Xicotencatl
Příštího dne Cortésova vojska odpočívala, obvazovala si rány a dávala do pořádku zbraně. Cortés čekal, zda k němu nevyšle nepřítel poselstvo. Ale když ani dalšího dne o něm nebylo zpráv, rozhodl se jednati ve smyslu svých nočních úvah a pokusiti se ještě jednou s Tlascalany o dohodu. Vyslal k nim dva nejvznešenější hodnostáře, zajaté v předvčerejší bitvě, s návrhem, aby bylo nepřátelství zastaveno a se vzkazem, že zamýšlí vejiti do hlavního města jako přítel.
Když odešli, vytáhl s částí jízdy, pokud měla zdravé koně, a s lehkým oddílem do hornatého kraje, plného měst na návrších, vesnic na úrodných stráních a dobře obdělaných polí. jednak zamýšlel pícovati, jednak nechtěl příliš dlouhým odpočíváním prozraditi nepříteli svou slabost. Na svém tažení narážel na rozptýlený odpor, a kde k němu došlo, tam vypaloval obce a vraždil obyvatelstvo. Vrátil se obtížen spoustami potravin a jiné kořisti a přivedl také několik set zajatců. S těmi zacházel slušně, doufaje, že je získá.
V táboře našel již oba své vyslance. Vyprávěli, že asi dvanáct kilometrů od Cortésova tábora narazili na Xicotencatla. Stojí tam s velkým vojskem. Španělský vzkaz vyslechl v čele oddílů a před tváří všech. Jeho odpověď je tato:
„Chtějí-li Španělé, ať do Tlascaly táhnou. Jakmile tam přijdou, bude jim sedřeno maso z těl a budou obětováni bohům. Zdá-li se jim však výhodnější setrvati v táboře, zítra je tam navštívím.“
A vyslanci vyprávěli, že bylo na rozkaz tlascalské vlády shromážděno velké vojsko, složené z nejlepších bojovníků. Koňská mrtvola v poslední bitvě ukořistěná byla rozsekána na kusy a ty rozeslány ke kmenům na důkaz, že nejde o nadpřirozené bytosti, nýbrž o smrtelné lidi a zvířata, a je tedy možno pobiti je zbraněmi. Xicotencatl má pět sborů po deseti tisících mužů a čeká na posily další. Neboť státní rada se usnesla svésti rozhodnou bitvu a útočníky zničit.
Xicotencatlova odpověď, která se rychle rozšířila po táboře, vojáky poděsila. Viděli, že se nové bitvě nevyhnou. Znali už divokou odvahu nepřítelovu, jeho početní přesilu a věděli také, jaký osud čeká každého jednotlivce z nich, podlehnou-li. „Báli jsme se smrti,“ přiznává upřímně Diaz, „neboť jsme lidé..“ Páter Olmedo zpovídal celou noc vojáky, dával jim rozhřešení a časně přede dnem při mši svátost oltářní.
Cortés se rozhodl proti Tlascalským vytrhnouti do pole a nenechat oblehnouti se v táboře. Ráno – bylo 5. září 1519 – stálo již na východu slunce vojsko pohotově. Velitel k němu pronesl několik slov. Více však než povzbuzováním se věnoval radám odborným: mužstvo ať meči nebije, nýbrž ať se spoléhá spíše na jejich hroty a bodá. Jezdci nechť postupují drobným klusem a míří kopími na oči Indiánů. Děla a střelci z hákovnic i kuší se vzájemně podporujte, jedni nabíjejte, druzí palte, tak aby byla po celou dobu bitvy udržována ustavičná střelba. Především však všichni zachovávejte své řady sražené a neprostupné, poněvadž na tom závisí záchrana nás všech.
