Na stopě pekaní
Císař Montezuma dal pečlivě sledovati každý krok Španělů. Dovídal se o tom, jak zlézají strmé svahy Kordiller, jak namáhavě pochodují po jejich hřebenech a jak v zimách, deštích a metelicích mřou Cortésovi spojenci z tierry calienty. Konečně Španělé stanuli na anahuacké planině a odpočívali v městech. V této době se císařovo srdce rozbuchávalo a zas umdlévalo úzkostí před zprávami a zas žádostivostí jich. Kterou cestou se dají? Modlil se a přinášel bohům oběti, aby se stalo to, co si přál. Půjdou přes Cholulu nebo přes Tlascalu? Pak jednoho dne přiběhl rychlý posel se zprávou, která náhle vzpružila malátné srdce Montezumovo a jeho mysl naplnila velkou radostí: Cortés pochoduje na Tlascalu! Na divokou, neporazitelnou Tlascalu! Neprojde jí! Zahyne tam! Císař byl pln životní energie. Arci, také v Cholule učinil jistá opatření, ale Tlascala je pro Španěly jistý hrob, bohové ho vyslyšeli… A pak tedy přišla ta hrozná zvěst: Tlascala byla poražena. Tep císařova života umdlel k zhasnutí. Obklopila ho zas příšerná znamení bohů, neodůvodněná jezerní bouře, nevysvětlitelné požáry chrámů, hořící východní obloha v době přistání Cortése a proroctví Nezahualpilliho: „Přibližuje se zánik říše.“
Dal svolati státní radu. A tu napadla jen jedna odpomoc, už stará a neúčinná: vyslati poselstvo s dary. Dejte mu zlato! Ať se mu dá zlata, kolik si ho žádá!…
Daleko odtud, na americkém severu, žije vzácný kunovltý dravec pekan a o tom lovci vypravuji: Pronásledují ho na lyžích po stopách ve sněhu. Zvíře prchá. Hodiny. A když po větru cítí, že neustává ani pach pronásledovatelů za jeho zády, ani šustotjejich lyži, a pekan již umdlévá, věnuje poslední kilometry svého běhu o život ne už útěku, nýbrž ulovení kořisti. A najde-li jelena, skočí mu s vypětím posledních sil na šíji, prokousne mu tepnu a nechá ho krvácejícího ležet na své stopě. Pak zaleze do nejbližšího dutého stromu. Neboť jeho kuní rozum vidí vztahy věcí jinak než muži za ním: „Máte hlad a chcete mě sežrat. Žerte tedy, a mě nechte s pokojem!“ Pak lovci pekana z jeho úkrytu vykouří. Pro jelena si dojdou až později.
Montezuma vyslal ke Cortésovi nové poselstvo. Pět vznešených hodnostářů svého dvora a dvě stě nosičů těžce naložených dary.
Po cestě nepříliš dlouhé dospěli do Cortésova tábora. Tam ještě meškal Xicotencatl s mírovým poselstvem. Příchod císařových lidí přijali Tlascalané s obavami, nenávistně a s pohledy, z nichž sršely oštěpy. A Xicotencatl měl příležitost přesvědčiti se na vlastní oči, co minii Cortés diplomaticky lichotnou větou o darech „z jiného pramene“ a o „domě plném zlata“. Montezumův dar byl opravdu císařský a svědčil nejen o neobyčejném bohatství dárcově, nýbrž také o neobyčejném jeho strachu. Bylo to třista uncí zlata jednak v zrnech, jednak v ozdobných předmětech, několik set plášťů a mnoho oděvů z vyšívané bavlny a z peří.
Lovec kořist zanechanou na stopě sebral. Ale pekan svou vzácnou kožišinu nezachrání.
„Přišli jsme,“ mluvili vyslanci, „abychom tlumočili blahopřání svého pána k nedávným vítězstvím bílých mužů. Náš pán jen lituje, že mu nebude možno přijmouti vás ve svém hlavním městě, protože jeho četné obyvatelstvo je tak nevázané, že by byla vaše bezpečnost ohrožena.“ Pouhý náznak přání aztéckého císaře by indiánským národům postačil, ale u Španělů, jak se zdá, má váhy málo.
