Rozbitá pouta
Celý den uplynul klidně, bez příhody, jež by stála za zmínku. Zato v noci…
Vesmír jako by schválně čekal, až v noční hlídce vystřídá své druhy nejméně zkušený Jirka, aby mu pak připravil podívanou, při které ubohému hochu stydla krev v žilách.
Začalo to znenáhla.
Na okraji mlhového útvaru se bleskurychle kmitla planoucí čára jako vypálená raketa, jejíž téměř přímá dráha, letící opačným směrem než ASTRA, skončila však náhlou, protichůdnou křivkou, při čemž hlavice oslnivě vzplanula, ale v příštím okamžiku se rozprskla v roj jisker, jejichž duhový svit jaksi mdle zrudl a zakrátko se všemi směry ochable rozplýval, až zhasl docela.
Meteor.
A hle, tam druhý.
A teď jiné dva – zas jeden – a opět…
Vida, jak se ty létavice rojí. Nádherný ohňostroj. Sjede do rotundy. Odtud bude mít lepší pohled, uvidí ten rej v přírodní velikosti.
Ano, bylo to krásné. Veliká vypouklá plocha rotundy mu umožňovala přehlédnout skoro třetinu vesmíru.
Zcela zaujat velkolepým divadlem vystřídal Jiří ještě dvě jiné rotundy.
Létavice houstly.
Létavice? Jiří nebyl tak nevědomý, aby neznal pravý význam tohoto českého označení pro meteory, tělesa, která přitažena Zemí vnikají do její atmosféry, kde se třením rozžhavují, a jsou-li malá, shoří. Pohybují se rychlostí až sto kilometrů za vteřinu a rozžhavují se ve výši asi sto kilometrů nad povrchem Země.
Kdyby Jiří nebyl tak uchvácen tímto velkolepým divadlem, byl by si položil otázku: Jak je možné, že v těchto sférách, milióny kilometrů od Země, se rozžhavují meteory, když zde není vzduch, který by vyvolal nevyhnutelné tření? A proč všecky tyto meteory, které se nyní vynořují stále hustěji a blíže, končí nápadně stejně: náhlým zlomem své dráhy a rozprášením, které nesporně znamená zánik, násilné zničení tělesa?
Vyděsil se, až v dálce spatřil strašlivé těleso, které se rychle blížilo k ASTŘE.
Plamenný netvor neurčitých tvarů mnohem větší než ASTRA se jako hořící svět hnal k letounu a zanechával za sebou dlouhou, žhavou křivku, nesmírný roj ohnivé tříště.
Srazí se s ním! Jako mouchu je pohltí tento příšerný jícen, v němž divoce víří plameny a zdýmá se, vře a klokotá žhavá láva jako v sopečném kráteru, do běla rozžhavená břečka v tavicí peci… kremace zaživa!
Jirka sebral a napnul všecky své tělesné síly, aby zdolal strnulost děsu k zoufalému výkřiku. Avšak přes veškerou námahu vyrazil z jeho ochromených hlasivek jen jakýsi neurčitý skřek, přece však dosti silný, že se nijak nelišil od řevu poplašné sirény. Proto není divu, že Arne s Pavlem se z vedlejší ložnice přihnali jako orkán.
„Co je? Co blázníš? Co řveš?“
Sami však vytřeštili oči na strašidelný zjev, který nyní už zabíral skoro celý obvod mlhovitého útvaru.
Avšak vtom se celé to žhavé peklo divoce roztočilo a náhle se roztříštilo. Oněmělí hrůzou viděli nyní jen rudě planoucí pásmo, vlasatici podobný fábor cárovitě se třepící na konci a řídnoucí vpředu… Po chvilce provázel ASTRU klidný, v celém svém těle stejnoměrně zářící pás, jehož zvlněný tvar se rychle vyrovnával ve strnulou, protahující se přímku.
Jak si to vysvětlit?
