This is an archive copy of wikilivres.ca as of 18 February 2017 (from the WikiTeam dump). The original site is closed.

Dobyvatel/Velázquez žije

Free texts and images.
Jump to navigation Jump to search

◄ Smutný pán Dobyvatel
Velázquez žije
written by Ivan Olbracht
Admirál ►
Dobyvatel: Information and licence


Velázquez žije



Cortés uměle prodlužuje čas a čeká na pomoc císaře Karla. Touží po nějaké zprávě o své lodi. Bojí se Velázquezových intrik. A již půldruhého roku neví, co se děje doma.

Nejistota, jak přijme Karel jeho dar a jak s konečnou platností rozhodne o osudu výpravy, byla dojista velmi vážná, ale o osud své lodi se báti nepotřeboval. Ta je docela v pořádku. Byla vypravena z mexického pobřeží 26. července 1519 a dospěla do sanlucarského přístavu ve Španělsku na samém počátku října, tedy poměrně brzy. S malou změnou v programu. Nevítanou. A Cortésem dokonce přísně zakázanou.

Oba lodní důstojníci, Francisco de Montejo, kdysi Velázquezův přítel, ale teď na stranu Cortésovu přešlý, a Hernández de Puertocarrero, Cortésovi stejně oddaný, měli přísný rozkaz proplouti kolem Bahamských ostrovů, střežit se dostati do blízkosti Kuby a jet bez zastávky do Evropy. Poklad, který vezli, a hlavně zprávy pro císaře Karla, byly příliš cenné, aby je směli vydati nebezpečí, že se jich zmocní Velázquez.

Ale mladí hidalgové neodolali. Když pluli kolem severního kubánského pobřeží, zakotvili v Marienu. Jen na chvilku. Montejo tam měl nablízku statky, mladou ženu, a bylo příliš svůdné přivézti jí z mexických břehů tyrkysovou sponku a zlatého krocánka s rozestřeným ocasem, vyprávěti jí mezi dvěma polibky na loži s nebesy o Montezumově bohatství, a druhý den ráno se pak mezi dobrými přáteli pochvástati hrdinstvím od Tabasca. A smějí-li si odskočiti páni, proč by se toho neodvážil také jeden z patnácti lodníků, nepřeběhl napříč ostrovem až do Santiaga, nezapřisáhl svatým Petrem a Jakubemdobré kamarády mlčenlivostí a nedopřál si v temném koutě hospůdky rozkoše omračovati je, jak tu seděli s vyboulenýma očima, zprávami o koších ryzího zlata, zlatých talířích jako vozové kolo velkých a pokladech, jaké ještě neviděl svět?

Uprchlého námořníka Velázquez už nedostal. Ten včas ze Santiaga zmizel, ale zpráva o jeho výkladech k místodržiteli došla hned příštího jitra. Ohromila ho svou velikostí. Ať už byla spolehlivá nebo ne. Ten padouch objevil Indii! Lotr, zloděj, vrah, který mu ukradl jeho myšlenku, jeho loďstvo, který mu uloupil velkou příležitost života, jeho slávu, jeho zlato, zlato, zlato, pekelník a ďábel, shořiž v nejstrašnějším pekle, budiž zatracen a proklet! Don Diego dostal záchvat zuřivosti. Žene se do kanceláře svého tajného písaře Duera a svého pokladníka. Vrhá se na ně se zaťatými pěstmi, bije je do tváří, prohání je kouty, řve, pak tasí kord a štve je kolem stolů. Zvířata pohanská, psi kacířští, zrádcové nedomučení, vy jste mi ho, kurvy synové, vemluvili, vy jste se s ním spolčovali, vy jste mě s ním zrazovali, šibenici na vás, hranici a smrt! Místodržitelovy oči jsou podlity krví a jeho pohled je šílený.

Nemůže již. Lapá po vzduchu. Don Diego Velázquez je tělnatý muž. Vleče za sebou malátně kord a potácí se do své kanceláře. Vrhá se do křesla.

Písaři! Pokladníku!! Oba úředníci letí k místodržiteli. Kdo z nich tří je bledší? Velázquezův vyčerpaný hlas chraptí. Okamžitě vyslat dvě nejrychlejší lodi do Marienu! Vzbouřeneckou loď zadržet! Odplula-li již, pronásledovat ji! Honit uprchlého plavce! Koňmo! A dostihnout ho stůj co stůj! jděte! jednejte! Rychle!

Dvě nejrychlejší lodi se ihned vydávají na cestu kolem ostrova.

Ale přijely pozdě. Cortésův koráb již zmizel. Odjel s oběma důstojníky i se ctižádostivým běžcem a pluje teď s dobrým větrem v plachtách Atlantickým oceánem. Nikdo jej už nedohoní.

