„Doktore, mám pro vás dvacet minut.
Hloupé sny mě prohánějí v noci.
Řadu nocí už. Až zapotím se.
Totiž potí schvácené se tělo,
hlava je vždy suchá. Vůle moje,
ta je ze železa, ale nad sny
nemá moci. Potom prášky pro chuť
polykám, jak poradil jste ondy,
ale chuti není. Pil bych stále.
Dále začínají cigarety
protivit se. Už jsou sny to pouze,
co teď kouřím – cigarety z Číny –
ale snesu sotva pět šest za den.
A je, čert ví, stále smutno v duši.
Šedivo a smutno. Hlava moje
už se stala jenom úlem cifer,
funguje – leč jinak? Jak jsem řekl.
Slyšel ostatně jste? Herbert Liska,
třicet osm roků – zemřel včera,
Arnold Vrana, dvacetdevět – zemřel.
A James Kvocna, ovšem čtyřicet už,
také zemřel. Mně je pětatřicet.“ –
– Mister Novak, příliš rychle žijem.
Příliš rychle, proto taky kratčej,
nežli bylo kdysi. Co tu dělat?
Povlovnější tempo do života,
časem vypřáhnout a duši vyprat,
nervy povolit, než popraskají.
Chemikaliemi příliš žijem
a co, prosím, nám doktorům zbývá,
než vám chemikalie dát zase?
Tedy pro spaní – hm, eucodal snad,
nebo somnifen, či pantopony –
nebo, Mister, rozumný jste člověk,
neprovedete přec pošetilost,
hloupých snů prost rád byste byl také –
starý veronal bych předepsal vám,
je to jed, leč po tabletce jedné
dostaví se nejen pevné spaní,
ale taky milé klidno duše,
příjemný stav luzných fantasií,
víte, vidiny a pěkný pocit.
A jak pravím, tabletu jen jednu –
pět či šest, to, Mister Novak, značí
cestu do krematoria. Jednu,
jenom jednu tedy. Pro apetit
trochu pohybu – vy lítáte jen? –
„Ano, za pár minut letím zase.
Do Vídně.“
– A nešlo by to autem? –
„Autem? Blázníte snad? Letím v devět,
o třinácté hodině jsem nazpět.
Autem! Jako bába, která veze
zelí na trh!“ –
– A jak – nechtěl byste
býti ještě jednou otcem? Dítě
život rodičů svých omlazuje –
„Doktore, kdo začíná tak záhy
jak my, řekněm ve třinácti letech,
záhy přestane. Ach, druhé dítě,
víte, ultra posse nemo. Žena
už jen oči moje k sobě táhne...
Kde vzít rozšafné to tempo žití!
Sladkým volným rytmem též to zvali.
Děd můj seděl klidně, četl knihy,
ryby chytal, dovedl se dívat
do krajiny, do modravé dálky,
na oblaka, rcete, chápete to?
Čím bych platil, kdybych tohle svedl!
A on docela prý v takých chvílích
ani nemyslil a nepočítal – –
šedesáti roků se vám dožil...
Máte pravdu: oni šli jen krokem,
my se ženem tryskem žitím svojím,
proto dříve dobíháme k metě.
Víte, že mi chvilkou napadává,
pětatřicet roků že je dosti?
Že je všechno v nich a vším jsou plny,
čím si kdysi lidé naplnili
sedmdesát rozvážlivých roků?
Veronal jste řekl, jeden tablet –
zkusíme to. Well a na shledanou!“
Za sto roků: Information and licence 