Bernardův krám byl v Ostruhové ulici. Již je tomu dávno, co vraní koně arcibiskupovi, pobíhajíce sami a sami, když arcibiskup seděl doma, spásali bujné rostlinstvo této ulice. Dnes pilná ministerstva přetékají proudem a zástupové řítí se divoce shora dolů a opět ztékají hradčanský vršek. Tajemnické oko z vnitra plane státním tajemstvím a v knedlikatém obličeji podobá se díře, jež vede k pokladu státnické moudrosti. Zdatní generálové, sedíce obkročmo na svých koníčcích, šinou a smýkají se v automobilech, ani tvrdost podušek, ani kolísání, ani rychlost vražedných kol jich neděsí. Vous napjat, zub obnažen a pravici zdviženu, aby vyťala políček nepříteli — jedou neohroženi a silni.
Sprostota zpustla. Ten tam je rozcáplý Pepík, jenž chodil po rvačkách, teď bezvadný a bezúhonný Serafín nerousá svých kalhot následováním starého Josefa. Jeho příjice je dědičná, protože mluví francouzsky, jeho důchod zajištěn a tak Serafín nemá, o co by bojoval.
Bernard za sklem jako milostné Jezule díval se na plápol opravené slávy svého pahrbku.
Pane magistře! oslovil ho jeho příručí, a Bernard mu odpovídal, obut ve vid železný.
Hrozné nic, které ve dvou obšírných jednáních po týdny, měsíce a léta dělo se v Bernardově krámě, přece zůstavovalo v zásuvce dosti peněz, aby večer co večer snaživý šéf zvedl hlavu a pil. Ale příručí scházel; před čtyřmi lety vstoupil na palubu drogerie a přijal mrav i učení magistrovo. „Hej, hoši, hej! táhněte ráhna výš!“ po způsobu námořníků, již, zvedajíce plachtu, pěním této písně se povzbuzují k práci, sluha, příručí a autor zpívali verše.
Když vešlo do krámu děvče a žádalo si s uzarděním hořké vody, Bernard, jenž, chválabohu, nikdy neměl střevních obtíží a opovrhoval tímto zákaznictvem, nesáhl do zlověstné láhve. I bylo příručímu lézti na pyramidu schodů, a veršům dal spustiti se jako lijavci. Ale, ježto dívka z písemnictví neznala než K. Hašlera, jenž se jí jevil bohem písemných prací veršovaných, právě tak jako kterýsi venkovský zbůjník a práč, jenž za mistra chirurgie pokládal ponocného, když mu jednou ranou rozbil čelist a dvé stoliček, tato dívka slyšíc verše podstatně lepší nebyla na pochybách, že příručí, básní-li, chce říci oplzlosti, ale nemaje dosti vzletu ani genia, porouchal kuplet a jasné dvoj smysly. Odešla uražena, aby večer čekala na tohoto hezkého hocha, až půjde domů.
Když drogerie dorazila k šesté a přistála, Bernard vzal hůl a vypravil se k důstojnému faráři. Stihl ho, jak cvičí ráz! dva! v dřep! vstaň! Knězova tvář dštila slanou vodu jako mračno a srdce uprostřed prsou rozhánělo se jako cep.
Hochu, řekl mu Bernard, jdu si pro útěchu. A spustil smutnou hlavu přes válec límce až k levé bradavce prsní.
Nuže, mluv! odpověděl kněz, neustávaje ve cvičení; nestyď se, jsem zpovědník.
Bernard mlčky obnažil svoje lýtko a všechna bída této nevyběhané tlapky zasvítila pokojem jako poledne. Byla dlouhá, hubená a huňatá; podobala se obrvenému dřívku, housence a stvolu, jenž na svém konci nese důkladný květ krajiny tříselní.
Kněz vydechl chuchvalec hrůzy. Probůh! vykřikl, tato noha snad může zvolna posunovati klubko nití, ale jestliže klopýtne a až se jí dotkneš míče, zlomí se jako třtina.
Bernard se zahalil a mužové přemýšleli.
Kdybych měl po ruce seznam všech svatých, snad bych nalezl aspoň blahoslaveného, jenž pomáhá věřícím od hubenosti. Jsem si jist, že světec tohoto druhu byl stvořen a že těká nebem bez práce.
Hlouposti, odpověděl Bernard, jsem pokrokový obchodník, umělec-amatér a poslouchal jsem Velenovského. Snesl bych zaříkávání, ale nepropůjčím se k modlitbám a k poutím.
Dobře, vece kněz..Zbývají nám ještě přírodní prostředky, jež nejsou v rozporu s náboženstvím.
Potom přinesl láhev žitné kořalky a pomlaskávaje, jal se tříti zprahlé dolní končetiny Bernardovy.
Zatím Petrlák se svým číšníkem myl sklenice. Nádoby se kupily .v shluku jako smečka cařihradských psů a každá z nich měla jméno.
Bukefalos Veliký byl kůň Alexandrův, bělostná kobyla jménem Rosinanta, na svém hřbetě nosila Quichota. Zeppelinova vzducholoď slula Gretchen, druhu dobrého piva říkají Prazdroj a sklenice, tento nástroj radosti, neměl by vedle názviska jména vlastního? „U dvou litrů“ se takto nekřivdilo. „Rek“, sklenice-duplák, byla nádobou knězovou, Bolom pil z „Grizzly“, sklenice-litru, „Dobrá míra“, „Zatmění“, „Briga“, „Fretka“, „Stájový pinč“, „Uštěpačná zdvořilost“ a „Hašteřilka“ — byla ostatní jména těchto živoucích věcí. Petrlák vzdával jim patřičnou úctu, avšak Pavel, pokud byly prázdné, je tupil.
