Po startu
Příštího dne byla nálada při snídani chmurná. Není divu. Za ta dvě léta, která uplynula v upřímném přátelství a shodě, si společnost příliš na sebe zvykla, než aby nyní lehce snesla loučení, jež ji roztříští do nesmírných dálek.
Petr s Miladou a dítětem se vrátí do Prahy; dnes kvečeru přiletí pro ně Nemova malá vzducholoď, k půlnoci přistane s nimi pod ochranou tmy v parku jejich vily. Jako o odletu, ani o jejich návratu nikdo nezví. Milada se těšila na domov, ale její radost přece jen byla kalena skutečností, že trojice jí milých kamarádů se vydává na tak úžasnou pouť nepředstavitelným Nekonečnem, v němž je plno záhad, a přes divuplnou výbavu i výzbroj jim hrozí nezměrná, smrtelná nebezpečí…
Vždyť ani starý Amundsen nemůže zakrýt svou tíseň, kterou se marně snaží svést na stesk slovy:
„Zas tu spolu osiříme, Ivare.“
Jako by svými bedry zvedal těžký balvan, vstal Arne od stolu.
„Nic naplat. Do osmi chybí deset minut. Je nutno přesně dodržet okamžik startu, jak jsme oznámili Nemovi. Musí nám pomoci výbojem ze svého kondenzátoru.“
Aby vzájemně zkrátili svou bolest, odbylo se rozloučení s chvatem: stisk ruky, přátelský polibek a – na shledanou!
Po chvilce vyšla už celá společnost na prostranství. Arne, Pavel a Jiří oblečeni do gumových skafandrů s přilbami, na nichž bylo dosud odklopeno hledí.
„Zůstaňte zde,“ nařizoval Arne, „nepřibližujte se k podstavci, abyste nebyli ohroženi elektrickými výboji a vzdušným vírem.“
„Pět minut!“ upozorňoval Pavel.
Ještě poslední zamávání rukou a trojice letců zmizela v ASTŘE.
Asi minutu tkvěl letoun tiše.
Pojednou za ostrého praskotu se celá plocha podstavce rozsršela fialovými blesky a ASTRA začala zvolna stoupat. Táhla za sebou za ohlušivého rachotu mohutný, oslnivě planoucí sloup a stále rychleji, podobna kometě, letěla ohromná koule kolmo vzhůru.
Vzduch plnící se ozónem se silně rozvlnil.
Sto – dvě – tři sta metrů vysoký sloup se rychle měnil v kužel… rachot slábl…
Náhlé zavytí, jako kdyby sta poplašných sirén, a pak se celý zjev rozplynul jako přelud a nad oázou se rozhostilo ticho a klid jako dříve.
Po ASTŘE nebylo ani stopy.
V ústřední pilotní kabině vládlo ticho.
Všichni tři letci byli zabráni do své pozorovatelské povinnosti. Nebylo kdy na hovory.
Arne seděl za svým pultem, v jehož středu, mezi řadami elektrických kontaktů a vypínačů, páček a kliček trůnil nyní nejdůležitější přístroj: reostat, kde pohybem páčky bylo možné řídit rychlost letu. Kromě toho měl po své levici startér: stojan, jehož silná páka byla nyní skloněna dolů, a na dosah pravé ruky na podstavci svislý kotouč s loukotěmi, podobný malému kormidelnickému kolu, nad nímž se vykláněla koule ve velikosti lidské hlavy, která zasluhuje přesnější popis.
Řekli jsme, že je to koule ve velikosti lidské hlavy. Takový je dojem na prvý pohled. Avšak čím déle hledíme, tím více se nám rozplývá její obrys v jakousi podivnou mlhovinu, která sinavě světélkuje… u všech všudy… co to je?
V kabině je světlo jako ve dne, sice ne zásluhou slunce, které do středu ASTRY neproniká, nýbrž ze stěn i stropu kabiny. A nyní… co jen to je? Koule světélkuje celým svým objemem. Nelze určit, z kterého bodu. Celá ta mlhovina září stejnoměrně a její obrys je v pravém smyslu neurčitelný… Jedno je jisté: nemůže to být koule z pevné hmoty, tím méně z průsvitného skla, jak jsme se zprvu domnívali. Je to vytvořená mlhovina, shluk jakýchsi světélkujících součástek, myriády atomů… Záhada!
