Admirál
Narvaez a jeho lidé vypluli z Kuby na počátku března, asi v touž dobu, kdy byli Montejo a Puertocarrero přijati v audienci císařem Karlem, překonali na moři těžkou bouři, a teď, koncem dubna, se podle všech odhadů musí blížiti mexickým břehům. Nálada na lodích se stávala netrpělivou. Vojáci v podpalubí, malátní horkem a nudou, jsou dráždiví, sváděni pro každou záminku se rvát, a lodníci, odhlídavše si v strážních koších své hodiny, slézají po provazových žebřících nevrlí a s prohranou nadějí z dnešního rána, že uvidí něco jiného než moře, jen moře a nástupy jeho vln.
Ale ten výkřik ze stožáru přec jen jednou zazněl. A byl stejně radostný jako kdysi za slavných časů Kolumbových. „Země!“ A každý, kdo má volné ruce, běží na příď. „Země!“ řvou námořníci dolů do podpalubí a vojáci, povalující se netečně na palandách, vyskakují, šplhají po žebřících rychlostí, jakou v nohách už dávno neměli, a s prvním douškem svěžího vzduchu na palubě se žene do jejich krve radost a chtivost něco podnikat.
Tenký proužek země se rozjasňuje, přichází blíž, obzor se prohlubuje a v modravém oparu se objevují hory. Na lodích je náhle mnoho shonu, křik důstojníků je pln zbytečné energie, neboť údy vojáků, ochablé zahálkou a úzkým prostorem, jen čekaly, aby se mohly protáhnout. Nikdo nepozoruje, jak s plachtami letí i čas. Pobřeží se přiblížilo na dosah. Zdá se, že se k přistání hodí. Admirálský koráb již měří olovnicí hloubku, námořníci šplhají do spleti lan svíjet plachtoví, chystají se čluny s puškaři a střelci z kuší, aby zjistili, nestrojí-li se na břehu nějaký úklad, a přesvědčili se, je-li tam pitná voda.
Přibližování tak velkého počtu plovoucích domů nemohlo arci zůstati nezpozorováno ani obyvatelstvem v těchto končinách řídkým, a podél břehu běží zvědavci, kteří se proti místu, kde lodi spouštějí kotvy, seskupují v hlouček. Od korábů odrážejí první čluny osazené ozbrojenci. Na přídi admirálské lodi stojí Narvaez, sleduje odplouvání lodic a snaží se na vzdálenost rozeznat složení a bojovnou či mírumilovnou náladu domorodého hloučku.
„Admirále,“ oslovuje ho jeden z důstojníků, „nemyslíte, že ten muž vlevo v popředí není Indián? Zdá se mi dokonce, že má kabát.“
Narvaez soustřeďuje pohled, úsilím se mu mhouří oslněná víčka a obočí se stahuje.
Čluny se přibližují k mělkému břehu. Muž v popředí – ano, je to španělský voják! – se odděluje od skupiny, popochází k samému břehu, mává na čluny a něco křičí. Odpovídají mu.
Admirálovi se rozechvívá srdce. Je to náhoda? Nebo šťastné znamení, poselství nebes a Narvaezova svatého patrona, že mu posílají tohoto nic netušícího muže jako anděla Tobiášovi, aby ho vedl, kam má, aby mu svou přítomností oznámil, že je očekáván a že je všechno připraveno k vítězství?
„Naloďte mě!“ rozkazuje admirál.
„‚Tady někde by mohla být ta jejich Villa Rica. Nevíme ani, admirále, není-li někde uchystána záloha. Viděti nás je už dávno.“
„Naloďte mě!“ opakuje důrazně velitel.
„Připravte admirálovi odění!“
„Člun!“ křičí už zlostně Narvaez.
Admirál a několik důstojníků nasedají do lodice, ta vesluje ke břehu. Za chvíli brousí člun o písek. Dva vojáci vynášejí na zkřížených rukou velitele vodou na břeh. Ale už mu vyloděný mladý důstojník vede Cortésova muže. Z jejich usmívání poznává, že je všechno v pořádku. Admirál to věděl, řekla mu to jeho vnitřní jistota.
Dlouho vojáka měří. Prohlíží si jeho odřený kožený kabát a střevíce spravované nějakou měkkoukůží. Na jazyk se mu hrnou otázky, ale nechce projevit netrpělivost.
„Ty jsi králův voják?“ Neužil vědomě slova Cortésův.
„Ano.“
Takhle tedy vypadá posel prozřetelnosti, poslaný mu až na samý práh země, aby k němu mluvil a řídil jeho první šťastné kroky!
„Kde je Cortés?“ ptá se jakoby ledabyle.
„V Mexiku.“
„A co ty tu děláš?“
„Hledám kovy. Byli jsme rozesláni po zemi pátrat po nerostném bohatství.“
„Tak,“ říká lhostejně Narvaez a rozhlíží se po místě, kde by mohl usednout.
„Vytáhněte admirálovi na břeh člun!“
Člun jest vyvlečen na žhavý písek a Narvaez, usednuv na jeho hranu, vyslýchá Cortésova žoldnéře. Je toho mnoho, co si přeje znát. O Cortésovi neví skoro nic. Několik drobtů, které při tajném záletu na Kubu utrousili Montejo, Puertocarrero a uprchlý námořník, a pak už jen několik listů, které o Cortésově poselství dostal od španělských přátel Velázquez. Ale v těch jsou pouze džbery politických úvah, a jen náprstek skutečností, které zajímají muže a vojáka. A to všechno je už kromě toho staré.
Proto mluv, posle prozřetelnosti! Vypravuj rychle a všechno! Vychrli ze sebe své zprávy!
A Cortésův voják to činí. Vykládá ochotně, jsa zřejmě rád, že nalézá upjaté pohledy a pozorné uši, které ještě nic neslyšely o úžasných událostech, které zde přežili a které on prožil spolu. Vypravuje o bitvě u Tabasca, o založení Villy Ricy de Vera Cruz, o zničení lodí a s nimi naděje na návrat, o umírání při výstupu do vichřic a mrazů horských hřbetů, o strašlivých bojích s Tlascalany, o krvavé lázni v Cholule, o zlézání kouřící hory, o sestupu do ráje Mexika a k tučným hrncům egyptským, o Montezumovi, o zazděném pokladu. Vykládá zřejmě to, co jeho zajímá, předpokládaje znalost vztahůa jmen posluchačům zcela cizích. Ale přerušují ho jen málo, nechtějíce ho rušiti.
Kolem velitele se shromáždila skupina důstojníků a se zájmem poslouchají spolu. Ve chvíli, kdy po ní Narvaez přejíždí očima, spatřuje královského sudího, licenciáta Ayllona. Co ten tu chce? Špehovat? Ale výklady vojákovy jsou příliš zajímavé, aby se chtěl Narvaez dáti vyrušovat a připustil protivný Ayllonův ohryzek dále, než jen malý kousek za hranice vědomí.
Ticho při vojákových pomlkách, v němž je slyšet šplouchání vln o břeh, a užaslé pohledy, lpějící na jeho ústech, vypravěči nesmírně lahodí, chtěl by jich ještě užít, rád by mluvil dále, ale opakuje se, ztrácí nit, zamotává se do nesrozumitelností a nakonec vidí, že je to už všechno. „No, takhle to bylo!“ Je to vlastně divné. Ve vzpomínání je toho nesmírně mnoho, zdá se, že o tom, co jste prožili, byste mohli vykládat týdny a měsíce, ale když na vás někdo na horkém písku z hrany vytaženého člunu z čista jasna uhodí: „Vypravuj!“, najednou vidíte, že jste hotovi dříve, než jste myslili.