Pochopili, když Arne otočením prstence umožnil přehled širšího okolí: Na všech stranách podél ASTRY se nyní hnalo souměrně nespočetné hejno drobných i poněkud větších meteorů, hustá tříšť zářících a planoucích těles.
„Jsme v síti jako jedna z tisíců ryb, chycených a vlečených.“
„Mýlíš se, Pavle. Jen si všimněte, že celá ta spoušť zůstává pozadu,“ upozorňoval Arne. „Letíme mnohem rychleji. Nejsme v téže síti.“
„Skutečně. Ale pak…“
„… si můžeme blahopřát,“ vpadl Arne radostně, „neboť to potvrzuje můj předpoklad, že na náš let působí ještě jiná přitažlivá síla než na ostatní tuto tříšť. Ta je v moci jen Dagovy domovské planety, kdežto my jsme nyní už více pod vlivem…“
„LEONA?“
„Ano.“
„Hleďte!“ zvolal Jiří. „Už jsme předhonili tu spoutu. Mlhovina před námi je čistá. V dálce se sice dosud vynořují některé meteory, ale jejich dráha se ohýbá za námi. Proč jsme se dostali do té kaše?“
„Lze si to vysvětlit jedině tím, že jsme prolétli pásmem meteorů a létavic,“ odůvodňoval Pavel. „To dokazuje, že jsme v pásmu mezi Marsem a Jupiterem, kde je podle teoretického odhadu na patnáct set asteroidů.“
„Tato tříšť nejsou přece asteroidy.“
„Ne, to jsou už jen jejich zbytky, nadto jen těch nejmenších, jejichž slabá gravitační sílal nemohla odolat síle proudu, který žene nás a jehož okrajový vliv uchvátil také ona tělesa, vyrval je z dráhy a strhl s sebou. V základu se udála celá řada přírodních katastrof, zánik mnoha drobných světů, které samozřejmě nemohly přežít tak náhlou a násilnou změnu své odvěké ekliptiky a roztrhly se na větší i menší kusy.“
„Bude to krásné krupobití, až se ta tříšť sesype na planetu, která ji saje.“
„Nemyslím, Jirko. Ona planeta má určitě atmosféru, ne-li tutéž, tedy podobnou zemské. Jakmile tato tříšť vnikne do oné atmosféry, stane se totéž, co se děje s meteory či létavicemi, které vnikly do ovzduší Země: třením se rozžhaví, rozdrobí se na kousky, které dříve shoří než dopadnou. Země je neustále, v každém okamžiku bombardována množstvím létavic a jejich počet se odhaduje na sto tisíc denně. A přesto dopad většího meteoru je velmi zřídký zjev. Známé případy by se mohly na prstech spočítat, jako výjimka z pravidla. Skoro všecka ta tělesa se už vysoko ve stratosféře změní v kosmický prach.“
„Pravíš, že se meteory rozžhavují třením v atmosféře. Co tedy to ohnivé peklo, které nás tak ohrozilo? Vždyť tu není vzduch,“ namítl Jiří správně.
„Soudím, že to byla planetoida s vlastní atmosférou, ve které náhlým vyšinutím z odvěkého koloběhu povstal vysoký žár, jímž rázem vzplanula celá její příroda. Ale jsou též jiné možnosti: atmosféra se mohla skládat z hořlavých plynů; mohlo se vyřinout na povrch žhavé nitro a celé těleso se změnit v otevřenou sopku. Může také vzplanout vzduch náhlým a velkým zvýšením tlaku. Víš přece, že například v hlavici dieselova motoru se rychlým stlačením vzduch zahřeje tak, že se okamžitě samočinně zapálí směs vzduchu a nepatrného množství nafty, která v něm byla rozptýlena. A nevznítí se jen ta nafta. Vždyť vzduch obsahuje též hořlavé plyny, například vodík a čpavek, který sice hoří jen v kyslíku, ale toho je ve vzduchu skoro čtvrtina. Náhlá změna tlaku na tom tělese se dá logicky předpokládat, jak v jeho atmosféře, tak v jeho nitru, hmotě.“
„Vznícení mohl způsobit vliv elektrického proudu,“ doplnil Arne.
