Dag se směje
„Letíme od Země! Kam nás to žene?“ jektal Jiří.
„Jdi k měřidlům!“ poroučel Arne. „Jaká je dráha?“
„Ohyb skončil. Nyní zase přímka. A úžasně rychle postupuje.“
„Rychloměr!“
„To je strašné! Nelze určit rychlost letu. Ručička se posunula přes nejvyšší hranici stupnice. Kam se to řítíme? Co s námi bude?“
„Nebreč! Jen klid! Už jsme byli v horší situaci, viď, Pavle?“
„Byli. Jenže jsme si vždy udrželi volnost svého jednání, kdežto teď… ne, Arne. Nechápu tvou naprostou nečinnost, ba bezradnost. Co je pak ASTRA?“
„Odůvodnil jsem už…“
„Neuznávám to! Proč nezavoláš Nema?“
„Dost času na to poslední útočiště.“
„Až bude pozdě. Zřítíme se někam… roztříštíme…“
„Nic se nám nestane. Po celou naši cestu jsme v bezpečí. Slyšeli jsme přece Daga.“
„Budiž… snad… ale cíl?“
„K tomu je ještě daleko. Velmi daleko. Rok. Možná i víc.“
„A LEON?“
„Ano, LEON. Z mého odborného hlediska je mi vlastně tato vnucená cesta vhod,“ usmál se záhadně Arne.
„Cože? Nedělej vtipy!“
„Mluvím velmi vážně, Pavle. Dag je zdatný rybář. Chytil nás do sítě. A s námi…“
„Je tohle vážná řeč?“
„… jak se jistě důvodně a logicky domnívám, i LEONA.“ dopověděl Arne.
Zavládlo užaslé ticho, které ukončil Jiří otázkou:
„Nemyslíš, že je záhodno, abys nám konečně podal souvislé vysvětlení?“
„Právě k tomu nabírám dech,“ usmál se Arne. „Posaďte se a klidně mne vyslechněte. Nejdříve vám povím, proč jsem přesvědčen o naší společné nucené pouti s LEONEM:
Tento zemský výlupek tkvěl delší dobu v určité vzdálenosti od Země a nepřestoupil hranici jejího gravitačního vlivu. Bylo to místo, kde se vzájemná přitažlivá i odpudivá sílal Země s LEONEM střetla a vyrovnávala, takže LEON balancoval ve vzdálenosti a poloze asi jako bezová kulička nad dmuchavkou. Je nemyslitelné, že by Dag o LEONU nevěděl, když vyslídil mnohem menší ASTRU. Mimoto musely ho na LEON upozornit jeho přístroje, které jsou nepochybně velmi dokonalé a citlivé. Dagovo televizní zařízení je stejně dokonalé, přestože nemůže proniknout pevnou hmotou, což nás osobně chrání před jeho slídivým okem i uchem a jemu znemožňuje prohlídku vnitřního zařízení ASTRY. Ale této výhody není dopřáno LEONU. Tu může Dag nerušeně a libovolně sledovat každý děj.“
„Co když se LEON postaví na odpor? Nepochybně má k tomu mocné prostředky.“
„Prostředky? Odpor znamená boj, k němuž je třeba zbraně. O těch nic nevíme. O LEONOVĚ elektrické a magnetické moci a síle ovšem nepochybuji. Ale má-li LEON potřebné zbraně, doufám, že jich dosud nepoužil, poněvadž by tím mohl stejně jako my jen zhoršit svou situaci.“
„Stále mám dojem, že vidíš věc příliš černě,“ zabručel Pavel.