Důstojníci mlčí. Ticho přerušuje admirál:
„Jak daleko je odtud do Villy Ricy? Jak silná je tam posádka?“
„Dva denní pochody. A posádka tam není skoro žádná. Měla ztráty v bojích s kmeny. Jen několik děl a hrstka invalidů, kteří řídí opevňovací práce.“
A Narvaez se vrací: Jak se jmenuje nejbližší město a jak daleko je tam? Jak dlouho třeba jíti do Mexika? Jaký je Montezuma? Vypravuj mi o něm ještě něco bližšího! Jak velký byl ten poklad? Ne, nechci číslice, jen přibližný odhad! Nevíš-li, ukaž alespoň rukou, jak velké hromady zlata jsi viděl a kolik! Ty drahé kameny bys také nedovedl jmenovat? Pověz mi něco bližšího o pohanských modlách a o obracení na víru! Co pravíš? Cortés má divošskou milenku, která se nehne od jeho boku a poroučí vojsku a dokonce i císaři? A hidalgové si vzali indiánské ženy?…
Narvaez přejel škodolibýma očima po tvářích důstojníků, a ti se usmáli. Ale najednou slyší zprávu ještě veselejší. „Co to, co to, počkej, opakuj to!“ volá na vojáka. „Vousatý Cortés už není Cortés, nýbrž přeměnil se v slečnu Malinche?“ A admirál se rozchechtává hromovým, generálským smíchem. A do toho vpadá důstojnická skupina stejně hlučně, a jako by se ani oni, ani jejich velitel nemohli dosyta najísti smíchu, který burácí již při prvním kroku na nový břeh.
Ta veselost je také dobré znamení. Kéž potrvá stále, co budou zde! Jen protivný licenciát Ayllon se tváří kancelářsky studeně.
„Nu, dosti toho žertu!“ dává admirál povel k vážnosti. A pokračuje ve výslechu, obraceje se spíše k pánům než k vojákovi. „Malinche trpí tedy modloslužby! A pohanským ďáblům se lidské oběti přinášejí dál! A jejich chrámy stojí! A Malinche jedno takové mrchoviště v císařově průvodu sám navštívil! Snad se tam dokonce k ďáblu modlil! Skutečně zajímavé… Nu, vypravuj mi ještě něco o vztahu císařových příbuzných ke Cortésovi a o jejich vojenské síle!“
Výslech pokračuje ještě chvíli. Nakonec se Narvaez ptá, zdvíhaje se již: „Říkal jsi, že tu hledáš nerostná bohatství. Což tu je tak bezpečno, že můžeš chodit sám?“
„Cortés je neomezeným pánem,“ odpovídá voják, „a vládne celou říší. Španělé jsou bezpečni a každý z nás může dnes sám a neozbrojen procházet celou zemí.“
„Nu, dobře!“ ukončil Narvaez rozmluvu. „Pro dnešek dosti! Zůstaneš ovšem s námi. Budeme tě potřebovat jako tlumočníka. Z tábora se vzdalovat nesmíš.“ A obrátil se k důstojníkům: „Ujměte se ho někdo, pánové!“
Vyslechl dobrozdání plavců a zprávy hlídek vyslaných do nejbližšího okolí. Rozkázal, aby bylo s vyloďováním započato ihned. Zamýšlel zříditi nejprve tábor a postupně jej proměňovali ve vojenský opěrný bod a v trvalé sídliště.
Tak pusté písečné duny na pobřeží v příštích dnech ožily devatenácti sty vojáky, shonem, křikem, prací a vším, co souvisí s táborovým životem. Přepravovali se tam z korábů koně a děla, kácely se pobřežní lesíky. Nový život sem zas nalákal celý kraj, domorodci si z proutí a kůlů vybudovali opodál tábor svůj a s cizinci obchodovali. Vyměňovali ryby, zvěřinu, zeleninu, pulque a sladké koláče za nožířské výrobky z toledské oceli, neboť ta se ukázala velmi užitečnou, za červené soukenné čepice pro mužskou okrasu nebo za zrcátka, rolničky a nepravé šperky pro štěstí a závist žen, a když už pro nic z toho, aby jejich nahá černooká mládež užila neobvyklé podívané. Ale Kubánci byli zklamáni: ošatky zlata jim nenosil nikdo. Narvaez několikrát denně dojížděl z admirálské lodi na staveniště, přesvědčit se o postupu prací a dohlédnouti na ukládání zásob. Cortésův voják byl vždy někde nablízku a na zavolanou. Stavěti tábor neradil, ukazoval na špatné zkušenosti, kterých tu nabyl Cortés s bahenními výpary, ale Narvaez, který velmi nerad odvolával něco z toho, co jednou vyřkl, máchl jen odmítavě rukou.
Ale ještě jeden muž byl vždy v blízkosti velitelově, ne sice na zavolanou, ale jako stín, o němž víte, když se nevsouvá mezi vás a předmět, že je někde za vašimi zády, a kdykoliv se ohlédnete, že jej spatříte: pan královský sudí, licenciát Ayllon. Jak odporná byla admirálovi ta vyzáblá, kancelářská tvář s šedýma, slídivýma očima, ten vždy pečlivě vyholený kostroun ve vzorných černých šatech a v střevících s lesklou přezkou, který se do společnosti veselých vojáků hodil jako Pilát do Kréda! Co mu je do toho, jak se rozestavují děla a že tento tábor nemůže být stavěn proti hrstce dobromyslných Indiánů? Proč se tváří jako odsouzenec, když Narvaezovi vojáci, pokřikujíce na domorodce, opakují se smíchem jméno Malinche, berou prsty štipec kůžena krku a druhou rukou naznačují ve vzduchu provaz? Ostatně má velitel z takových vojáckých žertů zlomyslnou radost, a předpokládá-li, že to stín někde za jeho zády musí slyšet, vyjadřuje se o Cortésovi velmi nevybíravě.
Pan licenciát učinil v prvních hodinách pobytu na yukatanské půdě několik pokusů zapřísti s admirálem rozhovor. Ale ten odpovídal velmi jednoslabičně, k jeho názorům se choval nevšímavě a za jeho řeči hovořil s jinými.
Licenciát Ayllon byl však úředník houževnatý. Navštívil velitele na admirálské lodi a žádal za rozmluvu. Narvaez chodil po palubě a z paluby, dával rozkazy, bavil se, dělal, že královského sudího nevidí, a nechal ho čekati dlouho. Konečně pro něho poslal.
Přijal ho v kajutě sedě a upřel na něho vojácké oči místo výzvy, aby tedy mluvil.
