Květnový den už dloužil stíny
a lehký šerý závoj kladl
na plavé světlo. Ti dva prošli
Stromovkou, jež se otřásala
vojenskou hudbou, k Vltavě šli
a na břehu si sedli v trávu.
Šuměly zelenavé vody
a vlnami si bily v násep,
za řekou domky, chlumy Troje
ve svěží zeleň halily se,
po říčním náspu procházkou šli
milenců páry, nade hlavou
modravé mráčky od západu
se volně nesly, vzduch tu voněl
výdechy vody, trav a květů.
,Řekyně, „Máj“ jsi tedy četla?‘
– Přečetla, Jene. –
,A co povíš?‘
– Mně nelíbil se – vem ty dýky
z pohledu svého, nesluší, věř,
tvým dětským očím. – Povím věrně,
co cítila jsem. Víš už dávno,
že romantika je mi cizí,
tvor střízlivý jsem, – sám jsi řekl,
že Galatea jsem a kámen –
nuž: pošetilý děj: pán lesů
a s delší loupežnickou praxí
a vražed serií, má malér,
že chycen byl, když zabil v posled
své milé svůdce – vlastní otec,
on nevěděl, že vraždí otce,
jenž z domu kdys ho krutě vyhnal –
víš, Jene, odpusť –
,Řekyně má,
je marno, tobě chybí smysl
pro vzlet a verše. Chtěl bych jednou
se zeptat, zda ses podívala
do knížek mých, leč tuším jasně –‘
– A správně, Jene. Mám tě ráda
ne pro tvé verše. Jsou mi cizí,
jim nerozumím. Tebe chápu
a všemi smysly mám tě ráda –
Chceš naznačit, že není shody
mé bytosti s mou poesií?
– Tak zdává se mi. Jako člověk,
jsi jasný mi, ne tak tvé verše. –
,A přec to květy duše mojí.‘
– Mně tedy chybí smysl pro ně. –
Za vodou v Troji plála okna
červeným leskem. Malá loďka
se nesla řekou. Vesla její
jsou založena, proud ji nese
a vzadu na sedátku sedí
hoch s dívkou, má ji kolem krku
a ona odevzdaně zvedá
obličej k němu.
– Pohleď, Jene,
ti dva v té loďce! Letí kamsi
a milují se. Tohle chápu
a v duši zní mi při tom hudba
radostná svěží. Já bych řekla,
že také to je poesie. –
Zde cítím, co tam z tvého „Máje“
jsem ani trochu necítila. –
On vyňal z kapsy dopis: „Poslyš,
neznámý mladík posílá mi
zde báseň svoji k posouzení.
Dej pozor:
ZPĚV O DÍVČÍ LÁSCE
Kvete jabloň. Na lavici
pod ní vidět krasavici,
jabloň do černých jí vlasů
chvilkou hodí bílý květ.
Muži tři se před ní staví:
prvého nes komoň plavý,
druhý přijel v modrém autu,
třetí pěšky prachem cest.
Ona ví, že vyvoliti
soupoutníka pro své žití
z těchto tří má, zírá na ně,
zkoumá, strojí dohady.
Prvý dí: Jsem poet, panno,
na tom oři je mi dáno
světem nést vás k slunci, hvězdám,
dát vám slávy korunu! –
Druhý dí: Mám auto, jmění,
společenské postavení –
všecko vaše. Toalety
koupíte si v Paříži! –
Třetí praví: Ti by brali!
Pohleď, holka, na ty svaly,
já jsem boxer, brát tě mohu
několikrát každou noc!
Básníkovi ruku dala,
na kůň zdvih ji, a už cválá
zlatým vzduchem k modru nebes
krásná, pyšná, blažená!
Za týden se bere plaše
k boháčovi: Chci být vaše,
hlad mám, žízeň – slepá, hloupá,
malé dítě byla jsem!
V divadla jde, společnosti,
k moři jede, všeho dosti –
často zívá – v neurčito
kamsi hledí teskný zrak...
Za rok těká tato žena
hladová i přesycená
po ulicích, pročítajíc
zápasnické plakáty –
lidí ptá se: Boxer taký,
nevíte-li, býčí zraky,
svaly jako koule, prosím,
povězte, kde najít ho?
Několikrát oblouzená
vracím se mu, jeho žena,
jedině on, lidé dobří,
zná dát štěstí na světě! –
,Řekyně, hrozné! A teď považ,
že tohle napsal mladý člověk!‘
– Zná svět a ženy. –
,Chceš snad přiznat,
že ženy –
– Nevznášej se tolik
v oblacích, drahý, sestup dolů
a pozoruj. V svých společnostech
doklady najdeš. Toť tři ery
života ženy –
,Ty tak pravíš?‘
– Já. Ano, Jene. Že jsem prošla
sty a sty cizích zkušeností,
zrak otevřený, paměť živou.
Leč já, mé dítě, zůstala jsem
v etapě první – u básníka. –
Tma byla. Vyskočily hvězdy.
Vzal hlavu její, políbil ji
a zdvihli se.
– Byl pozdní večer
a večerní máj byl čas lásky –
hleď ani zachovat neznám
tu báseň tvou... Víš, co je zítra?
Dvacetpět roků je ti zítra,
mé děťátko. Před čtvrtstoletím
ses chystal vyjít na svět tento...
Chci s tebou večeřet dnes, ano? –
Peníze: Information and licence 