„Kupředu!“
Neušli ani půldruhého kilometru a na pláni spatřili tlascalské vojsko. Peří, barevné peří všude, kam oko dohlédlo, na pláštích, přilbicích, na štítech, a mezi ním střílely v jitřním slunci pablesky měděné a žehelové hroty oštěpů, rozptýleně udeřilo do oka oslnivěji zlaté brnění, míhala se tu nahá, pestře pomalovaná těla a strakaté zástěrky, nad zástupy vlály prapory v čele s oním s bílou rajkou na skále a vše bylo v pohybu a ostrém mihotání.
Ale byl to pohled, který zužoval hrudník. Tlascalští vyslanci mluvili pravdu. Stálo zde ohromné vojsko a prostíralo se po travnaté rovině široké asi šest čtverečních mil. Jak bude možno odolati takové záplavě?
Když Tlascalští zhlédli blížící se Španěly, pozdvihli svůj válečný křik a do něho zahlučely bubny: a zatroubily lasturové a kovové trouby, vřava, která jako by chtěla ubiti už přívalem zvukových vln.
„Kupředu!“
Kastilci postupovali uprostřed řevu, a když se přiblížili na dostřel tlascalských luků, kráčeli v semknutých řadách a chráníce se štíty ve stínu šípů, oštěpů a z praků vržených kamenů. Jakmile se dostali na místo, kde mohli s úspěchem rozvinouti dělostřelbu, dal Cortés rozkaz zastavit se, první řady se rozstoupily a za nimi se objevila děla a střelci. Zahřměly první rány. V sražených indiánských řadách zařádila smrt. Následoval výstřel po výstřelu a smrt kosila rychleji, než mohli zadní bojovníci odnášeti mrtvé a raněné. Ale ustrnutí trvalo jen chvíli. Vzduchem projelo vysoké zaječení a strašlivá masa se hnala vpřed, neznajíc překážek, drtíc svýma nohama vše a strhujíc s sebou, co jí stálo v cestě. Jezdci nastavili kopí, hřmění střelby neutuchalo, ale řvoucí lidská lavina se valila, slepá, necitelná a neodolatelná.
Španělské řady se zakolísaly, prohnuly a zlomily. Děla byla zavalena lidskými těly. „Srazte se…! Srazte se!“ křičel Cortés, ale ve vřavě ho slyšeli jen nej bližší. Rozbité kastilské šiky byly povalovány a unášeny povodní. Zdálo se, že je ztraceno všechno.
Byl to Cortés, který svou statečností zachránil beznadějné postavení. Využil okamžiku, kdy se jednomu z těžkých děl podařilo vypáiiti do nepřátelského boku náboj kovu. Vnikl s jezdci do způsobeného průlomu. Jeho lidé se bili zoufale. Nepřátelé před koni ustupovali. Cortésovi se podařilo uvolniti dosti místa, aby bylo možno obnoviti střelbu. Děla, hákovnice a kuše znova zařádily. Pestrý proud se valil zpět.
Čtyři hodiny trvala bitva.
Indiáni útočili vytrvale, bojová situace se nezměnila a bitevní pole jen málo. Ale Tlascalští se dovedli pouze v změtené mase hnáti proti dešti kulí a šípů, nabíhati na hroty kopí a mečů, zuřivě bojovat a statečně umírat. Evropská technika zabíjení, soustřeďující v útoku početní převahu na jediné místo a účelně užívající záloh, jim byla cizí. Jejich útoky pozbývaly postupně na síle. Ale je pochybné, zda by přesto byli v této bitvě podlehli, kdyby uprostřed boje nebylo došlo mezi nimi ke zradě. Hrdý Xicotencatl se dostal do sporu s jedním z vůdců sborů. Vytkl mu špatné velení a v poslední bitvě dokonce zbabělost. Uražený pohlavár vyzval Xicotencatla na okamžitý souboj. Nedošlo k němu sice, ale pomstychtivý kazik se svými sbory z bojiště odešel a k odchodu přemluvil ještě jednoho z hlavních vůdců. Tak Xicotencatlovi, zbavenému zradou poloviny vojska a s druhou polovinou oslabenou, nezbylo, leč bitevní pole vyklidit.