„Jen střízlivě. Dagova stanice je v nynějším stavu pouhým transformátorem. Opakuji: v nynějším stavu, poněvadž ten transformátor se může pouhým přepojením okamžitě změnit v nesmírný kondenzátor s primérní výbojovou mocí.“
„Odkud ji načerpá?“
„Z jeho světa.“
„Opět rébus,“ zahučel Jiří. „Celým jeho světem je rokle v tibetské stepi.“
„Ani zdání,“ namítl Arne. „Vzpomínáš si, Jirko, že na tvá slova: Jak může být člověk tak necitelný jsem poznamenal: jenže tohle není člověk?“
„Ano, vzpomínám si. Ale co tedy? Snad nevěříš v duchy?“
„Není to duch, ale také to není člověk. Krátce: Dag i Gor jsou bytosti z jiné planety.“
„Z které? A jak se dostali na Zemi?“
„Milý Jirko, meziplanetární cestování je dnes už jen otázkou technickou, kterou jsme ostatně úspěšně rozluštili my, Pavel, Petr a já před třemi lety, jak víš, návštěvou na Marsu, Venuši, Merkuru, a dokonce i satelitu Enckovy komety.“
„Ale čím odůvodňuješ své tvrzení o Dagovi a Gorovi?“
„Tlumočícím přístrojem, poněvadž máme nesporné zkušenosti, že jeho prostřednictvím lze se dorozumět jen v meziplanetárním styku. To je jasný důkaz. Podstatná tělesná podobnost Daga i Gora k pozemšťanům mne nijak nepřekvapuje. Obyvatelé Marsu, Venuše i planetoidy Makra se také svým vzhledem mnoho neliší od nás. Rozdíl plně odpovídá přírodním poměrům a stupni vývoje jejich domoviny.“
„Správně,“ souhlasil Pavel, „a doplňuji, že na podobnost tvorstva a vůbec přírody má hlavní vliv Slunce, které je životním zdrojem a vládcem všech těles, jež od věků řídí v jejich koloběhu. Proto je samozřejmé, že ve vlastní soustavě udržuje v zásadě shodné přírodní vlivy a podmínky. Větší rozdíl, který jsme zjistili u obyvatel Merkuru, je odůvodněn blízkostí dráhy této planety k Slunci a odlišným způsobem života. Ale musím opakovat Jirkovu otázku: Odkud pocházejí Dag a Gor? Předem vím, že ji v této chvíli nelze zodpovědět.“
„V této chvíli, ano,“ přikývl Arne zachmuřeně, „a doufám, že nás osud uchrání přesné odpovědi. Z Dagovy řeči jsem vyrozuměl, že jsme bezmocně eskortováni do jeho světa, tedy právě na onu záhadnou planetu. Jistě je to daleký cíl. Vzpomeň si, Pavle, na bytosti ve Žlutém přízraku.“
„Ano, podobají se této dvojici výškou těla.“
„A schopností vidět ve tmě.“
„Snad nechceš říci…“
„Ne. Podle výrazu tváře jsou odjinud. Ale rozhodně je jejich domovina velmi vzdálena od našeho Slunce v blízkých sférách posádky Žlutého přízraku.“
„Saturn?“ hlesl Jiří.
„To není jisté,“ pokrčil Pavel rameny. „Je tisíc možností v té spoustě světů, z nichž naše věda zná jen pranepatrný počet. A Saturn se mi zdá nejpochybnější svou přílišnou vzdáleností od Slunce. Mimoto je tu jeho deset družic a tři prsteny, jejichž podstata je dosud záhadou. Skoro o polovinu ekliptiky je bližší Jupiter s devíti satelity. Klonil bych se spíše k této možnosti, ač i to je pochybné.“
„A to se necháme stále tak vléct?“ vybuchl Jiří.
„Prozatím, dokud…“ Arne se odmlčel.