Dětské strašáky nevázanými Mexičany, po zkušenostech v Tlascale tím neúčinnější, působily na Kastilce stejně málo jako dovolávání povinné úcty k aztéckému mocnáři.
Cortés projevil lítost, že pohříchu nemůže vyhověti císařovu přání ani nyní, poněvadž má od svého panovníka přesný rozkaz navštíviti ho.
A tehdy, vidouce marnost diplomacie, dopustili se vyslanci chyby Ještě horší a odhalili strach svého pána úplně.
„Pro případ, že se Španělé zřeknou úmyslu vejiti do Mexika, jsme svým pánem zmocněni nabídnouti jménem císaře Montezumy kastilskému králi roční poplatek.“
Ale i toto ponížení bylo odmítnuto.
„Ani za tuto cenu se nemohu vzdáti návštěvy Tenochtitlánu,“ odpověděl Cortés. „O vašem návrhu a o všem ostatním si s císařem promluvím ústně.“
A s poselstvem se rozloučil: „Velmi si aztéckého panovníka vážím, a nemám-li nyní prostředků, abych mu jeho štědrost splatil tak, jak bych si přál, doufám, že jednou v příštích dnech se mu odvděčím dobrodiním…“ Nebyla-li to obvyklá cortésovská lež, mohl míti na mysli jen jedno: křesťanství.
Aztécká návštěva vztah Tlascalů ke Cortésovi silně pozměnila. Strach z diplomatických úskoků císařových pominul a skleslost z porážky ustoupila divoké radosti z pokoření Montezumy. Teď už nebylo třeba před aztéckou nadutostí propadati se do země hanbou. V horalských mozcích se začínala ujímati svůdná myšlenka, Cortésem jen letmo nadhozená, kterou však doňa Marina v soukromých rozhovorech s Tlascalany vyslovovala zcela otevřeně. Tlascala a Kastilsko. Xicotencatl a Cortés. Jaká to síla! V prachu na tváři ležící Montezuma, Tenochtitlán odvádějící poplatky Tlascale. Jaká to představa!
Cortés měl za mexické návštěvy mnoho příležitosti přesvědčovati se o síle dědičné nenávisti mezi Tlascalci a Aztéky, bezměrné, plamenné, vybuchující co chvíle pomstychtivými vyhrůžkami, nadávkami, posměchem, roztřásáním pěstí, v zášti, kterou nedovedli potlačovat! ani v přítomnosti velitelově. Bylo jí možno čeliti jen tím, že obě skupiny byly drženy odděleně. Cortés tu vášeň viděl rád, protožebyla také prostředkem, který ho měl dovésti tam, kam směřoval.
Dva aztécké pohlaváry odeslal do Mexika odevzdat Montezumovi velitelovy vzkazy, ostatní tři ponechal v táboře, přál si totiž, aby byli svědky jeho triumfálního vjezdu do Tlascaly. Předpokládal, že bude slavný, neboť kdekdo tam už věděl o marných snahách Aztéků podplatit Cortése dary a o potupné a dokonce nepřijaté nabídce vazalského poplatku, který oni, Tlascalané, Montezumovi a jeho předkům vždy hrdě odpírali. Cortés s vjezdem do Tlascaly nespěchal. Jednak se chtěl zotaviti z nemoci, jednak znal, že trocha napínání může dojem připravovaného divadla jen zvýšit. Ale z hlavního města přicházeli denně poslové s dotazy a pobídkami a konečně se dostavilo několik starých předáků svobodného státu, netrpělivých Cortésovým otálením, a přivedli pět set nosičů, aby pomohli vojákům při dopravě děl a břemen. Bylo už těžko odkládat.
Cortés rozkázal sloužiti slavnou mši na poděkování za vítězství a skoro po třínedělním pobytu v opuštěných klášterních budovách pod chrámovou věží compašskou nastoupil vojensky spořádaný pochod do města Tlascaly, vzdálené asi třicet šest kilometrů.