Cortés nepronásledoval. Byl k tomu příliš sláb. Jeho oddíly byly zcela vyčerpány a pokryty ranami. Koně byli zraněni všichni.
Stáhl se do compašského tábora.
Ihned po bitvě odeslal do hlavního města nové poselstvo se starou nabídkou míru.
Tlascalští ji vyslechli. A svolali státní radu. Konala se ve vládním paláci, v prostranné síni, vonící kamenem a větry, s okny bez výplní a s ozdobou toliko čtyř dřevěných trůnů pro čtyři zemské náčelníky. Sešlo se tam vše, co měla Tlascala mocného: kazikové, vůdcové sborů, kněží.
Stoletý Xicotencatl, slepý, s tváří rozoranou tisícerými vráskami, s řídkou bílou bradkou a lýtky na holenní kosti vyschlými, dnes ze svého stolce nepromluvil. Po jeho boku však povstal starý bojovník, také už šedivějící, jeden ze čtyř náčelníků.
„Navrhuju, abychom mír, nabízený nám bytostmi z pobřeží, přijali.“ Síň temně zavrčela jako pes, chystající se kousnout. „Svedli jsme s nimi tři bitvy, ve všech jsme byli poraženi a našich synů padlo mnoho. Dosud jsme bojovali s lidmi, ale tito cizinci lidé nejsou a proti jejich trubicím smrti a čtyřnohým ďáblům jsme bezmocní.“
Vyskočil mladý Xicotencatl. Hořel vášní. Jeho porážky neskličovaly, jen dráždily k rychlému smytí hanby.
„Kdo chce vydat naši zem lupičům z pobřeží a Montezumovým otrokům, kteří jdou s nimi?“ křičel. „A je ten, kdo to navrhuje, ještě Tlascalcem? Není žádných nesmrtelných bytostí, cizí vetřelci po našich ranách umírají, víme to od zajatců, není žádných čtyřnohých ďáblů, jsou jen velmi velcí jaguáři nebo vlci, kterým možno žehelovými kyji rozrážeti lebky. Zničím vrahy z pobřeží a lupiče naší země chleba.“ Mladý Xicotencatl pozdvihl pěsti a ty se chvěly jako dvě koule na dřevěných pružinách.
Také pěsti náčelníků sborů se zatínaly a tváře kněží byly zamračené. A bylo dojista účelné, že bylo zakázáno nositi do shromáždění zbraně.
Státní rada se neusnesla na ničem. Své rozhodnutí odročila. Na radu kněží. Přinesou bohům oběti a položí jim zásadní otázku:
„Jsou bílí mužové opravdu nadpřirozené bytosti, či lidé z masa a krve jako my?“
Bohové příští den ústy kněží odpověděli: „Cizinci bohy nejsou. Ale jsou dětmi slunce a svou sílu přijímají od něho. Kdyby jeho paprsky zhasly, pozbyli by také oni své síly.“
Odpovědi bohů byly vždy a na celém světě stejně nejasné, a také tuto si mohl vyložit, jak kdo chtěl. A Xicotencatl jí porozuměl tak, že bohové doporučují noční útok. ledy postup, příčící se všem válečným zvyklostem Anahuacu, jehož kmeny po západu slunce nikdy nebojovaly. Ale snad v něm Xicontencatl, neb možná také kněží, viděli jediné východisko.
Byl tedy připraven. A to s takovou tajností, že o něm Cortés nezvěděl. K útoku byla zvolena noc, jejíž čistý podzimní vzduch byl prosvícen měsícem.
