„Pro něco žít! Pro někoho dýchat!
Někoho mít, koho bych moh vznášet
nad tím shonem života a cifer,
aby špína jejich nepostříkla
ani špičku jeho drobných botek!
Zarmoutiti nechtěl bych vás ničím!
Rád vás mít, jak bůh dej, aby jiný
miloval vás – ano, zde to vězí.
Smysl života mít... Už je pozdě.
Prázdný život uběh jako voda
mezi prsty ruky.“
Mister Novak
leží na svém lůžku. Lampa shora
svítí modrým přitlumeným světlem.
Dvě tabletky veronalu polkl.
Duše se mu teskně rozvlnila,
nepoznané pocity v ní vstaly,
touhy neznámé a rozželení
po něčem, co už je nevrátivo,
čeho nebylo. A býti mohlo.
Třetí tabletku vzal. „Dobrý doktor!
Chemikaliemi sytil život,
chemikalií teď zpříjemňuje
odchod z něho. Inu, věda, věda,“
zaironisoval Mister Novak.–
Jak to bylo? napadlo mu nyní.
Ano, pětadvacet roků tomu.
Byl už chlapcem, u sousedů vídal
chorou dívku, byla starší jeho,
sedmnáct či dvacet – neví nyní –
na výsluní lehávala tiše
s přivřenýma očima a ruce,
voskové a promodralé ruce,
spočívaly bez pohybu mrtvě
na pelesti lůžka. Její pohled
modrý byl a smutný, její vlasy
jako zlatá záře lemovaly
bílý obličej. On hleděl na ni,
vzpomíná si, že by byl dal krev svou,
aby se jí zdraví navrátilo.
Zahledla ho někdy, pozdravil ji,
ona usmála se – jemu bylo,
jakby jej byl někdo obdaroval
skvostem velké nehynoucí ceny.
V září, když tam kvetly bílé růže,
zemřela. –
A tabletku vzal čtvrtou.
V šestnácti se ženil. Našli dívku
rovnou věkem mu i zkušenostmi –
dceru má – je jako všechny jiné –
dívkou-ženou. –
Tabletku vzal pátou.
– Hnusno vzpomínat si. Ničeho tu,
co by drželo jej. Život nemá
pout, by přivázal jej na dál k sobě.
Vidí dívčí postavu, je svěží
jako zosobněný měsíc červen,
stojí na vysokém tesu skály,
usmívá se, opálenou ručkou
zve jej k sobě – rozkoš rozlívá se
jeho duší. – Přijdu, brzy přijdu. –
Za tuhletu chvilku stál ten život –
přijdu, drahá –
tabletku vzal šestou.
Ciferník zří obrovitých hodin,
stroj v něm hlučně tiká, cifry živy
stojí, vzpřímeny a zvou jej k sobě –
on ví, – chtějí, abych konal zase
službu vteřinové ručky – běhat,
běhat bez odechu – do úpadu –
Herbert Liska s Jamesem Kvocnou jsou tu –
oba živi – dívají se na něj –
usmívají se těm svodům hodin –
ne, ne, pryč! A velitelsky rukou
ke dveřím jim ukazuje. Zmizli.
Tichá melodie šumí nyní
odkuds do ložnice. Někdo zpívá
přitlumeně roztouženým hlasem:
Já miloval vás. Lásky té v mé duši
chví doposud se tetelivý kmit –
však to ať z poklidu vás nevyruší,
já nechtěl bych vás ničím zarmoutit –
sám on zpívá – radostně a teskně –
hle, tu dívka – červen s oné skály –
stojí u něho a teplou ručkou
hladí vřelé čelo mu a tiskne
do vlasů mu dlouhé políbení.
Voní douškou, ano, tak ji zvali,
květinku tu milou drobnokvětou
jako děti... douškou mateří, hle,
dívka – červen celá takto voní,
vlasy, tváře, rty i políbení.
Ještě líbej, ještě, líbej stále –
Ale přikryla mu ručkou oči. –
V blažené tmě Mister Novak usnul.
Za sto roků: Information and licence 