„Pane admirále,“ řekl Ayllon a jeho hlas zněl suše a vyšeptale, „pozoruji vaše přípravy, náladu vašeho vojska, slyším vaše výroky a vidím, že by takto bylo velmi zatěžko vyhnouti se konfliktu s velitelem Cortésem.“
„Neznám žádného velitele Cortése,“ řekl prudce Narvaez. „Hernando Cortés byl donem Diegem sesazen a velitelem jsem byl jmenován já.“
„Zapomínáte na Jednu právní skutečnost. Po založení Villy Ricy se velitel Cortés velení vojsk Jeho Milosti dona Diega Velázqueze vzdal a byl do nového úřadu dosazen rozhodnutím villarické obce.“
Admirál se zlostným úšklebkem nadmul tvář a vyfoukl vzduch. „Jsem voják a nevyznám se ve vašich tupých právních formulkách, vím jen, že na průhledný villarický podvod by nenaběhl ani plantážní mezek.“ A zesílil svůj pohled. „Ale už mi řekněte, co mi vlastně chcete!“
„Mám rozkaz učiniti vše, abych zamezil konfliktu mezi Španěly, a mám v tom smyslu i slib dona Diega. Jdu se vás zeptat, co zamýšlíte.“
„Mohl bych vám odpovědět, že vám do toho nic není. Ale myslím, že vám to povím. Doufám, že je vám známo, že se Hernando Cortés vzbouřil proti svému pánovi, že mu ukradl celé loďstvo, že na Kubě oloupil farmáře a také statky královy, že na moři lapal lodi, že se v Mexiku dopustil únosu křesťanských lidí, že, ač ženat, žije s divoškou, že trpí modloslužbu a navštěvuje pohanské chrámy. Že je tedy rebelem, lupičem, zlodějem, pirátem, únoscem, bigamistou a kacířem. Kolik trestů smrti na to Je a jakých, to byste mi mohl spíše říci vy..
„Nic podobného mi známo není, pane admirále. Velitel Cortés nebyl nikdy a nikým souzen ani odsouzen..
„Předstíráte-li takovou míru tuposti, domluvili jsme,“ zahřměl Narvaez. „Jděte!“
„Jest ml naopak známo,“ pokračoval klidně Ayllon, „že si velitel Cortés získal zásluhy o Jeho Milost římského císaře. Ze mu dobyl velkého území. Ze mu opatřil bohatství. Je mi známo, že se v Cáchách vyjádřila Jeho císařská Milost o Cortésově daru, aniž jej viděla, velmi milostivě.“
Jdi mi do horoucích pekel, patolízale, se svou císařskou Milostí, já znám jen kastilského krále,“ myslil si, ale říci to nesměl. Na Ayllonovy nepoctivé argumenty poctivé odpovědi nebylo.
„Možná,“ vytočil se, „o tom zas nevím já. Ale je-li tomu tak, je král špatně zpraven.“ A protože Ayllon neodpověděl, rozpálil se, a nehodlaje se nechat pokládat za poraženého déle než vteřiny, sekáčsky ťal. „Tak,“ rozkřičel se, „a teď vám řeknu o prvním kroku, který učiním. Pošlu do Villy Ricy poselstvo, vyzvu pana Sandovala, aby se bezpodmínečně vzdal, a dám přečisti proklamaci, v níž prohlásím Hernanda Cortése za rebela a zrádce.“
„To znamená počátek otevřené srážky,“ řekl svým zaprášeným hlasem, ale stejně pevně licenciát. „Učiníte-li to, pane admirále, podám na vás u vlády žalobu.“
„Dost!“ ukončil Narvaez vykřičníkem rozmluvu,aniž pokládal výhrůžku sudího za hodnou zmínky. „A teď se odeberete na svůj koráb!“
A královský sudí šel.
Vzápětí vyplul za jeho člunem jiný člun s rozkazem, aby byl licenciát zatčen.
Byl přepraven na jinou loď a jejímu kapitánovi bylo nařízeno plouti na Kubu, doručiti místodržiteli list s vojensky stručnou zprávou o šťastném přistání v Yukatanu a odevzdati mu zajatce. Zvěda a advokáta Cortésova Narvaez ve svém vojsku potřebovati nemohl.
Loď s vězněm odjela. Jenže královský sudí nebyl v koloniálních zvyklostech o nic nezkušenější než kapitán. Nepluli po moři více než několik mil a už byli dohodnuti. Loď nezaveze zajatce na Kubu a do Santiaga do rukou Velázquezových, nýbrž dopraví ho na Haiti a do Santo Dominga ke královskému soudnímu dvoru.
A tam licenciát Ayllon sepíše v náležité formě a slovy barvitými obšírnou zprávu o svém působení v Yukatanu, odsoudí chování admirála Narvaeze a lichý slib místodržitele Velázqueze a královský soudní dvůr v Santo Domingu, nejvyšší soudní instance ve věcech koloniálních, odešle akt nejbližší lodí do Španělska.
Zatímco se na mořském pobřeží připravují proti Cortésovi těžké rány, prodlévá on v Mexiku v Axaycatlově paláci a čeká na pomoc svého krále. Čeká už tři čtvrti roku. A čeká marně. Jeho postavení se stává den ze dne nesnesitelnějším, cítí, že tu uprostřed nepřátelského národa trčí jako trn v cizím těle, a východiska nikde nevidět. Stavbu lodí do nekonečna protahovat není možno, slib Montezumův, že se do jeho odchodu pokusí udržet svůj lid na uzdě, není ani určitý, ani na věčnost, a každého dne se může objeviti některý dvorní hodnostář se vzkazem, že císař pokládá lhůtu za vypršenou, ať tedy Cortés jde. A jeho vojáci i důstojníci jsou již vyčerpáni stálými hlídkami a trvalým střehem. Jak skončí dobrodružství, které započalo tak slibně?
Jarního rána přišel Montezumův posel skutečně. Císař si přeje mluviti s velitelem.
Cortés šel. S tlumočníkem Aguilarem. Co mohl očekávati?
„Malinche,“ pravil mírným hlasem panovník, „teď už nestojí tvému odchodu ze země nic v cestě.“
Kritická chvíle tedy přišla a příští císařova slova budou: dávám ti do západu slunce lhůtu.
„Plovoucí domy pro tebe jsou připraveny,“ pokračuje Montezuma.
Loďstvo připraveno? Jaké loďstvo? Což kromě toho jeho dal císař tajně vybudovati ještě nějaké jiné?
„K pobřeží připlulo mnoho plovoucích domů tvých krajanů a na břeh bylo vyloděno silné vojsko.“
Hernando Cortés vyskakuje.
Zdvíhá k nebi ruce a neovládaje se, volá: „Pochválen buď za tuto milost Spasitel!“
Více, více! Příteli Montezumo, mluv více a rychleji!
Císař má připravený vějířovitě skládaný list s obrazovým písmem a před Cortésem jej rozkládá. Ale velitel vidí jen řady pěkně omalovaných čtverečků s pečlivě provedenými obrázky. Zkoušel to sice několikrát, ale čisti, či lépe řečeno vykládati aztécké písmo se nikdy nenaučil, je k tomu potřebí mnoho zkušeností a fantazie. Čte tedy císař. Osmnáct lodí, asi dva tisíce bojovníků bílých i Indiánů, skoro osmdesát koní, velké množství pušek a kuší, mnoho děl, buduje se tábor, je to na území cempoalského kazika asi dva denní pochody od Cempoaly. Více nečte, ač je list dlouhý, Montezuma mnoho zřejmě zamlčuje.
Ale kdo mé krajany posílá? Odkud přijíždějí? Nic o tom v psaní nestojí? Kdo je vede? Prosím tě, ukaž mi alespoň jeho obrázek, jak ho vymaloval tvůj písař! Ví o příjezdu loďstva Sandoval? Ptají se moji krajané tvých lidí na mne a jmenují mé jméno? Má figurka v psaní zakreslena nikde není? Znak přátelství ke mně také ne? Jak se dorozumívají Španělé s tvými poddanými a co jim naznačují?