A právě ten se stal Tlascalským osudným. Stráže španělského tábora již zdaleka viděly, jak po mírném svahu planiny opatrně scházejí Indiáni. Podaly o tomvůdci zprávu, a protože vojáci spali oblečeni a se zbraněmi po boku, bylo bitevní seřadění dílem několika chvil. Cortés nařídil zachovati klid a vyrazit, teprve až Tlascalané dospějí k úpatí. Stalo se tak. Domorodci, zneklidnění nocí, měsícem a tajemným pochodem, z čista jasna spatřili, jak se proti nim ženou strašidla Cortésových koní a za nimi jak se ze země vynořuje oddíl po oddílu, zmnožené modravým přísvitem měsíce. Vystřelili sice déšť svých oštěpů a šípů, vrhli kamení, ale ihned se dali na zmatený útěk, prchajíce před bytostmi, které nikdy nespí a o všem vědí. Cortés tentokrát pronásledoval. Snadno je na koních doháněl, rozrážel a rozptyloval po rovině, kde se pak stávali levnou kořistí španělských mečů i oštěpů Cortésových Indiánů. Teprve když bitevní pole bylo pokryto nesčetnými mrtvolami a vojáci se již vražděním unavili, dal velitel rozkaz navrátit se do tábora.
Tato porážka hlavní město velmi sklíčila. Neodolali bílým cizincům ani v záloze soutěsky, ani v otevřeném poli, ani v nočním přepadu. Tlascala se připravovala na nejhorší: na zkázu a smrt.
A byl jí ulehčením příchod čtyř zajatých tlascalských pohlavárů, vyslaných z Cortésova tábora s poselstvím. Doručili městu dva symboly: psaní a šíp.
„Jsem ochoten zapomenouti na všechny minulé urážky,“ vzkazoval Cortés, „a opakuji své přátelské nabídky. Budou-li však zamítnuty také tyto, vejdu do vašeho hlavního města jako dobyvatel, srovnám všechny jeho domy se zemí a obyvatelstvu usekám hlavy.“
Státní rada mírový návrh přijala. Xicotencatl, zaměstnaný svými vojsky, v ní přítomen nebyl. Rada ihned vypravila do křesťanského tábora čtyři vznešené kaziky s odpovědí, v níž slibovala jak volný průchod zemí, tak i přívětivé přijetí ve městě, a neobratně se omlouvajíc za to, co se stalo, přijímala nabídku přátelství, které hodlá upřímně opětovat. Bylo to podle jejího přesvědčení jediné východisko. Svým poslům nařídila, aby se cestou stavěli v Xicotencatlovětáboře, zpravili ho o svém rozhodnutí, zakázali mu cokoli proti Španělům podnikati a nařídili zásobiti cizince dostatečným množstvím potravin.
Ale Xicotencatl nazíral na vztah své vlasti k cizincům, jenž byl také vztahem jeho, podstatně jinak. Planul hněvem a nenávistí, prahl odčiniti zneuctění své svobodné země, protože to byla také potupa jeho. Ne! odpověděl kazikům. Nerozpustí ani jedinou setninu svého vojska, které je i po utrpěných ztrátách dosti silné, aby vetřelce rozdrtilo. A nepošle nepřátelům ani hrst kukuřice. Dokazoval, že Španělé jsou obyčejní lidé, že jde jen o to, zjistit, jakými prostředky nebo kouzly to bojují, a pak s nimi jako se smrtelníky naložit. Svá tvrzení pronášel s divokou vášnivostí, jaká chce přesvědčovati sebe i jiné. Tlascalské poselstvo přesvědčil. Rozhodli se do španělského tábora nejiti. Zůstali u Xicotencatla.
Tak se stalo, že se Cortés o odpovědi na svou mírovou nabídku ještě dlouho nedověděl.
Ale nebyl ochoten čekati v nečinnosti ani na ni, ani na dobrovolné tlascalské zásoby. Ještě téhož dne, kdy vypravil poselstvo, postavil se do čela jízdě a lehkým oddílům a vyjel na loupeže. Jeho vojsko strádalo nedostatkem a pokládal také za účelné šířit kolem svého jména hrůzu a tlačiti tak na mírové rozhodnutí Tlascalanů. Tehdy byl Cortés churav, trpěl silnými horečkami a užívání léčiv ho tak zeslabilo, že se ledva držel v sedle. Počasí bylo drsné, z vrcholků hor vanuly studené větry, lehce odění vojáci i zvířata se chvěli zimou a při odpočinku jim tuhly údy. Pět koní onemocnělo, a měli-li být zachráněni, bylo třeba odvésti je zpět do tábora. Důstojníci, vidouce velitelovo sebepřemáhání, naléhali na návrat.