Přistupme však blíže:
Vždyť je to nespočet droboulinkých tečiček, z nichž některé září silněji. A zde se táhne přes celou tu podivnou mlhovinu jasněji znatelný pruh… Přimhouříme-li oči… je to možné? Mléčná dráha! Táž, jakou známe z pohledu za jasné noci na nebeskou báň. Týž útvar. A ty tečičky… na mou věru, vždyť jsou to hvězdy! Tohle je nesporně Velký medvěd, zde Malý vůz, tuhle je Polárka, souhvězdí Andromedy, nalevo Orel, Had, Hadonoš, na okraji severní hvězdné oblohy Štír, který pokračuje na jižní oblohu… Vlk, Kentaur a pod ním Jižní kříž.
Jaká jsou to kouzla, jimiž bylo možno vytvořit tenhle miniaturní, ale věrný Vesmír?
Snadná je odpověď pro bystrou lidskou duši: kompas. Nejdůmyslnější lodivod pro pouť v mezihvězdném labyrintu. Vlastně by bez něho byl vzlet mezi ty myriády hvězd a světů do vesmírového bezedného Nekonečna nemožný.
„Skvělý start!“ ozval se konečně do ticha Jiří, který pozorně na tabuli sledoval klidné záření bílých žárovek, svědčících o bezvadné činnosti strojů.
„Ano,“ souhlasil Pavel, skloněný nad měřičem rychlosti a jinými fyzikálními přístroji, „nepocítili jsme ani nejmenší otřes při zrychlení.“
„Jakém zrychlení?“ ptal se Jiří.
„Když jsme tak prudce vyrazili z pomalého vzestupu do pěti kilometrů za vteřinu.“
„Cože? Tak rychle letíme?“
„Teď ještě o něco rychleji.“
„Jak jsme daleko?“ ozval se Arne.
„V tomto okamžiku jsme přelétli čtyři sta kilometrů,“ hlásil Pavel.
„Jak pracují stroje, Jirko?“
„Skvěle.“
„Stabilizuj! Přepoj na elektrické spoje, ať si můžeme trochu pohovět,“ velel Arne.
„Zadrž!“ zvolal Pavel.
„Proč?“
„Zapomínáš, že se blížíme k okraji zemské atmosféry. Brzy budeme ve vrstvách lehkých plynů. Octneme se ve vodíkovém pásmu. Myslím, že přímý vliv elektřiny by byl v této sféře nebezpečný.“
„Máš pravdu,“ uznal Arne. „Počkáme, až se dostaneme úplně mimo zemskou atmosféru.“
„Správně. Ostatně to nebude dlouho trvat. Rychlost vzestupu roste každou vteřinou.“
„Výška?“
„Osm set. Devět. Jedenáct set. Čtrnáct set.“
„Šestnáct set.“
„To už jsme venku.“
„Podle teorie ano. Ale pro jistotu…“
„Červená, Jirko!“
„Vím, Arne. Je to ten pavouk. Podívám se.“
Jiří vyběhl do koridoru.
Červená žárovka zhasla a vedle ní se rozsvítila opět bílá. Jiří se vrátil:
„Arne, gratuluji,“ hovořil nadšeně, „tvůj sklípkan je báječný. Sám vyrazil pojistku.“
„Pročpak?“
„Nechutnal mu vodík.“
„Vodík? Jak to víš?“
„V kontrolní baňce je dosud obláček páry a na dně loužička sražené vody. Bylo to krátké spojení. Teď už je v pořádku.“
„Dva tisíce kilometrů,“ hlásil Pavel. „Nyní už bychom měli být – ale jaképak dohady? Nač máme tlakoměr? Ano, je na nule. Ale pro jistotu ještě zkusím přívodovou retortu. Výborně. Ani stopy po nějakém ovzduší nebo plynech. Teď můžeš stabilizovat a přepojit na elektřinu, Jirko. A nyní – pohov!“
Po přesnídávce navrhl Arne:
„Trochu se podíváme na svou cestu.“
Seskupili se kolem stojanu, nad nímž dosud nezměněně modravě planul zdrobnělý Vesmír.
Arne zvolna otáčel prstenem pod ohbím šíje. Současně se měnil vzhled světélkujícího zjevu: Mléčná dráha i s hvězdami jako by se propadla kamsi do bezedna; na okamžik se celý objem vyčistil. Avšak nyní jako by tu ve vzduchu tkvěl vykouzlený přízrak veliké, fosforově planoucí oční bulvy obrovského předpotopního ještěra, který zvolna, potměšile a krvežíznivě otvírá své hrozné oko. Spodní hrana bulvy začíná svítit jedovatou žlutí… nyní se vzdouvá žlutý oblouček, až zabral téměř třetinu bulvy a stanul.
