EMERICHU FALKOVI.
Pij, starče! Pij mi, starý podagristo !
Sto nás je tady, všichni zveseleni,
jen ty se mračíš! Usměj se přec trochu! —
Tak líbíš se mi! Pavučiny vrásek
sic nemiluje z pěn zrozená Venus,
však Bacchus rád je vyhledá a srovná
k vlídnému usmívání! Pij mi, starý!
Že mrtvý syn tvůj doma dosud leží?
Však proto pozval jsem tě. Povyraz se!
Víš: život prchá — Horáce jsi četl
snad v prázdné chvíli — plesnivá tvá lebka
se pamatuje; nuže »život prchá«
je citát z něho — proto žij, jak možno,
a hlavně: pij! Víš, víno dar je bohů.
Kdo Bacchu slouží, zapomene všeho.
Hleď, spánek často trýzní duši naši
sny děsivými — víno však . . . Pij, starče,
a pěkně slyš, co císař tvůj ti káže . . .
Je pravda, skoro měl jsem nechat syna
ti při životě — vždyť jsi dobrá kopa
a píti umíš — ale třeba císař,
jsem přec jen bohů nástrojem zde pouze,
pořádku strážcem, práva hajitelem.
A ten tvůj mladík tak si česal vlasy
jak z heter žádná, co jich žije v Římě,
ty kroužky v čelo, kroužky k uším, v týle,
a v toze červené si vykračoval —
můj milý starce, to má jiné ostří,
než bláhový tvůj rozum chápat může!
Toť urážka je mého majestátu,
urážka, kterou krev jen smýti může.
Kdo vydal zákon o účesu, šatech?
Já Gajus Caesar. Kdo je Gajus Caesar?
Zástupce bohů na té bídné zemi.
Já zákon vydal, a já nedovolím,
by beztrestně se někdo rouhal jemu,
či stínem jsem jen, hadrem purpurovým,
že každý pes už pošpinit mě může? —
Pij, plesnivče, a poslouchej mě klidně,
af vidíš, jak je císař spravedlivým.
— A posaď věnec na tu svoji lebku,
jak sluší se — hej, Hectore, sem věnec
pro mého hosta ! Lotře liknavý ty.
což zapomněls, že věnec míti musí,
kdo hodovat smí u vladaře světa?
Mám sfouknouti tě, jalové ty světlo? —
Ach, starce, vidíš, jakou čeládku má
tvůj císař kolem sebe !
Hle, ten věnec
ti dobře sluší; taškáři můj, zdá se,
žes hodovníkem dobře vyškoleným!
Ostatně, víš-li, žes sám hbitostí svou
urychlil vlastně přechod syna svého
z pozemských luhů k louce asfodelů?
Já pozapomněl totiž na šviháka
v červené toze, s kroužky pálenými —
— vždyť císař celý svět má ve své ruce
a celý svět se péči jeho svěřiv
jak spokojené zvíře klidně žije —
já pozapomněl ... tu jsi přišel, starče,
a připomněls mi . . . ovšem, přišels prosit
za život jeho — tak si totiž myslíš,
žes prosit přišel, neb jsi pošetilec.
Já však — a přiznáš přec mi, že se vyznám
v obmyslech bohů — Mercura zřel v tobě,
jejž posílá mi Nemesis — pij, starý! —
a krasavci dal štít tu pěknou hlavu,
nuž, uznej s úctou prozřetelnost bohů !
Pij! Zítra pěkně hranici dej sdělat
šviháčku svému, přilož mu tu hlavu
s prstenci vlasů pěkně pevně k trupu
a zapal sám.
Dnes — jak to praví Horác?
Eheu, ten život prchá — pij mi, starče !
A počkej, nejen o tvůj jazyk stará
se falernským svým velkodušný císař,
i pro ty staré zapadlé tvé oči
hod připravíme! — Hej, ty Heraclite,
af hudba zní, a vpust sem nilské květy! —
Eh, mhouříš oči, hříšníku ty starý?