Don Diego shání po Santiagu plavcovy kamarády.

Za ty první je ochoten platit hotovými, za ty ostatní už jen výpraskem. Vyslýchá je. Chlapi toho mnoho nevědí, ale to, co vědí, stačí, aby naplnilo místodržícího bezmeznou záští. Je to opravdu Indie, kterou mu ten ďáblův zplozenec ukradl! Rád by z lodníků vymačkal, co v nich není. Zlato, zlato, koše zlata, přilbice zlata, vozová kola zlata, lodní náklady zlata, jiného nedovedou, omílají to znova, pak něco o hlupácích, kteří vyměňují zlato za skleněné korálky a za nože, něco o indiánských holkách a ještě si vzpomínají, že kamarád mluvil o nějaké bitvě.

Velázquez posílá rychlé posly do Marienu. Ať mu sem okamžitě dopraví lidi, kteří mluvili s Puertocarrerem a Montejem.

Přivádějí mu je: mladou ženu, několik přátel. Proč mu tajili tak důležitou zprávu? Jsou snad zapleteni v spiknutí? Místodržitelovy oči hoří jako psí a strach z nich není neodůvodněný. Nikoli, neměli jen kdy mu to říci, kromě toho byli vázáni slibem; a šlo o věc královu. Jméno královo odzbrojuje. Přátelé něco vědí, sice ani tisícinu toho, co by si přál znáti Velázquez, ale vypravují o mocné a civilizované říši, o nesmírném bohatství, o pokladu, který veze Cortésova loď darem králi, o založení Villy Ricy de Vera Cruz, o návrzích vojska i nové obce na plné moci Cortésovi.

Velázquez rudne.

„A co mí důstojníci?“ křičí.

Návštěvníci krčí rameny, nevědí nebo nechtějí říci.

„Všichni zrádci? Montejo mě také zradil? On, kterému jsem věřil jako bratru?!“

Hosté se jeho očí a jeho rudosti bojí.

Velázquez je najednou pln horečné činnosti. Píše rozhořčenou stížnost vládě na Haiti. Posílá trpké obžaloby důstojným otcům svatého Jeronýma s naléhavou žádostí o pomoc a ochranu. Chystá nové listy, které mají při první příležitosti odplouti do Španělska. A věnuje se se zvýšenou činností nové výpravě do Mexika. Své výpravě. Je pravda, první měsíce po Cortésově útěku byl poněkud pohodlný, mnoho pro ni nepodnikl, ale nelze zapomínati, že mnoho dělati ani nemohl, protože jeho nepřítel zanechal ostrov vybrakovaný, se skladišti vyloupenými, se zbrojnicemi prázdnými a bez lodí. Co bylo zanedbáno za prvních osm měsíců, musí býti dohoněno za osm měsíců příštích! Don Diego dostal takovou ohnivou vzpruhu, že pálí v každé žilce a sžíhá každý nerv. Ted jde o všechno! Vrhá se do práce, jezdí, agituje, nenechává nenavštíveno jediné větší místo, vydupává svou výpravu. Staví lodi, shromažďuje zásoby a zbraně, nešetří nakladu. Pracuje s ním teď jeho oblíbenec a snad příští spoluvelitel Panxilo de Narvaez. Ale agitace obou těch mužů není potřebí. Námořníkovy zprávy o mexickém zlatě se jako povrchový oheň rozletěly ostrovem, nemluví se o ničem jiném, kdo unese zbraň, a unese ji skoro každý, chystá se jít spolu, v názorech na výpravu není rozdílu. Velká chvíle, o jaké se po takové době neodvažovali už ani sníti, přišla. Bohatství, zlato a poklady jsou na dosah ruky.

Zlatá horečka dosahuje takového stupně, že se jí královský soudní dvůr na Haiti leká. Vysílá k Velázquezovi poselství nabádající ho k umírněnosti, poněvadž je nebezpečí, že Kuba bude vylidněna, zbavena mužského obyvatelstva a ponechána na pospas domorodé anarchii. Ale místodržitel se mírniti nehodlá. Ruce pryč, královští úřednici! Teď jedná místokrál, Jeho Milost don Diego Velázquez!

Hernando Cortési, uvidíme se ještě!

A Cortésova plachetnice zatím pluje Atlantickým oceánem ke španělským břehům, a dotknuvši se Azor, přistává po krásné a neobvykle rychlé plavbě v přístavu sanlucarském. Bude-li vše vyřízeno tak brzy jako cesta z Nového světa, dočká se Cortés pomoci brzy.

Příjezd korábu vzbudil v celém Španělsku velký rozruch. A věru, od dob prvních objevů Kolumbových nebylo události, která by byla tak zapůsobila.