Pochod byl opravdu slavný. Ach ano, nejprve táhli pouští a spáleništi, která tu zanechali po dvou loupežných nájezdech, ale pak kráčeli pahorkovitou krajinou, kde každý kousek orné půdy svědčil o pilném vzdělávání, překročili po dokonalém kamenném mostě horskou strž, procházeli městy a městečky a všude byli vítáni květy a štědrým, byť i nebohatým pohostinstvím. A když se blížili k Tlascale, stály již daleko před jejími branami shluky a pak zástupy bíle oděných žen a mužů v pestrých krojích, s tvářemi udivenými, zvědavými, uctivými i přátelsky se usmívajícími, dívky přinášely kytice lučních květin a věnčily velitele, vojáky i jejich podivná zvířata růžemi a květy kozího listu. Přicházeli synové slunce, dávno prorokovaní bílí mužové, kteří zničí proklatého Montezumu! Protáhnuvše městskou branou,uviděli ulice přeplněné davem, domy ověnčené květy a zelení, jejich ploché střechy nebezpečně osazené diváctvem a už u brány mezi lidem tísnící se kněze v bílých oděvech, s dlouhými černými vlasy a jen s námahou se snažící rozhoupati v tlačenici své kadidelnice. A davy vypukly v ohlušující výskání a jásot. Zavířilo sta bubnů, dutě zatroubilo sta lasturových trub a do toho vpadl zpěv tak divoký, že bylo nebezpečí, že mezi Španěly vypukne panika. Ty zvuky se jich příliš ostře dotkly vzpomínkou na bitevní pole na planině, takže se domnívali, že budou napadeni. Marina musela uklidňovati a křičeti do pekelné vřavy, že jsou to projevy přátelství, a nikoli nenávisti. Městští úředníci klestili vojsku průchod jen násilím. Tlascala si počínala nejinak, než jako by byla vítězem ona.
Konečně dospěli před palác stoletého Xicotencatla, otce vojevůdcova a jednoho ze čtyř náčelníků země. Cortés seskočil s koně, aby se dal od slepého starce obejmout a přejeti si dlaní tvář a vous. Důstojníci byli vedeni do síně k hostině, vojáci na nádvoří k plným hrncům, žel, bez soli a jen s maličko zvířecího tuku. Palác, odkud po jídle zaznívaly kastilské i indiánské zpěvy, byl do večera obléhán zástupy lidu. Na noc byly vojsku přiděleny byty v budovách a na nádvořích objímajících hlavní chrám. Cortés si vyžádal, aby mexické poselstvo bylo umístěno blízko jeho příbytku, nepřál si totiž, aby bylo tlascalským lidem roztrháno, a chtěl, až bude zítra odesláno domů, aby mohlo o vší té slávě vypravovati císaři a zvětšit jeho úzkost.
Následovalo několik slavnostních dnů, jichž se účastnilo celé město. Tlascala byla hezká a čistá. Stála na úpatí vysokých hor, byla obtékána divokou říčkou a provívána zdravými, byť drsnými větry. Měla několik desetitisíců obyvatel a Cortés ji ve svém listě králi přirovnal k maurské Granadě v době jejího obsazení. Paláce velmožů, chrámy a správní budovy byly z kamene, domy s plochými střechami z kamene, cihel nebo jílu, neměly okenních výplnía ve dveřích visely jen rohože pokryté měděnými plíšky, aby cinkáním ohlašovaly vstup příchozího. Bylo zde dosti potravin, holičské živnosti i parní lázně a vojáci se měli dobře. Ale v disciplíně jim Cortés nepolevoval, nesměli vycházeti, kdy by si byli přáli, a pro tuto přísnost byli zpočátku, a než pochopili její vojenský účel, tlascalští pohlaváři uraženi, spatřujíce v ní neodůvodněnou nedůvěru.
Cortés se svou družinou byl po řadě zván k předákům státu a hostina stíhala hostinu.
