Už kolik roků? . . . Pane Jesu Kriste,
už kolik roků ve střídání časů
zde čekaje dlím na tom sloupě šedém?
Mé maso vyschlo, jsem jen kostrou černou,
v níž život pouze tím, že toužím, kmitá.
Vlaštovka ondy hnízdo zrobila si
v podpaží mojím. Žiji bez pohybu,
a jen mé vousy, jež jsou šatem mojím,
rostouce splývají kams dolů k zemi.
Mé oči oslepil prach dešťů vzteky,
pal sluneční, much drobných valné roje
a slzy hoře, že žít ještě musím.
Už kolik roků? . . . Nevím, nečítal jsem
ni zim ni vesen — a jak dlouho ještě?
Kdy odhodit smím smrduté to tělo,
ten hnůj, zkad květina mé duše roste?
Kdy smí se bezcenný ten kvítek složit
pod nohy Tvoje, aby vstouply na něj
a tknutím svým jej hojně odměnily
za života trest, žáry snů a touhy?
Nebeský Pane, jak po ostří nože
já po Tvých svatých přikázáních kráčel.
Byl pastýřem jsem — ale byl jsem věru?
Či je to mátohou snů z dávné doby?
Já mnichem byl — či je to sněním také?
I na nivách i ve tmě jeskyně své
já stále cítil, jak jsi vzdálen, Pane,
i našel jsem si místo, kde ted stojím,
sloup nevelký, jejž pohan, dědic pekel,
kdys zrobil asi; sloup ten hnaly vzhůru
mé bědné ruce, až se v posled vypjal
nad domy lidí, semeniště hříchů,
nad výdechy jich, jež jsou vzduchem pekla,
nad přání jejich, které řetězy jsou,
jimižto Satan přivazuje duše
k dědictví ohně, trápení a síry —
a tak tu stojím valné roky, Pane,
a čekám, čekám. Duše volá k Tobě
v každičkém čase, v každičkém svém hnutí
a v rosném chladu cítívá šum dálný,
jak křídla andělů Tvých kol by spěla
a Tebe nesla na svých duhách. Pane —
snad přece spokojen jsi s červem Svojím.
Jen Tobě žil jsem. Že jsi tenkrát v ráji
nad prvním hříchem v svatém rozhorlení
odkázal lidem práci jako kletbu —
já této kletby varoval se, Pane,
a ruka má se v žití netkla práce.
Že druhou kletbou Svojí stih jsi ženu
a osud její — já se nedotk ženy
dost nešťasten už losem těla toho,
že ta, jež na svět přivedla je kdysi,
též ženou byla. Že jsi poznamenal
smrtelným hříchem každé lidské žití —
mé celé žití trápením je pouze,
vězením černým, plným zoufalosti.
Jak jíva žiji nebo oleandr,
jenž čeká. až kmen jeho podťat bude,
a potom teprv květ svůj vydá.
Smrti,
proč váháš ještě? Čekáš na kyn Páně?
Proč váhá Pán? Oh, odpust, Jesu Kriste!
Vždyt žár mé touhy spálí výčitky ty,
jež vzdychajíce chtějí stoupat k Tobě
z mé duše s prosbami a modlitbami.
Ó pošli ji už — zaklepá jen v kostru,
a duše moje, stále připravená,
už čeká u zavřených dvířek žití
a na znamení to jak blesk a vichr
vyletí vzhůru, že Tvůj anděl smrti
jí nejrychlejším letem nepostačí . . .
Jed z Judey: Information and licence 