V širokých kruzích neznámé dosud jméno Hernando Cortés se octlo v ústech všech, a nemluví se o jiném leč o lodi z Indie, ať už se její jméno spojuje jen s poklady, nebo s otázkami nábožensko-filosofickými.

Neboť, kupodivu, s filosofií a církevními dogmaty mexické věci také souvisí a jméno Cortés zajímá učence.

„Celý problém spočívá v tom, spectabile, je-li to Indie nebo není-li to Indie.“ To se u portálu hlavního chrámu zastavili dva mistři vysokého učení, a zapomenuvše, že se mají v přístavu zeptati na odjezd své lodi, poďubávají o zem hůlkami. „Ale je-li to Indie, je podán nezvratný a definitivní důkaz, že je země kulatá. Proč viděli portugalští plavci k Bouřlivému mysu zcela jiné hvězdy, než vidíme odtud my? Bojím se, že jsme tomu věnovali příliš málo pozornosti. V Itálii, veleučený, jsem se setkal se zajímavým Toruňanem, Copernicus se jmenuje, a ten pracuje o důkazu, že sféra stálic je nehybná, a že je to naopak země, která se pod ní otáčí. Nepokládám ani to za nemožné.“

„Ne, prosím vás, ne, magnifice, takové hypotézy nelze vyslovovat ani docela pošeptmu, je to příliš nebezpečné, není přec možné, stavět se proti autoritě Aristotelově a Ptolemaiově, církev by to nikdy nepřipustila, a hlásat tyto teorie, už mi odpusťte, by bylo popírat Genezi a celé Písmo svaté. Ne, nechci ani domyslit! Přijmout ty teze je totéž, jako rozvrátit církev a náboženství. Ať to tedy raději není Indie! A kterak by se země mohla pohybovat? Člověk a zvířata mají údy a klouby, ale čím by se pohybovala země?“

„Slunce a hvězdy se také pohybují.“

„Arci, a také víme proč. Každé z nebeských světel je na své dráze řízeno andělem. Ale tvrdit, že se pohybuje země, odporuje nejen filosofii, nýbrž také církevním dogmatům.“ A učený mistr s tvářičkou scvrklou jak u novorozeněte klepe hůlkou o velký dlažební kámen před portálem, dodávaje každému ze svých slov důrazu. „V knize Jozue, v kapitole desáté, verši dvanáctém, stojí: ‚Slunce v Gabaonu zastav se a měsíc v údolí Ajalon.“ Písmo svaté se ani nemýlí, ani se mýlit nemůže, a tvrdit něco jiného je vyložené kacířství. Kde máte, magnifice, pádnější důkaz, že země stojí a pohybují se slunce a měsíc? A názor, že je země koule, je naprosto nesmyslný. Kde? Jak? Což by nespadla a my s ní? Ne, není to Indie, nemůže to být Indie, magnifice!“

Ve světě obchodním je rozruch nemenší.

Objev nových zemí nesmírně bohatých, s množstvím zlata a drahých kamenů!? Je-li to pravda, otvírají se velké možnosti, snad nesmírné možnosti! Nuže, informujme se včas, a jsou-li hidalgové Puertocarrero a Montejo pořád ve větru, poučme se alespoň u plavců! A blahobytní kupci, obléknuvše si krátké, kunovinou podšité kožichy, pomalu, jak se na bohaté měšťany sluší, kráčejí k přístavu, aby se v tlačenici seznámili s lodníky. Je pravda, co se po městě vypráví o zlatě, perlách, smaragdech a tyrkysech? ptají se jich. Je tam koření? Co plodí ta země? Čím a jak se tam platí? Co by tam mohl potřebovat don Hernando? Zbraně a střelný prach ovšem, všechny druhy železných a ocelových nástrojů zajisté, snad trochu vína, a jak je to s vlnou a kůžemi? Ne, koně a dobytek nás prozatím nezajímají, zvířata na transportu hynou a riziko je příliš velké. Ne, španělské obilí také ne, pšenice teď mají na Haiti a Kubě tolik, že si s ní nevědí sami rady a mohli by ji vyvážet k nám. Ech, zde v tom zmatku se nedá vůbec mluvit, rádi bychom se informovali o všem, nešel byste něco zakousnout a na trochu vína, u Mořské panny mají znamenité?

A zatím se do přístavu hrne městský lid. Chce vidět alespoň koráb, když už poklad zhlédnouti nemůže. Šelma kormidelník přichází také na své. Čtyři Indiány, přivezené na ukázku císaři, strojí do pérových plášťů, navléká na ně šperky, co se jich dá mezi lodníky sehnati, hlavy jim korunuje chocholy, do rukou jim strká malované štíty a oštěpy, vodí je co chvíli na lodní příď, a protože se mu zdá skutečnost, že byli vysvobozeni z obětních klecí, ještě šedivá, líčí boj o ně na vrcholku pyramidy, zrovna když měli být páráni.