„Nu?“
„Řekl jsem už, že je mi tahle cesta celkem vhod. Zdá se mi logické, že LEON je v tomtéž vleku. Pak by šlo jen o to, přiblížit se k němu a pak spojenými silami zasáhnout.“
„Jak si představuješ ten zásah?“
Arne chvíli neodpovídal, pak promluvil:
„Nemohu říci nic určitého. Mnoho tu záleží na elektrické potenci LEONA a jeho technické výbavě, která nám není přesně známa. Ale doufám, že postačí, abychom společně přetrhli pouto a vymanili se z vleku.“
„Jak se chceš k LEONU přiblížit? Vždyť po něm není ani stopy?“
Arne přistoupil k rychloměru:
„Skutečně, letíme nezměřitelnou rychlostí pod vlivem záhadné elektřiny. To znamená, že těleso, v jehož jsme moci, je nabito kladnou elektřinou. Tím více se potvrzuje domněnka, že LEON, který jako odštěpek Země je nabit rovněž zápornou elektrickou potencí, je na téže cestě s námi. Ale pak má určitě před námi náskok, poněvadž byl mnohem dále od Země a nadto námi vymrštěn. Abychom ho dohonili, musíme se odvážit k ještě rychlejšímu letu. Ulehčíme naší eskortě, ale ovšem jen zdánlivě. Ve skutečnosti to bude lest. Ani nám nic jiného nezbývá. Tak pozor, hoši, rozdělíme si úkoly.
Jirko, až řeknu, zapojíš pavouka!
Pavel se pobaví pozorováním Daga, kterého si opět v mlhovině přiblížíme! Tlumočníka k ruce! Já zasednu k reostatu.“
Po těchto opatřeních Arne zvedl ruku:
„Jirko, teď!“
Minutu poté vyrazil z tlumočícího přístroje vítězný Dagův chechtot a slova:
„Poddali se! Jsou vysíleni!“
„Jen se směj! Uvidíme, kdo se bude smát naposled. Ještě přidám!“ Arne posunul páku reostatu na nejvyšší bod.
„Zmizel!“ vykřikl Pavel.
„Kdo?“
„Dag! Mlhovina je čistá!“
„Cože?“ Arne přiskočil k Pavlovi. „Na mou duši. Tohle by bylo… Jirko, sjeď do rotundy, co je se světlem. Ačkoli,“ otočil prstenem, „světelný kotouč není vidět. Ale přesto se přesvědčíme. Jirko, do rotundy.“
Za chvilku slyšeli Jiřího radostné hlášení:
„Je fuč! ASTRA letí sama!“
„Tak to je O. K. Vrať se!“
„Hurá! Ulítli jsme mu!“
„Nu,“ kalil Arne jejich radost, „nemyslím, že natrvalo. Za nějaký čas nás opět najde. Přivede ho na stopu síla z jeho domovské planety. Ale to nás pak už nerozhází. Naopak, bude nám to jen vítáno, poněvadž nám umožní Daga vyřídit. Prozatím je naše odpoutání od jeho světla potěšitelné, neboť dokazuje, že jsme vyrazili takovou rychlostí a tak náhle, že k sledování nestačil přizpůsobit svůj eskortní přístroj.“
„Tedy jsme mu docela vyklouzli?“
„Ano.“
„Proč se tedy neodpoutáme úplně? Letíme skutečně za LEONEM? A uvážils, že se ASTRA tímto mocným výbojem své elektrické síly značně oslabuje? Zdroj se přece teď valí výhradně z jejích akumulátorů, které nejsou nevyčerpatelné. S pomocí Nemova kondenzátoru nemůžeme teď vůbec počítat. Co si počneme, selže-li tvůj předpoklad s LEONEM a ASTRA se pak bude řítit bezmocně jako umírající tvor?“
Děsivé ticho, které zavládlo po těchto Jiřího slovech, ukončil Arne jen málo úlevnou řečí:
„Tvým obavám musím přiznat jisté oprávnění. Ale přesto nemohu změnit své rozhodnutí, poněvadž nám nic jiného nezbývá. Pokud se týče LEONA, nemáme sice důkazy ani naprostou jistotu, ale musíme důvěřovat tomu, k čemu mne vedou mé odborné znalosti. Zeslabení ASTRY nebude takové, aby je bylo možno označit za nebezpečí. Musíme ovšem pozorně sledovat elektrometr a elektrodynamometr, abychom mohli včas… Musíme se toho odvážit. Odvážnému přeje štěstí. A já jsem přesvědčen, že nebudeme zklamáni.“