Ale Montezumova tvář je neproniknutelná a jeho černé oči mlčí.
Cortés s hlavou zvichřenou myšlenkami kráčí hlavním nádvořím k svému příbytku. Za ním Aguilar. Představa domova veliteli není nepříjemná. Potřebuje chvilku klidu. Jen chvilku, aby se mohl soustředit.
Doňa Marina, teď indiánsky krásnější než kdykoli předtím, jiná než dříve, kojí dítě. Cortésova syna. Ten má nevídaně velké, černé oči a pleť zlata smíšeného se stříbrem. Marina hledí na muže klidnýma očima, mlčenlivýma, záhadnýma, nepřístupnýma, a Cortés najednou vidí, jak jsou podobné Montezumovým a synovým. Marina se na nic neptá. Cortés jí nic nepovídá. Projde se několikrát pokoji a vychází na nádvoří. Je si ta žena vědoma, přijdou-li Španělé, jak se změní celý její život?
Prvnímu důstojníku, kterého potkává, nařizuje svolati za hodinu důstojnickou poradu. Ale teprve když voják odešel, napadá Cortésovi jeho důvěrná, skoro usmívající se tvář a rozpustilé oči. Ví snad něco? Neprozradil zprávu Aguilar? Ovšem, Cortés mu v rozčilení nenakázal nejpřísnější mlčení, ale rozumělo se samo sebou. Je-li jeho podezření správné, tlumočníka přísně potrestá.
Bylo správné. Do čtvrt hodiny věděl o události celý Axaycatlův palác. Nejprve se seskupovaly jen hloučky, které se po několika slovech rozutíkávaly dáti zprávu dále. Ale za chvíli vybíhá všechno na dvory. Vojáci opouštějí svá stanoviště. Jásají, zdvíhají ruce, smějí se, oči jim svítí, ústa jsou doširoka rozevřena a hlasivky napjaty k prasknutí. Král! Král! Je po kázni. Nečekají, až k nim někdo promluví. Odněkud třeskl výstřel z pušky. A najednou se střílí všude. Teď zahřmělo dělo. To na oslavu. Jsou tu krajané! Konec všem bědám! Král! Ať žije král! Děla vypalují salvy. Několik minut vypadá ten řvoucí, jásající, výskající, bláznivý zmatek jako vypuknutí vzpoury, důstojníci pobíhají s tasenými kordy, zvyšujíce svým křikem jen vřavu, zahánějí vojáky na strážní stanoviska a vyhrožují dělostřelcům.
Do jedné z budov vskakuje Cortés. Objevuje se v okenním otvoru a jeho pohybující se rty působí stejně jako jeho hněvem rozpálená tvář.
Prostranství tichne. Ze vzdáleného nádvoří houkla poslední dělová rána.
Ano, Cortés oznámil svým vojákům zprávu z pobřeží, ale učinil to jednou jedinou větou, vše ostatní, co chrlí jeho ústa, jsou jen vyhrůžky všem, kdo by se okamžitě nevrátili ke svým povinnostem, a jeho oči říkají, že je to míněno vážně.
Vzpoura radosti je zažehnána, usmívající se vojáci se odebírají na svá stanoviště. Také město se po krátkém vyděšení uklidňuje, neboť dvorští služebníci vyšli do ulic, aby rozšířili, že se neděje pranic a císaři že žádné nebezpečí nehrozí.
Po bytech se scházejí důstojníci. Cortésovci. Velázquezovci. Všechno dohromady, jak kdo má ke komu blíže. Jsou vzrušeni.
„Co víte?“
Ale ukazuje se, že nikdo neví více, než co slyšel od Aguilara, a těch několik slov, která oknem vykřikl velitel.
„Kde je Aguilar?“
Patrně stojí jako politý někde před Cortésem.
A tak se všechna obrazotvornost smí rozjet naplno. Je-li to pomoc králova, je věc jednoduchá: při setkání obou vojsk, i toho z Axaycatlova paláce i toho z tierry calienty, se rozhlučí pobřeží voláním: „Ať žije král!“ a „Hurá!“ a pak s prapory, zpěvem a bubny zpět na Tenochtitlán. A Montezuma v zlatých nosítkách přinese klíče. Ale co, je-li to Velázquez? A při té myšlence se velázquezovcům trochu točí hlava. Proboha, není přec možno, aby Velázquez ze vzdálenosti Kuby tak špatně chápal jejich postavení, že by jim chtěl válečně vpadnout do zad! Nesmí přec dojiti k boji Španělů se Španěly! Ano, teď rok dal na mořském pobřeží velitel zatknout a uvězniti dona Juana Velázqueze de Leon, vůdce proticortésovské opozice, ale od těch dob se příliš změnilo. Tenkrát snad bylo možno proti němu podnítit vzpouru, ale dnes uprostřed jeho Tlascalců? Jaké zaujmout stanovisko? A jaká škoda, že teď don Juan není v Mexiku, aby jim poradil. Zatímco očí velázquezovců v zamyšlení bloudí po stěnách, debatuje se. Všem je jasné jen dvojí: dokud nepřijde z pobřeží zpráva od Sandovala, nezbývá leč čekat.
Ale Cortésův mozek pracuje jinak. Neplodné debaty ho nemohou zajímat a hádat nemá smyslu. Chodí místnostmi svého bytu, mechanicky rozhrnuje záclonu ve dveřích bez výplní. Vzpomněl si na Chinantlu. Tam, daleko na jihovýchod od Choluly, žije Aztékům nepřátelský kmen, který loni nabízel Cortésovi spojenectví. Chinantlané užívají zvláštní zbraně, neobyčejně dlouhého kopí s dvojitým žehelovým hrotem. Je-li to Velázquez, který přichází, použije Cortés těchto kopí proti jeho osmdesáti koním. Arci, sklovitá žehel jest příliš křehká, její průbojnost stačí na indiánské haleny vycpávané bavlnou, o koňské postroje by se lámala, a lávový dvojzubec bude třeba nahraditi měděným.
Na kožišinovém loži sedí po indiánsku doňa Marina a kojí dítě. Její černé, maličko zamlžené oči jsou neproniknutelné. Ale není to už kněžna a velitelka v zástupu služebnic, nýbrž pokorná indiánská žena, která zná jen své dítě. Proč se neptá na události minulých hodin? Cortés se nad ní na chvíli zastavuje a hledí seshora na její nepohnutou tvář. Ví ta žena, přichází-li to pomoc králova, že to snad znamená i příjezd Cortésovy legitimní manželky a konec jejich milování? A při představě ženy, Cataliny Juarezovy, projíždí Cortésem nepříjemný pocit. Ten sňatek má na svědomí také Velázquez! Může velký dobyvatel a pán Mexika potřebovat za ženu hádavou plebejku Catalinu Juarezovou?! Ale co s Marinou, přijede-li Catalina? Velitel krčí v mysli rameny. Byla to rozkošná žena, něžná, věrná a oddaná, škoda jí, služby, které mu prokázala, není možno dosti ocenit, ale čeká ji patrně osud většiny milenek velkých vojevůdců, budoucnost S nějakým slušným, nepříliš nadaným důstojníkem a s dobrým statečkem. A syn? Syna si Cortés nechá! Vůdce odpoutává pohled od ženy, obrací se a pokračuje ve své procházce. Vrací se v myšlenkách k dlouhým chinantelským kopím s dvojzubci měděnými. A k otázce ze všech nejdůležitější: je-li to Velázquez, bude výhodnější vyjít proti němu, či vyčkat a bránit se v Mexiku?
