Bludičky znáte? Světélka ta,
jež poskakují po bažinách
za tichých, temných letních nocí?
Kdys v časech, když se vyprávěly
malinkým dětem plané báje,
zlou roli bludičky v nich hrály.
Dnes už jen plaše poletují
a proto snad, by lze nám bylo
je přirovnati k živoření,
jež stihlo verše. Ano, takto
se kmitnou časem na samotě,
kde snílek bláznivý je robí.
A kmitnou se a bez nároků,
zda všímne si jich někdo z lidí –
traplivá sudba zemských věcí,
jež všecky v posled spějí v zánik.
Hle, kvetly kdysi bujným počtem,
a robitelé jejich pyšně
shlíželi s hůry na to lidstvo.
Byl jakýs řád v nich – rytmus, rýmy –
i smysl jistý. Ponenáhlu
jak mrskal by je někdo bičem,
se rozskákaly v běh, trysk, úprk.
– To nejnovější, jak to přišlo
z Paříže právě! – Že má míti
i báseň smysl? Pošetilost! –
Že chvít má v ní cit, soucit, něha,
tep srdce? Jak to staromodní!
Toť umění je všechněch uměn,
že nic v něm není! – Dav snad tupý,
že číst by je měl? Jaká bída! –
Jsme exklusivní! Plijem na vše! –
Tak dopadaly rány bičů
na bědné mozky versifexů
a mozky začly šílit, aby
jich nositelé nesli právem
genia známku. Mladé mládí
tak ryčně hrnulo se k předu,
že dvacet roků autorových
už zřejmou pečeť stáří neslo.
Čtenáři zprvu zasnili se
tu a tam někdy nad šarádou,
pak veršů střehli se jak svrabu.
Autoři tiskli dál a dále –
už rytmus zmizel, rým, cit, smysl,
už verše nebyly dál verši,
jen různých slůvek strakatina,
jež poet seštval v hlučnou smečku
a vypouštěl (ne na čtenáře,
ten opatrně šel jí z cesty) –
leč na přátele, děvy známé,
a hlavně na poety druhé.
Kritici sice věsívali
řad úvah k těmto knižečuškám,
leč běda: byla temna slova
těch temných soudů – básníci z nich
jen pitoměli, čtenáři pak
útrpně zřeli na ty sloupce
a nečtli ovšem. V posled úřad
zakročil rázně: v uvážení
že kazí se tu marně papír
a mladé duše, stih ty plody
tak daněmi, že poetové,
již měli společné to s ptáky,
že nic neměli, zoufanlivě
své plody zavírali v šuple
a střízlivěli během času.
Kdo platit moh, tisk pyšně dále,
leč zúžil počet exemplárů
na padesát, na deset, na pět
až vydal konečně jen výtisk,
jejž sám si četl. – Kritikové,
jak kury, pro něž zrnek není,
se v posled dali sami v sebe,
zle na vzájem se obvinili,
že ten a ten a onen onen
je vinen smrtí poesie.
Poslední boj to literární.
Zhas, když se k smrti kritikové
v něm pobili a stichli proto.
I nastal klid a nastal pokoj
po celé zemi.
Za sto roků: Information and licence 