„Bojujeme pod praporem kříže,“ odpověděl jim. „Bůh je mocnější než příroda.“
A pochodoval dále. Když se dostal do krajiny hustě pokryté městečky a vesnicemi, vraždil, pálil, loupil, jeho indiánští spojenci překonávali v ukrutnostech Španěly, a cesta, kterou se brali, byla poseta mrtvolami.
Za několik dnů se vrátil. A stejně jako po návratu z prvního loupežného tažení, čekaly ho také tentokrát v táboře jen věci nepříjemné. Očekával, že tam již najde vyslance se zprávou o podrobení Tlascalců. Nepřišli, a to znamenalo nové boje a nová zlá nebezpečí. A co horšího: zbytek svých španělských vojsk nalezl v prašpatné náladě. Vojáky trápila zima, stonali krčními nemocemi, rány se při nedostatku léčiv a v špatném počasí nehojily a na neslanou potravu si nemohli zvyknout. A náladu vojska nevzpružovala ani pýcha z dobytých vítězství, ani velká kořist, kterou Cortés přivlekl ze své výpravy. Byli nevrlí, podráždění, dávali za pravdu nespokojencům, které každý velký podnik ve chvílích nejistot vynáší na povrch, i velázquezovcům, toužícím vrátit se na své kubánské statky. Považovali plán dobýti Mexika za krutý žert, který rozumný člověk nemůže brát vážně.
Krátce po návratu navštívila Cortése početná deputace vojáků i důstojníků. Mnohé z tváří, před kterými stanul na chrámovém dvoře, znal až příliš dobře, objevovaly se všude, kde došlo k nesnázím.
Vyprávěli o svém utrpení, které není už možno snášeti. Ze čtyř set Kastilců, kteří vytáhli z Villy Ricy, již padesát zahynulo. Všichni zbylí bez výjimky jsou zraněni, většina jich má po dvou nebo třech ranách. Žijí hůře než zvířata, neboť ta si smějí odpočinout alespoň v noci, oni, nejsou-li na strážích, spí ustrojeni ve zbraních a nemají klid ani v dřímotě.
„Co navrhujete?“ tázal se jich Cortés.
„Dobývati Mexika je šílenství. Působí-li nám takovéhle obtíže už horští divoši, co nás čeká, až se dostaneme do zemí pevně ovládaných Montezumou? Navrhujeme použiti dočasného klidu zbraní k návratu do Villy Ricy. Loďstvo bylo arci zničeno, a vy jste tím činem, pro jaký není obdoby ani v dějinách římských, přejal odpovědnost za osud celého vojska.
Ale jedna loď ještě zbyla. Ta ať je odeslána na Kubu pro posilu a zásoby, a až dojdou, budeme moci v tažení pokračovati s nadějí na úspěch.“
Chrámové nádvoří se naplnilo vojáky ovázanými pozdravujícími se. Přišli vyslechnouti rozmluvu mezi nespokojenci a velitelem. Chránili se sice dávati souhlas s deputací najevo příliš hlasitě, ale nebylo pochyb, na čí straně stojí. Cortés poslouchal potlačuje hněv. Ale jeho postavení nebylo v té chvíli takové, aby se směl odvážiti proti velázquezovcům násilí. Odpověděl:
„Přiznávám, že v tom, co pravíte o svém těžkém životě, je mnoho pravdy. Utrpení Španělů byla velká, větší než ona, o kterých nám vypravují hrdinské dějiny řecké a římské. Ale tím větší bude také vaše sláva. Naplňovalo mě často obdivem, když jsem váš malý hlouček viděl obklopený myriádami divochů, poněvadž jsem cítil, že by kromě Španělů žádný jiný národ nedovedl vítěziti nad tak strašlivou přesilou. A nebyli byste to dokázali ani vy, kdyby vás nebyla chránila ruka Všemohoucího. Můžeme právem spoléhati na další jeho pomoc. Což to není jeho věc, za kterou bojujeme? Ano, prožili jste nebezpečí a obtíže, ale nepřišli jste sem proto, abyste tu žili poživačným a líným životem. Slávy, jak jsem vám řekl již při odplutí z Kuby, dá se dosíci toliko útrapami a nebezpečím. Já, to mi musíte přiznati, jsem se Jim nevyhýbal nikdy.“
Přiznávali mu to, ale nepřesvědčoval je. Viděl to na jejich studených očích, které se vyhýbaly střetnutí s očima jeho. Sestoupil proto z pomyslů Boha a slávy níž k zemi, na které se se svými vojáky snad spíše dorozumí.
