítězní, na svou slávu pyšní, otrlí rváči, kteří v každém postavení věděli, je-li výhodnějšívraziti píku nepříteli do břicha nebo mezi oči. A mluvíce tam o těch dole, o sebrance ze všech koutů Kuby, o honácích dobytka, městských povalečích, šafářských syncích a kancelářských škrabalech, kteří sem připluli s nadějí na snadné zlato a teď se třesou při pomyšlení, že bude třeba také bojovat, smáli se, jak je poženou do moře, a těšili se, až jim seberou koně a budou se obouvati do jejich dobrých střevíců.

Do Perote, také s družinou Indiánů, přišel Španěl, odeslaný z Mexika do Chinantly, aby tam objednal a dal měděným dvojzubcem zdokonaliti kopí, jímž se tam válčilo. Chinantlané byli bojovný kmen, usídlený daleko na jihovýchod od Choluly, nepřátelé Aztéků, a před časem vypravili do Mexika poselstvo, nabízejíce Cortésovi pomoc proti Montezumovi. Cortés je tehdy odmítl, ale jejich kopí s dvojitým žehelovým hrotem, značně delší, než jakých v Evropě užívalo vojsko španělské a německé, se mu zalíbila. Ted o pomoc Chinantlanů požádal sám. Posel se vracel se vzkazem, že dva tisíce chinantelských bojovníků je už na cestě, ať na ně Cortés jen zcela málo počká, ale nechce-li, že ho dostihnou u Cempoaly. A indiánská družina Španělova přinášela tři sta dokonale vyrobených kopí. Těmi měla býti zdolána Narvaezova jízda. Cortés sice začal na pochodových odpočincích cvičit své oddíly v užívání nové zbraně, ale na příchod pomocného vojska nečekal.

Pochodovali dále náhorní rovinou. Pak jednoho dne, po malém sklonu cesty, uviděli v ohromné hloubce pod sebou nesmírnou travnatou pláň, zdviženou perspektivou k obzoru jako zelený kopec, směrem k svému hřebenu modrající a blednoucí. Tierra caliente! Horká země. Pozdravili ji jako dávnou známou. Sestupovali dolů a hleděli na ni blízkou, s temnými skvrnami lesů viděných shora a pod jejich kučeravými vrcholky si představovali horký, kypící život.

Ale ještě dříve, než zcela zapadli do džungle neslýchané plodnosti, tvarů, barev a vůní, mezi lesys větvemi obalenými tisíci cizopasnými květy, do spleti stoletých bavlníkových keřů, banánovníků a bambusů, měli příjemnou setkanou. S poselstvem admirála Narvaeze. Bylo to asi devadesát kilometrů před Cempoalou.

Travnatou cestou, či spíše jen oslněnou trávou mezi palmami, jedou čtyři muži. Zastavují, dávají znamení. Seskakují s koní a čekají. Cortés zaráží pochod.

„Stát! Pak mě následujte, ale nepřibližujte se více než na tři sta kroků! Není účelno, aby kdokoli znal sílu našeho vojska a novou zbraň.“

Také on seskakuje se sedla a jde se dvěma důstojníky vstříc příchozím.

Poznal je brzy. Tři z nich jsou staří známí; milí, veselí, zlato milující hosté z Mexika. Páter Guevara a Narvaezův zplnomocněnec, ten, který podcenil sílu pulque. Třetího nezná. A čtvrtý je Duero. Dobrý Andrés de Duero! Přítel a kamarád!

Cortés zrychluje krok, usmívá se, rozpřahuje náruč, tiskne Duera na prsa, líbá ho na obě tváře, potleskává ho po zádech.

Poselství? Psaní od Narvaeze? Ach, nechte je v kapse, na to je přec času dosti! Prosím vás, někdo z mých pánů se podívejte na koně, je-li tam něco k snědku!

„V brašně u sedla je lahvice pulque,“ dodává s veselým pohledem na zplnomocněnce. „Armáda“ – armáda řekl! – „má zatím oddech. A vy, André, mi honem povězte všechny novinky z Kuby!“

Pánové se rozsazují v zeleném stínu, a zatímco v lese křičí papoušci a po trávě poletují velcí motýli, Velázquezův tajný písař vypravuje. Každého zná až do morku, kapsy a rozkroku, ví o všech klípcích, milostných vztazích, rodinných aférách, vypravuje rozmarně, a Cortés, znova a znova ho přerušuje, se vyptává. Chce vědět o každém známém, o svých statcích, o svých správcích a šafářích, o jejich rodinách, o Velázquezově kanceláři, o epidemii mezi Indiány, chce vědět všechno. Jen otázka po zdravíjeho ženy, Cataliny Juarezovy, je vyřízena velmi stručně. Což si Cortés nezasluhuje za ženu kněžnu? A ví bůh, že ji jednou dostane!