Ale na hodech se nejedlo jen nejlepší, co chudá země dávala. Marininými ústy se také mnoho hovořilo o Montezumovi a o jeho říši. Cortés i důstojníci se přesvědčovali, že zprávy císařova kazika, s nímž mluvili na předposlední zastávce do Tlascaly, nejsou jen pohádky určené k jejich zastrašení. Montezuma jest opravdu velmi mocný, jeho statisícová vojska jsou rozložena po celé zemi a jeho hlavní město je skutečně nedobytné. Stojí na jezeře, s břehem je spojeno hrázemi, jejichž mosty se dají snadno strhnout, a jezero ovládá sta císařových lodic. A bylo již také zcela otevřeně mluveno o Cortésově spojenectví s Tlascalou. Vznětliví Indiáni si Kastilce brzy zamilovali. Líbil se jim pro svoji přímost a krásný vzhled hlavně Alvarado, říkali mu pro jeho zlatě plavé vlasy Tonatiuh, Slunce, a poněvadž také jméno Cortésovo jejich sluchu a paměti znělo cize, pojmenovali ho po ženě, s níž se na veřejnosti objevoval: Malinche. Tímto jménem byl později znám po celém Anahuacu.
Styk mezi bývalými nepřáteli se stával důvěrný. Tak přišla chvíle, kdy tlascalští pohlaváři, chtějíce upevnit svazky se Španěly, nabídli důstojníkům za manželky své dcery. A to byla příležitost, kdy velitel podle obvyklého již postupu zahájil věrozvěstnou činnost, beztoho tak hříšně dlouho odkládanou. Vysvětlil jim, že sňatky nejsou možné, dokud Tlascalové žijí v temnotách nevěry, ukázal jim obraz Madony s dítětem prohlašuje, to že jest bůh, jímž jedině mohou dojiti spasení, a zavolal pátera Olmeda, aby je zasvětil do tajů křesťanství. A bylo to zase stejné jako kdykoli předtím. Poslouchali, rozumějíce nerozumějíce, pak ochotně uznali, že je křesťanský Bůh velký bůh, velmi rádi ho přijmou mezi božstva svá a vystavějí mu v Tlascale chrám, ale svých bohů, kteří jsou také dobří, se nevzdají, milují je jako svou svobodu a nedopustí se nevděku, aby zavrhli ty, kdož jim po celá pokolení poskytovali ochranu, slunce a déšť. A říkali to tak vážně a s takovou opravdovostí, že se Cortés alespoň pro tuto chvíli dalšího naléhání vzdal.
Ale odpor ho vždy dráždil. Svolal poradu. Chystal se vnucovat křesťanství násilím a lámati neposlušnost zbraněmi. Byl to opět páter Olmedo, který tomuto úmyslu odporoval. Co za hodinu vzniklo, za hodinu zaniká, pravil. Má nějaký smysl rušit oltář, když bude modla v srdci kralovati dále? Nebo ničit její obraz jen proto, aby bylo uprázdněno místo jinému? Radil k mírnosti a vyčkávání, neboť doba otevře srdce pohanů, aby byla schopna přijmout! sémě víry, pak bude její užitek trvalý. K názorům pátera Olmeda se připojil rozvážný Velázquez de Leon, většina jiných a kupodivu také ženich Alvarado Tonatiuh-Slunce. Spíše z důvodů politických a vojenských; náboženství musilo tentokrát ustoupit. Na dobré shodě s Tlascalci záviselo příliš mnoho a nebylo ani zcela jisto, že by násilné obracení na víru dopadlo alespoň stejně tak dobře jako v Cempoale. Cortés se dal znásilnit. Snad dokonce rád. Svedl tím odpovědnost na autoritu pátera Olmeda a na ostatní své rádce; před Pánem Bohem celou, před svým vladařem valnou část.
Zůstalo při kompromisu. Pohlaváři rádi dovolili, aby byl na jednom z prostranství města vztyčen kříž a aby se tam za návalu domorodých diváků sloužily každodenně mše, rádi trpěli, aby se jejich krásné dcery daly pokropiti křtící vodou, ale neradi propustili z klecí zajatce, určené za oběti bohům. Neboť také pohlavárům záleželo na dobré shodě. Pak tedy už nebylo příčiny, proč si nevzíti hezkéženy a nevejiti do politického příbuzenství. Byly slaveny slavné pateronásobné svatby. Dceru Xicotencatlovu, nazvanou po křtu doňa Luisa, si vzal Alvarado, a hrdá krev Xicotencatlů proudila pak po staletí v žilách nejmocnějších grandů španělských.