San Lucar má senzaci, jakou ještě neměl. Jejím viditelným středem jsou Montejo a Puertocarrero, a všechno krouží a točí se kolem nich. Nadšení, usmívající se, ruce tisknoucí hodnostáři světští i duchovní se předhánějí v pozváních, a touhou všech dam je, v tom víru co nejvíce se přiblížiti k oběma hrdinům. A když v příjemných společnostech vypověděli, co vědí, jen mírně přepínajíce, jest jim vyslechnouti množství řečí a přípitků, při kterých jsou v pokušení uvěřiti, že lidské dějiny začínají teprve jimi. Jsme si, drazí pánové, sdostatek vědomi nesmírného významu těchto objevů? Chápeme, že se tímto okamžikem stává Španělsko nejbohatší, nejmocnější zemí světa? Že je Portugalsko v této chvíli bezmocným státečkem? Ze francouzský František leží poražen, dříve než započal válku? Ze vnitřně rozervaná Itálie přijde zítra prosit, abychom si ji sebrali celou? A s německou i vlámskou drzostí je skoncováno. Pánové, jsme středem světa! Ať žije kastilský král! Ať žije don Hernando Cortés! Vivant naši předrazí hosté, hrdinové od Tabasca a poslové věcí nejlepších!

Ale žel, vlastenecké hostiny a zářivé pohledy krásných žen měly trvání jen nedlouhé a vnitřní rozkoš z hrdinsky skromných úsměvů byla jen krátká. Důstojníci, odpočinuvše si po cestě, snad poněkud lehkomyslně o nějaký den déle, než mohli odůvodniti, sedli na koně a jeli do Sevilly hlásit svůj příjezd Indické radě.

Ovšem, neočekávali tam nijaké hlučné uvítání, na to opravdu není místo v nadřízeném úřadě, ale takhle si to přec jen nepředstavovali. Ohlásili je. A nechali je čekat.

Vyměnili spolu několik pohledů a jejich hrdinská krev vřela. Copak jsou nějací hejholové? Ale to čekání se prodlužovalo. Už na sebe ani nepohlíželi. Jen se mračili. Je v tom snad urážlivý úmysl?

Byli předvedeni. K podřízenému úředníku. V kanceláři s ním byli tři lidé.

Chtěli energicky volat úředníka k odpovědnosti. Ale než se mohli rozkřičet, úředník pokrčil rameny.

„Je mi opravdu líto, pánové.“

Ti tři byli exekutoři.

Franciscovi de Montejo a Hernándu de Puertocarrero bylo zabaveno vše, co u sebe měli. Šperky. Peníze na zpáteční cestu. Bohatý dar, který posílal Cortés svému otci donu Martinovi.

V té době totiž meškal v Seville domácí duchovní dona Diega Velázqueze, muž o Cortésovi dokonale informovaný, a ten dostal zprávu o přistání plachetnice z Nového světa ještě před příchodem obou důstojníků do hlavního města. Podal u Casa de contratacion, královského správního úřadu pro Indii, žalobu a v ní obvinil posádku Montejovy a Puertocarrerovy lodi ze vzpoury proti vrchnosti a ze zrady koruny. A předseda Indické rady, burgoský biskup Fonesca, vyřídil věc také obratem ruky.

Pak byla do sanlucarského přístavu vyslána komise a ta zarazila vynalézavému kormidelníkovi zdokonalenou scénu s lidožrouty právě v nejlepším. Loď byla zabavena, lidem na palubě bylo zakázáno cokoli z ní odnášet, vše bylo důkladně sepsáno, všude přitisknuty pečeti a plachetnice postavena pod dozor. Vy, Indiáni, pojďte zatím sem, vás, lodníci, vyslechneme a pak se živte, jak umíte.

Také Montejo a Puertocarrero byli ponecháni na svobodě. Odevzdali písemnosti přivezené z Mexika a žádali prostřednictvím dona Martina císaře o audienci. To byly smutné konce slavného příjezdu objevitelů Indie. Od té doby žili na dluh. Obvinění ze vzpoury a zrady jsou věci tak vážné, že třeba vyčkat, jaké stanovisko zaujme koruna, a společnosti včerejších hrdinů se prozatím zdaleka vyhýbati. Styků tak nebezpečných se smějí odvážit jen lidé nejmocnější. Oběma hidalgům nezbylo leč podvoliti se nutnosti.

Cesta k císaři je dlouhá. Loď přistála u španělských břehů na počátku října 1519. V listopadu byla v přístavu ještě. V prosinci ji tam vidí lidé stále. V lednu 1520 rovněž. V únoru a březnu také. A v tenochtitlánském Axaycatlově paláci čeká Cortés netrpělivě na pomoc.