Páni příjemně odpočívají, okusují drůbež, jedí kukuřičný chléb a zapíjejí pulque. Duero vesele vykládá a Cortés si ho se zalíbením prohlíží. Hle, milý, podlý Duero! Kolik služeb Cortésovi prokázal! Co dělá? Šidí patrně pohodlného Velázqueze a snuje dále své drobné intričky. Dělávali to kdysi spolu. Jaký rozdíl mezi nimi dnes! A jak příjemné měřiti svoji velikost s malostí někoho, s kým jsme začínali. Cortés už nikoho nepodvádí, nikomu nekrade, proti nikomu neintrikuje. Už toho nemá potřebí. Vládne císařem a velkou říší, bere si, co chce, posílá ze světa, koho chce. A klame-li někoho přec, děje se to jen z vyšších zájmů. Nu, vypravuj, zlodějíčku, vypravuj, malý podvodníčku! Cortés dovede být vděčný, nezapomene na tebe, své sliby splní, budeš bohatý. Velitel je v dobré míře, směje se Duerovým zlomyslným nevinným klípkům, ještě si na něco vzpomíná, nač je třeba se zeptat, a čtvrthodiny ve stínu palem příjemně ubíhají.

A když jsou zas pánové v sedlech a Cortés jede ve společnosti čtyř hostů, přitáčí Duero svého koně těsněji k jeho a polohlasem se ptá:

„Naše stará smlouva o procentech tedy platí, done Cortési?!“

„Ovšem,“ směje se velitel. A rozřehtává se na plné kolo: „Zajisté.“

„S listem Narvaezovým budete spokojen, je to také mé dílo,“ říká tiše Duero.

Páter Guevara se po nich žárlivě dívá. Snad si nechce Duero přisvojiti všechnu zásluhu o smír s Narvaezem? A připravit je o jejich odměnu?!

Cortés klade příteli ještě několik rychlých otázek o rozestavení vojska a děl v Cempoale. Je na ně odpověděno brzy. Cortés zná Cempoalu dokonale a není třeba dlouhých výkladů.

„A podporovat rozklad v armádě!“ nadhazuje ještě velitel.

„Bermúdez je s námi také,“ říká honem ještě Duero. Bermúdez je pokladník Velázquezův a také starý kamarád Cortésových podvodů.

A všichni pánové jedou zas pohromadě. Těch několik rychlejších koňských kroků byla jen zdánlivá náhoda. A zbytečnou cestu do nejbližší vesnice konají jen proto, aby mezi Cortésem a Duerem mohlo býti mezi čtyřma očima vyměněno těch několik letmých slov.

Z chýše, z bláta uhnětené a palmovým listím pokryté, a z jizby s několika rohožemi a hrnci vyhnali obyvatele. Tam si velitel přečetl Narvaezův list.

Jeho tón ho překvapil. Už žádné guevarovské dupání. Vliv mexických hostů a Duerův na jeho sloh byl zřejmý, ale list sám byl jen diplomatická lest, jaké by asi byl v daném postavení použil on, Cortés. Narvaez žádal, aby byla uznána svrchovanost jeho panství v zemi, a nabízel své lodi, jimiž přepraví všechny, kdož chtějí odjet, i s jejich poklady, majetkem a bez jakéhokoli obtěžování nebo vyšetřování. To tedy bylo opravdu více, než se dalo od Narvaeze očekávat.

Dokud Cortés četl, ulpívaly na něm zvědavě oči čtyř poslů s obsahem psaní obeznámených. A teď, když dočetl, a marně se ohlédnuv, kam by list mohl položiti, podal jej svému důstojníku, objevilo se v těch očích zklamání. Neboť velitel na ně hleděl vážně, přísně, s tváří jen málo podobnou té, jaká se na ně usmívala pod palmami. Jak to? Což není nadšen? Nejsou v poselství slova „i s jejich poklady, majetkem a bez jakéhokoli obtěžování nebo vyšetřování“? Či nepokládá snad jejich velký diplomatický úspěch u Narvaeze za dostatečný? Není přec možno vymoci nějaké ještě lepší podmínky! Co očekával?