Téhož dne hlásil Jiří, že akumulátory – slábnou.
Tato Jobova zvěst nepřekvapila, ale způsobila naší trojici pochopitelně těžkou starost, neboť v mlhovině, kromě tu a tam se občas v dálce na okraji proudu objevivších meteorů, které vyrvány ze své dráhy zůstávaly záhy pozadu, nebylo po LEONU dosud ani nejmenší stopy.
Když pak Arne zrevidoval na přístrojích stav akumulátorů, zamrazilo ho.
„Vypoj pavouka!“ poručil Jirkovi.
Stalo se.
Shlukli se nad měřičem rychlosti, neboť ten nyní určitě ukáže značné zmírnění letu. To ovšem bude znamenat osudné zklamání a ztrátu všech nadějí na dostižení LEONA. Pak budou bezmocně vlečeni do zkázy, v nejlepším případě doživotního otroctví, bez nejmenší naděje na vysvobození, na návrat do domoviny, navždy ztraceni kdesi v tůni bezdného Nekonečna, v cizím světě, mezi bytostmi, které kromě tělesných tvarů nemají nic společného s pozemskými lidmi.
Jediná naděje by tu byla na zkrácení jejich životních muk: že odlišná atmosféra a životní podmínky zkrátí jejich otroctví a budou vysvobozeni – rychlou smrtí.
Strašná vyhlídka!
Rychlá smrt… ne! Pryč s takovou myšlenkou! Jen zbabělec myslí na smrt, pokud je živ. Musí bojovat o svůj život a svobodu do posledního dechu. Nebude tak zle. Může-li žít Dag a Gor na Zemi, proč by oni nemohli na onom cizím světě? A dostali-li se Dag s Gorem na Zemi, proč by i oni museli pozbýt naděje na návrat? Vždyť kdo ví, jak vlastně…
„Hleďte, vždyť rychlost se nemírní!“ ukazoval Jiří na ručičku, která nezměněně tkvěla na nejvyšší hranici stupnice.
„Ano,“ potvrdil Arne, „ale neradujme se předčasně. Musíme vyčkat ještě chvíli. A teď mě napadá: Máme zapojeno na normální proud. Letíme tedy pod vlivem záporné elektřiny, přitahováni kladnou statickou elektřinou oné planety. Odpojím teď spojení vůbec. Uvidíme účinek,“ Arne přistoupil k pultu a stlačil hlavní páku. „Nuže?“
„Nic,“ hlásil Jiří.
„To není možné,“ zabručel Arne, vstal z křesla a chtěl se vrátit k měřidlům.
Ale vtom padl jeho zrak na mlhovinu.
„Pojďte sem!“ vykřikl rozechvěně.
Před průsvitnou perličkou ASTRY zářil bílý bod.
„Proboha… to je… cíl!“ zajektal Jiří v beznadějné hrůze.
„Klid! Neztrácet rozvahu,“ napomínal Arne.
„Která planeta by to mohla být?“ uvažoval Pavel. „Zde jsme nejblíže Marsu. Ale ten září rudě, kdežto tohle je bílé. Kromě toho je teď Mars asi na opačné straně naší dráhy. Jupiter jako ohromná planeta by se nám nyní už jevil mnohem větší.“
„Přiblížíme si ji,“ Arne otáčel prstencem, ale marně. Objem tělesa se nezměnil.
„Co to znamená? Ach, ovšem. Aby do toho… vždyť jsme zcela vypojeni!“ zvedl hlavní páku.
V okamžiku se v mlhovině projevila náhlá změna. Těleso rázem vzrostlo…
„LEON!“
Ano, byl to LEON. Známý útvar vosího hnízda s černým výčnělkem dole… Avšak co to? Výčnělek pojednou se vsunul do bílého obalu… Snadno to uhodli: přemet! Horská homole se od nich odvrátila. A od příštího okamžiku se objem LEONU začal kvapně zmenšovat.
