Císař
Noc strávená Cortésem v pohostinném paláci iztapalapanském byla poslední jeho noc před vtažením do Mexika. Bylo odtud vzdáleno jen několik mil a za předvečera na protějším břehu jezera viditelné.
Již za prvního rozednívání zazněly nad vodami Cortésovy polnice a jeho oddíly pod prapory vyrazily z města. Byl 8. listopad 1519. Vojsko táhlo po krátké šíji dělící jižní část Tezcuckého jezera od jezera Xochicalského. Mexiko nebylo viděti, ztratilo se v jitřní mlze a jen červeně rozteklé kroužky, které do ní prosakovaly, označovaly místa, kde planou na chrámových pyramidách posvátné ohně. Cortés se svými rytíři jel v předním voji, za ním táhli španělští pěšáci, pak děla, po nich mezi zavazadly, každým dnem cesty přibývajícími, ženy a v zadním voji kráčely lehké oddíly indiánské. Všeho mužstva bylo na sedm tisíc, z toho sotva čtyři sta Španělů. Polnice zněly častěji než jindy a dnes ve vlhkém vzduchu obzvláště břeskně.
Prošli šíjí a pochodovali již po velké hrázi, jedné ze čtyř, které vedly z různých stran k městu na ostrově. Táhla se v přímce asi šesti kilometrů, byla stavěna z ohromných balvanů spojovaných maltou a mohlo po ní vedle sebe jeti deset jezdců. Nad horami a na obzoru vyšlo slunce. Mlhy se trhaly, spadly na vody a před armádou se v celé nádheře objevilo Mexiko, zářící ze zeleně stromoví omítkou paláců a chrámů, bílou přirozeným složením stavební hmoty, bělejší vlhkostí par a paprsky jitřního slunce dopadajícími na ni skoro vodorovně. Hladina po obou bocích Španělů se černala indiánskými loďkami. Do vody byly na kůlech vstavěny předměstské osady apo svítící ploše rozhozeny plovoucí zahrady kolébající se na vlnách.
Asi tři kilometry před Mexikem dorazili na velmi široké místo (do hráze tam ústila ještě jiná, postranní) se dvěma pyramidkami, obehnanými hradební zdí, dovolující průchod pouze jedinou branou. Byla to tvrz Choloc, součást obranného systému Montezumova, která se později stala dějištěm mnoha činů. Tam jim přišlo naproti několik set aztéckých kaziků. Byli oděni bavlněnými pásy kolem beder, s ramen jim splývaly široké pláště, často vyšívané barevným peřím, na krku a pažích měli spony z tyrkysové mozaiky a v uších, pod spodními rty a někdy také v nose ozdoby z drahých kamenů nebo zlaté půlměsíce. Přišli Cortésovi oznámit, že se blíží císař. Protože se každý z hodnostářů veliteli obřadně poklonil, zdrželo se vojsko o celou hodinu. Pak už pochod nebyl ničím rušen mimo opoziční myšlenky velázquezovců na padacím mostě nedaleko městských bran. Ten přerušoval hráz po celé její šířce, a ti příliš rozvážní, jedouce po něm nad vodní hladinou, si představovali, co by se stalo, kdyby dal Montezuma za jejich zády most vytáhnout a v hlavním městě je uzavřel.