Příštího dne se čeká.
Do Chinantly odjel posel objednat píky. Co nejrychleji a co nejvíce. Úvahy důstojníků se dostaly mezi vojáky, a také ti se zabývají jen otázkou: král či Velázquez? Ale jsou lehké mysli jako vždy a plni sebedůvěry, neboť bude-li třeba, zaženou Velázqueze do moře až nad uši. Ostatně je všechno lepší než ty otravné hlídky a noci v šatech a se zbraněmi po boku.
Třetího dne se čeká. Město je plno pověstí.
Čtvrtého dne se čeká. Čekání se již stává únavným.
Pátého dne přijíždí koňmo posel. Konečně! Běžecká pošta Montezumova pracuje rozhodně lépe! Za chvíli kdekdo ví, že došel z Villy Ricy list. Vojáci, kteří nejsou právě zaměstnáni hlídkováním, vybíhají na prostranství před Cortésovým domem, a poněvadž posel je nahoře u velitele, prohlížejí si alespoň zpěněného koně a kladou kamarádovi, který ho provádí, nezodpověditelné otázky.
Cortés čte zatím psaní. Je od Sandovala. Letí očima po řádcích, hledaje velké písmeno vlastního jména. Tady je!!… Narvaez?… Narvaez! Vrtohlavý chvastoun a nadutec… Teprve pak se vrací k souvislému čtení a nedovídá se mnohem více, než co už zná z rozmluvy s Montezumou, kromě několika podrobností (stavba tábora v krajině zamořené zimnicí je z nich důležitá) a radostné zprávy, kterou s jistotou předpokládal: Sandoval odmítne každý Narvaezův návrh na vydání pevnosti a postaví se k odporu. Těžké invalidy odeslal do bezpečí, zesilu-je opevněni a na význačném místě Villy Ricy dal postaviti vysokou šibenici pro strach liknavým a zbabělým… Tolik list. Tedy nikoli pomoc od krále! Ale ani Velázquez ne! Ovšem. Je už příliš tlustý. Posílají na něho sekáče, ješitného, velkohubého Narvaeze!
Cortésovi zas letí myslí: vytrhnout proti Narvaezovi, to jest ponechat Mexiko Montezumovi; nebo hájit město proti Narvaezovi a mít aztéckou vzpouru v zádech? Nebo je snad možné obojí zároveň, to jest rozdělit své slabé síly, s částí jich táhnout proti Velázquezovu zbrojnoši a s druhou ve zdech Axaycatlova paláce čelit povstání? Cortés s listem ve spuštěné ruce usilovně přemýšlí. A zatím nával na prostranství před jeho obydlím roste. Vojáci čekají. Vědí, že se teď rozhoduje o jejich osudu.
Sedmého dne dostal Cortés z Villy Ricy neobvykle objemnou poštovní zásilku.
Zvláštní a prapodivnou.
Neboť Pánfilo de Narvaez splnil hrozbu pronesenou před královským sudím Ayllonem a poslal do Villy Ricy poselstvo, to jest pátera Guevaru, plnomocníka a čtyři muže, aby vyzvali Gonzala de Sandoval město vydati.
Páter Guevara pronesl ve velitelově kanceláři dlouhou řeč, v níž vynášel zásluhy místodržitele Velázqueze, dovolával se jeho práv, prohlásil Cortése a jeho přívržence za vzbouřence a vyzval Sandovala jako věrného poddaného, aby uznal Narvaezem obnovený pořádek a podrobil se mu.
Sandoval, který přítelem dlouhých řečí nebyl, odpověděl neobvykle stručně: „Před výpraskem, který zasloužíte, vás chrání jen váš kněžský šat.“
Potom vyzval rozhněvaný páter Guevara Narvaezova zplnomocněnce, aby přečetl villarické posádce prohlášení o Cortésově zradě. Velitel pravil, opováží-li se, aniž dříve ukážou plnou moc od koruny, že ho dá zpráskat. Guevara, neovládaje se již, začal dupat a křičet, aby se okamžitě uposlechlo jeho rozkazu. Sandoval, který hleděl na dupajícího a křičícího pátera spíše s údivem než s nenávistí, poslal někam vojáka, sedl si ke stolu sbitému z prken a psal.
„Víte co? Ty listiny přečtěte veliteli sami!“
A více se o delegaci už nikdo nestaral. A jejich protestů, které byly hlasově stále slabší, nikdo nedbal. Na jejich otázky nikdo neodpovídal. Východ z místnosti byl obsazen ozbrojenci. Pátera Guevaru dupání a rozkazování přešlo.
Za chvíli vyplnilo místnost dvanáct atletických Indiánů, nosičů břemen, a pak už šlo všechno ráz na ráz. Hodili si šestičlenné poselstvo na záda, stiskli mu stehna, aby se mnoho nezmítalo, a v průvodu dvaceti ozbrojenců s nimi střídavě klusali přes tierru calientu, přes hory, v dohledu obou sopek se zasněženými vrcholky, znova do údolí, městy a vesnicemi až do Mexika, a šestého dne, dříve než se pořádně vzpamatovali, byli pánové již před jeho branami. S údy nezvyklou jízdou poněkud zdřevěnělými, ale zdrávi. Pošta zůstala na předměstí a jeden z dvaceti vojáků spěchal odevzdati veliteli Sandovalův list.
Cortés naložil se zásilkou po cortésovsku, to jest chytře. Ihned k zajatcům poslal, rozkázal je propustit a půjčil jim koně, aby mohli důstojně vjeti do města.
Když se dostali do nádvoří Axaycatlova paláce, vyšel jim vstříc, uvítal je slovy svrchovaně přátelskými, upřímně se omlouval za hrubé chování svých důstojníků, a poněvadž předpokládal, že budou pánové po dlouhé cestě unaveni, dal je uvésti do připravených pro ně komnat. A když se nedobrovolné poselstvo octlo uprostřed knížecí nádhery, před uchystanými pro ně oděvy a dary, mezi služebnictvem obého pohlaví, nabízejícím mu dokonce pohanský přepych koupelí, nevědělo, je-li to snad sen, který si jejich duše pro útěchu vykouzlila při dřímotě na indiánských hřbetech někde mezi Villou Ricou a Tenochtitlánem, nebo zda bylo opravdu přeneseno do některé z povídek Tisíce a jedné noci.
Hostina na jejich počest byla neméně skvělá.
Byli představeni důstojníkům a jejich chotím, obdivovali se tiché kráse doni Mariny, vkusu urostlé doni Luisy de Alvarado, vnučky slepého hrdiny Xicotencatla, a s potěšením hleděli na zlaté kříže (ty vyrobili azcopotzalští zlatníci z Montezumova zlata} uprostřed půvabných ňader pod skládanými tunikami princezen tlascalských a cempoalských. A Montezumovy sladkovodní ryby, různé druhy zvěřiny, chuť všeliké drůbeže, zeleniny, koláčů, vanilková čokoláda, kterou okusili poprvé, neznámé ovoce, stůl svítící barvami a vonící květy a pulque, hlavně pulque, to vše bylo tím vítanější, že to přicházelo po týdnech jednotvárné lodní stravy, po prostotě tábora na mořském břehu a po hladovění na tvrdých nosičských hřbetech.
