Omikron
Po večeři obyvatelé tohoto čarovného koutku světa usedli v Amundsenově pracovně. Vždy se těšili na tuto chvíli oddechu, která jim též po celodenním rozptýlení a rozchodu za prací skýtala příjemnou společenskou i přátelskou zábavu a zároveň příležitost k projednání dalšího pracovního programu.
Mimoto měla tato místnost svůj půvab. Amundsenova pracovna se totiž nacházela v ústřední kopuli nad palácem a byla to skutečná observatoř či pozorovatelna jak svým kruhovitým tvarem, jehož zasklení se podobalo obrovskému průhlednému zvonu, tak i výbavou, v níž nechybělo nic, čeho bylo třeba k účelům hvězdářským i pozorování blízkého i vzdáleného okolí, daleko za lem ledového horstva, jež obklopovalo oázu. K tomu sloužily jednak důmyslné periskopy a ještě účelnější podivuhodný přístroj televizní, jehož účinnost byla v pravém smyslu neomezená.
Kromě toho byla pracovna vybavena přístroji a pomůckami fyzikálními a chemickými, které by jistě budily touhu a závist i nejproslulejších laboratoří našeho světa.
Samozřejmě že tato zařízení mimo vědeckých účelů jim skýtala hojně zábavy a kratochvíle; často nahrazovala ba předstihovala svým přenosem přítomných dějů z libovolných krajů a dálek film. Televizní přístroj zároveň naprosto věrně přenášel jakýkoliv zvuk i nejslabší šelest. Lze si představit, s jakými pocity hleděli pak naši krajané vzdálení tisíce mil na přítomný viditelný i slyšitelný denní pouliční ruch Prahy nebo idylického života českého venkova.
Byli tu všichni, sesednuti před televizní deskou, až na malého Petříka, který spokojeně spal ve své postýlce.
Veškeré obyvatelstvo této kouzelné oblasti se skládalo z šesti osob, z nichž vlastně jen dva můžeme označit za usedlíky: Roalda Amundsena, proslulého norského polárního cestovatele, stařičkého kmeta podle počtu prožitých let, ale dosud mladého, zdravého a čilého svým statným tělem i duchem, a jemu oddaného badatele a spolupracovníka Ivara Solstada.
Úžasné vymoženosti a prostředky, jimiž vládl Nemo, umožnily vytvoření tohoto rajského koutku v samotném středu nesmírné, člověku jinak naprosto nedostupné ledové pouště. Do hotové rezidence dosadil pak Nemo Amundsena jako svého důvěrníka a strážce nad pořádkem v celé polární oblasti na severní polokouli.
Ivara si přivezl Amundsen před léty, když mladý muž, vášnivý arktický badatel, ukončil studia na přírodovědecké fakultě a svými spisy si získal zvučné jméno v odborných kruzích.
Ostatní čtyři byli tu jen dočasnými hosty. Arne a Pavel byli dosud svobodnými mládenci a měli se v nejbližší době vydat v připravovaném letounu na cestu do vesmíru, kam je měl doprovázet Petrův bratr Jiří, na jehož přílet čekali. Petr se musel tohoto dobrodružství vzdát. Manžel a táta nemá už tu volnost jako mládenec… Ve své pražské pracovně bude tvořit stálou spojku mezi letounem a jeho posádkou a Nemem, který bude bdít nad bezpečím dobrodružných letů.
Blížila se půlnoc.
Je vhodné říci, že tuto noční dobu označoval přesný elektrický měřič času. Jinak nebyl viditelný rozdíl ve světle mezi dnem a nocí, neboť ve stratosférické výši nad oázou neustále planul světelný kotouč, sice značně menší než přírodní Slunce, spíše jen jakási hvězda, ale svou světelnou i hřejivou energií o nic slabší. Naopak, je možné směle říci, že toto umělé slunce bylo mnohem účinnější. Byl to jeden z mnoha a mnoha vynálezů geniálního Nema, jemuž ovládnutí celého zemského elektrického živlu skýtalo všecky prostředky a možnosti, jak libovolně nakládat s touto veledůležitou mocí.
