V mansardě vilky na Hradčanech
(v mansardě ovšem bydlit musil
jak tradičně už každý básník)
Jan Krejza od psacího stolku
se dívá na koruny stromů
aleje hradní. Lípy kvetou
a bzukot včelek kol nich šumí
jak struny houslí pod sordinou.
Na špici krovu kos si hvízdá,
do rachotu aut; slunce leskne
se na lípách a modré nebe
je shora vlídně rozepjato.
Jan Krejza chvilkou vstane, vejde
do pokojíku vedle. Postel
je dosud neustlána, dvé jam,
hlav stopy dvou, jsou na podušce.
Jan Krejza shýbne se a voní
k té jedné jamce, světla očí
mu rozlevají šťastnou záři
po mladém jeho obličeji.
Kdos klepá. Obrátí ten polštář
a otevřít jde. Bytná jeho.
,Stlát chtěla jsem, však návštěva tu,
pan Prokop Berka, starší člověk,
prý v tuze důležité věci.‘
Pan Prokop Berka! Zná jej z dětství,
byl otcův přítel. Jde jej vítat.
Prořídlé bílé vlasy trčí
na rudé lebce. Velké oči
poctivý modrý pohled mají,
ten pohled, jenž si všude maně
zná otevírat lidské duše.
Sed těžce v návštěvní si křeslo
a zadíval se na básníka:
,Tak, Jene, pětadvacet roků...
A já ti přišel gratulovat
i za sebe i tvého tátu –
no, nediv se, i tvého tátu.
Je, pravda, sedm let už v zemi,
leč dneska mnou chce mluvit k tobě.
A dnes ti odevzdat mám odkaz –
tak nařídil mi, ne prý dříve,
až ráno v den, kdy dovršeno
prý pětadvacet let mít budeš.
Tvůj táta, víš, byl moudrý člověk
a opatrný – tak znal svět ho –
a podle běžné míry světa
byl tedy opatrný, moudrý.
A že byl taký, s hořem hleděl
na nepraktickou duši tvoji,
tys k básním tíh, ty s pohrdáním
ses díval na prospěšné cíle
i studií i žití toho
a hlavně: neznals cenu peněz –
to červ byl hrozný duše jeho!
Já hájíval tě, vysvětloval,
že vlastně to je přednost tvoje,
neb to je pevná moje víra
a potvrzena zkušenostmi,
že kdo těm penězům dá vládnout
nad žitím svým, kdo dá si jimi
běh jeho určit, ten se stane
otrokem toho plantážníka
a plantážník je hrozným pánem!
Před sedmi roky, když tvůj táta
se roznemoh, já slíbit musil,
že odkaz jeho, jejž dal ústně,
chci provést. Na vlas. Dneska ráno.
On doufal, že přec časem uzráš,
že zmoudříš, valně zopatrníš
a jako metu přesně určil
den dnešní. Renta, již brals dosud
dnes přestává. A kapitál ten
ti banka vyplatí – krom toho
ti odevzdávám depositum
dvou milionů, k tomu ještě
ti banka vypočítá úrok –
jsi, slovem, boháč, hochu milý,
dík moudrosti to tvého táty.‘
Jan Krejza dívá se v ty oči,
na ježatou leb, vidí oblek,
chudoby důkaz: – Pane Berko,
vy celé ohromné to jmění
jste spravoval a bez kontroly? –
,Bez kontroly.‘
– A bez odměny? –
,Tvůj táta, hochu, věděl dobře,
že na vlas na peníze dívám
se jako ty. Ba, já v nich viděl
prubířský kámen světa, lidí
a kámen ten mě, křísl, hochu,
že kde jsem dřív měl k němu odpor,
já potom začal nenávidět – –‘
– Povězte. –
,Ale hodně krátce:
Já před lety byl taky tátou,
dvě děti žena krasavice
mi dala. Skromný tichý život
byl údělem nám. Ale jednou
mi zmizí žena krasavice,
prý za penězi a prý za tím,
co dá se koupit. Tak se za ně
prodala sama. Doslechl jsem,
jak z ruky do ruky šla; vždycky,
kde peněz víc v té ruce bylo.
Jed pomoh, bůh s ní, na svět onen,
když zrcadla jí potvrdila,
že bez ceny je.
Děti rostly,
dva chlapci, hleděl jsem jim vpravit
svůj názor na ohavnost peněz –
a oba hoši uchopili
těch theorií druhý konec:
ten jeden vybral kasu banky
a střelil se pak, druhý zavřen
byl současně pro zpronevěru
a oběsil se v kriminále.
Tvůj táta znal to, znal můj názor
na toho vraha žití mého –
a proto testament mi svěřil.
Zde je to, formality v bance
jsou provedeny; ještě dneska
zapřáhnout můžeš k vozu svému
ty miliony – bůh buď s tebou! –‘
– Chci pomoci vám! –
,Pošetilče,
co chybí mi? Hleď, zdali můžeš
pomoci sobě. Neboť cítím,
že dneska otrokáře, vraha,
já přivedl ti do stavení. –
– Dám milion vám! –
,Moh jsem vzít si
i dva a víc, já moh vzít všecko
a ty bys houby býval věděl,
ba, moh jsem útěchu mít blahou,
že zbavuji tě strašné trýzně.‘
– Co počít mám s tím, co si počít? –
vzdych těžce básník.
,Co si počít?
Máš v ruce klíč, jenž otevírá
ti svět a lidi. Nervus rerum.
Jenž koupí vše, vše zkorumpuje,
jenž ukáže, jak planým pojmem
je láska, přátelství a cnosti,
dá vládu ti nad páteřemi,
dá proslulost a úctu jmenu,
dá rázem vše, nač pomyslíš si –
a ty si vzdycháš: Co s tím počít?
A víš-li vlastně, hochu milý,
že oba dva jsme blázni? Ano,
dej otázku tu komukoli
z těch moudrých, opatrných lidí
on dotvrdí to. Neboť všecko
je labilní a pevná věc jsou
jen peníze, když plynout mohou.
Vlast, vlastenectví, národ, lidstvo,
bůh, náboženství, altruismus –
vlij, hochu, peníze v ty pojmy
a uvidíš, jak budou tančit,‘
a Prokop Berka dlouho hleděl
v ty dětské oči básníkovy,
zrak vlastní soucitem se zamžil:
,Jsem hotov, půjdu. S bohem, Jene.‘
Peníze: Information and licence 