Za malou chvíli spatřili, jak se z hlavní ulice vynořuje císařský průvod. Napřed kráčeli tři hodnostáři se zlatými holemi v rukou, za nimi uprostřed zástupu šlechticů a na ramenou několika z nich se volně kolébala zlatem sršící trůnní nosítka s císařem. Jeho hlavu stínili čtyři kazikové baldachýnem ze zeleného peří vroubeného stříbrem a posetého smaragdy a perlami. Všichni pěší byli bosi, šli s obřadnou pomalostí a s očima sklopenýma, jako by si je v přítomnosti císaře a boha netroufali pozvednouti. Přenosný trůn byl opatrně postaven. Montezuma z něho vystoupil a opíraje se o svého synovce, krále tezcuckého, a o svého bratra, krále iztapalapanského, oba Španělům již známé, kráčel vpřed a s jeho chůzí se pohyboval nad ním i baldachýn. Šlechtici prostírali před císařskýma nohama látky,aby se ani obuví nemusil dotknouti holé půdy, pohlaváři, stojící na okraji cesty ve špalíru, sklápěli oční víčka, hluboce se skláněli a ti nižších hodností se vrhali tváří na zem. Montezuma překročil již o něco čtyřicítku, byl vysoký, útlý, měl řídké vousy a barva jeho tváří, bledší než ostatních Indiánů, svědčila o pobývání ve stínu komnat. Nad černými vlasy ne příliš dlouhými se tyčil pernatý chochol královské zelené barvy, splývající až na záda. Čtvercový plášť císařův a také opánky se zlatými podešvemi byly posety perlami a drahokamy. Neobyčejně velký smaragd na jeho prsou ocenil Cortés okamžitě. Montezumova tvář byla spíše mírná než smutná, ale také ve svém ponížení kráčel hrdě a jsa si vědom své vznešenosti, vštěpované mu po tolik let panování a už od dětství. A byl to věru pro Cortésovy vojáky vzácný pohled, viděti v posledním skvělém zazáření panovničího lesku přicházeti císaře prosebníka, jdoucího se sklonit před mocí šedivé toledské oceli. Ten pohled stál věru za mnohou ránu utrženou u Cozumelu, mezi Tlascalany i v Cholule, stál za útrapy prožité za mořských bouří, v morovém táboře pobřeží i v nepohodách horské pouti.
Také Cortés zastavil svůj voj. Seskočil s koně, hodil uzdu panoši, a podpíraje se o dva z rytířů, šel Montezumovi vstříc. Oba mužové stanuli proti sobě. Poprvé si pohlédli do tváří. Dobrodruh, chtivý, ctižádostivý, rvavý, nemilosrdný, zištný, a bohoslovec, unavený panováním, vidoucí marnost každého boje, smířený se smrtí a hrdý už jen na minulost. Nikdo z nich nemohl věděti, jaké osudy jsou ztajeny v příštích dnech, ale oba si byli vědomi významu této chvíle.
Císař klidným hlasem vyjádřil potěšení, že vidí velitele ve svém hlavním městě, Cortés výrazy svrchovaně zdvořilými ujistil vladaře svou úctou a vděčností za velkou štědrost projevenou Španělům. A na důkaz té vděčnosti zavěsil Montezumovi na krk jarmareční řetěz. Pak učinil pohyb, jako by ho chtěl obejmout, ale král iztapalapanský i tezcucký, leknuvše se chystaného zneuctění, v tom Cortésovi zabránili. Po projevech vzájemné zdvořilosti usedl zas Montezuma do zlatem sršících nosítek a byl zástupem v prachu ležících a k zemi skloněných pohlavárů odnášen do města.
Cuitlahua, velký zahradník iztapalapanský, u Cortése zůstal, aby odvedl jeho vojsko do přidělených obydlí. Velitel chvíli sečkal, pak nasedl na koně. Zdvihl ruku a křikl rozkaz. Důstojníci vzadu jej opakovali. Zazněly polnice. A vojsko s vlajícími prapory nad hlavami a za zvuků bubnů a vřeštění trubek vykročilo a protáhlo městskou branou.