Ve svém tlascalském sídle přijal Cortés jednoho dne podivnou návštěvu. Tentokrát neoficiální. Z Mexika.
Stálo před ním pět mladých hejsků snad asi osmnáctiletých. V nádherných pérových plumajích, s pestrými střapci na vysokých účesech a s takovým množstvím spon, prstenů a drahokamů na sebe navěšených, že to dobrý vkus vojákův uráželo.
„Jsem král Ixtlilxochitl,“ řekl neobyčejně pyšně jejich vůdce.
Král? myslil se Cortés a hleděl na jeho tvář, tvarově hezkou, ale zlou a zřejmě degenerovanou. Od chřípí k ústním koutkům se táhly ostře vříznuté vrásky, ty byly vryty také u kořene nosu a „královy“ oči svítily podivně chorobným leskem. Ne, tohle nebyla tvář osmnáctiletého chlapce! Ale kdo byli ti čtyři vyšňoření klackové s ním, jimž z každého oka hleděla vražda?
Prostřednictvím doni Mariny se dohovořili brzy. Byl to bratranec Montezumův, z druhého manželství syn Nezahualpilliho, krále tezcuckého, téhož, který prorokoval císaři brzký zánik říše. Přišel nabídnouti Cortésovi spojenectví. A když vyprávěl o urážce, způsobené mu tím, že Montezuma dopomohl k tezcucké koruně jeho staršímu bratrovi a nikoli jemu, o křivdě, která se dá smýti toliko krví, hořely mu oči zelenavým vlčím ohněm. Chtěl rozpoutat proti bratrovi občanskou válku, ale neměl úspěch, a spor o trůn skončil zásahem Montezumovým smírem, jímž byl odmítnutému princovi přiznán úděl v horách, daleko od hlavního města. Tam teď s družinou svých mladých přátel Ixtlilxochitl „kraloval“.
Cortés rozuměl. Takhle tedy vypadá první aztécký zrádce! Ale ať je to kdo je, teď šlo o zájmy politické,osobní dojmy bylo třeba potlačit a s Ixtlilxochitlem jednat jako s králem opravdovým. Cortés tak činil. Vyptal se ho na velikost jeho říše, na její vzdálenost od Tenochtitlánu, na počet vojska, způsob vlády, úrodnost a nerostné bohatství. Z odpovědí příznivého obrazu nenabyl. Země byla chudá, s řídkým obyvatelstvem, až někde v okrajových horách, vláda Ixtlilxochitlova se podobala spíše vyhnanství a šperky, jimiž byl král a jeho družina ověšena, pocházely vesměs z Tezcuca. Ale byl to první zrádce. A ani takovéhle spojenectví nelze odmítat.
„Tvé jméno jsem si dobře zapamatoval,“ odpověděl mu Cortés. „V několika dnech vejdu do Mexika. Potom tě dám vyhledati.“
Pak krále a jeho podivný dvůr pohostil, na rozloučenou daroval Ixtlilxochitlovi několik skleněných tretek, a poněvadž hosté projevili obavy, budou-li poznáni jako Aztékové, že budou Tlascalci ubiti, dal jim na kus cesty bezpečnostní průvod.
Vše se dařilo. Také zpráva poslaná do Mexika o nadšeném přijetí Cortésově v Tlascale vykonala svůj úkol, a aztécké poselstvo s bohatým darem zlata v listech a krásných látek na sebe nedalo čekati déle, než co je možno dojiti do hlavního města a zpět. A vzkaz Montezumův překvapil a příjemně změnil celou situaci. Nebylo v něm již ani slova o nebezpečné cestě do Tenochtitlánu, ani o divoké nevázanosti jeho obyvatelů, nebylo ani náznaku výtky a nedbání císařova přání. Jen před spojenectvím se surovými Tlascalany varoval. Ale zval Španěly do sídelního města, ujišťoval je vlídným přijetím a žádal je, aby se dali přes spřátelenou Cholulu, kde je už vše připraveno k jejich uvítání.
Cortés byl spokojen. Ne tak jeho noví spojenci.