S mrazivým pocitem děsu hledíme do mrtvolně strnulého, démonicky krutého oka, jehož duhovka odporně světélkuje žlutými, zelenými, hnědými a bílými nepravidelnými skvrnami, jež v ucelené mozaice jsou vsazeny do temného indiga. A celá tato strašná duhovka plasticky vystupuje… Vždyť je to – obrys Severní Ameriky! Tahle hruštička, to je přece Grónsko. To bílé nad ním je oblast severní točny a pod výběžkem Aljašky, ta indigová plocha, to je Pacifik.
Ale co to dělá to netvoří oko? Oblouk duhovky se po stranách zakulacuje, pozvolna úží…
„Rychle se vzdalujeme od Země,“ ruší nás Arnův hlas a vrací z fantazie do skutečnosti.
Ano: Oblouk se zdánlivě vydouvá, ale vpravdě se mění v uzavřený kruh, v němž kresba glóbu se zdrobňuje a ztrácí na ostrosti. Teď už je jako jablko… zmenšuje se v ořech… hrášek, který zato nabývá na lesku, září jako hvězdička…
Arne pootočil prstenem:
Shora vplul do fosforečnatého svitu žlutý srpek: Měsíc. A zespod naproti tomu ve volném, ale znatelném pohybu jakýsi opalizující hrášek, který očividně směřoval k Měsíci.
„Musíme včas odbočit, abychom se vyhnuli gravitačnímu vlivu Měsíce,“ řekl Arne a pohnul kolem na stojanu pod vesmírným kompasem.
Opálový hrášek poslušně změnil směr.
Vida, jaké kouzlo: Ten hrášek je – ASTRA. Je možné ji vidět a řídit její dráhu.
„Doufal jsem, že se tam zastavíme,“ zabručel Jiří zklamaně.
„Už jsme tam byli,“ namítl Arne.
„Vy, ale já ne.“
„Ani za nic!“ vybuchl Pavel.
„Ovšem,“ odsekl Jiří jízlivě, „poněvadž jsi na Měsíci psancem. Utrhls jednomu občanu hlavu. Ale proč já se tam nemám podívat?“
„Poněvadž nemáme čas na takové odbočky, musíme dál za vytčeným cílem,“ usadil ho Arne.
Měsíční srpek odbočil vpravo a záhy zmizel z dohledu. Naproti tomu plula nyní ASTRA jako průsvitný nálevník ve světélkující rádiové emanaci středem vlevo.
„Kam to míříš?“ tázal se Jiří Arna, který se obrátil na Pavla s otázkou:
„Jak jsme vysoko?“
Pavel přiskočil k výškoměru:
„Osmdesát tisíc kilometrů.“
„Přibližně souhlasí s mým dohadem. Obletíme zeměkouli. Domnívám se totiž, že v těchto sférách bude někde vězet LEON.“
„Jen abychom se nesrazili s nějakým meteorem,“ projevil Jiří obavu, kterou však mírnil Pavel:
„Je květen. V této roční době jsou meteory v blízkosti Země řídkým zjevem. Horší je to na podzim, kdy jsou jich roje.“
„Ale nevylučuješ možnost?“
„Milý Jirko, v tomto bezedném Nekonečnu nelze nic vyloučit. Jsme v oblastech, kde je opravdu všecko možné. Přesto se nemusíme bát ani takového setkání. Vždyť máme spolehlivé prostředky, které by každému, i velikému meteoru, jenž by nás ohrozil, způsobily neodvratně okamžitou zkázu. Rozkrájeli a rozdrobili bychom ho na prach. Vždyť meteor je jen mrtvé těleso, které letí slepě a bezmocně svou drahou nebo se řítí do propastného bezedna či do slunečního jícnu, který jich pravidelně každou chvilku zhltá tisíce. Naproti tomu je ASTRA živý, velkolepý útvar, může si svobodně volit svou dráhu a účinně se bránit i útočit. Je to skutečný vládce Vesmíru.“
„Policajt.“
„Ano, policajt i voják, jemuž se nemůže postavit hodnotný, tím méně rovnocenný nepřítel.“
„Zapomněls na Žlutý přízrak, o němž jste mně vyprávěli.“
„Nezapomněl, Jirko. Jak bych mohl? Ale přece jsme nad ním zvítězili, ačkoliv naše tehdejší ASTRA, přestože dobře vybavená, ani zdaleka nedosahovala dokonalosti našeho nynějšího letounu. Také byla příliš závislá na Vele, což bylo jejím hrobem, když se dostala do vlivu a moci Země.“