Pochodovali hlavní třídou, širokou a rovnou, obývanou jen vysokou šlechtou, která si tam z červeného, poněkud pórovitého kamene nastavěla paláců s plochými střechami, proměněnými v květnice, ale svými předprsněmi také v pevnosti, budov jednopatrových i dvouposchodových, oddělených od sebe velkými zahradami. Ulice byla plna lidstva, střechy paláců naplněny a jediné okno nezůstalo neobsazeno. Nálada byla vážná, neboť před očima a ušima davů za zvuků břeskné hudby duněly nejen kroky mužů podivných krojů a s podivnějšími válečnými nástroji, zněla nejen kopyta zázračných zvířat s obrněnými muži na sobě a hrčela kola neznámých děl, nýbrž v průvodu hlavní třídou tleskala také bosá šlapadla dobře známých lidí, kteří by se sem bez těch vpředu nikdy nebyli dostali: sprostých, surových, opovrhovaných, nenáviděných Tlascalanů. Vojsko protáhlo zástupy na čtvercovém tržišti, objatém sloupořadím, a kolem jeho ohromné chrámové pyramidy pochodovalo po maltovém dláždění ulic a přes četné mosty, u nichž se zastavily čluny přeplněné diváctvem, a konečně stanulo na širokém prostranství před pyramidou boha války a před hlavním jeho chrámem. Naproti chrámu bylo bydliště určené španělskému vojsku: palác Axaycatlův, široce rozlehlá skupina budov, které před padesáti lety dal pro sebe a svůj dvůr vystavěti Axaycatl, otec Montezumův.
Na nádvoří paláce již čekal na Cortésův příchod císař. Z nádoby, vystlané květinami a držené služebníkem, vyňal těžký řetěz, na němž se na masívních kruzích houpal amulet, krunýř raka, zasazený do zlata, a šest raků zlatých, každý po pídi délky. Zavěsil jej veliteli na krk a pravil:
„Tento palác náleží tobě, Malinche, a tvým bratřím. Odpočiňte si po svých svízelích, velmi to potřebujete. Zakrátko vás navštívím znova.“
Doňu Marinu, bývalou otrokyni z pobřeží, slyšíc, jak císař nazývá jejího milence, pána, a teď už také otce jejího budoucího dítěte, jejím jménem, zalila vlna radosti a pýchy.
Montezuma, projeviv svou pohostinnost a jemný mrav, déle se nezdržel.
Po jeho odchodu se Cortés věnoval prohlídce paláce. Bydliště bylo vyhlédnuto opravdu účelně, že by je vhodněji nedovedl nalézti ani on sám. Kromě středu, kde se zvedal palác do dvou poschodí, byly ostatní budovy jednopatrové a celé prostranství obklopovala silná kamenná zeď, ve své ploše střídavě přerušovaná věžemi a opěrnými pilíři, takže se místo dalo výborně hájit. Obytné místnosti, velké, světlé a jen se záclonami v okenních otvorech, byly opatřeny místo loží tlustými rohožemi z palmových listů, kožišin a přikrývek – jiných postelí ani nejvyšší aztécké stavy neznaly –, tam, kde měli bydliti důstojníci, visela nad lůžky nebesa, ve dveřích závěsy, podlahu pokrývaly palmové koberce, dřevěné stolce byly krásně vyřezávané a všude čekalo na rozkazy hojně služebníků. Montezuma se ukázal hostitelem velmi pozorným. Ale nedůvěřivý Cortés, spoléhaje pouze na sílu svých zbraní, se choval nejinak, než jako by měl býti v paláci ještě dnes obležen. Rozestavil děla, rozdělil po věžích a dvorech stráže a hlídky, zakázal vojákům pod trestem smrti bez dovolení se vzdalovat, určil oddílům i jednotlivcům ubikace, a teprve pak dovolil těm, kdož nebyli vojensky zaměstnáni, aby se účastnili hostiny, kterou jim dal ve svých kuchyních připraviti císař.
Ta pro Cortése a důstojníky byla skvělá. Stoly byly ozdobeny květinami a družina sluhů a dívek podávala na nejjemnějších cholulských příborech nebo v zlatých a stříbrných nádobách: ryby buď z některého z deseti rybníků císařského paláce, nebo takové, které ještě včera plovaly v Mexickém zálivu a byly štafetovými běžci dopraveny do hlavního města, pečené krocany a rozličné druhy drůbeže, zvěřinu pro evropskou chuť příliš kořeněnou, zeleninu, jemné pečivo z kukuřičné mouky, vajec, aloového cukru a kořenných přísad, čerstvé ovoce zdejší i to, které utíkalo s běžci z tierry calienty. K masitým pokrmům se pila pulque, k pečivu studená vanilková chokolatl, čokoláda, zahuštěná v polotekutost medu. Na dvorech hodovali vojáci. Jelení maso, zelenina – u všech sakrů, tady to pepří! –, kukuřičné koláče. A pulque.