Nemůžeme se zdržovat podrobným líčením prostředků, které Nemovi umožnily tento úžasný výtvor. Museli bychom znovu dlouze a široce popisovat všecky ty divy a technické zázraky Nemova nesmírného světa v hlubinách zemské kůry, jehož byl vládcem. Můžeme jen stručně vysvětlit, že Nemovo umělé slunce bylo soustředěním a zhuštěním elektrické energie do takové síly, že jeho odštěpek – a Nemo mohl libovolně objem štěpit nebo naopak zvětšit – ve velikosti hrachu by v obvodu sta metrů za několik vteřin změnil všecko v popel a roztavil každý kov. Vždyť ten kotouček nad oázou neměl objem o mnoho větší pěsti, tkvěl ve výši třiceti kilometrů, a přece svítil a hřál stejně vydatně jako přírodní vládce vesmíru, jehož nadto předčil svým blahodárným zdrojem ultrafialových paprsků, které nejenže znamenitě účinkovaly na vzrůst a vývoj zejména rostlinstva, ale neméně blaze působily na zdravotní stav zvěře i lidí.
Oáza se ani v nejmenším nemusela starat o vláhu. Domněnka, že k zavlažování přispívaly okolní ledovce a široširé pláně a lány věčného sněhu, je jen částečně oprávněná. Umělé slunce sálo vydatně z těchto nesmírných zdrojů zledovatělé vody, ale podivuhodnost tkví v tom, že časté sněhové bouře, které řádily v okolí a nezřídka se jako zkázonosné smrště hnaly hrozivě k oáze, roztříštily se a zhroutily na její hranici. Tu pak v nejhorším případě byla oáza „pocukrována“ měkoučkým sněžným pápeřím, jež se však v několika minutách rozplynulo v příjemnou vláhu, v teplý zápar, který rostlinám znamenitě prospíval.
Na televizní obrazovce se střídaly smutné obrazy českého venkova. Ty smutné, tmavé lesy, černé háje bez nejmenšího náznaku rašení, mrtvé lány polí a luk pod špinavými, břečkovitými cáry studeného rubáše – to že je český máj?
Z rádiového přijímače vyrazil táhlý, ostrý tón.
„Signál!“
Amundsen otočil usměrňovačem na rozvodné desce a obraz zmizel. Malou chvilku jako by se honily chuchvalce mraků střídané kypícím mlékem; odkudsi z hloubi prosvítal topasově žlutý bod.
„Nemovo žluté světlo!“ zvolal Arne radostně.
„Ano, světlo lodivoda Omikronu,“ přikývl Amundsen a pohnul usměrňovačem.
Žlutý bod, jako by jim letěl vstříc, kvapem rostl.
Pojednou se zákal rozplynul.
„Letí vysoko nad mraky, ve stratosféře,“ hlesl Amundsen. „Pozoruj měřidla, Arne!“
Nyní viděli jasně: Žlutě planoucí kotouč a za ním černé, lesklé těleso torpédovitého tvaru, bez nosných ploch, na obou koncích zahrocené, s vidlicí vpředu, jež jako kusadla brouka se hrozivě rozevírala k unikající žluté kouli a rozvzteklena marnou snahou po dostižení sršela ze svých dvou hrotů proudy fialových jisker.
„Kde je teď?“ zeptal se Amundsen.
„Minul jihovýchodní pobřeží Grónska,“ odpovídal Arne, skloněn nad měřícími přístroji.
„Rychlost?“
„V této chvíli deset tisíc kilometrů.“
„Může tu tedy být asi za půl hodiny. Jak je vysoko?“
„Skoro třicet kilometrů. Ale teď stoupá.“
„Ano. Vidím na obrazovce, že se zmenšuje. Půjdeme za ním,“ pohnul Amundsen knoflíkem.
„Zvyšuje rychlost,“ hlásil Arne.
„Ovšem. Má menší tření v těch řídkých plynech. Bude tu dřív. Jak vysoko je nyní?“
„Varujte ho! Vždyť se už dotýká spodní hranice vodíkové vrstvy. Co když ji ty elektrické výboje z hrotů vznítí?“ hrozil se Pavel.
„Nebezpečí by bylo za normálních poměrů. Ale nyní, když je narušena ovzdušní elektřina lze předpokládat, že i vrstvy atmosféry se nahoře pomíchaly,“ mínil Amundsen. „Ať jakkoliv, loď vede sám Nemo. Nesmím zasáhnout do jeho vedení. Omikron se beztak opozdil o dobrou hodinu. Ale je pozoruhodné, že nyní může dohánět. Je-li to přírodní vliv, pak by to znamenalo brzké zlepšení pozemského elektromagnetického stavu, a tedy též počasí.“
„Ano,“ potvrzoval Arne. „Zvýšil rychlost na patnáct tisíc, přestože klesá. Je to možné? V těch několika minutách je o šest kilometrů níže. A stále tak prudce letí dolů… opět o dva… tři… zase dva…“
„Není to pád?“ ozvala se úzkostlivě otázka Pavlova.