Arne srazil hlavní páku: zmenšování ustalo. „Opět jsem provedl hloupost,“ přiznával se. „Zapomněl jsem, že jsme zapojili zápornou elektřinu, což nás ovšem muselo od LEONA odpuzovat. Na štěstí není mnoho zkaženo. A hle, tu černou homoli je už zase vidět. Jirko, k měřidlům! Jaká je rychlost?“
„Značně poklesla. Šipka je už v mezích stupnice.“
„Stoupá?“
„Ne, drží se stejně.“
„To je chyba, ale nevadí. Zapoj kladný proud.“
„Pavouka?“
„Ne. Stačí normální. Co teď dělá rychloměr?“
„Šipka stoupla o dvě čárky.“
„Chvilku počkáme.“
Avšak let se více nezrychlil. Přesto řekl Arne spokojeně: „Dobře. Jen když máme prokázáno, že LEON na nás působí. Je jisté, že ho dohoníme. Netřeba spěchat. A myslím, že je vhodná doba, abychom se jim představili. Dosud nás nevidí. Jsme příliš daleko. Můžeme však použít televizi i radiofonii. Doufám, že mají podobné zařízení. Tak do toho! Nejdříve zkusíme jiskrovou telegrafii.“
Arne usedl k vysílačce.
„Ahoj, LEON! Ahoj, LEON!“
„Ahoj, LEON!“ zazněla ve sluchátku odpověď.
„Nazdar, kamarádi!“
„Cože? Češi? Odkud voláte?“
„Letíme za vámi. Máte televizi?“
„Ovšem.“
„Zapojte ji. Představíme se vám.“
Po chvilce zjasněl kalný obraz na televizní obrazovce.
Vnitřek dřevěného srubu a skupina čtyř mladých tváří, udivených a radostně vzrušených…
A už se hrnul celý příval otázek:
„Kde jste vlastně? Jak jste o nás zvěděli? Dokonce jméno LEON? Konkurenční planeta? Jste tři, to je celé osazenstvo? Pražáci? Kam letíte?“
„Počkejte, hoši,“ zadržel Arne lavinu otázek. „Na takové podrobnosti máme dost času. Nyní máme důležitější úkol. Kdo z vás je elektrikář?“
„Já!“ hlásil se Otakar.
„Tak poslyš, kolego: Honbou za vámi jsme velmi oslabili své akumulátory. Potřebujeme je posílit načerpáním kladné elektřiny. Můžete nám ji poskytnout?“
„Nadbytek, budeme-li chtít.“
„Proč byste nechtěli?“
„Poněvadž se nám nezdá vhodné, abychom posilovali své pronásledovatele, byť i krajany.“
„Pronásledovatele? Nesmysl!“
„Ba ne! Sami přiznáváte honbu. Co máte v úmyslu?“
„Vysvobodit vás.“
„Ze zajetí draka?“
„Vidím, že nemáte tušení, v jakém jste nebezpečí.“
„Jaké nebezpečí? Planeta LEON je nedotknutelná.“
„Výborně! Ale jak se toto chvalitebné sebevědomí srovnává s bázní před námi, malým letounem, pouhým strojem? Naše ASTRA má v průměru pouhých sto metrů. My tři jsme celá její posádka.“
„Kdo nám ručí za pravdu?“
„Což nemáte možnost se na ASTRU podívat?“
„Ne. Jste ještě příliš daleko.“
„V tomto směru máme dokonalejší zařízení. Ale nechme těchto zbytečných hovorů. Každá minuta je drahá a může být osudná nám i vám.“
„Proč nám?“
„Tázali jste se, kam letíme. Víte, kam letíte vy?“
„Konáme řádnou ekliptickou dráhu nové svobodné planety.“
„Omyl. Osudný omyl. Jste v bezmocném vleku jakéhosi záhadného světa stejně jako my. Řítíte se s námi do věčného otroctví, do zkázy. Částečně snad naší vinou, neboť jsme vás nedopatřením, chybným výbojem záporné elektřiny místo kladné, vypudili z gravitačního vlivu Země.“
„Zde máš vysvětlení!“ zvolal na Otakara obrýlený muž, v němž poznáváme Emila. „Upozorňoval jsem, že náš start nebyl zcela v pořádku. Nevěřils. Zrovna tak se mi nelíbila naše ekliptika. Na maličký rozměr LEONA je naše dráha příliš výstřední. Vždyť jsme už někde v pásmu mezi Marsem a Jupiterem.“
„Správně,“ potvrdil Pavel.