„Všecko je krásné,“ mumlal Pavel, „ale proč bychom se nemohli aspoň pokusit o vymanění a pokračování vlastní cestou?“
„Poněvadž by takový pokus byl skutečně náhlou záhubou ASTRY a naší sebevraždou, neboť uvažte: Nyní proudí z našich akumulátorů jisté množství záporné elektřiny, které máme v zásobě mnohem více než kladné. Kdybychom se chtěli z této moci vymanit, muselo by se to stát náhle, ovšem po předchozím pozvolném brždění. Ale pak bychom museli přepojit na kladnou elektřinu a pomocí pavouka největší silou vyrazit. A tu nevěřím v úspěch. Naopak jsem přesvědčen, že by všecek náš odpor byl v krátké době zlomen a ASTRA by byla zcela bez zásoby kladné elektřiny. To by znamenalo úplné ochrnutí brzdicí schopnosti během přistávání kdekoliv i při návratu na Zemi, kam by se ASTRA bezmocně zřítila jako meteor. Rozhodně je tedy pokus o odpor daleko nebezpečnější nežli naše dosavadní cesta. Kromě toho bychom se vzdali možnosti dostihnout LEON a vysvobodit ho z vleku, o němž jsem přesvědčen. To je přece naše povinnost,“ skončil Arne svůj věcný výklad.
„Dobře, Arne, teď je nám to jasné. Neztrácet hlavu a… nějak to dopadne.“
„Tak je to správné,“ přikývl Arne s úlevou.
Dobu odpočinku si rozdělili střídavou hlídkou.
Neudálo se však nic pozoruhodného. Mlhovina ukazovala nezměněně opalizující kuličku ASTRY bez protivného světlého průvodce – Dagovi se dosud nepodařilo najít ztracenou stopu – a jen několik planoucích těles, jež zanechávala za sebou více nebo méně třpytnou dráhu, prolétlo v dálce jako sršící raketa a opět zmizelo v bezednu.
Stejně klidně uplynuly další dva dny, lze-li ovšem v těchto sférách mluvit o dni a noci, jež byly vyznačovány jen elektrickým hodinovým strojem.
Teprve třetího dne bylo možné pozorovat změnu.
Mlhovitý útvar, v němž nyní neustále sledovali ASTRU, zračící se jako opálová kulička v řídkém mléku, začal se v jednom bodu na okraji světlit. Zprvu jen sotva znatelně jasněji vyznačená hrana protahovala svou světlou křivku…
„Co asi z toho vyleze?“ zahučel Jiří.
Světlý rys postupoval chvíli skoro nezměněně po hraně níže.
„Pochybuji, že se nám představí,“ řekl Pavel. „Stále se šine těsně za okruhem našeho obzoru a my letíme opačným směrem. Nemůžeš ho televizí přiblížit, Arne?“
„Nemohu. Neproniknu tak daleko. Kdyby jen trochu vyplul přes okraj, pak by už…“
„Vynořuje se!“
Skutečně.
Střed dosud úzké křivky se vydul do mlhoviny a na této bouli probleskl jasně zářící bod. Ale chvíli trvalo, než ze své okrajové dráhy vplul do mlžného útvaru a nabýval na objemu.
„Není to LEON?“
Na tuto Jiřího otázku nebylo třeba odpovědi, neboť televizní přiblížení, které Arne nyní provedl, ukázalo docela jiný útvar nežli jim už známé vosí hnízdo.
Těleso nebylo kulaté, jak se jeví zpravidla všecky planety i asteroidy, avšak nebylo pochyby, že je to některá z menších oběžnic, planetoida. O tom svědčila její klidná, pravidelná dráha a světlo, zřejmě nikoli vlastní, nýbrž odražené od Slunce. O meteoru nebo podobném mrtvém vesmírném tuláku nemohla být řeč.