„N-nemyslím,“ zaváhal Arne.
Tato odpověď svou neurčitostí přivodila, že společnost měla pocit, jako by byla zavalena lavinou.
Do ticha vpadl konečně Amundsen:
„Žádné strachy! Pod Nemovým vedením je zřícení letounu vyloučeno.“
„Za normálních elektromagnetických poměrů. Ale nyní…“ pochyboval Pavel.
„Nikdy,“ řekl Amundsen klidně. „Přece vidíte, že letoun nemění svou vodorovnou polohu. A také výboje z hrotů neustaly, jen jsou trochu mírnější, což je správné. Jak je teď?“ zvolal na Arna.
„Klesl na dvacet. A stále ještě… sláva! Zastavil pokles. A nyní…“
„Zvýšil rychlost,“ dopověděl Amundsen.
„Jak jste to uhodl?“
„Podle zesílených proudů z hrotů.“
Vtom se ozvala vysílačka.
„Převezměte další řízení Omikronu,“ četli v Morseových značkách Nemův rozkaz.
Arne radostně přiskočil k rozváděcí desce a jeho prsty se rozehrály na páčkách: „Haló, Omikron!“ volal do mikrofonu.
„Ahoj!“ odpovídal Jirkův jásavý hlas.
„Všecko v pořádku?“
„Jistě.“
„Přepojuji na pilota.“
Po chvíli se vynořil nad okruhem oázy obrys ohromného černého tělesa, které jako obrovská předpotopní obluda s povrchem lesknoucím se v paprscích Nemova slunce, se zahroceným čelem sinavě ozářeným mohutnými výtrysky, sršícími za ohlušujícího rachotu z vidlice, snášelo se zvolna a těžce na planinu mezi palácem a podstavcem kulovitého letounu.
Přistání trvalo dlouho. Metr po metru, a než dosedl, coul po coulu klesal Omikron, až konečně spočinul na zemi.
Teprve pak vypojil Arne hlavní páku a spěchal za družinou, která se zatím už seskupila u vzducholodi.
Doběhl, právě když se na boku otevřela malá dvířka a vystoupil Jiří:
„Po-počkejte! Ne-umač-kejte mě!“ sténal, „co z toho budete mít, když ze mne vyždímáte mou hříšnou duši? To jsi lékař, Pavle? Tak surově mně zmáčknout ruku?“
„Co neseš? Vzkaz od Nema?“
„Ano. Ale dříve bych…“
„Žádné dříve! Nemovy vzkazy jsou svaté, nestrpí odklad. Mluv, ku-rýre!“
„Tak poslouchejte: Od okamžiku, kdy Omikron spočinul na půdě tohoto rajského koutku, vrátil Nemo Zemi normální povětrnostní stav.“
„Jirko! Za tuto zprávu si zasloužíš hubičku!“ vykřikla Milada.
„Ó-óó!“ zazpíval Jiří blaženě, labužnicky opláceje polibek své švagrové, která však hned opět zvážněla:
„Teprve od dosednutí vzducholodi? Přece jsem tedy měla pravdu, že Nemo odsával Zemi elektřinu.“
„To bys mu křivdila, Milado,“ hájil Jiří Nema. „Naopak, Nemo nastřádal, co Zemi uniklo, a nyní jí to dává. Mohl tak učinit už před startem Omikronu, ale těch několik hodin dříve už nerozhoduje, naopak, bylo by na škodu, poněvadž řízení letu se dálo vlivem Nemova kondenzátoru, kdežto jinak by se spotřebovalo mnoho elektrické energie z ovzduší, sotvaže bylo napojeno, což by mohlo způsobit nové zmatky. Země už sice dostala opět svou bývalou elektrickou i magnetickou energii, ale nějakou dobu potrvá, než se ta nová síla řádně rozptýlí a vyrovná.“
„Hleďte, co dělá ASTRA!“ vykřikl Pavel.
