Tak, Jene, jakož smluvili jsme,
já duše kupoval a lámal,
penězi koupil přesvědčení,
ohýbal hřbety, křivil páteř,
na hlavu stavěl slušné lidi –
vše, jak jsi chtěl. Zde resultáty:
Tvůj vědec uznaný chce napsat
spis proti uznanému vědci
– přátelé dosud – chce jej zdrtit,
což stálo, prosím, dvacet tisíc. –
Tři kritici, dva poetové,
list nový chtějí vydávati,
kde na prach předem, – jak jsi přál si –
rozdrtí tebe i tvé knihy –
tož dvacet tisíc vzali na list
a každý pět zvlášť jako bakšiš. –
Člen vlivný politické strany
sto tisíc dostal – pro stranu prý –
by do dvou týdnů přived k pádu
ministra strany vlastní, toho,
jenž účinou ti slíbil pomoc,
až budeš honit stipendium. –
Šefredaktor pak listu jejich
chce přejít k novinám hned jiným,
on buržoust k listu bolševiků,
jejž založíme – ovšem fikce –
měsíčně patnáct tisíc, auto,
vzal zádavkem hned patnáct modrých –
Zde od trestního soudu akta,
hleď pěkný balík, zpronevěra
svěřených peněz, strůjce její
jest vyšetřován na svobodě,
teď proces zapadne, když zmizly
papíry tyhle – dvacet tisíc –
Zde maturant tvůj, syn tvé bytné,
už nepropadne, deset modrých
já složil škole na pomůcky
a přimluvil se. – Z ministerstva
pět tajných výnosů jsem dostal,
za tisíc každý, jak prý taxa. –
A prostituce: v brzku bude
zas dovoleno, jak kdys bylo
zřízení vykřičených domů,
muž pobožný vzal dvacet tisíc
a zasadí se v ministerstvu.
Stát, řek mi on, má subvencovat
ty podniky, prý snažší bude
zdravotní jednak dohled, jednak
počestné dívky nutno chránit
před svody dravých mužských pudů. –
I o dva čelné politiky,
jak smluveno, já pokusil se,
leč s nezdarem – jen počkej, počkej
a nediv se hned, – nezdar proto,
že vyší faktor a víc peněz
už předešli mě, jak mi sdělil
sub rosa ten náš šefredaktor;
leč naděj tu je, že se časem,
snad za měsíc, snad za dva, za tři,
až zaroste prý trocha mechem
zánovní tenhle prodej jejich,
dá provésti se čerstvá koupě.
A tohle prozatím je všecko.
Dost za tři dny. A pokračovat
chci ovšem zítra.‘
– Ne, dnes večer.
Jdi k Řekyni! –
,Ty blázníš, hochu!‘
– Jdi k Řekyni! –
,Ne, nikdy, nikdy.
Víš sám, že marno by to bylo.‘
– Jdi k Řekyni. Dej dvacet tisíc.
Když všecko jde tak kolem v nivec
pod lučavkou tou papírovou,
chci vědět, padne-li též ona.
Já musím vědět, slyšíš, musím,
bod jeden, aspoň jednu duši,
o níž se člověk opřít může.
A zítra z rána, než se vydáš
na další lov, přijď povědít mi – –
,Jsi blázen, blázen!‘ –
– Cítím: skoro. –
Peníze: Information and licence 