„Vy jste odborník?“ zeptal se Emil.
„Studoval jsem přírodní vědy,“ přiznal Pavel skromně.
„Pak jsme kolegové.“
„Těší mne. Snad se shodneme. A čím dřív tím lépe pro vás i pro nás. Zanechte malicherné nedůvěry. Je nejvyšší čas, abychom se vymanili z moci, která v nejbližší době zesílí tak, že potom bude každý pokus o osvobození marný.“
„Dobrá. Chci vám věřit. Co tedy žádáte?“
„Přenechme další jednání našim odborníků na elektřinu. Mluv, Arne.“
„Přepojím nynější normální kladný proud na nejvyšší výkon. To ovšem bude znamenat další velký úbytek v našich akumulátorech. Ale jinak nelze, máme-li se k vám rychle přiblížit. Spoléhám na vaše slovo. Zklamete-li nás, uvrhnete do zkázy nás i sebe.“
„Nemluvte o klamu. Jsem velitelem LEONA!“ řekl Emil vzrušeně.
„Na můj pokyn,“ pokračoval Arne, „přerušíte s námi televizní spojení, abyste mohli pozorovat přiblížení našeho letounu, který se vám objeví jako průsvitná kulička. Jakmile ji spatříte, dáte nám zprávu jiskrovou telegrafií. Abychom věc zjednodušili, vyšlete jediný dlouhý tón. A teď si poznamenej signály, kolego: dlouhý a krátký znamená, že nám vysíláte posilu kladné elektřiny, což oznámíte na počátku. Jakmile se vám ozve týž signál od nás, ustanete, neboť to bude znamení, že naše akumulátory jsou dostatečně napojeny. Až se octneme v plném vlivu vaší gravitace, počnou se rychle střídat dva signály. Jediný dlouhý znamená: vyslat zápornou elektřinu, jediný krátký: přepojit na kladnou elektřinu téže síly. Dva dlouhé, zesílit zápornou, dva krátké, zesílit kladnou. Tři dlouhé – vyrazit náhle největší možnou zápornou silou, tři krátké – nejvyšší kladnou.“
„To bude cirkus!“ zabručel Ota.
„Bude, kamaráde,“ usmál se Arne. „Máš to dobře zapsáno?“
„Hmmm… jo.“
„Nebruč! Věc je nesmírně vážná. A musíš vždy okamžitě poslechnout.“
„Nejsem zvyklý na rozkazy cizinců. Kdo jsi, že si osvojuješ právo…“
„Farin.“
„Fa… Farin! Syn slavného…“
„Synovství není zásluhou. Nemařme zbytečně čas. Dbej přesně své povinnosti. Zmýlíš-li se…“
„Nezmýlím. Jak bych mohl… odpusť… kdybych byl věděl…“
„V pořádku, kamaráde. Vypojuji. A na shledanou!“
Televizní obrazovka opět zmatněla.
„Paličáci,“ ulevil si Jiří.
„Musíme je omluvit,“ mávl Arne rukou. „Neznali nás a… Jirko, zapoj pavouka! Hotovo?“
„Teď!“ ohlásil Jiří výkon.