Na základě nikým nevyslovené dohody se při hostině o Velázquezovi a Narvaezovi vůbec nemluvilo. Vždyť se bylo tolik na co ptát z Mexika a bylo tolik zpráv, novinek a klípků ze Santiaga a Santo Dominga, že se málem na existenci obou soků zapomnělo. Panebože, vždyť je to už tak dlouho, co kamarádi odjeli z Kuby, dokonce jistě ani nevědí, že se stal mladý zamračenec Karel německým císařem, a kolik nepříjemností teď svaté církvi působí jakýsi ďáblův advokát doktor Luther. A když doňa Marina první odešla k svému dítěti a když také ostatní indiánské dámy byly manžely poslány do soukromí, stala se zábava teprve jak náleží družnou. Cortésovi důstojníci se zajímali o osudy výpravy, a páni zajatci vypravovali vše, co zažili. Cortésovi důstojníci se ptali na účastníky tažení a noví přátelé z Narvaezova tábora neměli věru příčinu nepovídati kamarádům o jejich známých a přátelích. Cortés se účastnil zábavy spíše jen vlídností a pozornostmi než otázkami, ale to bylo jen zdánlivé, neboť poslouchal velmi pozorně a vpisoval si v paměť každé jméno, které zaslechl. A mezi nimi bylo jedno, které ho naplnilo obzvláštní radostí. Nakonec se stala nálada více než jen družnou. Nejnadšeněji si počínal sangvinickýpáter Guevara. Ale jeho druh, Narvaezův zplnomocněnec, po příliš vydatném jídle a podceniv sílu pulque, musil být indiánským služebnictvem do svých komnat odnášen, třísně cestou Montezumovy koberce.
Příští den byly v katolickém chrámě na vrcholku pyramidy konány služby boží a vyslanci měli možnost viděti tlascalské a cempoalské princezny na modlitbách a při zbožných zpěvech slyšeti krásu jejich hlasů. Pak v průvodu nových přátel povrchně prohlíželi Tenochtitlán, žasli nad jeho čistotou, krásou, stavitelským uměním, veřejnými zřízeními, chrámy a po výkladu pátera Olmeda mu dali zcela za pravdu, že se násilné obracení na víru v tak ohromném městě prováděti nedá a že je třeba pracovati časem, trpělivostí a příkladem. Potom byla v Axaycatlově paláci vojenská přehlídka a vyslanci, hledíce na chlapy silné, osmahlé, dobře živené, s kabátci sice potrhanými a obuví všelijakou, ale všechny bez výjimky ověšené šperky a dlouhými zlatými řetězy často až čtyřnásobnými z loupeží tlascalských a cholulských, z dělení pokladu Montezumova i z císařových soukromých darů (ty čtyřnásobné řetězy byly z karet], a vidouce vojenské kuchyně a mužské ženské otroky každého ze žoldnéřů, byli přesvědčeni, že sloužit pod Cortésem jest totéž, jako žít v trvalé hojnosti, blahobytu, pohodlí a stálé rozkoši.
Politiku si pánové nechali až po dobrém obědě. Sešli se v soukromí, v obydlí Cortésově. A vyslanci zajatci, nečekajíce, až budou dotazováni, prohlásili přímo, že tu jde o jakési osudné nedorozumění, zaviněné velkou vzdáleností mezi Kubou a Yukatanem, a v tom smyslu že musí býti chápáno také prohlášení, které měli přečisti ve Ville Rice. Nikdo přec nemohl mít ani chabou představu o velikosti a moci aztécké říše, tím méně o tom, jak ohromné věci tu vykonal Cortés pro slávu Španělska, svatou církev a krále. Teď po všem, co viděli a o čem se na vlastní oči přesvědčili, je jim vše jasné a musí býti jasné každému myslícímu člověku. Domnělý spor nemůžeskončiti jinak než smírem a společným postupem za úplné ovládnutí Mexika!
To byl ovšem názor pánů delegátů a Cortés rád přiznal, že je to také mínění jeho, ale přál by si znáti smýšlení vojska a zejména úmysly admirála Narvaeze.
Pánové odpovídali: „Admirál, pověřený donem Diegem Velázquezem, měl jistě v počátcích v úmyslu vystoupiti proti přemožiteli Mexika vojensky. Ale osídlení Kuby a Haiti není velké, křesťané se tam navzájem znají, v obou armádách je mnoho přátel a příbuzných, a myšlenka boje Španělů se Španěly vojsku nikdy sympatická nebyla. Ostatně nepřestali jsme doufat, že spor bude urovnán smírem.“
„Ovšem mým sesazením a vydáním do rukou Velázquezových!“ myslil si Cortés.
„Postavení nás všech,“ pokračovali, „je zcela jiné než dona Diega a admirála, nám je každá myšlenka na pomstu cizí, my jsme sem přijeli jen za zlatem.“ A tohle bylo řečeno velmi upřímně, a byl v tom zřejmě pro Cortése i pokyn, kterému byl ochoten vyhovět.
„Je Narvaez mezi vojskem oblíben?“ tázal se.
„Vojsko se ho bojí,“ odpověděli a dodali trochu váhavě: „Je nadmíru hrdý a k jiným příliš šetrný.“
A vrtohlavý jako beran, dodal v duchu Cortés a zeptal se: „Řekli jste před chvílí, že váš názor o společném postupu musí být názorem každého rozumného člověka. Myslíte tedy, že by na něj mohl přistoupit také Narvaez?“
„Budeme k tomu ze všech sil působit,“ odpovídali.
Cortés napsal admirálovi list, který měli hosté zajatci odevzdat. Přátelskými slovy ho žádal, aby nedal dojiti ke sporu, poněvadž by byl zhoubný jak pro poraženého, tak také i pro vítěze, vyburcoval by u domorodců ducha vzpoury a zničil vše, čeho již bylo v Mexiku dosaženo. Dobrý výsledek může býti zaručen jen svorností. Jest ochoten uvítati Narvaeze jako bratra a spojence, rozdělit se s ním o ovoce vítězství, a má-li od krále plné moci, podrobit semu… Chytrý Cortés! Věděl totiž už bezpečně, že Velázquezův generál žádné královské plnomocenství předložiti nemůže.
Velitel ještě ukázal hostům vše, co viděti měli, schoval před nimi, na co se dívati nepotřebovali, a nezklamav je ani v jejich očekávání zlatých darů, přátelsky se s nimi rozloučil. Koně jim dáti nemohl, a protože ti jejich byli ve Ville Rice, sedli si znova na záda Indiánům, a majíce útěchu jiného vnitřního vztahu ke svým soumarům a v tom, že teď budou odpočívati, kdykoli pocítí v údech obrnu, a nikoli jen tehdy, budou-li nosičským poklusem unaveni běžci, vydali se na zpáteční cestu.
V táboře na mořském břehu Narvaeze již nezastihli.