Jen pást je nech! Hleď, tyhle tanečnice
nám poslal Egypt. Jednu radu, starý:
ať vzdoruješ všem šípům Amorovým,
jež vyslat moh by olympský ten taškář
z bronzových ňader těchhle nilských dívek!
Neb málo slušel by — viď, tančí dobře! —
žár pozdní šedinám tvým, ještě méně
pak stavu duše tvojí. Mladík ten byl
přec dítětem tvým. Truchlit dovolím ti,
A při tom zrak se může klidně sytit
tou uměleckou stránkou tance jejich
a jazyk sloužit Bacchu. Buď mu věren.
A střež se svůdných léček Venušiných.
Moh bys nám, mladým, dáti příklad špatný.
A na ty hochy-pištce nedívej se,
i tam je léčka. Z Korinthu jsou všichni
— víš, Korinth byl kdys sídlem krásné Lais,
jež slaďounký jak med prý pohled měla —
ostatně do toho ti pranic není.
Ti hoši mají tváře jako broskve,
ni chloupku na nich — proto pozor, pozor!
Zhýřilí muži zrovna ve tvých letech
bývají mlsni po takových broskvích —
však vydám o tom záhy ostrý výnos,
a neřesti té konec učiníme . . .
Zas vidíš, oč se císař starat musí
v klopotném žití, v úřadě svém těžkém . . .
A bolesti své také má tvůj císař.
Viz, starý muži, tuto moji hlavu:
tak často civí bolestné v ní prázdno,
jak by byl mozek něčím ostrým vybrán . . .
Chtěl zhojit bych ji, do lázní si zajet,
jak lékař míní — ale času není . , .
Viď, víno dobré? Hlava se ti kloní
už valně k prsoum ... to je tím, že vstoupla
zář slunce do ní, jež v tom vínu dřímá.
Z dob Scipiona je to víno, starče,
pij nábožně je . . . v očích též ti hoří
už odlesk slunce ... je to dobré víno!
Dar bohů velký . . . hojivý lék mocný . . .
Pij . . . Chvilkou zdá se mi, že čtyři lebky
a čtvero suchých hrdel máš už, starče —
Ty šťastný ... za čtyři že píti můžeš . . .
A ok máš jako Argus ... na sta očí,
obludo stará ... Pij ! . . . Tak velí císař . . .
A syna měl jsi . . . Ano . . . Hejska syna
s prstenci v čele napálených vlasů,
v červené toze . . . pochovej jej slušně . . .
Já jinak nemoh . . . Pořádek být musí . . ,
A zločin majestátu císařského
se trestá jako rouhání se bohům . , .
I plesnivý to senát uznat musil . . .
— Měl ostatně prý syny dva jsi, starče?
Zde šeptá mi tak otrok Andromedos
a šklebí se — eh, duše potměšilá!
Neb ví, že druhý syn též propad hrdlem
pro zločin bratrův . . .
Nechvěj se mi, starče,
hněv bohů raděj na svou hlavu svolám,
než ublížit ti . . . nebot umíš píti . . .
a císař tvůj být umí milostivým . . .
Af dýchá ten tvůj druhý vinník volně,
my odpustili . . . Pořádek mít nutno . . .
A jak to, brachu, časem těžko v Římě,
ví jen tvůj vládce ... ví jen Gajus Caesar
či Caligula, jak jej také zovou . . .
Řím — toť kůň vzdorný . . . popusť trochu uzdu
a do prachu tě svrhne a pryč pádí . . .
O bozi, dejte lidstvu jednu hlavu —
tu uťal bych ... a pořádek by byl tu!
Jak se to houpáš, starý poťouchlíku,
na lehátku svém podle taktu hudby!
A hlav máš stále, páv co v ocase ok —
neboj se o ně . . . ztuchlé makovice! . . .
A věnce z růží na nich na všech sedí!
Nu, jen se dívej ... z Korinthu to pištci . . .
Ty tanečnice ... to jsou dívky nilské . . .
A pij, pij . . . Arguse ty vyšeptalý . . .
A děkuj bohům, že na bedrách tvojich
neleží starost ... o svět ... o Řím vzpurný.
Jed z Judey: Information and licence 