„Kdo byl vlastně ten Žlutý přízrak?“
„Záhada, Jirko, která se nám už asi nikdy neobjasní. Rozhodně to nebyli pozemšťané. Zvláštní bytosti. Tělem nám byli dosti podobní, jenže obři, ale duševně byli mnohem dokonalejší.“
„A nemáš ani tušení, odkud…“
„Nemám. Podle našich praktických zkušeností i teoretických odhadů nebyli z žádné z blízkých planet či asteroidů, jichž je zejména v pásmu mezi Marsem a Venuší, jak učí teorie, asi patnáct set. O těch ovšem přírodní věda neví nic bližšího. Ale my jsme se osobní návštěvou asteroidu Makro přesvědčili, že tyto maličké světy, jsou-li vůbec obydleny, pak jen drobounkými tvory, jejichž velikost vhodně odpovídá rozměrům jejich světa. Samozřejmě že toto pravidlo nelze paušalizovat. Není pravidla bez výjimek. Ale nelze popřít, že příroda má velký vliv na vývoj a vzrůst živočichů i rostlin a vůbec všeho, co ji vlastně tvoří. A proto považuji za nepřirozené, aby na malém tělese se mohly vyvinout tak nepoměrně veliké bytosti.“
„A což Marťané? Mars je přece menší než Země, a přece, jak jste mně vyprávěli, jsou jeho obyvatelé větší než my.“
„Průměr Marsu činí skoro šest tisíc osm set kilometrů, něco přes polovici průměru Země, kdežto průměr planetoid se odhaduje na díl této velikosti; žádná z nich prý nepřesahuje sta kilometrů. Makro má nejvýš pouhých deset kilometrů v průměru. Tak si to srovnej.
A uvažujme dále:
Venušané to také nebyli, neboť tam je lidstvo a vůbec život ve stádiu, v jakém byla Země v době druhohorní, křídové, jak jsme se přesvědčili. Také Merkur nepadá v úvahu. Tedy z blízkých planet, pokud jsou alespoň známy, není žádná domovem posádky Žlutého přízraku, vlastně nebyla, poněvadž Žlutý přízrak byl zničen. Mohlo by se tedy uvažovat o některé z vnějších planet naší sluneční soustavy.
Ale o které? Ze známých je tu nejblíže Jupiter, největší dosud známá planeta, do jejíhož objemu by se vešlo víc než třináct set zeměkoulí. Je obklopen hustou atmosférou par, která se jen málo mění. Proto se soudí, že je dosud žhavý. Tu by se život dal těžko předpokládat. Avšak kolem něho obíhá devět družic, jejichž podstata není objasněna. Všecko jsou však jen teoretické dohady. Jeho vzdálenost od Slunce činí víc než pětinásobek vzdálenosti Země.
Pak je tu Saturn, s objemem sedm set šedesátkrát větším než zemský se střední vzdáleností od Slunce přes čtrnáct set miliónů kilometrů, s desíti družicemi a záhadnými třemi prsteny v rovníkové rovině, obklopený hustou atmosférou a podle dohadu také žhavý.
Nevím, je-li možno uvažovat o Uranu a Neptunu. Sice jsou to velké planety, několikanásobně větší než Země; kolem Neptunu obíhá Triton, měsíc, podobně jako kolem naší rodné planety, Uran má čtyři družice, což ukazuje na jejich značnou gravitační sílu, ale jejich hustota, lze-li spolehnout na teorii, je k objemu poměrně slabá. Avšak to by nebylo ani tak závažné. Více odůvodňuje pochybnost, že posádka Žlutého přízraku měla svůj domov na těchto planetách, jejich nesmírná vzdálenost od Slunce: Uran 2 864 miliónů kilometrů a Neptun, nejvzdálenější dosud známá planeta v naší sluneční soustavě, 4 487 miliónů kilometrů. Uran vykoná jeden oběh kolem Slunce za 84 roky, Neptun k této cestě potřebuje 164 let a 8 měsíců. Podle toho by se pozemšťan na Neptunu nedožil stáří jednoho tamějšího roku.