Cortés na ně upřeně hleděl. Zavrtěl hlavou.

Nerozuměli. Nechce přec s Narvaezem bojovat!

V indiánské chýši bylo ticho.

Mohl to být jen řečný Duero, kdo našel slova:

„Jsou to nejvýhodnější podmínky, jakých bylo možno dosíci, done Hernando, výhodné vůbec a výhodné pro vás zvláště, zachraňujete vlastně všechno, a je to jediná volba, která vám zbývá, abyste se bezpečně vyprostil ze svého postavení. Ať jsou vaši lidé sebestatečnější, jak byste se chtěl odvážiti boje s tak velkou přesilou a tak dokonale vyzbrojenou?“

Ale Cortés proud jeho výmluvnosti zastavil:

„Má-li Narvaez královskou plnou moc, ochotně se mu podřídím. Ale neukázal žádnou. Byl poslán mým nepřítelem Velázquezem. Jsem služebníkem královým, země jsem dobyl pro něho, a buďte ujištěni, že ji budu se svými statečnými přívrženci hájit do poslední kapky krve. Padneme-li, bude to dosti cti pro nás, že jsme zemřeli, konajíce svou povinnost.“

Bylo to řečeno tak určitě, že nebylo lze odpovědět. A bylo jen možno vzdáti se vší naděje, že by se spor dal urovnati jinak než krví, a pocítit přitom záchvěv osobního strachu.

Cortés poslal k oddílu důstojníka pro písaře a pro buben.

Když písař přišel, psal kleče na bubnu odpověď Narvaezovi. Velitel diktoval nahlas, aby ho všichni slyšeli. Tentokrát si dupl Cortés. Vyzýval admirála, aby se k němu okamžitě dostavil a uznal jeho právo zastupovati krále. Jinak bude nucen naložiti s ním jako se vzbouřencem proti koruně.

To byla pro poselstvo těžká rána. Představovali si, jak se po takovéhle odpovědi na svůj smířlivý list Narvaez rozzuří.

Poslové s Cortésovou odpovědí se vrátili. Nikoli s prázdnou. Velitel je obdaroval takovým množstvím drahých kamenů, šperků a zlata, že znova žasli nad jeho bohatstvím a štědrostí. Byla to náplast na bolest jejich zklamání.

A Hernando Cortés pokračoval v pochodu k pobřeží.

Jednoho večera po dni úžasně parném a deštivém, kdy palčivé slunce vycházelo jen na chvíle a hned vzápětí bylo vystřídáváno bouřemi a spoustami vod šplíchajících z oblaků, došly Cortésovy oddíly, promočeny až na kůži, na velkou luční plochu a brouzdajíce se mokrou trávou, po ní k říčce Rio de Canoas, vlastně dnes kalnými vlnami vzdutému proudu vystupujícímu ze břehů. Přes prosvítající měsíc se převalovaly mraky, které říkaly, že se bouře dosud nepřehnala.

Bylo to šest kilometrů před Cempoalou. Nikdo z Cortésových žoldnéřů netušil, že na témž místě, jen na druhém břehu byl před malou chvílí se svým vojskem Narvaez.

Byl. Ale vrátil se. Pršelo.

Admirál bydlil stále v příjemné Cempoale. Byl sice Guevarem a Duerem zpraven o přibližné vzdálenosti, která ještě leží mezi ním a nepřítelem, ale vypočetl si, že je na pochod proti Cortésovi ještě záhy. Nebude s ním přec bojovat v lesích!

„Jak můžeš být tak bezstarostný?“ říkal mu kazik, který jako většina tlustých lidí si přál s každým vycházeti co nejlépe. „Myslíš, že je tak klidný také Malinche? Bud‘ jist, že tvé postavení zná dobře a že na tebe vyrazí, kdy se toho nejméně naděješ.“ Ostatně bylo pochopitelné, že si kazik přál míti Narvaeze od města co nejdále, aby byla bitva svedena mimo jeho stříbrně hezkou Cempoalu.