S úžasem viděli, jak ohromná koule, dosud nehybně se vznášející nad podstavcem, nyní v rychlých pravidelných vlnách vždy o dobrý metr stoupá do výše a opět klesá do původní polohy.
„Co to má znamenat?“
„Potvrzuje to, co právě řekl Jirka,“ vysvětloval Arne. „Také ASTRA, která byla dosud pod vlivem Nemova kondenzátoru, tedy síly stejnosměrného proudu, dostává se nyní do vlivu proudu střídavého. Jsou to účinky elektrických kmitů.“
„To bude obtížná práce uvnitř, potrvá-li ten tanec. Nebo se snad ještě zvýší?“ bručel Petr.
„Nestarej se,“ řekl Arne klidně, „neklid je právě důsledkem dosavadní nevyrovnanosti napětí. Brzy ustane.“
„Do práce!“ vstal ráno Jiří po společné snídani z křesla.
„Chtěla bych vidět zařízení v Omikronu,“ zatoužila Milada.
„Může být,“ svolil Jiří, „ale jen osobní kabinu a pilota, který jediný je zajímavý. Jinak bys neviděla nic pozoruhodného. A bude lépe, budeš-li hledět na ten rej zvenčí. Počkej tu na nás, oblékneme si gumové skafandry.“
„Ty máš s sebou pilota, Jirko?“
„Ovšem. Sám bych přece nemohl řídit…“
„Krásné!“ blýskla po něm očima. „Necháš ho celou noc v letounu, nepozveš ho k snídani, vůbec se o něj nestaráš… co si o nás řekne ten člověk? Co se šklebíš, necito? Nesměj se! Skandál! Nemáš ani špetku slušnosti! Styď se!“
Jaký je to způsob? Ten kluk se jí drze směje do tváře…
Užasle pohlédla na Amundsena a Ivara, kteří v jídelně s ní zbyli. Ale hle, ti se též smějí.
„To nic, paní Milado,“ chlácholivě hovoří starý polární medvěd. „Pouhý žert. Nedorozumění, které se vysvětlí, jakmile… jděte jen klidně k Omikronu.“
„Tak pojď, Milado,“ volal na ni Jirka už zdáli, „představím ti tu nestvůru.“
Rozjasnilo se jí, sotvaže vkročila za Jirkou do malé kabiny, v níž byl jen stůl a za ním pohodlné klubové křeslo. Skleněná stěna oddělovala vpředu prostor, jehož poněkud zúžené čelo zabírala bílá mramorová deska, zaplněná různými přístroji, podobnými teploměrům, tlakoměrům, rozmanitým baňkám a křivulím, hodinám. Samá spleť a změť aparátů, ručiček a páček, kliček a vypínačů, kabelů a drátů…
Uprostřed místnosti byl okrouhlý pult, posetý knoflíky, kličkami a páčkami, hvězdami a spirálkami.
A ve středu tohoto kruhu na kuželovitém podstavci – dech se jí zatajil hrůzou: baňatý trup ohromného pavouka – či je to chobotnice s chapadly rozplazenými dokola, nehybně spočívajícími na těch páčkách…
„Co… je to?“ vykřikla zděšeně.
„Pilot.“
„Je to živé?“
„Kdepak. Žádný živý tvor by nezvládl takový mechanismus. Robot. Pouhý stroj.“
„Proč jsi to neřekl hned? Zasloužil bys výprask, potměšilče.“
„Vždyť jsi mě nepustila ke slovu. Ale teď už musíme začít s prací. Pojď,“ vyvedl Miladu z kabiny.
„Kde jsou ostatní?“ tázala se.
„Už v ASTŘE. A hleď, už se skoro uklidnila. Jen malounko se ještě chvěje. Stoupni si semhle. Odtud budeš dobře vidět nosiče.“
„Nosiče?“
„Jen se zas neplaš. Jsou to také jen roboti. Ale nepleť se jim do cesty. Vůbec se nepřibližuj. Nejsou s nimi žerty. Musím dovnitř, dát rozkazy.“
Jirka zmizel ve vzducholodi.
Chvilku se nic nedálo. Až pojednou se široce otevřel lodní bok a dutina rázem oživla.