„Mm! je silnější než v Cholule. Ale zlořečeně málo nám jí don Hernando povolil! Co jste říkali Montezumovi? Vypadal jako pojízdný zlatnický krám. No, velitel ho už vyprázdní! Všimli jste si, že se nedal obejmout? Ale o tu hubičku Montezuma ještě jednou pěkně poprosí. Jenže ji pak už nedostane. Ty holky jsou pěkné, že? Ty nám tu zůstanou?“
Po obědě tak vydatném a dobrém bylo věru nejlepší oddati se siestě. Důstojníci i vojáci ulehli ke krátkému odpočinku. Mohli tak již. Byli u mety své pouti. V Tenochtitlánu. Skoro na den za rok po vyplutí z Kuby, po všech prožitých svízelích, bojích, nebezpečích, dobrodružstvích a pochybách. Mohli se protáhnouti na svých rohožových ložích s nervy uvolněnými a vdechovati spokojeně rozšířenými hrudníky sladký vzduch hlavního města Anahuacu. „Snad by se to všechno mohlo vyvinout v klidu a bez komplikací,“ tajně si myslili hidalgové. „Mohlo by to tady být pěkné, chlapci, co?“ říkali si vojáci.
Odpoledne byla ohlášena císařova návštěva. Přibyl s průvodem jen zcela malým. Cortés v čele svého rytířstva ho uvítal s velkou obřadností. Uvedl ho do svého bytu, a když oba pánové usedli, mezitímcojejích svity stály opodál, uctivě mlčíce, rozpředla se prostřednictvím doni Mariny mezi císařem a velitelem rozmluva.
Montezuma se zeptal na domovinu Španělů, na jejich panovníka, na způsob jeho vládnutí a zejména na příčiny, které přivádějí Cortése do Mexika. Velitel zdvořile odpověděl, že to byla touha vidět tak znamenitého knížete a přání zvěstovati mu pravdy jedině pravé víry. Ale o této ideové zástěře svých skutečných úmyslů se více nerozšiřoval, chytře si ponechávaje rozhovor o náboženství na dobu příhodnější. Otázka Montezumova, zda bílí mužové, kteří loni na jaře přistali na východním pobřeží jeho říše, byli krajané Španělů, a mnoho dotazů dalších svědčilo o tom, že je císař dokonale zpraven o výpravách do Anahuacu a také o všem, co Cortés podnikal od přistání v Cozumelu až do nynějška. Příznačné bylo Montezumovo přání zvěděti, jakou hodnost mají jeho hosté ve své vlasti a jsou-li příbuzní svého vladaře. Cortés, nehodlaje vydati své drobné estremadurské šlechtictví předsudkům panovníka, který prokazoval čest pohledu i slova jen šlechticům nejvznešenějším, a snad se také ospravedlňuje vnitřní výhradou o bratřích v Kristu, zalhal a kulatě odpověděl, že jsou všichni spolu příbuzní a poddaní velkého mocnáře, který si jich obzvláště váží. Montezuma si dal jmenovati nejvznešenější rytíře a jejich vojenské hodnosti. Pak rozkázal, aby služebníci přinesli hostům určené dary. Bylo to několik tisíc oděvů, množství dostatečné pro všechny vojáky, opovrhované Tlascalce v to počítajíc. Důstojníky podaroval zlatými řetězy a množstvím jiných šperků. Odešel, zanechávaje ve svých hostech pocity velmi smíšené a ne zcela se hodící k představě, jakou si donedávna činili o divošském panovníkovi.