Podivný zjev. Vyjímal se jako neforemný balvan, nepravidelná krychle. Ale později, když jej chvíli pozorovali, měnil se tvar v mnohostěn. Pak se však jeho obvod ploštil a naopak prodlužoval, takže činil nyní dojem několikabokého hranolu, který se pojednou – rozdělil na dvě stejné polovice, jež se však po chvíli opět spojily v neforemný balvan a tato řada proměn začala znovu.
„Není to shluk plynů?“
„Ne,“ odmítl Arne Jiřího domněnku. „Plyny by nikdy nemohly takhle krystalizovat.“
„Podívejme se na to z rotundy,“ nabídl Jiří.
„Ale jdi,“ usmál se Arne. „Jak chceš viděl pouhým okem víc než tímto ohromným televizním přiblížením? To tě spletlo, viď? Škoda, že ho už nemohu víc přiblížit. Jisté je, že je to pevná hmota.“
„Ale ty změny?“
„Nabízí se jediné možné vysvětlení: účinek světla. Optický klam. Co ty o tom soudíš, Pavle?“
„Oč opíráš svůj názor?“ vyhnul se Pavel odpovědi.
„Všiml jsem si něčeho, co vás oba asi napadlo,“ uvažoval Arne zvolna.
„Copak?“
„Počkejte chvilku,“ Arne hleděl na elektrický časoměr. „Teď je to mnohostěn. Oba jste byli tak zaujati těmi metamorfózami, že vás nenapadlo věnovat pozornost době proměn. Kvůli zajímavému divadlu jste propásli, že proměny se dějí ve stejném, pravidelném odstupu. Dívejte se na těleso. Já odstoupím a budu hledět jenom na hodiny. Ručím za to, že příští proměna se udá přesně na můj pokyn.“
„Pak je to…“ vykřikl Pavel.
„Amorek!“
„Žádný Amorek! Erós!“
„To je přece totéž,“ smál se Arne, „rozdíl je jen v pojmenování latinském nebo řeckém. Tak pozor: teď se z mnohostěnu změní v hranol.“
„Správně!“ potvrdili oba.
„A nyní se rozdělí.“
„Ano.“
„Amor a Psýché!“ uplatnil Jiří vtipný nápad.
„Tu je důkaz, jak důmyslně zvolili vědci jméno této planetoidy,“ hovořil hrdě Pavel. „Erós je zajímavý periodickým střídáním světla, což ve hvězdářských dalekohledech působí dojmem hranaté podoby nebo složeniny ze dvou kusů. Proto je naše věda dosud na rozpacích, jaký je tvar a složení této velmi důležité planetoidy, neboť podle ní lze přesně určit paralaxu čili zdánlivý pohyb Slunce a také vzdálenost Slunce od Země. Erós byl objeven v roce 1898. Obíhá kolem Slunce značně výstřední drahou v době 643 dní. K Zemi se může přiblížit až na dvacet miliónů kilometrů, ale daleko protíná dráhu Marsu. To je však asi všecko, co je vědě o něm známo. Proto je tenhle náš objev pro vědu velkým ziskem, poněvadž jsme zjistili… počkat… co jsme vlastně…“
Ano, co vlastně zjistili?
Všecky ty proměny Erósu jsou přece hvězdářům skoro známy. Ale – příčina? Ta zůstává záhadou.
Útvar Erósu je pevná hmota jako u jiných planet. Je možné, aby se tato pevnina tak úžasně měnila v základním tvaru, aby se dokonce půlila a opět scelovala? Ne, to není myslitelné. Jaká je to hmota? Ať jakákoliv, nemůže takhle měnit svůj tvar a celek. Světlo? Připusťme, že působí světlo. Tedy optický klam? Ne, nemusí to být právě klam. Skutečný lom paprsků.
Lom paprsků…
„Ale vždyť je to tak lehké. Samozřejmá věc!“ uhodil se Pavel do čela.
