Letní improvizace
Krásným ženám, příliš krásným, než aby byly normální, a všem, jimž je více toužiti než milovati,
a útlým dívkám, jež v osamění se trou o drsnou srst svých bernandýnů znuděně usínajících, sníce o svých příštích milencích,
těmto, pravím, jež činí tak v horkých dnech, ve chvílích siesty a teplého umdlení,
konečně všem, kteří sténají zdrceni žhavým létem, jež je vysiluje,
věnováno jako doklad letních dnů příliš sladkých, než aby mohly býti požívány bez nesnází pro mysl a lahodnou zdravotu srdce a pocitů.
– Jsou nejkrásnější zahrady terasovitě rozložené na slunných úbočích, zastíněných velkolistými platany a háji stromových myrt; mezi kamením strání vyrážejí tvrdé kakty a voškeruše a vlašské ořechy nahořkle vonící. Zde tedy zdržují se panny zcela znuděné horkým létem.
Jest večer dosud nechladnoucí. Z korun vonných stromů zpívají tuční líní ptáci, připoutaní k zavěšeným kruhům, a zpívají ojedinělé flautové tóny co nejteskněji, s tázavým a neuspokojivým dozněním.
Krásné veliké housenky spěchají napříč cestiček, a i smaragdové ještěrky, ve dne tak hezké živostí oček, nyní pobuřují nervózní nechuť kolemjdoucích dívek, neznaveně běhajíce po horkém kamení umělých skupin.
Panny se procházejí, držíce se kolem pasu, v zamlklých trojstupech, nebo usedají v kruhu na zpráhlých trávnících, a berouce do rukou ovoce příliš sladké, než aby mohlo býti požíváno bez odporu, plody, ach tak lepkavé, jež budí v jejich ubohých prstech ošklivost, naslouchají galantním rétorům, neplodným mužům napuštěným vilnými parfémy, s krajkovými manžetami, kteří nosovým hlasem deklamují melodická oslovení.
„Hle, již vychází měsíc,“ promlouvají neplodní parléři, „zrcadelný střep, v němž slunce v noci zhlíží svou ješitnou tvář. Tak nadešel večer jako tklivý lhář, mé krásné dámy; a my přicházíme k vám mluviti, abyste neslyšely, co šeptá večer. Neboť není zdrávo ženám slyšeti, co šeptá letní noc.“
„Jak dusno,“ sténají panny.
„Mé dámy,“ usmívají se dvorní mluvčí, „zříce pohnuti a jati láskou, zříme ve vás jakoby krásu veškerenstva. Neboť muž miluje v ženě vše, co je stvořeno, přírodu a člověka, hlínu a hvězdy, vůni, život a vše, co je stvořeno; avšak žena miluje v muži vše, co není stvořeno, touhu a chiméru, sen a představu a vše, co není stvořeno.“
„Jaká lež,“ odpovídají panny znechuceně a lomí v nervóze lepkavými prsty a vzdychají.
„Ó nevěřte večeru, mé dámy nejdražší,“ mluví vonní řečníci, „dojemnému lháři, jenž přišel vás učiniti příliš smutnými a toužícími, než abyste mohly milovati přirozeně a s lahodnou zdravotou srdce a pocitů.“
Avšak panny již přestávají naslouchati jalovým mluvčím a zcela jaty tesklivým rozladěním sledují zpod zemdlených něžných víček bloudivýma očima létající Faly, kteří se vznášejí pod vysokým nebem večera a nad tichými korunami stromů nehlasným a křivolakým a těkavým letem netopýrů.
Tu sklíčené panny počnou pěti smutnými bezradnými alty tlumený sborový zpěv:
„Co ještě chceš, ó srdce toužící,
co ještě chceš?
Chci touhy splnění a zhořknutí,
to ještě chci.
Máš smutek svůj a utrpení máš,
co ještě chceš?
Chci větší bolest, větší smutek chci,
já lásku chci.“
Tak pějí panny neskonale zdlouhavě, až jejich píseň zanikne únavou. Tu zavzdychá jedna z panen, a její srdce puká téměř hlasitě, a ona klesá mrtva do náručí družek.
Krásní rétoři přispěchají a odnášejí na ramenou zesnulou, hovoříce: „Jak neblahé dny, tyto dny příliš sladké a přeplňující srdce! Srdce jí puklo vůní, té nebohé. Krásné dámy, rozkvetlé akáty jsou tím vinny, a ani růže nejsou bez viny, ani keře jasmínů. Oh jaké dny!“
A když potom sestupují po serpentinách, jest ještě slyšeti jejich pohřební chorál, a Faly, letíce, provázejí pozdní kondukt.
A zatím večer zvlhne rosou a panny povstávají, a držíce se kolem pasu, rozptylují se po pěšinkách v zamlklých trojstupech, zcela nešťastné vedrem a letní nervózou.
|
Krakonošova zahrada: Information and licence 