Přesto opakuji svůj názor, že ty bytosti pocházely z některé vzdálenější planety. K tomu mne vede zejména jejich podivně sinalá pleť a oči, jejichž zornice i při slabém svitu modravého světla měly tvar kolmé zúžené štěrbiny jako u nočních dravců. To dokazuje, že prudší světlo by je oslepilo a že jejich zrakové ústrojí bylo přírodou přizpůsobeno přítmí. Krvinky byly bledé asi jako u macarátů jeskynních a jiných živočichů, žijících ve stálém temnu.
Odkud byli, zůstává však záhadou.
Ve vzdálenosti osmdesát tisíc kilometrů letěla ASTRA kolem Země, která v umělé, zdrobnělé vesmírné oblasti byla patrná jen jako planoucí hrášek.
„Chtěl bych se podívat na originál naší planety,“ zatoužil Jiří.
„Můžete sjet do spodní rotundy,“ nabídl přátelům Arne. „Zatím se bez vás obejdu.“
Přijali nabídku s radostí. Proběhli koridorem a vstoupili na pohyblivý chodník, který byl přímo spojen se spodní rotundou. Za několik vteřin vešli do rotundy.
Jiří ihned zvědavě přiskočil k průhledné stěně. Při pohledu do nesmírné hlubiny se mu zatajil dech.
Pod poměrně nepatrnou vrstvou matného přísvitu, který na této straně odvrácené od Slunce obaloval ASTRU, měnilo se indigové temno v tušově černou tmu, nesmírné, tajemné bezedno, na jehož konci jako pestrobarevný přelud, nepravidelná, po jedné straně zploštělá, v šero přecházející, až pak náhle tmou pohlcena vznášela se obrovská bublina, několikrát větší než Měsíc. Z temně modrých oblastí oceánů vystupovala malebná krabatina pevnin.
Leckde se obrysy i reliéfy tohoto luzného zjevu marnivě zahalovaly více nebo méně průsvitnými obláčky i mraky, které však jen zvyšova půvab, záříce a svítíce v záplavě slunečního světla jako opálový závoj protkaný stříbrnými i zlatými krajkami, namnoze vystřídanými zvlněným i zkadeřeným hávem z těžkého rudého brokátu, nebo také růžového i zlatistého atlasu či saténu.
A jako důstojné pozadí tohoto úchvatného zjevu prostíralo se nekonečné, černé Tajemno, věčný otazník vesmíru, posetý myriádami démantů i rubínů, smaragdů i safírů…
Dojem byl tak mohutný, že Jiří uchvácen závratí se přitiskl rukami i tváří k průhledné stěně. Avšak hned s bolestným vyjeknutím ucukl: „Pálí jako peklo!“ mnul si dlaně i čelo.
„Naopak, mrazí. Ale to je totéž. Proč se k tomu tiskneš? Zde se podívej na venkovní elektrický teploměr: -246 stupňů. To už chybí je 27 stupňů do absolutního bodu mrazu. Pojď, podíváme se do protější rotundy, kam teď svítí slunce.“
Už na prahu Jiří udiveně stanul.
Místnost byla zalita příjemným denním světlem, ale slunce nebylo viditelné. Jeho jas pronikal rovnoměrným rozptýlením celou plochou sklovité stěny. Přesto však bylo jasně vidět tuto část vesmíru s hvězdami, které jen poněkud temnějším pozadím prozařovaly jako světýlka závojem mlhy.
„Jaký je to zázrak?“
„Žádný,“ usmál se Pavel. „Technická vymoženost, vzniklá sestavbou sklovité hmoty. Pouhá zdokonalená rozptylka. Ale velmi účelná světelně i tepelně. Slunce nemůže pozorovatele oslňovat, ale též nijak neruší a nekalí jasnost a zřetelnost výhledu do dálky. Zároveň rozptyluje a tupí ostří slunečních paprsků, což je snad ještě důležitější. V těchto sférách je totiž úplné bezvzduší. Jak víš, v atmosféře se sluneční paprsky lámou a tím se jejich ostrost tupí. Ve vzduchoprázdnu působí přímo. Kdyby hmota, která tvoří celý obal ASTRY, průhledný zevnitř, ale nikoli zvenčí, nebyla sestrojena jako důkladný rozptylovač a filtr, rozleptaly a sežehly by tyto přímé paprsky ve svém dosahu v krátké chvíli všecko i s pozorovatelem větší silou než například nadměrné užití umělého horského slunce nebo rentgenu. I tak je tu pozorovat citelné, ale snesitelné zvýšení teploty.“
Vtom se ozval z reproduktoru Arnův hlas:
„Rychle ke mně!“
| 
Planeta Leon: Information and licence 