„I když jste naráželi na potíže, byli jste vždy vítězi. Právě teď užíváte plodů svých vítězství v přebytku, v němž tábor tone, a brzy uvidíte, že Tlascalané, pokoření posledními porážkami, přijdou prosit o mír za jakýchkoli podmínek. Jíti teď zpátky je nemožné. Proti tomu by se musilo zdvihnout i kamení. Jásající Tlascalci by vás pronásledovali až na mořský břeh. A jak by se z výsledku svého zbabělého, domýšlivého, ješitného chvastounství radovali Mexičané! Naši bývalí spojenci by se obratem ruky proměnili v nepřátele a Totonakové, aby se vyhnuli pomstě Aztéků, by se okamžitě přidali ke smečce. Nemáme jiné volby leč pokračovati v započaté cestě. Prosím vás, potlačte své malomyslné pochybnosti, neohlížejte se po Kubě, nýbrž upírejte pohled na Mexiko, velkou metu naší výpravy!“
Také mluvčí nespokojenců jasně vystihli, na čí straně jsou sympatie stále více se plnícího dvora. Ty a mírná odpověď Cortésova je učinila smělými.
„Nepřesvědčil jste nás,“ volali. „Ještě jedno takové vítězství jako to poslední, a naše zkáza bude dovršena! A do Mexika půjdeme jen proto, abychom tam zemřeli!“
Zde je chorý ještě Cortés přerušil. Jeho trpělivost byla vyčerpána.
„Lépe ve cti zemřít, než v hanbě žít!“ vykřikl. Obrátil se k nim zády a odešel do příbytku. Byl to verš ze staré kastilské písně.
Také dvůr se rozcházel.
Postavení Cortésovo bylo zlé. Osmina španělských vojáků je mrtva, ostatní jsou lehčeji nebo tíž zraněni. A ti, kteří mohou vykonávati službu, se bouří. Nepřijde-li mírové poselstvo co nejdříve, může dojiti k nedobrým koncům.
Cortés měl štěstí.
Poselstvo přišlo již příštího dne. Ne sice to pravé, ale také ono pomohlo vojáky uklidnit, naplnit jejich mysli novými nadějemi a dát podnět k vývoji věcí příštích. Opravdu se zdálo, že v té době jeho prvního prudkého výpadu za mocí se vše, věci, záměry a náhody, spojilo jen proto, aby sloužilo jeho úmyslům, a není divu, věřil-li, že se o něho stará Bůh a že je bojovníkem božím.
Zjitra se blížil k táboru shluk několika desítek Indiánů a bílá barva jejich odznaků nasvědčovala, že přinášejí mír, Španělům tak potřebný. Cortés byl ihned vyrozuměn. Přijal poselstvo v přítomnosti několika důstojníků a věrné tlumočnice Mariny. Indiáni přinášeli množství potravin, také několik šperků nevalné ceny a vyprávěli, že je posílá vůdce Xicotencatl. Je války už syt a přeje si uzavříti se Španěly mír. Brzy se dostaví sám, aby– jej sjednal. Radost v táboře byla velká, nervy vojáků se vzpružily a autorita velitelova stoupla: neboť prorokoval správně. A Cortés, chráně se dáti najevo, jakou úlevou mu je Xicotencatlovo poselství, hrál obvyklou hru, projevoval k Tlascalanům shovívavou vlídnost mocného pána a hostil je.