„Nevěř Montezumovi!“ radili mu. „Nevěř jeho krásným slovům, jeho zdvořilostem a jeho darům. Jeho slova jsou prázdná a jeho přátelství prolhané.“
Také proti cestě přes Cholulu měli námitky. Nedůvěřovali jí a dokonce se zdálo, že mají před tím prastarým městem, náboženským střediskem celéhoAnahuacu, pověrečnou hrůzu. Cholula to byla, kde před dávnými časy sídlil bůh Quetzalcoatl, ovládaje odtamtud celou říši. Jeho tamější chrám byl znám v celé zemi a o jeho kněžích se věřilo, že dovedou ze základů Quetzalcoatlova svatostánku přivolati povodeň a utopiti v ní své nepřátele.
„Nevěř Cholulanům! V otevřeném poli jsou sice zbabělí, ale tím nebezpečnější svou věrolomností a lstivostí. Jsou nástrojem Montezumovým a učiní to, co jim přikáže.“
Upozornili také na to, že Cholulští, třebaže je jejich město jen šestatřicet kilometrů odtud, ještě se nepřišli Cortésovi poklonit a slíbiti mu poddanství, ačkoliv tak učinila města mnohem vzdálenější.
Pro tuto reální námitku měl velitel větší pochopení než pro všeobecnosti, a poslal Cholulanům výzvu, aby se mu právoplatnou formou podrobili. Nemeškali ani okamžik. Přišli s kadidlem a mnohými uctivými slovy, ujišťovali velitele svou velkou oddaností a zvali ho do svého města.
Ale Tlascalci si na své sousedy stále něco vymýšleli. „To nejsou vůbec žádní kazikové,“ říkali, „to jsou lidé bez jakýchkoli hodností a vlivu. Chtějí tě ošidit, Malinche.“
Cortés je tedy poslal zpět a vzkázal, nepřijdou-li okamžitě jejich nejvznešenější pohlaváři, že s Cholulany naloží jako se vzbouřenci proti svému panovníkovi, zákonitému pánovi těchto zemí.
Přišli ihned. Omlouvali svůj opožděný příchod starostmi města o svou osobní bezpečnost při pochodu nepřátelským státem, znova projevovali oddanost a zvali Španěly do města, připraveného k jejich uvítání. Cortés jejich omluvu uznal.
Jeho hostitelé však nevěřili. Vypravili do jejich země zvědy. A ti se vrátili se zprávami, že blíže Choluly leží silné Montezumovo vojsko a občanstvo že je horlivě zaměstnáno opevňováním města.
„Montezuma na tebe chystá v Cholule léčku, v níž máš zahynout! Nevěř jim! A chceš-li už proti Montezumovi táhnout, nechoď tamtudy!“
Cortés byl sice za zprávy vděčen, ale přijímal je s výhradami. Plánu, postupovati do Mexika cestou přes staré poutní místo, se nevzdal. Po třínedělním odpočinku v spřáteleném městě a po šestinedělním pobytu v Tlascale činil přípravy k vyjití. Desetitisíce bojovníků nadšených Cortésem, který s malou hrstkou chce bojovati s tak mocnou říší, toužilo jiti s ním. Ale vybral si z nich jen šest tisíc mužů. Jednak se obával zmenšené pohyblivosti vojska příliš početného, jednak nechtěl malé jádro Kastilců vydávati na milost a nemilost přesile ještě nedosti osvědčených spojenců.
Jednoho jitra se přátelsky s Tlascalou rozloučil a vyrazil.
Vojsko, postupující ve válečném pořádku, protáhlo drsnou horskou krajinou a vešlo na rovinu, která se prostírala čtyři míle kolem dokola Choluly, mezi úrodná pole, kde se kukuřičné plochy střídaly s kulturami aloe, aztéckého pepře a kaktusů, do země svlažované četnými vodními toky, umělými struhami a zastiňované hojnými lesy. Po celé cestě nebylo zjištěno ani stopy po nepřátelství. Také v tábořišti, které Cortés, odkládaje vstup do města na příští jitro, vyhledal na břehu říčky, se ukázala všechna bezpečnostní opatření zbytečná. Tam ho přišli přivítat a ještě jednou upřímně pozvati cholulští velmoži. Zároveň vyslovili prosbu. Báli se Tlascalanů. Přáli si, aby zítřejší vjezd velitelův byl co nej důstojnější a jeho pobyt co nepříjemnější, a poněvadž nebylo lze vyloučiti, že zítra nebo později nezpůsobí sveřepí horáci nějaké výtržnosti, prosili Cortése, aby je s sebou nebral. Velitel jim vyhověl a své nové spojence zanechal v táboře u řeky. Až odtáhne z města, spojí se s ním na cestě.