Večer toho dne cítil Cortés potřebu připomenouti obyvatelům Mexika, vzrušeným ještě dopolední podívanou, že dlí mezi nimi a uprostřed města, které se až dosud cítilo tak bezpečné. Usmyslil si zaútočiti na jejich nervy ještě silněji. Dal z děl a hákovnicvypalovati do vzduchu salvu za salvou. A hromobití a mračna sirného kouře, stoupající nad hradby Axaycatlova paláce, vzbuzovaly opravdu představu bouře a jakéhosi příšerného božstva, na jehož milosti či nemilosti závisí životy jich všech. Střelbu slyšel také Montezuma, byla přec určena hlavně jemu. A když se večer ukládal na kožišinové lože a ležel s očima široce rozevřenýma k nebesům ze zeleného peří, nikterak se neklamal nadějemi, že by jeho štědrost a vlídnost mohly cokoli změniti na osudu, a myslí mu táhla slova zesnulého přítele Nezahualpilliho: „Přibližuje se zánik říše.“ Chtěl by jen svou laskavostí učiniti ten konec co nejsnesitelnějším.
Příštího jitra požádal Cortés za dovolení oplatit císaři návštěvu. Bylo ihned poskytnuto a Montezuma poslal několik svých důstojníků, aby Španěly doprovodili do jeho paláce. Cortés se oblékl ve svůj nejnádhernější šat a vydal se na cestu s Alvaradem, Sandovalem, Velázquezem, Ordazem, Marinou a s pěti ozbrojenými vojáky.
Kráčeli po maltové dlažbě hlavních ulic, možné jen v zeměpásech, kde lidé neznají ani domácího zvířectva, ani nenosí tvrdé boty, vzpomínali, jak včera dvořané pokládali před císařovými kroky koberce, a myslíce na bláto měst evropských, s úsměvem se jeden druhého ptali, jak je možné, aby si tu chodec vůbec zamazal nebo zaprášil obuv. Přičítali to jezernímu položení Mexika a v první den svého pobytu v tomto městě se šedesáti tisíci domy byli by se asi podivili zprávě, že se o jeho čistotu a hygienu denně stará neméně než tisíc zametačů a omyvačů ulic. Císařský palác uviděli brzy. Nestál od jejich obydlí příliš daleko. Bylo to město samo o sobě, složené z nízkých budov z červeného pórovitého amygdaloidu, a třebaže rozlohou velice přesahovalo rozměry paláce Axaycatlova, vnějškově se mu podobalo. Vešli tam hlavní branou, nad níž byly vytesány Montezumovy znaky: orlové nesoucí v spárech pardály. Rázem se ocitli v jiném světě. V městějediného člověka. V oblasti jeho potřeb, kultury, vkusu a zálib. A ten muž miloval prostor a světlo, čistotu, vodu, květiny, přepych a svůj majestát. Nádvoří byla velmi rozlehlá a jejich vzduch byl svlažován vodotrysky z pramenů chapultepeckých hor. Ty zásobovaly vodou také přes sto koupelen paláce. Všude byl život a ruch, budovy byly obývány. Stála zde zbrojnice, dům Montezumových žen, příbytky dvořanů, úředníků a vojáků, pokladnice, skladiště potravin a oděvů, v odlehlejších místech dílny řemeslníků, hojně zaměstnávaných jen osobou císařovou, který na sebe nebral nikdy nic podruhé, ani oděv ani šperk, a odložené věci rozdával. Středisko budov bylo obklopeno velkými rozlohami zahrad květinových i s bylinami léčebnými, tam se bělaly pavilóny, blyštělo se deset rybníků s mramorovými ochozy a plných ryb pod hladinou a vodního ptactva na ní, tam stály klece s barevnými ptáky, kteří sami vyžadovali obsluhy třemi sty lidmi pro své ošetřování a sběr peří, a klece dravého ptactva, požírajícího denně pět set krocanů, a oddělení šelem i plazů. To vše obhlédli v chůzi Španělové pouze letmo, odnášejíce si jen dojem nesmírného bohatství a přepychu.