Onoho bouřlivého dne se dal konečně Narvaez přesvědčiti a vytrhl v čele svých vojsk do pole, aby se s Cortésem utkal. Nedošel však daleko. Jen šest kilometrů. Ke Kánoové řece. Oblaka dštila proudy vody, teplý vichr je hnal vojákům do očí a brzy byli tak mokří jako vojáci Cortésovi. Jaký tohle má smysl? Reptali. Byli zhýčkáni městem. Což se mají rvát se živly? Podívejte se na Rio de Canoas! Dovedete si představit, že by ji mohl někdo přejít? Cortés je ještě bůhvíjak daleko a ani ho nenapadá, aby v tomhle lijavci pokračoval v pochodu. K témuž názoru dospěl také Narvaez. Vrátil se před večerem s promoklým vojskem do Cempoaly. Ne bez válečného zajištění. Rozestavil nablízku řeky stráže, aby mu pospíšily oznámit, kdyby se Cortés na druhém břehu přec jen objevil. Poslal také čtyřicet jezdcůhlídkovat na jinou stranu města, odkud mohl nepřítel postupovat.

Pěšáci, ponadávavše si doma při cídění zbraní na nutnost oblékat se ráno do promočeného šatstva, šli spát. Narvaez se odebral do chrámu tyčícího se na nejmohutnější pyramidě města. Na nejvyšší její plošině stály tři kamenné svatyně, z nichž prostřední, odstraniv z ní bohy, si vybral za hlavní stan. V druhých dvou umístil silné oddíly pěšáků a okolo budov rozestavil střelce z hákovnic a kuší. Dělostřelectvu, osmnácti švihovkám, určil místo níže na ochozu pyramidy. jízdu ponechal dole, aby v případě nočního útoku chránila přístup k jediným schodům stupňovité pevnosti. Ostatní vojsko bylo usídleno v nejbližším okolí pyramidy. Narvaez, učiniv nutná opatření a pozeptav se na správné rozložení hlídek ve městě, převlékl se do suché košile, ulehl na rohožové lože a brzy usnul pevným spánkem, jako kdyby mezi ním a Cortésem neleželo jen šest kilometrů a Rio de Canoas, nýbrž Atlantický oceán.

Cortés zatím nechal pochodem unavené vojsko odpočívati a v polotmě, osvětlované chvílemi měsícem, chvílemi blesky, vydal se se svými jezdci hledat jiný brod. Tenhle byl nepřekročitelný. Chtěl na druhou stranu stůj co stůj, neboť právě dnešní noc pokládal za vhodnou k přepadu. Domníval se, že takové místo našel.

Vrátil se ke svým dvěma stům šedesáti sedmi mužům a rozkázal jim nastoupit. V drobném teď dešti k nim promluvil jednu ze svých vojáckých řečí, vemlouvavou, lichotnou, výhružnou, plnou vnitřních rozporů, neboť s pojmy bůh, čest, právo a vlast se dají prováděti roztodivné hry, a vojáci, nepozorujíce záměn, rádi věří, že jen oni smějí dobývat, vraždit a loupit, a protože to činí pro svatý kříž, jest také povinnost boží pomáhati jim a nikoli katolíkům Velázquezovým.

„Překonali jste všechna nebezpečí,“ končil Cortés, „zvítězili jste nad nejstrašnějšími přesilami, dobyli jste slavné kořisti. Ale nyní máte být o všechno připraveni lidmi, jejichž jediným právem je přesila. Dobyli jste si práva na vděčnost své vlasti a svého krále. Ale ono má nyní být potupeno, vaše věrné služby mají být prohlášeny za zradu a vašim jménům vpáleno znamení hanby a zrádců. Ale konečně přišla hodina pomsty. Bůh bojovníka kříže neopustí. Těm, které vítězně provedl horšími nebezpečími, nedá zahynouti ani nyní. A zahyneme-li, je lépe zemřít jako stateční muži na bojišti, než pozbýt cti i jmění a zemřít jako otroci na šibenici.“

Stručně mu odpověděli Velázquez de Leon a de Lugo. Ujistili vůdce, že jsou ochotni jíti, kamkoli je povede, a také jeho povzbuzujíce, dodali, kdyby podlehli, že by se to stalo vinou jeho, nikdy jejich. A vojáci znova jásali.

Cortés rozdělil taktické úkoly.