Za dva dny část jich odešla oznámit Xicotencatlovi, jak byli přijati, druhá část, počtem asi padesáti, zůstala v táboře, aby tu vyčkala příchodu svého vůdce. A těch padesát vzbudilo podezření doni Mariny, zrádkyně svého plemene. Příliš je totiž zajímali koně, děla, zbraně, rozestavení stráží a příliš se družili k Totonakům, vyptávajíce se jich. Cortés je dal pozatýkat a výslechem vyšla najevo pravda. Nebylo to mírové poselstvo, nýbrž Xicotencatlovi zvědové, kteří přišli pod záminkou mírového jednání do tábora, aby vypátrali, co si jejich velitel přál vědět, zejména z které strany by se dal tábor nej výhodněji přepadnout. Chystal totiž nový útok, připravoval k němu vojska a doplňoval je. Cortésovy vysoko pozdvižené naděje se zřítily hluboko. Velázquezovci měli pravdu: ještě jedno takové vítězství, a všechno je ztraceno. Ale také on měl pravdu: zpět už není možno.
Poněkud podobné lsti užili Tlascalané před lety při Montezumově korunovaci. Několik jejich pohlavárů se přestrojilo do aztéckých krojů a dostalo se do Tenochtitlánu, aby se účastnilo slavností, zjistilo stav vojska a o mladém císaři vše, co zvěděti bylo možno. Také oni byli poznáni a novému panovníkovi podána zpráva o jejich zatčení. Ale Montezuma jim dal na korunovační dny přiděliti dobrá místa, aby všechno viděli, a pak je v míru propustil.
Cortés se zachoval jinak. Rozkázal oněm padesáti zutínati ruce. Pak je poslal zpět ke Xicotencatlovi se vzkazem: „Ať přijdou Tlascalci ve dne nebo v noci, naleznou Španěly vždy připraveny k svému uvítání.“ Montezuma byl tehdy opravdu silen. Cortés byl sláb a zdání moci si zachovával jen ukrutností.
Primitivovy nervy při pohledu na zmrzačené přátele selhaly. Jistě, Indiáni dovedli v boji zabíjeti, obětovali bohům ročně tisíce lidských životů, vláčeli zrádce národa po ulicích k popravě na provaze, ale mrzačiti zdravé lidi, tenhle stupeň lidské zrůdnosti ještě neznali. Ohromil je. Xicotencatlovi klesla hlava k prsům. Poslední naděje byla zmařena a viděl blížiti se strašně konec. A svítilo-li ještě včera v zdravé horalské hlavě světýlko poznání, že má co činiti s lidmi, s nimiž si věc své domoviny vyřídí po lidsku, bylo zas zatemněno mystickými pojmy jeho mysli a před jeho duševním zrakem stál opět velký bůh a spasitel Quetzalcoatl, jsa obklopen svými pozdními potomky. A Xicotencatlovy vojáky zachvátila panika. Nemohou válčiti s dětmi slunce! Nebudou bojovati proti bílým tvářím, které proti nim jdou s hromem a bleskem, prohánějí se na obludách, nespí ani ve dne, ani v noci a znají jejich myšlenky dříve, než jsou projeveny!
A v této chvíli duševního zmatku vyzval Xicotencatl čtyři vyslance města Tlascaly, kteří stále zůstávali v jeho táboře, aby šli doručit nepřátelům poselství státní rady.
Učinil tak v nej kritičtější době Cortésovy mexické výpravy. V postavení, kdy vyčerpanému, ranami posetému, nemocnému a nedisciplinovanému již španělskému vojsku nezbývalo leč svésti ještě jednu málo nadějnou bitvu, zahynout před ní či po ní v tomto daleko už vyjedeném drsném kraji, nebo dáti se na nebezpečný ústup k mořskému pobřeží a ztratit tak kromě spojenců i pouhé zdání síly. Xicotencatl nevydržel. Barbarův pomyslný svět při srážce se světem cizím neobstál. Vše ostatní bylo už jen následek. Za čtyřmi vyslanci přišel brzy do křesťanského tábora Xicotencatl sám.