Císař Karel V., ještě ne dvacetiletý, byl ve Španělsku očekáván delší dobu. Konečně přijel, a byla to jeho první návštěva po korunovaci. Ale neměl kdy. Čas trávil mimo Sevillu u své choromyslné matky a státní záležitosti za něho vyřizovali jeho úředníci. Byli to většinou Němci, Vlámové a Nizozemci, jimiž se císař obklopil, povýšení, nároční a chovali se tak, jako by se octli v porobené zemi. Již od první chvíle se vztah mezi nimi a španělskými stavy vyvíjel nepřátelsky, pýcha hidalgů se srazila s nadutostí dvořanů. Většina času byla vyplněna vleklými spory o dávky, daně, korunní příjmy, zejména o příjmy z kolonií. Když konečně Karel přijel do Sevilly, nezískal si sympatie nikoho. Zemi se odcizil, její řečí už ani dobře nemluvil. Dával příliš najevo, že je císařem římským, jehož plány leží v jiném, větším světě, než je Pyrenejský poloostrov, a ani nezakrýval, že sem přijel jen pro peníze. Lakomý, zamračený, pyšný a chorobně podezřívavý mladík měl málo společného se svým otcem. Ten se dovedl obklopit velkými objeviteli, statečnými muži, organizátory a něco chtěl. Ale tohle byl jen studený kořistník bez vznětu a fantazie.

Když byl Montezumův poklad dopraven ke dvoru, vzbudil tam velkou pozornost. Císař jej dal znalci zběžně ocenit, vzal do ruky několik zlatých figurek, snažil se potěžkat aztécký kalendář, zbytečně se zeptal, jaké je to divné tepání na něm, dal se mrzutě informovat, kdo je to ten Cortés a Velázquez a co to vlastně spolu mají, a chráně se cokoli říci o věci samé, zas odešel. Ale když dovolil, aby si poklad prohlédl jeho nejužší dvůr, rozhořely a rozšířily se oči pánů a dam nadšením. Jaké bohatství! Kolik zlata! Co perel a tyrkysů a smaragdů! Jak nádherná zlatnická práce! Dámy byly u vytržení. Ach, podívejte se na ty rozkošné ptáčky! A ty látky! Ach, ty úžasné, nádherné pláště z ptačích pírek, jak lehounské a vzdušné, prosím, jen sáhněte, pohlaďte a potěžkejte! Také se mimochodem zasmály zábavným figurkám aztéckého písma, tvářičkám z profilu i anfasu, ručkám, nožkám, hádkům, závorám, štítkům, květinám; snad to bude jednou zajímat nějakého pana profesora. A prosím vás, jak se ta země, odkud to je, vlastně jmenuje?

Císař Karel neměl opravdu ani kdy, ani chuti zabývat se právní otázkou mexické výpravy, bylo mu celkem jedno, je-li zlato od Cortése nebo od Velázqueze, a do úvah o tom, kdo z obou kubánských soupeřů je v právu, se pouštěti nehodlal. Je konečně věc jeho právníků, aby to posoudili, vypočetli císařova procenta, zajistili jeho zájmy a podali mu konečné návrhy. Ostatně se těch spletitých problémů a nejasností, otázek soukromoprávních i práva veřejného souvisejících se správou kolonií nahromadilo do císařova příjezdu tolik, názory na ně se tak různily a zájmy jednotlivců tak křížily, že nezbylo leč nechat celou tu papírovou horu akt na poslední týden Karlova pobytu ve Španělsku a pak se jí zabývat najednou, nebo také nezabývat. Nároky „mladého admirála“, to jest odstrkávaného syna Kolumbova, zabraly z toho týdne nejvíce času, takže na rozhodování o sporech ostatních ho už mnoho nezbylo. Nevyřízena zůstala prozatím také věc Velázquezova, ač za ní mezi jinými stál i muž tak mocný, jako byl předseda královské rady Indie, burgoský biskup de Fonesca, osobní přítel Velázquezův a brzy jeho příbuzný, neboť biskupova neť byla snoubenkou dona Diega.

Ale Montejo a Puertocarrero se přec jen dočkali.

V březnu 1520. Po pětiměsíčním čekání. Místo do svých již odřených oblékli se do šatů vypůjčených a šli k audienci.

Ceremoniář je představil. Císař jim znuděně položil několik bezvýznamných otázek. V milosti je propustil. Audience netrvala déle než půl druhé minuty.

Po ní se dověděli, že panovník rozkázal, aby Jim z jejich peněz bylo vráceno tolik, kolik stačí na zpáteční cestu. O Cortésovu právu či bezpráví nebylo řečeno ani slůvka. A pranic o ustavení obce villarické ani o přípisech důstojníků a vojáků. Však se spor rozhodne sám sebou, je věc panovnické moudrosti na řešení příliš nenaléhat, a jednou se už ukáže, je-li Cortésovo místo na šibenici nebo v císařově náruči.