Nejdůležitější připadl Sandovalovi, jehož povinností jako alguacila mayora bylo zatknout vzbouřence proti zeměpánovi, Pánfila de Narvaez, a kdyby kladl odpor, na místě ho usmrtit. Kde je hlavní stan admirálův a jaké je rozdělení jeho vojska, věděl Cortés od Duera a setníkovi to oznámil. Sandovalovi bylo dáno šedesát vybraných lidí a nejschopnější setníci, mezi nimi dva Alvaradové, de Ávila a Ordaz. Hlavní síla branné moci byla svěřena Cristóbalovi de Olid. Měl se zmocnit nepřátelského dělostřelectva a podporovati Sandovalův útok tím, že na sebe upoutá část nepřátelských sil. Heslem dnešní noci bylo Espíritu Santo. Byl totiž předvečer svatodušních svátků.

Pak odvedl své malé vojsko k novému brodu. Znova se rozpršelo. Tedy ve jménu Páně! Přechod byl ztěžován tmou. Špinavý proud se jim rozbíjel o ramena, podrážel jim na slizkých oblázcích nohy, a oni, opírajíce se proti němu o své dlouhé chinantelské píky, se snažili přemoci jej. Dostali se na druhý břeh přec. Bez dvou mužů. Ti utonuli, zdvíhajíce nad kalné vlny ruce.

Vysokou trávou přišli na cestu také jindy špatnou, ale dnes zbahněnou vysoko nad kotníky a neschůdnoumnožstvím roští do ní vmačkaného. Nalezli kříž, který tam loni postavili. Tam se Cortés pomodlil a vyzpovídal. Pohled na velitele v plné zbroji, klečícího u paty kříže s rukama sepjatýma a hlavou schýlenou před páterem Olmedem, v dešti a pro tmu sotva zřetelného, vojáky hluboce dojímal. Také oni se vyzpovídali a kněz, prosloviv krátké kázání o svatém Duchu, dal všem rozhřešení. Vstali. Vzájemně se objímali. Cítili se svou vírou silni, před věčným zatracením bezpečni a připraveni umírat.

Přes cestu byl nevelký háj. Tam ti nemnozí, kteří měli koně, je uvázali u stromů a odložili vše, co by je mohlo zdržovat v rychlém pochodu. Zde také Cortés k svým vojákům naposled promluvil několik slov:

„Vše závisí na poslušnosti. Nikdo neopouštěj svou řadu s přáním vyznamenat se. Výsledek našeho podniku záleží na tichu, na činnosti a především na poslouchání důstojníků.“

Odtamtud postupovali již nehlučně a beze slova. Za chvíli narazili na dvoučlennou hlídku postavenou tam Narvaezem a v dešti a ve tmě se to stalo tak nenadále, že se podařilo utéci jen jednomu z vojáků. Druhý byl zajat. Vyslýchal ho sám Cortés, a ačkoli se všemožně snažil dovědět se něco o nynějším rozložení Narvaezových vojsk, nebo alespoň přiměti vojáka k potvrzení či popření zpráv Duerových, namáhal se marně. Voják nezradil, choval se statečně a nepromluvil, ani když už měl smyčku na krku. Cortés ho neoběsil. Dal ho jen přivázat ke stromu. Ráno pro něho pošle.

Druhého z Narvaezových žoldnéřů Cortésovi lidé sice honili, ale v dešti a tvrdé tmě to byla námaha marná. Ten útěk byla věc zlá. Mohl se státi osudným. Uprchlík vyburcuje tábor a oni jej naleznou k boji už připravený. Pak byla trýzeň dne marná.

Teď záviselo vše na rychlosti. Cortés uspíšil pochod. Samotný muž běží rychleji, než může postupovat oddíl, a šlo o to, býti v Cempoale ne o mnoho později. Běželo o minuty, a každá z nich byla drahá.

Narvaezův žoldnéř, boře se do bahna a klopýtajeo větve, spěchal do Cempoaly. Střídavě klusal, střídavě šel.

Doběhl do tábora vyčerpán a ledva dýchaje. Burcoval kamarády.

„Neblázni!“ bručeli na něho v polosnu. „Kdo ví, co jsi viděl!“

„Nesmysl,“ řekl důstojník. „Cortés by mohl přijít jen od brodu, a hlídky, které stály před tebou, by ho byly musily vidět. Něčeho ses, strašpytle, polekal.“

Voják se rozčileně zapřísahal. Důstojník mu nevěřil, ale třeba nerad, na pyramidu k Narvaezovi ho dovedl přec.

Rozespalý admirál vojáka mrzutě vyslechl. Neznělo to pravděpodobně, co vypravoval, řeka byla nepřekročitelná; chlap se zřejmě vyděsil ze tmy, zmátl ho nějaký zvuk v křoví, nebo snad zahlédl zbloudilé Indiány. Narvaez dal důstojníkovi rozkaz obejít stráže, více se teď beztak nedalo podniknout. Lehl si zas na rohožovou postel v úmyslu příjemně spáti dále.