Jeden po druhém vystupovali obrovští třímetroví muži, jimž ze šišaté lebky zeleně planulo jediné čočkovitě vyboulené oko a z uší a temene lebky trčely krátké kovové hroty. Pevně a lehce nesla každá z těchto kovových příšer na rozložitých plecích těžký náklad roztodivných strojů a součástí. Nasládlá vůně ozónu vanula z tohoto hrozného průvodu, pod jehož tíží se citelně zachvívala zem.
„Už jdou,“ slyšela za sebou Jiřího.
„Jak to všechno dostanou do ASTRY?“
Odpověď přišla sama: Ze spodku ASTRY se vyplazil široký kovový pás, jako obrovská housenka lezl k okraji podstavce a sešinul se dolů. Jeden robot po druhém kladl na pás svůj náklad, jejž vždy ihned zachytily mohutné spáry. Pás se dal do pohybu a náklad mizel v ASTŘE.
Roboti se vraceli do Omikronu a s novým nákladem opět zpátky. Neuplynula ani hodina, když práce robotů byla skončena. Příšery zmizely v lodním trupu, který se za nimi uzavřel.
„Musíme poněkud odstoupit,“ odváděl Jiří Miladu od Omikronu, z něhož se ozval krátký řev sirény.
Hned poté se rozsršela vidlice v čele Omikronu fialovými blesky a obrovská vzducholoď se zvolna vznesla kolmo vzhůru. Ve výši asi padesáti metrů na okamžik jako by stanula, ale pak náhle vzlétla jako blesk a v okamžiku zmizela v nedohlednu.
Práce v ASTŘE šla nyní rychle kupředu. Důmyslně zařízené pásy umožňovaly rychlou dopravu strojů i součástí na potřebná místa, jeřáby a zdvihadla plnily skvěle svůj úkol, takže zbývala jen montáž, se kterou si naši tři odborníci jen hráli. Dlužno uznat, že vydatně pomáhal též Pavel.
Přesto však trvalo celý týden, než bylo vše hotovo, a další týden si vyžádalo zasvěcování a zapracování Jiřího do všech těch technických tajů a mnoha a mnoha možností, jež stroje skýtaly při řádné obsluze. Mechanismus totiž nebyl nijak zvlášť složitý, stroje pracovaly jako dokonalí roboti téměř samy, ale bylo nezbytné dohlížet a udržovat je v pohotovosti a činnosti čištěním.
A tak konečně přišel den, kdy bylo možno určit dobu startu ASTRY. Byla stanovena na zítřek, 17. května v 8 hodin ráno.
Celou posádku tvořili Pavel, Arne a Jiří, trojice bez hodností, ale zato plně si vědoma své odpovědnosti. Všecky své síly a schopnosti spojí a věnují prospěchu a bezpečnosti celku.
Nyní mohli konečně vyhovět Miladinu přání, aby si směla prohlédnout zařízení ASTRY.
Oblečena do gumového skafandru vstoupila v Petrově doprovodu do letounu. Již na samotném prahu byla překvapena.
Pohyblivý chodník se s nimi rychle šinul podle vnitřního obalu vzhůru. Vystoupili v rotundě, okrouhlé místnosti, v jejímž středu stál malý pult s páčkami, vypínači a kličkami a před ním na podstavci něco, co se podobalo těžkému kulometu, k němuž byl přimontován dalekohled. Dlouhá hlaveň byla zatěsněna do obalové stěny, jež byla po celé prostoře rotundy čiře průhledná a jakoby arkýřovitě vydutá.
„Dělo?“ tázala se.
„Do jisté míry. Nevrhá totiž náboje, nýbrž ničivé paprsky. Strašná zbraň. Zcela neslyšně a bez nejmenších otřesů dovede v několika vteřinách celá území obrátit v prach a popel. Žádný kov, žádná hmota jí neodolá. A působí přímočaře do stratosférické dálky, téměř do nekonečna.“
„Přímočaře? Ale jak je pak možno přesně mířit, když hlaveň je utěsněna do stěny?“
Petr mlčky uchopil kolo na podstavci, podobné malému volantu, a jak jím otáčel, měnila hlaveň směr, aniž by se těsnění kolem ní uvolnilo.