Karel V., vyřídiv své záležitosti, ze Španělska zas odjel. Stejně zamračeně, jako tam připlul.

Velázquez měl mezitím dosti pokdy připravovati svou válečnou výpravu. Vše šlo hladce, nadšení nepovolovalo, kde na Kubě bylo co zdravého, hlásilo se pod prapory a s ohromnými peněžními náklady místodržitel počítal předem. Psaní biskupa Fonescy a svého domácího kněze o podání žaloby, o zabavení lodi a peněz důstojníků i těch pro dona Martina se dočkal. Mnohem více mu sevillští přátelé napsat nemohli, bude třeba sečkat, jak rozhodne císař, až přijede, ale že burgoský biskup použije při hájení místodržitelových zájmů všeho svého vlivu a styků, o tom buďtež i milý don Diego i jeho milá snoubenka přesvědčeni. Nu, zaplať pánbůh alespoň za to! Ale těmito listy bylo období klidných příprav skončeno.

Psaní ze Sevilly dostali také jeronýmští mniši a sandominžský soud. A najednou se objevily překážky. Je prostě neslýchané, s jakými potížemi zde musí zápasit muž, který něco chce, a jak se vymýšlejí lsti, aby se mu podrazily nohy! Královský soudní dvůr v Santo Domingu, nejvyšší soudní instance v koloniích, jemuž je svěřeno také rozhodování ve věcech právních, s výpravou z čista jasna nesouhlasí a vznáší proti ní námitky. Ovšem! Sevillské intriky! To si někdo bere kubánský spor za záminku, aby mohl vyhodit biskupa Fonescu ze sedla. Místo předsedy Indické rady za trochu námahy stojí!

Mezi Santo Domingem a Kubou se vyměňuje několik listů a mnoho psaní i důvěrných poselství soukromých. V těch se pracuje vzájemnými úsluhami a sliby. Sevillské metody se přenášejí na ostrovy.

Předseda královského soudu pracuje ruku v ruce s jeronýmským opatem. Soud pracuje veřejně, poťouchlí mniši tajně. Někdo neznámý stojí v Seville za kulisami a popotahuje drátky. Don Diego běhá zas kancelářemi, v tváři je rudý, rozčiluje se a křičí na písaře. Pánové ze Santo Dominga tedy vsázejí na Cortése! Vsázejí špatně! Také místokrál má ve svých kartách nějaké pětky a šestky, nejen samá esa a touše!

„To je prostě neslýchané, André!“ vybuchuje na svého tajemníka Duera. Ale ten křik na něho mířen není. Od dob té honičky s kordem v ruce se s tajným písařem už dávno smířili.

Na Kubu přijel s Velázquezem vyjednávat člen a pověřenec sandominžského královského soudního dvora, licenciát Ayllon. je to suchý pán, v těle i řeči suchý, jaksi vyprahlý celý, se špičatým ohryzkem, a donu Velázquezovi na první pohled velmi protivný.

Oba hodnostáři sedí ve Velázquezově kanceláři ve vyřezávaných křeslech pod obrazem bohorodičky v zlatém, tepaném rámu. Duchovní, vědom si svého úředního poslání, mluví vážně, s umírněným důrazem a snaží se přesvědčovati. Velázquez, který dobře ví, oč vlastně jde, zachovává nepřístupnou tvář.

Licenciát dokazuje, že dobytí tak velké země jako Mexiko vyžaduje všech sil, a roztříští-li se a postaví jedna proti druhé, vznikne z toho jen škoda a koruně újma. Královský soudní dvůr má za to, že povinnost Jeho Milosti jako dobrého poddaného jest zapomenout na všechny osobní hořkosti a poskytnout podporu těm, kdož v této chvíli bojují za velkou věc křesťanství, císaře a Španělsko. Svá práva proti Hernandu Cortésovi Jeho Milost arci uplatňovati může, může ho také vyzvati k poslušnosti, ale odmítneli velitel, nezbude, leč ponechati rozhodnutí o sporu příslušným úřadům, a výpravy, když už byla připravena, použiti jinde a k objevům novým. K vzájemnému boji za žádných okolností však dojiti nesmí! Licenciát Ayllon, hledě uctivě na dona Diega, vyslovuje přesvědčení, že Jeho Milost uzná závažnost přednesených důvodů a v tom smyslu že královskému soudnímu dvoru odpoví.

Ale Velázquezovi, Jak se přemáhá, aby zachoval klid, tančí po krku žíly. Drží se opěradla křesla, aby nevyskočil, a mluví.

