Sedí v pracovně své. Rudý západ
do oken mu svítí. Letadla se
lesknou v poli nebes, křižují se,
mizí v dálce, prošvihují jiné,
a ten západ hoří teskným klidem.
Mister Novak odložil své cifry.
Odložil je maně – bez myšlenky.
Zahleděl se v zlatorudé nebe.
Ticho v hlavě, v duši. V továrně tak
bývá v sobotu. Jak při požáru
zář ta roste, rozlevá se výškou,
leží na zemi. Skla oken hoří,
růžový dech polil stěny domů,
položil se do trav, na pně stromů,
zazářit dal elektrickým drátům,
odráží se v letících aut plochách
jako v zrcadlech.
A Mister Novak
hledí na ty hry jak na zázraky.
Napadá mu, že to vlastně vidí
prvníkráte. Je tak jistě často –
nevnímal však. Pětatřicet roků
slep byl pro to. Děd prý takto sedal –
jaký život vedli tenkrát vůbec?
Ryby chytal. Knihy čet. Kde vzali
času k tomu? –
Bludné mráčky vpluly
v plnou červeň. Jako zprohýbané
plochy čerstvé mědi s třásní zlatou
postupují vzhůru – blednou, řídnou,
až se nad hlavou jak rudá perleť
zastavují. Měsíce srp z leva,
jak by vyšel podívat se, trčí
v bledém nebi.
„Pětatřicet roků – –
tenkrát žili lidé trochu déle – –
Snad že jsme se jaksi odtrhali
od té Přírody. – Je rozložena
pro nás v síly, v cifry – ztratili jsme
vztahy k celku. – Ona nechala nás,
když jsme pyšně odeběhli od ní. –
Vyklínili jsme se – následky pak
nutno nésti. – Chemikaliemi,
jak to doktor řekl, žijem nyní. –
V shonu, chvatu, řemeslně, krátce –
ale možno jinak? Zotročení
jsme teď časem, mluvou jeho hodin,
ač ten strašný tyran jen své tik-tik
říci umí. Duším našim nějak
cifry křídla svázaly. – V tom žijem. –
Proč a k čemu? Bychom živi byli!
Řetěz dní nás vleče –“
Na západě
zlatý bengál dohas, němá červeň
visí jako opona, jež skryla
slavné jeviště. Pár drobných mráčků
perleťově zabarvených stojí
v ustrnutí jakéms v klenbě nebes,
měsíce srp připlížil se v zenit,
jakoby chtěl ještě něco vidět.
Mister Novak přistoup k staré skříni,
dědových pár knih v ní. Skříň tu stojí
servitutním právem. Novak otec
nepohnul jí, Novak syn jí dopřál,
by tu stála dále. Otevřel ji.
Opuštěné knížky s resignací
stojí vedle sebe. Místy trčí
papírek z nich, čtenářova známka
zvláštních oblib. Mister Novak vyňal
jeden svazek. Dal se vésti značkou
otevřel, eh, verše! Ale četl:
Já miloval vás. Lásky té v mé duši
chví doposud se tetelivý kmit –
však to ať z poklidu vás nevyruší,
já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.
Já miloval vás beznadějně, němě,
hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl,
já rád vás měl tak upřímně, tak jemně,
jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!
Chvíli mlčí. Hledí v neurčito.
Znovu čte. Pak po třetí. Už nahlas.
Zase pausa.
Vrací knížku v řadu.
„Šťastni byli naivní ti lidé –
napadlo mu. Co to bylo za svět!
Já rád vás měl tak upřímně, tak jemně,
jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!“ –
Za sto roků: Information and licence 