Příštího jitra uspořádal svá vojska k slavnostnímu vstupu do města.
„Nevěř Cholulským!“ ještě při loučení stáli tvrdohlavě na svém Tlascalané.
Byl to slavný vjezd se zástupy lidu všeho věku, s přeplněnými ulicemi a střechami, s květinami, které zde stejně milovali jako v celém Anahuacu, s okuřováním a hudbou. Ale lid tu byl ukázněnější než v horách, choval se klidně a jeho hudba, nepřehlušovaná divokým rytmem tlascalských písní, zněla lidštěji. Krásně vyšívané oděvy vládnoucích kruhů, střihem podobné maurským plášťům, překonávaly všechny kroje, které Španělé až dosud v těchto končinách viděli, a že na šatech, na hlavách i hrdlech žen bylo hojně zlatých šperků, toho si všimli nejprve. Překvapovalo velké množství kněží, ztrácejících se v mracích kadidlového dýmu. Uvítání v Cholule slibovalo svou klidnou veselostí příjemný pobyt.
Byl takový. Zásobování vojska se dálo v hojnosti a ochotně, nechybělo soli a oleje, stůl důstojníků oplýval množstvím vybraných pokrmů masitých, moučných i zeleninových. Navazovaly se přátelské styky a návštěvy hidalgů na hostinách u bohatých Cholulanů se střídaly s návštěvami cholulské šlechty u Španělů. Společenský styk se vyvíjel přátelsky a byl již možný, neboť bylo dosti Cempoalanů, kteří se už naučili několika španělským slovům, mluvili také aztécky a mohli tam, kde více záleží na vlídném úsměvu než na přesném slovu, jakžtakž dělati tlumočníky. Kastilci se octli v okruhu vyspělé civilizace a příjemných mravů. A doňa Marina ve sféře svého mateřského jazyka.
Byla středem pozornosti. Byla milována. Přilnula k ní hlavně mladičká manželka jednoho z kaziků země, spíše ještě děvče než žena. Ovšem, styk s družkou velmože jakýmsi zázrakem přibylého z jiného světa, potomka Quetzalcoatlova, muže nesmírně mocného a opředeného tolika pověstmi, vrhal svůj lesk také na kazikovu ženu, senzace novosti a možnost vyprávěti přítelkyním o bílých cizincích a o ženě, bývalé otrokyni, která se stane císařovnou, lákaly neodolatelně, ale přec: během dnů si doňu Marinu zamilovala hlubokým citem primitivního člověka. Obě ženy trávily při čokoládě, sladkém pečivu a zavařeninách mnoho hodin buď v sídle Cortésově, nebo v pohostinném cholulském domě sdělujíce si,co měly na srdci, nebo také leccos – a to se týkalo jen doni Mariny – co v srdci neměly.
Cortés tento důvěrný styk velmi vítal. Dovídala-li se kazikova žena o Evropanech mnoho, dovídala se doňa Marina o Cholule všechno.
Cholula bylo město velmi zajímavé.
Ležela asi sto dvacet kilometrů jihovýchodně od Tenochtitlánu a byla sice hlavou státu formálně samostatného, ale stála zcela pod vlivem Montezumovým. Měla čtyřicet tisíc domů, dvacet uvnitř hradeb, dvacet vně, a Španělé v ní napočítali kolem čtyř set chrámových věží, ač žádný z chrámů neměl více věží než dvě. Bylo to prastaré poutní místo celého Anahuacu, vystavěné předchůdci Aztéků Toltéky dávno předtím, než aztéčtí dobyvatelé vpadli ze severu do země.