Což si sandominžští páni myslí, že teď, když za tak úžasných nákladů a obětí vybudoval nejsilnější loďstvo, jaké kdy viděl svět, půjde se svou nádhernou výpravou někam do neznámých pouští a bažin na květiny? Že dovolí zničiti své jmění a čest, ukrást si loďstvo a myšlenku jen proto, aby Hernando Cortés mohl pohodlně těžiti z toho, co je jeho, Velázquezovo, a jen jeho? Představuje si snad královský soudní dvůr, že Kuba, nedočkavá už a hořící touhou po činech, si zítra ráno řekne: „Nu, jakáž pomoc, pojďme tedy zas na plantáže!?“ Tak to nebude, pane licenciáte! Válčit s Cortésem nikdo v úmyslu nemá, ale královskému soudnímu dvoru jest zajisté známo, že ještě téhož týdne, kdy Cortés tak zbaběle, zrádně a zlodějsky z Kuby utekl, došly na ostrov králem podepsané capitulacion, v kterých se místodržiteli propůjčuje titul adelantado a velmi se rozšiřují jeho plné moci, opravňující ho k zajištění nově objevených území. A těch proti Cortésovi použije! Ani soudní dvůr ze Santo Dominga, ani jeho vážený pověřenec pan licenciát Ayllon nemají práva mísiti se do věci, která jest věcí toliko královou a jeho!

Velázquez vstává. Oči a tváře mu hoří. Domluvil. Jest samozřejmé, že si pana licenciáta neobyčejně váží a že spor, který mezi nimi jest, není osobní. Ale více co říci nemá.

Pánové se zdvořile loučí.

Proti stanovisku místodržitelovu a proti jeho rozhodnosti se dalo arci namítati jen málo. A planul-li bojechtivostí a touhou po pomstě Velázquez, hořel neméně jeho vojevůdce Páníilo de Narvaez, jehož velení bylo svěřeno – místodržitel přepínal jen zcela málo – nejsilnější loďstvo, jaké kdy viděl svět.

A také královský soudní dvůr vida, že všechny jeho snahy přiměti Velázqueze k upuštění od výpravy jsou marné, nemohl dělati mnohem více, leč vypraviti svého zplnomocněnce licenciáta Ayllona na mexické tažení spolu, aby, bude-li to možno, zabránil alespoň srážce s Cortésem.

Loďstvo se chystá vyplouti. Má osmnáct lodí, devět set bojovníků španělských a bezmála tisíc Indiánů. Cortés se vydal do Mexika s jedenácti loďmi se šesty sty šedesáti Španěly a dvěma sty Indiány. Ale síla Velázquezova vysvitne ještě ostřeji, je-li si vědom, že Narvaez má osmdesát jezdců, kdežto Cortés šestnáct, Narvaez osmdesát pušek a sto padesát kuší, Cortés pušek třináct a kuší dvaatřicet. Místodržitel může na svůj podnik hleděti nejen s hrdostí, nýbrž také s naprostou důvěrou. Dojde-li k boji, Cortés podlehnouti musí i tehdy, jsou-li jeho branné síly zcela nedotčeny, a ze zpráv na Kubě rozpovídaných důstojníků, kteří věděli jen o bitvě u Tabasca, vysvítá, že nedotčeny nejsou. Pánfilo de Narvaez je muž spolehlivý, pomáhal donu Diegovi podrobovati Kubu, pak s ním po léta pracoval ve vládních úřadech a místodržící ho dokonale zná. Snad je poněkud krutý, trochu tvrdohlavý, nemá také Cortésovy lstivosti, ale je to muž statečný, voják tělem duší a svůj úkol provede dobře.

Velázquez původně zamýšlel účastnit se výpravy spolu. Pokušení pohlédnouti ještě jednou naposled do tváře Hernandu Cortésovi, ať už v poutech odváděnému na loď, ať vzdávajícímu se na milost a nemilost, či už mrtvému, svádělo plamenně a hříšně, ale bylo několik příčin, proč bylo nutno toho zadostiučinění se zříci. Vládních starostí je mnoho, a třeba se zejména obávati, aby nepřítomného hodnostáře někdo ze Santo Dominga nebo ze Sevilly úkladně nezaskočil. Mezi Indiány právě řádí neznámá epidemie a lidé umírají po stovkách. Spolehlivých lidí zůstává na Kubě hrozivě málo a úřadování bude svízelné. Správa Velázquezových statků vyžaduje teď zvýšené opatrnosti… A ještě jedna mrzutá věc tu je k níž se don Diego přiznává sám před sebou jen nerad: od dob svých mladistvých výbojů přibral na váze. Válečná nepohodlí pro něho už nejsou. Bude přec jen lépe, vyřídí-li Narvaez Cortésovu věc za něho.