Když Cortésovi vojáci zdáli viděli k táboru se blížit pestrý indiánský průvod, vyběhli ze svých příbytků a propukli v jásot, smích a mávání. Jejich radost byla nesmírná. Neboť vytušili, že jim bílé prapory s volavkou na skále, vlající nad barevným peřím chocholů, přinášejí konec svízelům a nebezpečí, že jim přinášejí život. Cortése stálo nemálo namáhání, aby je přiměl ke klidu a k nastrojení vážných tváří, jak se sluší před poraženým nepřítelem. Xicotencatl se blížil a kráčel řadami prohlížejících si ho vojáků, širokoplecí, jen o maličko starší než Cortés, ale s tváří rozrytou útrapami válečného života, vztyčený a hrdý, jako by nešlo o muže jdoucího prositi o mír, nýbrž o vítěze. Bylo málo těch, kdož by si nebyli vědomi významu této chvíle.
Konečně stál pod svými prapory na chrámovém nádvoří před Cortésem, doňou Marinou a skupinou důstojníků. Sluhové rozkývali kadidelnice s vonnými smolami a Xicotencatl obřadně pozdravil: dotkl se rukou země a pak čela.
Mluvil. Marina překládala. Nepokoušel omlouvati se. Nesvaloval vinu na státní radu, všechnu odpovědnost za válku bral na sebe.
„Bílí mužové přišli s Montezumovými vazaly a spojenci, pokládal jsem je tedy za nepřátele. Miluji svou vlast a přeji si, aby si zachovala nezávislost, kterou si udržela v dlouhých válkách s Aztéky. Byl jsem poražen. Jste asi cizinci, o nichž jest už odedávna prorokováno, že přijdou z východu a uváží se v držení země. Doufám, že budete užívati svého vítězství mírně a práva svobodné země že nohama nepošlapete. Přicházím jménem svého lidu, abych se Španělům podrobil, a ujišťuji vás, že Tlascalové budou v míru stejně tak poctiví, jako byli ve válce stateční.“
Cortés měl vyšší záměry, i pro okamžik i pro budoucnost, aby chtěl, nebo se směl v této chvíli mstít. Pomsta? Dojde k ní, Hernando Cortés neodpouští, ale až přijde její čas. Teď se choval k poraženému vlídně: Proč neuvěřil Xicotencatl jeho slovům, že přichází jako přítel? Proč způsobil svou tvrdošíjností tlascalskému lidu tolik zla? Odčiniti je už není možno, ale Cortés je ochoten pohřbíti vše v zapomenutí a přijmouti Tlascalany za leníky svého pána, kastilského krále. Budou-li věrni, najdou v něm bezpečnou záštitu, zklamou-li ho však, pomstí se jim tak, jak to zamýšlel učiniti jejich hlavnímu městu, kdyby se nebylo vzdalo dosti rychle.
Xicotencatl rozkázal svým služebníkům, aby přinesli dary. Byly to pláště a ozdobné předměty z peří a maličko nevalně cenných šperků.
„Má to jen malou cenu,“ řekl. „Tlascalané jsou chudí. Mají málo zlata, nemají ani bavlnu, ani sůl. Aztécký císař jim neponechal nic kromě jejich svobody a jejich zbraní. Přináším tento dar jen na znamení své oddanosti.“
„Za takový jej přijímám,“ odpověděl Cortés, „a poněvadž je od Tlascalců, cením si ho více, než kdyby přicházel z jiného pramene a kdyby to třeba byl dům plný zlata.“
Tak skončila válka s Tlascalou, nejnebezpečnější doba Cortésova pochodu na Mexiko, která jen málem že ho nehodila zpět a nezničila všechny jeho plány.
|
Dobyvatel: Information and licence 