„Jak je to možné?“ divila se. „Což je ta hmota tak poddajná?“
„Není. Je pevná jako pancíř. A ač průhledná a slabá, je dokonale odolná i proti nejprudšímu nárazu. Pozoruhodné je též, že z nitra navenek je průhledná, ale naopak nikoli. Není to sklo. A v podstatě už není novinkou. Vynalezl ji náš prastrýc Pavel Holan, který jí použil jako okna ve své gondole při zkoumání mořských hlubin, protože odolá nesmírnému tlaku.“
„Ale jak je možné, že hlaveň libovolně tou hmotou prochází?“
„Jednoduché řešení. Všimni si složení té stěny.“
Teprve po bedlivém ohledávání se jí vyjasnilo: celá stěna se skládala ze srpovitých částiček, které do sebe přesně zapadaly, a v husté spirále se sbíhaly kolem dělové hlavně, takže při jakémkoliv jejím odklonu zůstala vždy celá plocha v neporušené celistvosti a neprodyšném utěsnění.
„Jaký vliv udržuje tento úžasný pořádek?“
„Správná otázka,“ přikývl Petr, „mrtvá hmota by na to rozhodně nestačila. Všimni si útvaru té spirály a oblouků kolem okrajů. Nu?“
„Magnetismus!“
„Ano. Magnetické silokřivky.“
„Kdo přišel na ten důmyslný nápad?“
„Nemo.“
„A bude-li hrozit nebezpečí ASTŘE z jiné strany?“
„Na všech stranách, ve všech směrech jsou takové rotundy, které jsou všecky vybaveny tak, že jsou v každém ohledu spojeny s ústřední velitelskou kabinou. Pohleď,“ přivedl Miladu k pultu, „zde máš malou televizní obrazovku a kolem ní drobounké jiné, které sice drobnohledně, ale velmi ostře kreslí vše, co se děje v ostatních rotundách. Ta prostřední dává neméně jasný obrázek velitelské kabiny. Chci-li vidět, zasunu tuhle páčku, nařídím usměrňovač na ono číslo rotundy a zapojím příslušný mikrofon. Pak vidím i slyším vzájemně, jako kdybych byl v dotyčné rotundě. Ku spojení zrakem i sluchem s ústředím stačí tato páčka a už…“
„Co to děláš, Arne?“
S úžasem hleděla na prostřední obrazovku, kde se zdrobněle ale podivuhodně jasně objevil vnitřek kabiny s mnoha roztodivnými stroji a přístroji, s kruhovitým stolem uprostřed, u něhož seděl Arne a hrál na tastatuře páček a knoflíků jako na klavíru.
„Haló, jste ve dvanáctce?“ slyšela Arna, jako by mluvil vedle ní. „Zkouším vedení. Vše v pořádku. Dobře, že se hlásíš. Uděláme pokus s vrhačem na dvanáctce: Nařiď na šestou kótu.“
„Hrot ledového štítu na jihozápadě?“
„Ano. Severní svah.“
Petr přiskočil k vrhači a otočil kolem.
„Hotovo.“
„Pal!“
Těsně pod temenem, které se tyčilo k nebi jako ostře zahrocená homole, jejíž hmota čiře průsvitného ledu se dosud v duhových barvách oslnivě třpytila v paprscích Nemova umělého slunce, vytryskl ze severní hrany do stometrové výše mohutný gejzír, který se ve výši rozprášil v oblak husté bílé páry. Přes neprodyšné uzavření rotundy dolehl k nim hromový ohlas výbuchu, provázený silným sykotem.
„Pokračuj k jihu!“ slyšeli Arnův rozkaz.
„Pak se celý ten ohromný obelisk zřítí,“ namítl Petr.
„Nevadí. Je to daleko za oázou, a tedy bez nebezpečí. Jen ho směle rozkroj. Chci vyzkoušet řezací schopnost a sílu paprsků.“
Za hřmění a rachotu, jako by se rozburácelo na sta děl a strojních pušek, a sykotu, jako by několik desítek přetopených kotlů náhle vypouštělo svou páru, nořil se ohnivý, fialově, žlutě a rudě planoucí bod do ledového tělesa hory, jako do běla rozžhavená, žádnou mocí nezchladitelná pila rychle drtil a řezal od věků zledovatělé spousty…
Pojednou dunivá rána, celé podryté temeno se nahnulo – a v závratném přemetu se celý ten ohromný ledový blok zřítil za vysokou hradbou oázy do údolí.
„Vypojit!“ velel Arne.