Arne vyslal LEONU dlouhý tón.
„A teď k mlhovině!“ vyzval své druhy.
Obraz LEONA přiblížený pomocí televize se zřetelně zvětšoval; bylo zřejmé, že ASTRA k němu letí úžasnou rychlostí. A zároveň zpozorovali, že se LEON pozvolna odklání od své dosavadní polohy: černý výčnělek, směřující dosud kolmo dolů, se počal přiklánět k nim, vstříc ASTŘE, takže dosavadní boční pohled na LEONA se měnil v čelní… ano, správně, neboť nyní skutečně hleděli do středu tohoto vosího hnízda.
Byla to vskutku báječná podívaná.
V duhově svítící dutině, podobné nesmírnému dutému opálu či perle, v kruhovém lemu rudě, černě a žlutě žíhané skalní hradby ležel safírově modrý pás tiché laguny, ovinující pestrou mozaiku ostrůvku, z jehož středu se zvedal černý masív komolého kužele, pravidelně po délce rýhovaného, jehož střed… Co je to? Sopečný kráter? To je nemožné. Jícen činné sopky by snad zářil rudě, a to jen, pokud by zář prorážela mraky dýmu nad temenem. Ale toto není mdlý svit žhavé lávy, nýbrž duhově, oslnivě planoucí kulatá prohlubeň, podobná ohromnému parabolickému zrcadlu, a po dýmu není nejmenší stopy. Vzduch nad celým tímto útvarem je čistý a čirý jako křišťál.
Jako obluzeni hleděli na kouzelný obraz. Avšak Arne se záhy vzpamatoval a uvědomil si, že teď není vhodná doba k hloubání. Je nutno jednat.
Otočil prstencem, čímž zrušil umělé optické přiblížení LEONA, který se však přesto jevil značně větší. S vážnou tváří se obrátil na Jiřího:
„Svěřím ti nejdůležitější činnost. Dbej přesně na mé povely. Omyl by přivodil naši okamžitou zkázu. Buďto bychom se zřítili na LEON rychlostí blesku, nebo bychom stejně rychle byli od něho odmrštěni, což při LEONOVĚ gravitační síle by nám způsobilo týž konec, neboť tu by nás náhlá změna přitažlivosti v odpudivost v okamžiku rozmetla v prach. Týž osud, jaký stihne meteory, které se příliš přiblíží k povrchu Země. Prvý rozkaz: Přepoj pavouka na ústřední rozváděcí desku. Hotovo?“
„V ostatním na rozvaděči se vyznáš. Půjde hlavně o správné střídání kladného pólu se záporným, což je ostatně označeno. Rozum do hrsti, Jirko, klid a rozvahu!“ Arne si nasadil sluchátka od vysílačky.
„A co já?“ hlásil se Pavel.
„Nevím, co bych ti mohl svěřit. Budou to všecko jen technické úkoly. Ale přece: Sjeď do nejspodnější rotundy, odkud budeš pozorovat naše manévry nad LEONEM. Kdybys postřehl něco závadného, ihned to hlas. Dlouhý tón! Jsme jim v dohledu. Dobře. Jdi, Pavle.“
Arne snížil šíji podstavce, takže nyní měl mlhovinu těsně před sebou.
„Jirko, otevři napáječ akumulátorů!“ velel, zatímco vysílal depeši: „Vyšlete kladný proud!“
Vzápětí se ozvalo ve sluchátku :
„Túúúú – tu!“
Arne pozoroval zřetelně se zvětšující objem LEONA, k němuž zdánlivě zvolna plula perlička ASTRY.
„Co dělají akumulátory?“ tázal se Jiřího.
„Rychle se naplňují. Ručička na voltmetru letí vzhůru. Ti musí mít ohromnou sílu.“
Arne zapojil mikrofon do nejspodnější rotundy:
„Vidíš něco, Pavle?“ tázal se.