Vše je připraveno k odjezdu. Poslední náklad mouky byl uložen do podpalubí, poslední pomocná lodice odrazila od lodního trupu. Osmnáct plachetnic, krásných, dovysoka urostlých a pevných v kyčlích, se pohupuje po mořské hladině jako osmnáct panen nemohoucích se dočkati tance. Zítra ráno se vyplouvá a dnes je den loučení.

Santiago je plno lidu. Všech tříd a vrstev, Indiánů bělochů, vojáků, venkovských kolonistů i panstva, a několik málo městských ulic stěží stačí návalu.

V elegantně přehozených pláštích, sametových baretech a s kordy po boku se tudy procházejí mladí hidalgové, ti, kteří budou od zítřka nesmrtelnými hrdiny, i oni, hoši ještě, kteří s trochou závisti v srdcích jdou vyprovodit bratry a přátele. Tísní se, hlučí a povykují tu vojáci v kožených kabátech a námořníci s náušnicemi v ušním lalůčku, bosí Indiáni pomocných vojsk se strkají v nezvyklém prostředí a motají se poněkud rozpačitě. Se syny se přišly rozloučit a Madonu o pomoc poprosit farmářské matky s šátky na babku a copaté dívky s posledním polibkem přát ženichům brzký návrat a hodně zlata. Lidé si se zájmem ukazují admirála Pánfila de Narvaez, kráčejícího po levici Velázquezově, a upozorňují se na některé jeho důstojníky. Přijelo také několik velkých pánů ze Santo Dominga, mají zlaté řetězy kolem krků, tváří se velmi vážně a jaksi mimo dnešní nadšení města. Z Haiti přibylo několik mnichů sv. Jeronýma, neboť i oni si přejí zhlédnouti náladu a posouditi čáku Velázquezovu či Cortésovu. A několik dnů zde už obchází královský sudí, hubený licenciát Ayllon, zřejmě se obávaje, aby mu výprava neujela, a je provázen zlomyslnými pohledy a uštěpačnými poznámkami lidí dobře zpravených. Vznešené dámy s vysokými účesy, v bělostných nákrčnících,špercích a zlatých řetězech na černi šatů procházejí dnes po boku svých mužů důstojníků zástupy o něco méně pyšně než obvykle, jsou dojaty vážným úkolem hostitelek, které jdou podati manželům a jejich přátelům večeři na rozloučenou a poslední poháry vína. Páni mají ještě několik hodin pokdy, ale vy se už lučte, vojáci a námořníci, nechte chvástání po krčmách, obejměte ještě jednou své milenky, máte-li je zde, slibte každé koláč zlata jako vozové kolo velký, ženám, tisknou-li se k vám příliš úzkostlivě, slibte panství a otroky, bubeníci začnou co nevidět po ulicích bubnovat a muži s píkami vyháněti z hospod! Zítra vyplouváme! ještě poslední číši! Hurá! Zítra budou zvednuty kotvy z javorového dřeva a plachty se nadmou jako břicha tlustých holek.

Zítřek je vážný. A zbožně slavnostní. Tak to také má být. Lodi stojí dnes mlčenlivě a přísně, jinak než včera a předevčírem, a vysoko na stožáru nad strážním košem se třepetá královská vlajka. Zástupy naplnily přístav.

Na písku mořského břehu je zřízen oltář s ověnčeným obrazem Panny a kněz s přisluhujícími ministranty, jáhnem a podjáhnem čte slavnou mši. Pozdvihovaný kalich se blyští v ranním slunci. Srší zlatem. V čele svých oddílů klečí Velázquez a Narvaez, prosí Marii Pannu a svatého Jakuba za zdar výpravy a pestré zástupy lidu v pozadí, sklánějíce hlavy k zemi, se stejně vroucně modlí s nimi. Zeny, dojaty blízkostí takového množství mužů a vdechujíce jejich pachy, cítí se osamělé a vzlykajíce vyjímají šátky. „Bohorodičko, dej mu vítězství! Dej mu, ať se vrátí s množstvím zlata! Ale je-li tvá svatá vůle, aby se s množstvím zlata nevracel, dej alespoň, ať se vrátí on!“

Mše je skončena. Vojsko nasedá do člunů a vesla, zabírajíce do roztřpycených vln, směřují ke korábům. Šátky mávají, oční důlky se naplňují studánkami slz a milenky a ženy honem a v poslední chvíli, odvolávajíce všechno, co prve řekly o zlatu a vítězství, modlí se jen: „Vrať se! Vrať se!“Na břehu stojí uprostřed své svity don Diego Velázquez. Nepohnutě a jako vytesán vzdává zbraní poslední poctu a jeho soustředěný, vášnivý pohled volá přes vlny na lodi, Narvaeze a všechno mužstvo: Přiveďte mi ho v okovech! Přineste mi alespoň jeho hlavu!