Velkopanským mávnutím ruky odmítnutá rada Cortésova vojáka, nerozbíjeti tábor v ovzduší bahenních výparů, se ukázala nakonec přec jen dobrá. Admirál se s celým vojskem zatím odstěhoval do stříbrné Cempoaly, aby se dožadoval pohostinství tamního tlustého kazika, spojence Cortésova. Postavení kaziků bylo v té době vůbec svízelné, nevěděli, komu sloužit, páni se rychle střídali, a cempoalskému teď ke dvěma přibyl ještě třetí, a tomu bylo účelné vyhovovat také. Vyhovoval mu i jeho dvěma tisícům lidem. Narvaez se obklopil knížecím dvorem oblíbenců, kazik opatřil nadbytek, pohodlí, ženy, a Narvaez s přáteli po zdlouhavé cestě užívali, opájeli se svou neomezenou mocí, a jejich armáda, sbubnovaná ze všech živlů, své pány napodobila. Na blízkou Villu Ricu a na všechno ostatní bylo času nazbyt.
Mexické poselstvo našlo admirála v cempoalském paláci.
Přivítal je ujištěním, že villarická urážka, o které je dobře zpraven, bude zaplacena proklatě draho, a dal si ukázati Cortésův list. Trochu znuděně jej přečetl, ironicky se mu koutkem úst ušklíbl, máchl nad ním rukou a s vlídným úsměvem se zeptal, co je v Tenochtitlánu nového. Jako by zahajoval kamarádskou besedu a jako by tohle psaní bezvýznamného člověka nestálo za zmínku.
Ale když mu pánové líčili, co viděli nebo co se domnívali vidět, přívětivý výraz mu z tváře vyprchával a jeho obočí se ponenáhlu stahovala. A když jeho pověřenec začal nesměle naznačovati, že sice nemůže být nejmenší pochybnosti o porážce Cortésově, dojde-li k boji, ale že jeho síla není přec jen tak zcela malá, jak si ji všichni na Kubě představovali, a že by snad nebylo neúčelné pokusiti se o jednání s ním…
„Co?“ zahřměl admirál a povyskočil na křesle. Zaznělo to jako výstřel z děla. A oheň také vyšlehl.
Pověřenci přispěchal na pomoc páter Guevara. „Ach ne, na jednání v přátelském smyslu nikdo z nás ovšem nepomýšlí,“ rychle odvolával.
Z Narvaezových očí šlehaly blesky.
„Nebo mu snad mám sednout na tenhle zbabělý podvod?“ rozkřičel se a udeřil hřbetem ruky o Cortésův list.
„Ne, zajisté že ne,“ spěchal kněz, „chtěli jsme jen Vaši Excelenci upozornit, že podle našeho přesvědčení není třeba s úderem proti Cortésovi spěchat. Přiběhnou noví poslové a nejen s nabídkou spojenectví a rozdělení kořisti. Bude ustupovat dále. My budeme zatím moci klidně vyčkat, zjistit situaci, navázat spojení s jeho mexickými nepřáteli, snad s Montezumou, a úder dokonale připravit.“
Byli uklidněni, že admirál alespoň poslouchá. Jeho obočí se však mračilo dále. Podezříval je snad?
Ostatně páter Guevara neměl zcela nepravdu. Alespoň s těmi posly.
Neboť v téže chvíli, kdy hidalgové dleli u admirála, byl již Cortésův posel na cestě a blízko Cempoaly. Cortés nepotřeboval jako Narvaez odpočívat, byl naopak odpočívání více než syt, měl potřebu jednat a chtěl jednat rychle. Blížícím se poslem byl páter Olmedo. Pravda, nový list Narvaezovi, zas plný dobré vůle, také nesl, ale ten byl jen záminkou. Kněz měl v kapsách sutany ještě jiná psaní. Přihostině na uvítanou zajatců delegátů v Mexiku udeřilo totiž při vzájemné zábavě důstojníků o Cortésův sluch jedno jméno, ač se střežil dáti najevo, že je postřehl. Opravdu udeřilo, neboť jak na ně mohl zapomenout? A jeho hlava začala pracovati. Duero! Duero je tu! Andrés de Duero, tajný písař Velázquezův, starý kamarád, který má tak silně rád peníze, s nímž zosnovali tolik podvůdků a podvodů, tolik intrik a tolik se našidili pohodlného dona Diega! Přítel Andrés jde patrně inkasovat. Ano, dostane! Ještě na Kubě mu Cortés slíbil podíl na zisku z mexického podniku, podaří-li se mu místodržitele přesvědčit, že jediným vhodným vůdcem výpravy může být pouze on, Cortés! Hráč získal do vzrušující hry novou figuru! A ta vydá za ciňk a žiž! Nuže, ať hraje spolu! Ihned po odchodu hostů poslal Olmeda, aby veřejně odevzdal smířlivý list Narvaezovi a tajné psaní Duerovi. A ještě třetí dopis nesl dobrý páter. Královskému sudímu licenciátu Ayllonovi, o němž vůdce ještě nevěděl, že právě pluje na Kubu. Pouze s listy však obratný diplomat necestoval. Ještě něco působivějšího skrýval v sutaně: zlato. Kolik ho on a jeho malý průvod mohli vzíti, aniž se stali nápadní.
Přišli do Cempoaly brzy po páteru Guevarovi a jeho druzích. Byli uvedeni do paláce a do komnat Narvaezových.
Admirál, sedící uprostřed skupiny důstojníků, na pozdrav poselstva neodpověděl. Sotva na ně pohlédl; bavil se se svou svitou. Teprve za chvíli se k Olmedovi obrátil plnou tváří. Měřil ho zlýma, studenýma očima. Odzdola nahoru a zas nazpět.
„Holomek vašeho piráta řekl mému vyslanci, že ho před výpraskem chrání jen jeho kněžský oděv.“ A Olmeda chvíli přeměřoval. „Dá mě zpráskat?“ myslil si kněz. „Ale je tu jistý rozdíl,“ pokračoval Narvaez. „Páter Guevara byl vyslancem kavalíra, kdežto vy jste jen poslem psím.“
Přejal od něho list. Otevřel jej a četl. Chvílemi ze sebe vyrážel: „Lotr od šibenice utržený…! Pirát…! Rebel…! Padouch!“ A pak, odhazuje psaní štítivě od sebe, zuřivě vykřikl: „Lupič a zrádce! A kacíř!“ Jeho oči upřené na Olmeda už nebyly zlé a studené. Teď se rozhořely. „A kněz slouží rouhači a vyvrhelovi!“
Páter bez pohnutí stál, jsa bit pohledy dvaceti očí. Teď prožíval muka čekání Guevarova on.
„Uříznu rebelovi uši a upeču si je k snídani!“ vykřikl Salvatierra, jeden z admirálových setníků.
Jak to dopadne?“ myslil si Olmedo. Listy jsou sice bezpečí, ale má u sebe tolik zlata!
Konečně se pánové vynadívali.
„Pomodlete se k Marii Panně, že jste měli co činit se šlechtici! A jděte, než se rozmyslím jinak!“
Poselstvo rychle vyhovělo. Páterova sutana se ve dveřích jen zatřepala. Ano, pomodlí se.