„Dosud nic.“
„Nařiď periskop na čtyřku, boční rotundu.“
„Teď vidím. Ale je to strašný pohled. Všecko mizí v temnu. Jsem oslněn podivným světlem, které tryská z temene černé hory… je to jakési našedlé, příšerné bezdno…“
„Akumulátory jsou plné!“ hlásil Jiří.
Arne vyslal smluvený signál. „Šlo to rychle,“ pronesl uspokojeně.
Kulička ASTRY spěla nyní znatelně rychleji k LEONU.
„Co dělá tlakoměr?“ tázal se Arne Jiřího.
„Dosud nic.“
„Dej pozor! Jakmile se ručička jen trochu zachvěje, ihned mi to hlas! LEON je malý a vrstva jeho atmosféry nesahá příliš vysoko. Nesmíme do ní vniknout hlouběji, musíme se jí jenom dotknout, abychom ASTRU nerozžhavili. Výškoměr?“
„Skoro dva tisíce kilometrů. Ale rychle klesáme.“
„Vidím to. Pozoruj jen tlakoměr. Může už každým okamžikem…“
„Teď!“ vykřikl Jiří.
A nyní nastal tanec. Arne vysílal k LEONU jeden povel za druhým.
Byl to vír, zběsilé kolotání dvou těles, do jisté míry podobné souboji těžkého bombardéru, létající pevnosti s malým, ale mrštným stíhačem.
Kromě neustálých úsečných povelů Jiřímu, vysílaných signálů LEONU a řízení reostatu lpěl Arne očima na mlhovině, kde kulička ASTRY vířila kolem LEONA jako dotírající, neodbytný hmyz. Celé proudy, uzly a divoce rozzmítané smrště blesků a protuberancí šlehaly, rojily se, svíjely, tříštily a nově se tvořily.
Vesmír kolem vzplanul v úžasném, nevylíčitelném moři rozběsněné elektrické energie, jejíž šílené řádění bylo tím hrůznější, že se dálo v naprostém, mrtvolném tichu, takže působilo jako děsivý pekelný přízrak. Jen v okamžiku, kdy se ASTRA za krkolomných předmětů ve svém bleskurychlém letu dotkla okraje LEONOVY atmosféry, práskl a zaburácel výbuch jako hromadná salva sta děl, avšak i tyto hrozné detonace nezněly déle než pouhý zlomek vteřiny, zdušeny a roztříštěny o neproniknutelnou hradbu vzduchoprázdna. A tento dotyk byl okamžitě patrný nejen Jiřímu na tlakoměru, jehož šipka vždy poskočila, ale i fyzicky jemu a také oběma ostatním. V takovém okamžiku museli všichni tři napnout všecku svou vůli a smysly, aby zdolali záchvat závrati. Na zděšené a bolestné výkřiky Jiřího i Pavla, který v rotundě trpěl nejvíce, neboť v tom divém kolotání a přemetech lítal, vířil a převaloval se zdánlivě kolem něho celý vesmír, odpovídal Arne břitkými povely.
„Vydržet! Rozvahu! Klid! Okamžik mdloby znamená smrt! Jirko, plus… mínus…“
Pavel, vpleten nyní rukama i nohama do ochranné mříže před oknem, třeštil oči na úžasný ohnivý gejzír, nesmírnou protuberanci blesků, kterou z mnohasetkilometrové hloubky pod ním chrlil kráter černé hory vstříc ASTŘE, jež se nyní od LEONA kolmo vzdalovala. Avšak protuberance, nesmírný proud plamenů a blesků stromovitě rozvětvený, rostl za nimi a obklopoval ASTRU celým mořem svíjejících se ohnivých hadů, koulí a uzlů, zmítajících se a tříštících…
„Plus!“ slyšel Pavel třeskný Arnův rozkaz.
