Václave, co jen zdrželo tě?‘
– Řekyně –
,Počkej, neříkej tak.
Řekyně pro tebe je mrtva
a pro mě také. Říkej Anna.
Pro tebe chci být už jen Anna.
Řekyně – k smíchu! Nejsme blázni.
Též básníci ne.‘
– Tedy, Anno,
já zkorumpoval spoustu lidí
v úřadech, politických stranách
i čelné muže veřejnosti –
až hnusno. Co jsem vydal peněz!
Teď od Jana jdu, referoval
jsem o výsledcích, a Jan sedí,
dívá se na tě vytrženě,
a pokyvuje pouze hlavou. –
,A jinak?‘
– Anno, věř mi, nevím –
mám obavy o mozek jeho.
Jak řek jsem, hledí vyjeveně
u stolu dole plno střepů,
figurky jakés z porcelánu,
ty rozbil asi v zuřivosti;
od bytné vím, že odmít jídlo,
snad ani nespí, aspoň postel
prý noci dvě už nedotknuta –
a nemluví – já nevím, nevím –
,Václave, zde je nutno jednat.
Je zřejmo, že to nemoc duše.
On ublížil nám: mně i tobě,
mě zrádně prodal, ač jsem byla
mu věrným přítelem a družkou –
leč nelituji – mám teď tebe –
A věř mi, že mě zebe v duši,
když pomním na něj – není člověk
tak jako ty: muž s teplou krví –
a vřelým tělem. Přelud jakýs,
umrlec, který jenom časem
ožije na pár letmých minut –
ne, zapomenu, nechci myslit...
A tobě ublížil: vždyť honí
tě v nepříčetné potrhlosti
jak makléře a bursiána
po lidech, spolcích, po úřadech,
bys šíleným a nesmyslným
nápadům jeho vyhovoval –
než – teď je zle mu, na nás pak je
mu pomoci, jak pomoct možno.
Já myslím, zítra záhy z rána
jdi k slovutnému psychiatru
a řekni všecko. Ublížil nám –
však jsme přec lidé. Prahou letí
už zvěst o jeho nerozumu,
i v bance dnes už vyprávěli
vše arci tuze zveličeno –
o řadě bizarností jeho.
Člověka nemá, jenž by staral
se o něj v této hrozné chvíli.
A ty se také musíš vysvléct
z těch afér jeho; sama povím,
že jenom přátelský cit hnal tě
bláznovstvím jeho vyhovovat.
A teď, můj milý, jít bych chtěla
do bio, potom na večeři
do baru třeba – celý život
já v baru nebyla, viď, divno? –
A tam se tančí – já chci tančit –
a opít se – a hlavně tančit –
a šampaňské – víš, láhve v ledu –
jen, unaven-li nejsi příliš.‘
– Z Efesu vdovo, půjdem tedy. –
Peníze: Information and licence 