Zprávy, přinesené Guevarou a jeho přáteli, se rozletěly Cempoalou. Také mužstvo už vědělo o všem. Pečení krocani, zvěřina, koblihy a pulque plnili ústa slinami, představa indiánských otrokyň posvrbívala v páteři, a zlato, zlato, zlato, představa čtyřnásobných zlatých řetězů na krcích bývalých kubánských kamarádů – proboha, copak jste neznali Antonia Villafanu, Jaga, podomka od Mořské panny, vlasatého Alonsa, Francisca, Josého, Pedra, Juana, toho otrapu Ignacia, kterému jsme říkali Neleztam? – to vše vířilo v srdcích závist a probouzelo polozasuté sny o návratech boháčů domů. A záclony na dveřích Narvaezových poslů do Tenochtitlánu nepřišly ke klidu, přátelé chtěli vědět všechno a ještě o něco více. Ale Cortésovy dary ukazovali vyslanci jen přátelům nejdůvěrnějším. S těmi se pak po odchodu ostatních ještě dlouho radili.
A do toho teď přijel ještě Olmedo.
Styk s ním byl sice nebezpečný, lákání však bylo neodolatelnější. Také on dostával návštěvy. Bylo by jich přicházelo ještě více, ale tolik s sebou vzíti nemohl. Spojení s Duerem bylo lehčí, než si představoval. Přišel sám. A mezi prvními. Již večer toho dne, kdy byl Olmedo u Narvaeze, rozhrnula se záclona vchodu a v něm stál vždy veselý, vždy podnikavý avždy lehkomyslný Duero s napřaženou pravicí na uvítanou. Přečetl si Cortésovo psaní, a obnovení slibu o podílu na zisku pokládal za samozřejmost. Usmíval se a mnoho mluvil. Ale o všem byl informován dokonale. Vypravoval, jaký rozruch vzbudily zprávy přinesené Narvaezovými „jezdci“ z Mexika, a při představě jezdců přilepených na hřbetech upalujících Indiánů se upřímně rozchechtal, až pod černým knírkem zasvítily jeho pěkné zuby po stoličky. O jiném se nehovoří. Narvaez se sice před nikým, ani před domorodci, netají, že proti Cortésovi potáhne válečně, ale většina důstojníků i vojáků to nevidí ráda a nechápe, proč by nebyla možná dohoda a společný postup za aztéckým zlatem, ať už s Cortésem či bez něho.
„Ale to zas nebude chtít don Hernando,“ vesele se usmívá Duero.
A vypravuje, že se vojsko Narvaeze sice bojí, ale jeho vliv že není velký a skupina radikálů kolem něho že je jen nepatrná. Je těžkopádný a nerozhodný, kromě toho se mu z Cempoaly nechce, její ženy se mu líbí, a podaří-li se zatím Cortésovi penězi a svým vlivem rozložit jeho armádu – a od návratu mexického poselstva se v ní dvě strany už seskupují –, získal by mnoho. Ze poslal Narvaez dobývat Villy Riky kněze – a ne setninu vojska s několika děly, byla ovšem tupost. Že pevnost nechává s pokojem dále, je hloupost nová. Ale domnívat se, že nepodniká vůbec nic, by byl omyl. Posílá do aztéckých měst posly vyjednávat s proticortésovskými kaziky a navazuje také spojení s Montezumou. Chce ho znova dosadit na trůn. Snad to spojení už má. Teď vypátral, že se tu někde na pobřeží zdržuje Juan Velázquez de Leon. Don Diego mu z Kuby posílá vzkaz a píše mu také Narvaez.
Pak se chtěl Duero ještě rozhovořiti o síle Narvaezova vojska, ale vzpomněl si, o té že už je don Hernando zpraven od Sandovala. Ten poslal sem do Cempoaly na výzvědy několik villarických Indiánů. Ti vyslídí všechno.
„Ostatně těm indiánským mozkům nerozumím,“ žertoval Duero. „Z našeho vojska přebíhají do Villy Riky k Sandovalovi, ač musí usuzovat, že Cortés pro. ti našim zbraním obstáti nemůže a Villa Rica že padne při prvním silnějším náporu. Patrně větří, že tu není něco v pořádku. Mají pud jako zvířata a s mozkem to snad vůbec nemá co dělat. Vyřiďte donu Hernandovi, že v tom vidím pro něho šťastné znamení.“
Leč pátera Olmeda mnohem více zajímal případ Velázqueze de Leon. Ač byl Duerem nadhozen jen zcela lehce, kněze polekal. Juan Velázquez de Leon byl blízký příbuzný dona Diega a místodržitel ho v mexické výpravě umístil proto, aby proti Cortésovi hájil jeho zájmy. Loni na jaře, když po úskoku se založením villarické obce vznikla v táboře vzpoura, dal Cortés spoutat a na lodi uvěznit tři šlechtice. Mezi nimi byl i Juan Velázquez de Leon a jeho panoš. Taková věc se nezapomíná. Od těch dob se zběhlo mnoho událostí, Leon se osvědčil jako jeden z nejlepších a nejstatečnějších důstojníků, velitel mu svěřoval nejodpovědnější úkoly, vyznamenával ho, ale: zapomněl uražený hidalgo…? Letos, nedlouho před příjezdem Narvaezovým, když Cortés úmyslně prodlužoval stavbu lodí a klamal Montezumu předstíráním, že chce z Mexika odjeti, poslal Velázqueze de Leon se sto dvaceti ozbrojenci k pobřeží, aby tam při toku některé z velkých řek založil pevnost, do níž by se po případném vyhnání z Mexika mohlo Cortésovo vojsko uchýlit. Ale sotva Leon odjel, došla zpráva o příchodu Narvaezově. Cortés ihned poslal za Velázquezem posly, aby se okamžitě vrátil a v Cholule se spojil s jeho oddíly… A teď se páter Olmedo z úst Duerových dovídá, že o pobytu Velázquezově na pobřeží ví také Narvaez. Ze mu poslal vzkaz jeho kubánského bratrance. Co se stane, vyhoví-li místodržiteli – a má mnoho důvodů vyhověti mu –, nevrátí-li se se sto dvaceti muži ke Cortésovi, nýbrž připojí-li se k Narvaezovi? Sto dvacet mužů je příliš velká část Cortésových vojsk, aby se bez nich velitel mohl i jen odvážit boje s Narvaezem. Velcí páni zapomínají neradi. Pomsta je sladké jídlo, říkají Katalánci, a nejlépe chutná za studena.
Zatímco měl Olmedo starosti o Cortésův osud, Duero rozmarně a lehce vykládal. Pohovořil ještě chvíli a loučil se:
„O nynější situaci je don Hernando tedy dokonale poučen a není třeba ani vás, ani mne vydávati nebezpečí přenášením nějakých písemností. Zůstanu s Cortésem ve spojení.“ A podával pravici s touž roztomilostí, jako když sem přišel.
Cempoala je sice město dosti velké, aby se v něm člověk ve víru obyvatelů i vojáků ztratil, ale Narvaez se přece jen dověděl, že páter Olmedo posud neodcestoval. Chtěl ho dát zatknout. A právě při této příležitosti se poprvé uplatnila výhoda spojenectví s výmluvným tajemníkem. Duerovi se podařilo admirála přesvědčit, že by snad se zřetelem na možná další jednání přec jen nebylo účelné, zatýkat posla a nadto kněze. Admirálovi se jen nesmělo odporovati, mluvit se s ním dalo, jen bylo třeba vědět kdy a jak. A Andrés to věděl znamenitě. Narvaez učinil Olmedovým rejdům přítrž tím, že ho a jeho průvodce dal vyvésti z města.
|
Dobyvatel: Information and licence 