„Copak?“
„Led!“
„Což nechápete? Co jiného by mohlo vyvolávat tyto zdánlivé proměny a dělení nežli zledovatělý povrch Erósu? Jádro může být složeno z hornin, snad i slitin těžkých kovů. Možná, že je dosud teplé, snad i žhavé, nějaký druh magmatu; ale je obaleno nesmírnou vrstvou ledu, který tvoří na povrchu krystaly, ledové hory, divoce rozeklané štíty s nedozírnými propastmi a roklemi. Mrtvý ledový svět. Vláda Bílé Smrti. Rotací se mění dopady slunečních paprsků, jejichž lomem v těchto ohromných ledových blocích vzniká ta světelná hra.“
„Periodicky, v pravidelných odstupech?“ zapochyboval Arne.
„Proč ne? Co víme o rotaci Erósu? A také může hrát roli útvar, rozdělený na pravidelná pásma, podobně jako jsme viděli pravidelné brázdy na satelitu Enckovy komety, jak si jistě vzpomínáš.“
„Nikdy nezapomenu na tu hrůzu!“ Arne se otřásl.
„A potom,“ pokračoval Pavel, „kde je led, je též atmosféra. Soudím, že na Erósu nebude ovzduší příliš odlišné od pozemského. To by pak připouštělo i tu možnost, že sluneční paprsky při dopadu na ty nesmírné krystaly vyvíjejí rychle se střídající vysoký žár a mráz. A jestliže se tyto ohromné ledové bloky a štíty, jako krájeny obrovskými žhavými pilami řítí do propasti a stejně rychle se pak nové tvoří, nakupují se a zvedají?“
„Myslím, že tvůj úsudek je správný,“ uznával Arne. „Zní docela logicky. To dělení je ovšem zdánlivé. Optický jev. Ale je teď otázka, kde vlastně jsme. Každopádně jsme překročili Erósovu dráhu. Ale to je velmi neurčitý pojem.“
„Ovšem,“ přikývl Pavel, „poněvadž Erósova ekliptika je velmi výstřední. Rozdíl mezi největší a nejmenší vzdáleností od Slunce činí víc než polovičku. Můžeme být mezi Zemí a Marsem, ale také už mezi Marsem a Jupiterem.“
„Což naše měřicí přístroje?“ domníval se Jiří, že přispěje. „Vím, rychloměr nám není teď nic platný, ale snad bychom se mohli podívat na Zemi a uplatnit alespoň přibližně výškoměr?“
„Vyloučeno.“
„Proč by to bylo…“
„Nenapadlo tě, proč v mlhovině už delší dobu, přesně od okamžiku, kdy jsme se s pavoukem zapojili do toho záhadného vleku, nejsou vidět vůbec hvězdy ve vesmíru? Hleď, mlhovina je čistá, až na ten jediný Erós.“
„Skutečně. Co to má znamenat?“
„Jsme strženi proudem, který je tak strašně silný, že jakékoliv jiné vlivy jsou znemožněny. Všecky jiné planety i Zemi bychom marně hledali.“
„A Erós?“
„Jediná výjimka. A to ještě jen dočasná, chvilková, neboť už také se jeho televizí přiblížený obraz kvapem rozplývá. Pozorování nám na tu chvilku umožnila jeho náhodná blízkost, a tedy vliv elektromagnetický, od něhož závisí činnost všech našich přístrojů. To je to jediné a všecko. Teď bychom už ani s Nemem nedosáhli spojení.“
„Tak jsme ztraceni!“ zavzlykl Jiří hrůzou.
„Asi jako děti zatoulané v černém lese,“ odpověděl Arne. „Jenže ty děti umějí plavat! Jsme sice teď v kaši, ale ta je stravitelná. Můžeme si ji trochu osladit nadějí, ba jistotou, že nás nedostihne Dagovo zrádné světlo, poněvadž i s ním je nyní dotyk přerušen. Jediná starost je vážná: abychom brzy dohonili LEON, dříve než se vyčerpají naše akumulátory, a nám aby zbylo dosti síly, abychom se zdarem mohli společně s LEONEM provést své vysvobození. Všecko ostatní pusťme z hlavy.“
|