Cortésovo vojsko se přiblížilo na skok k městu. Na pyramidě hlavního chrámu bylo již vidět světlo. Potěšilo Cortése, neboť nasvědčovalo, že se od dob Duerových zpráv nic nezměnilo.

„To je Narvaezův byt,“ řekl Sandovalovi, „a to světlo musí být vaším majákem.“

Vnikli do ulic a velmi se podivili tichu a klidnému spánku, jímž odpočívaly. Nyní šli tiše a co nejopatrněji.

Najednou se noc rozvřeštila hlasem polnic. Volaly Narvaezovy lidi do zbraní.

„Teď rychle! Minut zmatku musí být využito!“ zašeptal Cortés.

Stačily zrovna k tomu, aby se vojsko dostalo ke vchodům do tábora.

Z ochozu pyramidy zařvala děla. Zahájila všeobecnou palbu.

Ale drželi se těsně u zdi a kule srazily jen tři muže. Ostatně byla děla namířena příliš vysoko a většina střel jim přeletěla nad hlavami.

Nedejte jim čas nabiti znova!

„Espíritu Santo! Espíritu Santo! Na ně!“ vykřikl Cortés heslo dnešní noci.

Olid se vrhl se svou pěchotou na dělostřelbu. Otok byl náhlý. Mužstvo, chystající se znovu nabíjeti, valný odpor klásti ani nemohlo, a děl bylo rychle dobyto. Druhý oddíl Olidových pěšáků pod velením mladého Pizarra, aby odvrátil pozornost od Sandovala, podnikl útok na Narvaezovo jízdectvo. Dlouhé chinantelské píky s měděnými dvojzubci se proti vzpínajícím koním a novou zbraní překvapeným jezdcům osvědčovaly. Zatím se Sandoval se svými šedesáti muži hnal po schodech pyramidy k jejímu vrcholu.

Narvaez, probuzený polnicemi z první dřímoty, dal se obléci do válečného odění a na plošině shromáždil ze všech tří svatyň střelce i pěchotu. Jeho rozkazy byly klidné a účelné.

Za několik kratičkých minut zaslechl salvu svých děl. Jejich plameny, vyšlehlé v temnotách hluboko pod ním, ho naplnily bezpečnou jistotou. Nikoli, žádné překvapení nebylo možné. Od úpatí pyramidy kamenně zaklapal soustředěný dusot kopyt, to jeho neodolatelní jezdci podnikají útok.

Ale což dělostřelci ještě nenabili? A proč znova nepálí?

Zneklidněl. Čekal.

Zezdola se rozlehl řev útoku. Co se tam děje?

Po stupních pyramidy se vzhůru hnali bojovníci. To útočil Sandoval.

„Palte!“ zavelel Narvaez.

Tětivy a oblouky kuší se uvolnily, hákovnice zahřměly a vše zahalil dým.

Ale ve tmě se dá mířit jen nazdařbůh. První řady Sandovalových vojáků vyrazily na plošinu. Jejich napřažené dvojzubce se měděně zaleskly.

„Kupředu!“ vykřikl Narvaez a vrhl se proti nepříteli.

Najednou, již při prvním máchnutí mečem a s jeho úderem o cizí kov, s úžasem poznal, že je jeho meč nezvykle krátký, ale spatřil to jako neskutečnost, jako náhlý přelud smyslů, který ihned přejde. Ale s poznáním pravdy ho pojala hrůza. Proboha, tyhle zbraně přec nejsou španělské! Ale bil se statečně a jeho muži s ním. Byl bodnut do obličeje dvojzubcem. Ale ránu sotva pocítil a bojoval divoce, odrážeje nepřátelská kopí.

„Za mnou!“ volal. Ale byl už celý zbrocen krví.

Po jeho boku se zavlnilo plátno praporu se znamením kříže a volně, jakoby v nějakém podivném snu, se sneslo na probodeného praporečníka. Do Narvaezovy tváře se zaryl dvojzubec a jeho měď hluboko vnikla do levého oka.

„Svatá Maria! Umírám!“ vykřikl.

„Viktoria!“ zajásal za zády útočníků vysoký, plný hlas a pravice s vysoko zdviženým mečem si razila cestu řadami kopiníků.