„Jsi spokojen?“
„Úplně. Copak je s Miladou?“
Nyní teprve se Petr ohlédl na Miladu, která tu stála jako socha s očima vytřeštěnýma hrůzou, zuby zaťaté do křečovitě sevřené pěsti…
„Copak je? Vzpamatuj se! Vždyť se nic…“
„Ďábli!“ vydechla konečně. „Ďábli jste! Taková hrůza! A proč… k čemu to má sloužit? Čeho chcete docílit touto pekelnou zbraní. Což je málo těch strašlivých vynálezů, jimiž se hromadně vraždí…“
„Upokoj se, Milado,“ hladil jí Petr bledou tvář, „tato zbraň je určena jen k obraně proti živlům a mocím, jež jsou neznámé naší planetě, které však působí mimo její sféry, ve vesmíru. Proti těm musíme být řádně vyzbrojeni. Nesmí se opakovat například nebezpečí Žlutého přízraku, o němž jsem ti vyprávěl.“
„A co dostane-li se někdy do rukou…“
„Pozemšťanů? To je nemožné. A kdyby i nám byla uloupena, máme prostředky, jak ji zneškodnit.“
Po běžícím chodníku, který vedl po obvodu, kde Milada odhalila ještě mnoho podobných rotund, dostali se do středu ASTRY. A tu Milada teprve žasla nad vskutku geniálně účelným zařízením tohoto pravého srdce velkolepého letounu.
V kruhovitém koridoru, který ovíjel a mnoha průchody paprskovitě spojoval hlavní ústředí, stály nyní už umístěny a smontovány všecky roztodivné stroje, dopravené Omikronem. Jaké to obludné tvary! Například tenhle se podobá sice malému, ale neméně příšernému brontosauru svým hrbatým trupem, spočívajícím na čtyřech krátkých, sloupovitých nohou, dlouhou, hadovkou šíjí, zakončenou baňatou hlavou s dvěma tykadly, vbodnutými do široce rozevřené tlamy jakési obrovské žáby.
A v této tlamě hrozivě svítí na spodní čelisti dva bílé, dlouhé kly, jejichž hroty jsou plombovány žlutě lesklým kovem. Za nimi jsou obě patra poseta vykotlanými, znetvořenými zuby, zpřeráženými a rozdrcenými, ohlodanými a rozštípanými, jako by žabí netvor nyní tu bezmocně a bolestně rozevíral svou strašnou tlamu po marné snaze překousat a rozemlít všecku tu spleť drátů a kabelů, nelítostně se chřtánem deroucích do nadmutého trupu, smrtelně naježeného rozsochatými ostny.
Věru, vždyť je to vše vlastně skupenství jakéhosi boje či zápasu netvorů, neboť hle:
Na druhé straně pohlcuje zúžený konec brontosaurova ocasu jiná obluda: pohádkový mořský had, do jehož těla se po stranách zakusují dvě řady malých ještěrů, vystřídaných obrovskými netopýry. Celá tato smečka jako by si podávala dlouhé pařáty, vybíhající z kotoučových dlaní, protknutých dlouhými, kolmo vzhůru tyčícími kopími a šípy, které se však nahoře ohýbají a ústí do společného torpédovitého tělesa, z něhož na zadním konci vede silná roura několik metrů dále pozvolna se úžící, až konečně vybíhá v dlouhý a jako jehla ostrý hrot, hrozivě namířený k nejohavnější obludě: A tak to jde dále do kruhu…
Průchodem uvedl Petr Miladu do ústředí. Prošli chemickou laboratoří, kabinetem, vybaveným všemi potřebnými přístroji a náležitostmi, až vstoupili do obytných místností se všemi pomyslnými účelnostmi a pohodlím. Miladu samozřejmě nejvíce zajímala kuchyně, a nutno přiznat, že budila její závist. Malý koutek, ale v pravém smyslu všestranný automat, robot. Nahlédla též do špižírny a elektrické lednice, bohatě zásobené vším, nač si jen bylo možno pomyslit. Ale největší údiv teprve přišel. „Kde máte zásobu pitné vody?“ tázala se.
Arne mlčky vzal skleničku z kuchyňské kredence a otočil kohoutkem na stěně.
„Ochutnej,“ podával jí perlící nápoj.
„Kyselka! Odkud ji máte?“
„Z nevyčerpatelného zdroje.“
„Mluv přece vážně,“ svraštila obočí.