Hleďme, řekl František, omývaje si zamazané ruce, siena pálená nepustí pivem ani vodou.
Barva? ptal se číšník. Měl bys, Františku, již zanechati svých omylů. K čemu slouží všechny ty věci, barvy a štětce a kysna? Pan Kořínek to všechno odsuzuje se mnou. Včera se rýpal ve tvojí malířské krabici a stál před stojanem. Petrláku, Petrláku, pravil, hroze učitelským prstem, maloval jsi „Vejce na tvrdo“ a „Vejce na měkko“, „Dámu se stříkačkou“ a „Psa s kompasem“, ale do dne a do roka nevydělal jsi dvacetikoruny a trubky taky nepucuješ!
Ale Františka toto ostré napomenutí nezhroutilo.
Řekl: Byl jsem malířem dříve než hostinským, ale teď, milý příteli záložníku, ty i já jsme sportovci; lán slávy leží před námi, nový život — vita nuova! A jal se hopsati po nálevně. i
Na Karlově náměstí, vypravoval číšník a dal se v důrazný poskok, žije divoce preclíkář Alfred; jeho tyč na pečivo měří metr dvacet a navlečeny na ni zrají preclíky. Ten muž byl chromý, ale školní dítka a radové ve výslužbě, vidouce ho plaziti se holí, rozhodli se pocvičiti zanedbance ve skoku. Kdykoliv Alfred vyskočil, dostal dvouhaléř a dnes, po dvaceti letech, jakkoliv zůstal chudákem, skáče do výše svojí holi a je vážen.
Já myslím, řekl František, že dobrá vůle všechno zmůže. Alfred je šťasten, neboť kdyby byl potkal místo laskavých učitelů rasa méně dobročinného, mohl skončiti v chudobinci.
V tu dobu, kdy Hoch a Bernard, Petrlák a Pavel se cvičili, Benjamin Bolom jedl se ženou vepřovou kýtu. Snědl a vstal. Paní Bolomová obklopovala manžela jako harém. Bene, pravila, rozvazujíc si zástěru, chtěla bych s tebou jít do divadla. Prostotou, s níž provázela záludné zástoje paní Bolomová, někdy vítězila.
Co? Ben bránil se hloupými otázkami, ale ústa paní Bolomové otevřela se jako zřídlo a sloup touhy, počestnosti a naděje vyšlehl ke stropu. Ben mlčel a tu proud řeči měnil barvu, až jako vdoví závoj nad prostřeným stolem vlálo heslo: „Žena je rovna muži!“
Dobře, odpověděl Ben, ale nepůjdu do divadla. Znám to, čtyři tlustí tenoristé stojí ve čtyřech koutech panoramatické scény, zvedají obílené čenichy a volaté hlasy, až zástup pašeráků zaplaví výstavnou krajinu řevem. Vím, že tito čtyři tenoristé jsou bdělí akcizáci, jimž jest neslyšeti ohlušující výstrahy prohnaných slídilů, a vím, že na konci každého jednání otylá princezna, vždy panenská, padává s cimbuří.
Bene, řekla mladá paní.
Zpívám stejně hlasitě národní písně, odpověděl. Já, pravil, od neděle jsem footballovým hráčem ,,Celnic“ a možná, že se stanu profesionálem. Potom sbohem, ubohá prťačino s porodnickými kleštěmi a vy, páchnoucí zkoušky močové!
Tu ozvala se mocná rána, již Ben zasadil do klavíru, paní byla blízka mdlobám a v tu chvíli, nezván, vstoupil Karel Bolom.
Zastihnuv paní již mlčící a Bena mávati nohou, Karel shodil svůj asistentský zimníček, vykasal si rukávy a nesměle a přece dosti hlučně jal se ožírati bratra o podušku, cviče jej i sebe před těžkými zápasy, jež očekávaly jejich klub.
Toho dne Holý navštívil Valu a spolu vydali se k Jiřímu Baarovi. Uprostřed trosek XVIII. století seděl starožitník, čta slavné „Na ruby“. Obrať se, řekl Holý a vzal mu zapovězenou knihu.
Zapovězenou? Nikoli pro starožitníky, vece Baar, v této dobré knize je všechno padělané, to jest můj obor a tato kniha jest biblí našeho cechu.
Možná, řekl Vala, ale slib svému klubu, že den co den pětkrát zvedneš do výše lokte tento sekretář a pětsetkrát oběhneš svoji soupravu z doby Ludvíka XVI.
Jak? pronesl užaslý Jiří.
Takhle! Tu Holý a Vala vzali Jiřího na andělíčka a tryskem opisovali s ním vytčenou dráhu.
Jen dva básníci, Uhel a Hart, na úkol tělesné zdatnosti štvali ducha na výšinách moderní poesie. Uhel kouřil, Hart Pil vodu a psali. Když lyrik postavil hrníček, Uhel po něm sáhl a odložil dýmku — tu vzal Hart. Teď krátká chvíle vycenila se na oba přátele a padla první rána. Zápolili volně a s uhlazeností, jež přísluší lidem jejich stavu. Když farář obešed všechny navštívil básníky, pochválil je řka: Křídla, v tuto hodinu všechno mužstvo našeho klubu pilně cvičí, ale vy vedli jste si nejlépe.
|
F.C. Ball: Information and licence 