Hlas Cortésův.

„Espíritu Santo!“

To on se sem přihnal se svým oddílem.

Poznali ho po hlase neobracejíce se. Odpověděli mu vítězným jásotem a divočejším útokem, teď už neodolatelným.

Narvaezovci, odrážejíce už jen neúčinně rány, byli tlačeni k svatostánkům. Admirál, s okem vytrženým zároveň s hrotem píky a pološílený bolestí, byl svými lidmi vtažen do budovy. O vchod do ní se rozpoutal zběsilý boj. Jeden z Cortésových vojáků vmetl na slaměnou střechu vích hořící slámy a ta vzplanula jasnými plameny. Ti, kdož se skrývali uvnitř, docela vzadu se mezi nimi krčili Andrés de Duero a pokladník Bermúdez, byli žárem a kouřem vypuzeni ven. Když Velázquezovi bojovníci vyváděli Narvaeze, chráníce ho ranami mečů, vrhl se na admirála voják jménem Farfan a raněného snadno strhl k zemi. Cortésovi žoldnéři se Narvaeze zmocnili a táhli ho po schodech dolů.

Odpor obránců ustával. Ustupovali k oběma druhým svatyním. Setník Salvatierra, týž, který si lidojedsky chtěl dát k snídani upéci Cortésovy uši, se tak zhrozil osudu admirálova, že byl zachvácen střevními bolestmi, a nemohl bojovat; neboť ústa mohou být sebechlubivějši, obrazotvornost sebebojovnější, střeva jsou nehrdinská a poroučet si nedají. Narvaezovi bojovníci byli zatlačeni do vnitra svatyní. Mezi těmi hořela jasným plamenem třetí a před tou stál hlouček lidí se zdviženýma rukama. Mezi nimi Duero a Bermúdez, usmívající se trochu rozpačitě a trochu šťastně.

Zatím byla v tmách dole dobojována krátká bitva s Narvaezovou jízdou. Boj proti chinantelským zbraním byl jiný, než jakému se učili v Evropě, tam se s jezdci bojuje kopími a meči, s pěchotou divokými útoky. Ale zde v úzkém prostoru bylo rozvinutí útoku nemožné a jezdci, několikrát se marně pokusivše vehnati vzpínající se koně na les pík proti nim napřažených, se vzdali.

Zatím dal Cortés na horní plošinu pyramidy vyvléci několik Narvaezových děl a rozkázal namířiti je proti svatyním. A vyzval jejich obhájce, aby složili zbraně. Učiní-li tak, bude jim odpuštěno a obdrží plný podíl na kořisti z výbojů. Volba mezi jistou smrtí a blahobytným životem v Mexiku nebyla těžká, ale pojídač uši Salvatierra tuše, jak to s ním skončí tak jak tak, a chtěje násilnou statečností usvědčiti své nestatečné vnitřnosti ze lži, řekl: Ne! V té chvíli dostal Cortés podivného pomocníka. Nebylo ho už potřebí, ale docela maličko zkrátil čekání přec.

V ustalém dešti, a když už prostřední chrám dohořel, objevilo se v okolí pyramidy mnoho létajících velkých brouků kokujů, kteří tak silně fosforeskují, že se při jejich světle dá i čisti. Poděšení vojáci pokládali ve tmě se míhající světla za zapálené doutnáky. Cortés dal proti svatyním vypáliti jedinou kuli z jediného děla. A vchod mu byl uvolněn.

Když se jízdecký oddíl, který od brodu poslal Narvaez na jinou stranu města, aby zabránil Cortésovu postupu odtamtud, dověděl o výsledku boje, vrátil se do Cempoaly a vzdal se.

Ode všech poražených byly sebrány zbraně a odevzdány do rukou alguacilových, všichni uznali Cortése za svrchovaného soudce a nejvyššího vojenského velitele země a přísahali mu věrnost.

Bitva byla dobojována. Byla krátká a ztráty v ní jen malé. Krve sice teklo hojnost, ale mrtvých měl Cortés jen šest a Narvaez dvanáct.

Noc končila slavnostně.