Bylo to sídlo boha ovzduší Quetzalcoatla. Zde se na své pouti do vyhnanství a k mořskému pobřeží zastavil a odtud po dvacet let učil Toltéky zemědělství, uměním, uctívání bohů a řízení státu. Jeho učení bylo laskavé, neznalo lidských obětí a kladlo na oltáře jen květinové dary, jak je přinášela roční období. Od časů dobrého boha se jeho náboženství smíšením s vírou aztéckých dobyvatelů a výklady kněží velmi změnilo, takže se v době příchodu Španělů mnoho nelišilo od vyznání a jeho krvavých obřadů ostatních anahuackých kmenů. Toltékové zmizeli, vyhynuli v bojích se sousedy, vymřeli nemocemi, smísili se s novými pány, ale chrám Quetzalcoatlův stál v Cholule stejně slavný a nádherný, jak jej při svém příchodu na mexickou planinu nalezli před třemi stoletími Aztékové. Jeho základní tvar byla pyramida se sříznutým vrcholem, komolý jehlan s bočními stěnami obrácenými ke čtyřem světovým stranám. Toltékové – a jméno „tolték“ znamená stavitel – navrstvili hlínu v umělý pahorek, obložili ji tesanými balvany a pyramidu rozdělili ve čtyři poschodí k vrcholu stále menší. Byla čtyřiapadesát metrů vysoká, jedna strana základny měřilačtyři sta třicet čtyři metry, tedy dvakrát tolik co největší egyptská pyramida Cheopsova, plocha sříznutého vrcholu mělo jitro půdy a základny více než čtyřiačtyřicet jiter. Tam nahoře stál nádherný chrám Quetzalcoatlův a v něm byla umístěna socha boha ovzduší, na hlavě s korunou vlající ohnivými péry, se zlatou sponou na krku, v uších s kruhy uměle pracovanými ze zlata a tyrkysů, v jedné ruce držela drahokamy posázené žezlo, v druhé skvěle malovaný štít, symbol panování nad větry. Každé noci plápolaly z vrcholku pyramidy plameny posvátného ohně věčně udržovaného, osvětlující okolí chrámu a daleko viditelné… Byla postava Quetzalcoatlova opravdu jen výtvorem indiánské básnivosti a touhy po trvalém blaženství, či snad stoletími v mýtus změněná vzpomínka na opravdového člověka s bílou pletí a splývajícím vousem, na velkého učitele, který se svými dětmi se jednou vrátí? V tehdejší době také v Evropě již polozapomenutá vzpomínka na vikingské plavby v desátém století do Nového světa a na muže, který na své pouti od severu dorazil snad až do těchto končin? Ať tak, či onak, postava Quetzalcoatlova žila. A jeho chrám byl duchovním středem Anahuacu.
Ale nebyla zde jen svatyně milovaného Quetzalcoatla, v městě bylo ještě na tři sta chrámů jiných, přinášelo se tam ročně kolem šesti tisíc lidských obětí a z celého Anahuacu sem proudily statisíce poutníků, přinášely do města blahobyt, skvěle živily velké sbory kněží, dobře množství obchodníků a méně dobře spousty žebráků, kteří se v celých rojích sletovali do města. Obyvatelé Choluly byli cizincům zvyklí. A obchodnicky vlídní. Horalská drsnost by zajisté málo svědčila občanům poutního místa, a proto si ani mnoho nedělali z toho, že si závistiví sousedé vykládali jejich hostitelské vlastnosti za zbabělost a lstivost. Španělům se v Cholule žilo příjemně.
Alespoň po jistou dobu. Do příchodu aztéckého poselstva.To přišlo, přineslo dary, ale také několik nevlídných slov o spojenectví s Tlascalany a o ozbrojeném pochodu na Mexiko. Leč Cortés se už nepotřeboval příliš namáhati předstíráním přátelství. Teď měl za spojence mocný národ a cítil se k pochodu na Mexiko dosti silen. Také on odpověděl aztéckému poselstvu nevlídně.
Pánové se rozešli neobyčejně chladně.
|
Dobyvatel: Information and licence 