Pod Pavlem se ohnul příšerný sloup, povrch LEONA se překulil, zasvitlo bílé pásmo, z něhož se vztyčil ležatý černý kužel, okamžik mu hrozivě letěl vstříc…
„Mínus!“
Nový gejzír, záplava ohně a blesků, hromová salva… a LEON se opět propadá do hloubky.
„Kdy to… skon-čí!“ zasténal Pavel, když překonal mučivý pocit, jako by jeho plíce i srdce byly drceny na kaši a prolínaly žebry i kůží na povrch těla.
„Už… už jsme… z toho venku!“ slyšel Arnův chroptivý hlas. „Ještě jen… táhnout! Jirko! Normální na mínus. Třetí fázi s pavoukem na plus! Pozor! Připoj trojku přímo na hlavní kabel. Hotovo?“
„Ano!“
„Já… taky,“ vyrazil Arne z vyprahlého hrdla. „Teď si můžeme chvilku odpočinout. Copak? Jsi bledý jako vápno. To tě to tak zmohlo? Sedni si!“ Nakapal octový éter do lžíce vody: „Polkni to. Už je ti dobře, viď? A utři si obličej. Jsi zpocený jako… A co je s Pavlem? Haló!“ volal do mikrofonu. „Jsi živý?“
„Nap-napolo,“ škytal Pavel odpověď. „Člověče, tos mi dal pěk-nou fun… funkci! Mám z toho mo-ó-ř… mořskou nemoc,“ škytal Pavel.
„Už jsme z toho venku,“ těšil ho Arne.
„Z čeho?“
„Z vleku.“
„Chceš říci…“
„Právě tak. Vykutáleli jsme se z toho proudu. Teď vlečeme LEON do bezpečné vzdálenosti. Vlastně snad LEON vleče nás, nemohu to v této chvíli říci přesně, jako nelze s přesností určit, kdo vlastně koho vytáhl. Podle gravitační moci by to měl být LEON, ale ASTRA má naproti tomu převahu v elektromagnetismu. Nu, o to se nebudeme přít.“
„Mám jít nahoru?“
„Ne, Pavle. Zůstaň ve spodní rotundě. Za chvilku ti dám rozkazy. Budeš teď mít z nás nejdůležitější práci.“
„Cože? Já? Bůh mně buď milostiv!“
„Nekřižuj se. Už žádný tanec. Docela v klidu, jenže…“
„Nu? Co tedy?“
„Musíme přece přistát.“
„Kde?“
„Na LEONU. Musíš pak hlásit vzdálenost.“
„Aha! Jako na Marsu, Venuši a…“
„… všude jinde: dva metry nad zemí. Tak se drž! Musím si promluvit s LEONEM. – Tak co, Jirko? Už je ti dobře?“
„Ještě trochu bl-bě!“
„Jdi pod sprchu! Ale brzy se vrať. Čeká tě opět práce s přehazováním pólů. Ale už také bez přemetů.“
Jirka se vypotácel do koupelny a Arne usedl k televizi.
Avšak jeho snaha o spojení s LEONEM skoro selhala. Na obrazovce se objevily jen rozplizlé, sotva znatelné obrysy a odpovědi z LEONA zněla jako nesrozumitelné vrnění.
Arne přiskočil k měřicím přístrojům: Tu je to! Astra je téměř bez proudu! Bezmocná jako miminko. Ale rychloměr účinkuje: dva kilometry ve vteřině. Málo, ale dost, aby se mohli vzdálit z pásma nebezpečného vleku. Výškoměr? Rovných padesát kilometrů od LEONA.
To Arna uklidnilo. Není tedy jejich stav zoufalý. Když to nejde televizí, bude telegrafovat. Na vysílačku napětí stačí.
Arne rozklepal páčku. Sláva: sluchátka sice slabě, ale zřetelně reprodukovala depeši:
„Jsme téměř bez proudu stop vyšlete posilu normální elektřiny stop vyrvali jsme se všichni z vleku stop ostatní televizí stop telegrafujte zahájení posily Farin.“
| 
Planeta Leon: Information and licence 