„Arne mluví vážně,“ smál se Petr. „Sami si vyrábíme vodu, měkkou k mytí a kyselku k pití. Ty nestvůrné stroje, které jsi viděla v koridoru, jsou vlastně zčásti elektrickou, dílem chemickou továrnou. Vše spočívá na zužitkování statické elektřiny. Vodu nám vyrábí ten brontosaurus, spojený s mořským hadem. Postup ti musí vysvětlit Arne, který je inženýrem chemie.“
„Je to celkem jednoduché,“ ujal se Arne slova. „Podstata vody spočívá ve sloučení vodíku a kyslíku. A poněvadž tyto prvky tvoří součást vzduchu, je zdroj vody v zemském ovzduší.
Kyselky jsou pramenité vody, bohaté na minerální čili nerostné látky. Voda z ovzduší spadlá vsákne do země, kde se obohatí nerostnými látkami, a vrátí se na zemský povrch, ať už svou vlastní silou či tlakem, nebo technickou cestou, artéskou studní nebo čerpadly vůbec. Tento způsob vzniku kyselek se jmenuje vadózní.
Ale je ještě druhý způsob, juvenilní, pro kyselky, jejichž vznik není dosud zcela vědecky objasněn, ale pravděpodobně vznikají tyto prameny tím, že ve větší či menší hloubce pod povrchem země srazí se ve vodu páry, vycházející z tuhnoucích hornin. Tato poměrně skromná, ale zato obsahem rozpuštěných hornin zhuštěná voda se smísí s hojnější, do země vsáklou vodou z atmosféry. Takový juvenilní pramen se pak vyznačuje léčivými účinky, neboť velmi často obsahuje kromě jiných nerostných látek a kysličníku uhličitého též látky radioaktivní, zejména přichází-li z větší hloubky.
Minerální vody se připravují též uměle, ale ty se ovšem nikdy jakostí, tím méně léčivou schopností nevyrovnají kyselkám přírodním.
My jsme však zvítězili nad tímto zákonem. Naše kyselka dokonce předčí všecky přírodní osvěživé i léčivé prameny. Totiž lépe řečeno prameny pozemské, neboť naše kyselka je sice uměle vyrobena, vlastně technicky člověkem vyrobena, ale je to na sto procent přírodní voda. A kromě všech žádoucích nerostných látek, které posilují lidský organismus a osvěžují tělo i duši, obsahuje v hojné přípustné míře také rádium.“
„Budiž,“ přijala Milada Arnovo vysvětlení, „ale tento zdroj se přece někdy vyčerpá.“
„Tehdy, až se stráví zemské ovzduší, což je možné jen katastrofálním zánikem Země nebo její sešlostí věkem. A k tomu chybí ještě myriády let. Rozhodně se toho my nedožijeme,“ usmál se Arne.
„A jak bude, když vzlétnete nad zemskou atmosféru?“ triumfovala otázkou.
„Máme zásobu vzduchu, která nám vystačí o něco déle, nežli je nejdelší hranice lidského věku,“ odpověděl Arne.
„Kdepak?“
Arne otevřel dvířka do lednice.
„Zde,“ ukázal na neveliký kovový buben v pozadí komory.
„Tohle?“ řekla Milada s opovržením.
Arne se shovívavě usmál.
„Nikdy nesuď podle objemu, Milado. Hlavní je jakost. Ty ji ovšem neznáš. Vzduch je hmota. Lze ho zhustit. Je přece všeobecně znám vzduch zkapalnělý. Ale v tomto bubínku je něco jiného: vzduch, zhuštěný v tak pevnou hmotu, že se vyrovná hustotě a tvrdosti platiny. Tato hmota se ovšem velmi pozvolna, téměř neznatelně okysličuje, spotřebovává a mění v plynný stav. I když bude zásobovat čerstvým ovzduším neustále celou ASTRU, vystačí na století.“
„To je ovšem velkolepé. Čí je to objev?“
„Nemův.“
„Nevěř mu, Milčo,“ ozval se Petr. „Je to objev Arnův. Nemo jen přispěl k dosažení větší hustoty. Jeho zásluha je nejvýš poloviční.“
„Čím toho bylo dosaženo?“
„Dlouhým procesem, kterému bys nerozuměla,“ pokrčil Petr rameny. „Vždyť ani Pavel, odborník v přírodních vědách, ani já jsme nestačili sledovat všecky ty chemické operace i elektrické jevy, které zabraly několik týdnů úmorné práce.“
| 
Planeta Leon: Information and licence 