Ve svém posledním listě, odeslaném císaři Karlovi dvacet šest měsíců před svou smrtí, píše:
„Doufal jsem, že mi mé těžké mládí jednou zajistí pro pokročilá stáří klid. Čtyřicet let svého života jsem málo spal, špatně se stravoval a stále jsem měl po boku zbraň. Nedbal jsem osobního nebezpečí a svého jmění jsem použil k tomu, abych prozkoumal vzdálené a neznámé země, abych všude rozšířil jméno svého panovníka a abych pod jeho žezlo podrobil mnoho velkých a mocných národů. Všechno to jsem vykonal nejen bez jakékoli pomoci z domoviny, nýbrž přes všechny překážky kladené mi v cestu mými soky a nepřáteli, žíznícími jako pijavice po mé krvi. Nyní jsem stár, chorobný a tísněn dluhy. Bylo by lépe, kdybych byl štědré úmysly svého pána, vyplývající z jeho slíbených darování, nikdy nepoznal, neboť bych se byl věnoval péči o své statky a nemusil jsem, jako nyní, příti se s úředníky koruny, proti nimž je obrana těžší než dobývání zemí na nepřátelích. Prosím Vaši císařskou Milost, aby rozkázala Indické radě a ostatním soudním dvorům, které jsou o mých přích zpraveny, o sporných věcech konečně rozhodnout, neboť jsem příliš stár, abych se jako tulák potloukal po světě, a lépe by mi slušelo tráviti krátký zbytek života doma, uzavříti své účty s nebem a starati se více o spásu své duše než o svůj majetek.“