Vítězný vojevůdce a od té chvíle velitel velké, dokonale vyzbrojené armády, dal na vrchol památné pyramidy vynésti vypůjčený kazikův trůn a na něm, ve válečném odění, se zlatým řetězem na prsou a s nádherným indiánským pláštěm z peří přehozeným přes ramena, přijímal hold. Kolem něho stáli bojovníci s pochodněmi a po stupních pyramidy přicháze-li jeho důstojníci, jimž tiskl ruce a s každým promluvil několik vlídných slov, a pochodovali tudy všichni prostí vojáci, jimž prokázal milost, že mu směli políbit ruku. Když se přiblížil Andrés de Duero a pokladník Bermúdez, upřímně je objal. Bylo mu příjemné, že právě tito svědkové jeho skromných začátků vidí teď jeho slávu.

Ale radost viděti ony dva, na něž se všeobecné odpuštění nevztahovalo, si také neodepřel.

Po vysokých schodech na vrchol pyramidy mu spíše vynesli než přivedli krví zbroceného Narvaeze s vytrženým okem. Přivedli také Salvatierru a dva jiné velitele výpravy. Všechny v řetězech. A Duero a Bermúdez, vidouce je po posledních, pochodněmi ozářených stupních přicházet, snažili se nenápadně dostati za záda Cortésových důstojníků. Je dobře tak, jak se stalo, ale není přec jen příjemné hleděti na člověka, kterého jsme zradili. Dokonce na takhle ubitého a zohaveného.

„Seňore Cortési,“ snažil se s námahou promluvit včerejší vojevůdce, „máte mnoho příčin děkovati štěstí, že vám dnešek učinilo tak lehkým a vydalo mě ve vaši moc.“

„Mám mu mnoho co děkovat,“ odpověděl vyzývavě Cortés, „ale co se týče mého vítězství nad vámi, cením si ho ze všech činů, které jsem od příchodu do této země vykonal, ze všech nejméně.“

Hernando Cortés prodlužuje pohled na poraženého nepřítele. Nemůže se ho nasytit.

Jaká to chvíle! Často se za ni modlil, často se bál, že nepřijde, často si ji představoval, a přec nikdy tak, jaká je. Myslil na polní bitvy někde na úpatí mexických hor, na obléhaná města v horké zemi, viděl také Narvaeze přiváděného v poutech, ale to vše se v představách dálo za střízlivého denního osvětlení a nikdy nemohl tušit, že mu nebesa popřejí této slávy a úžasu: v půlkruhu pochodní na ozářeném vrcholu pyramidy, na indiánském trůně uprostřed přátel, s nesmírnou hloubkou tmy pod nohama; nad ním je nekonečno hvězd vykoupaných deštěm a kolem skrání světélkující kokujové. Před ním Páníilo Narvaez. Rozedraný, zašpiněný, zkrvácený, s jedním okem vyteklým a s druhým přimhouřeným před záplavou světla. Ne, Pánfilo Narvaezi, není pravda, co vám právě řekl velitel Cortés, že si ze všech činů v této zemi vykonaných cení vítězství nad vámi nejméně, ta slova byla jen odplata za vaši nadutost, v níž jste se chtěl přirovnávat k němu, za vaši hloupost, v níž jste nevěděl, s kým se pouštíte do boje, ve skutečnosti si Hernando Cortés cení vítězství nad vámi velice, poněvadž je začátkem moci, nad niž nikdy nebylo větší, a slávy, která zastíní slávu Alexandrů a Caesarů. Tak je to, seňore Narvaezi.

Pravda, ještě tři jiní pánové jsou zde! Také zatčení alguacilem mayorem města Villy Ricy pro vzbouření proti koruně. Zapírají svůj strach, ale vědí, že jejich životy závisí na jediném hnutí vítězova prstu. Má jim věnovat pozornost a jsou jí hodni? Nu, ano, alespoň tomuhle podělanému hlupákovi, zezelenalému a boulícímu pitomě oči, trochu prodloužený pohled se zlomyslně přimhouřenými víčky a se sotva znatelným úsměvem – třeba ho není hoden.

„Obvažte jim rány a dejte je stráží odvésti do Villy Ricy!“

Pánfilo Narvaez je znova sváděn po schodech a jeho řetězy chřestí.Posel Prozřetelnosti, který jako anděl k Tobiášovi, tak radostně a nesa tolik nejkrásnějších nadějí, přispěchal vstříc admirálovi na samý pobřežní pás této země, mrzce lhal.

A Salvatierra? Kdyby byl znal osud na pobřeží oběšeného alguacila Juana Escudera, který kdysi před lety Cortésovi, prchajícímu z azylu, skočil na krk a znova ho zatkl, byl by si třikrát rozmyslil mluvit o pečených uších.