Byli dovedeni do budovy obývané císařem. Již při prvním kroku je ovanula vůně kadidla. Bylo spalováno na pánvích z drahého kovu, uměle vytepávaných a stojících na vysokých nohách, a vůně a nové vůně je provázely všemi rozlehlými komnatami, jimiž po palmových kobercích procházeli pod vyřezávanými stropy pro evropský vkus poněkud nízkými a uprostřed stěn zastřených látkami, kožišinami nebo koberci z barevného peří, na nichž ptáci, hmyz a květiny mohli svými tvary i zladěním barev se ctí závoditi s nejdokonalejšími čalouny vlámskými. Španělé opravovali svůj původní úsudek o divošském panovníkovi divošského kmene definitivně.
Kousek barbarství, ačli to ovšem hidalgové, obeznámení s obřadnostmi španělského dvora, jako barbarství pociťovali, sáhlo na ně teprve v pokoji předaudienčním sálem. Indiánský důstojník je poučil o ceremoniálu, kromě několika nejvyšších dvořanů závazném pro každého, komu je dovoleno předstoupit před císaře. Španělům byly zuty střevíce a přes jejich sváteční šaty jim byly přehozeny hrubé pláště z agávových vláken. Tak kráčeli, pět španělských šlechticů a indiánská žena, bosi, v oděvu nejchudších vrstev aztéckých, se sklopenýma očima a hluboce se uklánějíce, před tvář vznešeného císaře.
Mocnář, obklopený dvorními hodnostáři, seděl na trůně na nejzazším konci síně a návštěvníkům bylo projiti mnoho kroků, než se dostali na vzdálenost určenou ceremoniálem. Císař je přijal vlídně a pokynul, aby Cortés přednesl svou prosbu, neboť o jiného leč prosbu až doposud v tomto ovzduší jíti nemohlo.
Cortés neotálel ani okamžik. Oznámil, že přišel císaři a jeho říši zvěstovati jedině pravé náboženství. Jal se přednášeti články víry. Jsa sám hluboce přesvědčen o jejich pravdivosti a snad i dojat věrozvěstným posláním, které mu bylo svěřeno, činil to horlivě a se zanícením. Doňa Marina myšlenku za myšlenkou překládala. Mluvil o tajemství nejsvětější Trojice, o přeměně chleba a vína v boží tělo a krev, o nebi a pekle, o vzkříšení, stvoření světa, prvních lidech, dědičném hříchu a o jeho vykoupení. Mluvil dlouho a rozohňoval se.
„Modly, které vzýváš, jsou ďáblové v nejrůznějších podobách a dokazují to i tím, že vyžadují krvavé oběti. Uvrhnou vás do záhuby. Křesťané přišli do tvé země proto, aby jí zjevili pravou víru a čistou oběť svaté mše, aby zachránili duši tvoji i duše tvého lidu před věčným ohněm pekelným. Nezanedbej příležitost! Zachraň se! Spasení můžeš dojiti jen tak, že přijmeš kříž, svaté znamení vykoupení.“
Montezuma mlčky sledoval dlouhé výklady Cortésovy byť ne pozorně, alespoň zdvořile až do konce. A on, který jindy odpovídal návštěvníkům toliko ústy svého písaře, promluvil teď sám:
„Je mi známo, že Španělové tak mluvili všude, kam přišli. Nepochybuji o tom, že váš Bůh, jak pravíte, jest bytost dobrá. Ale také naši bohové jsou dobří. To, co hlásáte o stvoření světa, je totéž, čemu mé náboženství naučilo věřiti mne. Ale dosti již o tom, nemá smyslu mluvit o těch věcech!“
A změnil předmět rozhovoru, přecházeje od zásad náboženských, v nichž není smíru ani kompromisu, k otázkám politickým; o těch se snad bude možno dohodnouti:
„Moji předkové nejsou původními obyvateli této země, drží ji teprve několik století. Byli sem přivedeni velkou bytostí, která jim dala zákon a nějakou dobu národu vládla. Pak se odebrala do krajů, kde vychází slunce, a při svém odchodu zvěstovala, že se jednou vrátí buď sama, nebo ve svých potomcích a znova se ujme vlády. Zázračné činy Španělů, krásné zbarvení jejich tváří a kraj, odkud přicházejí, svědčí o tom, že prorokovanými potomky jste vy. Bránil-li jsem se vašemu příchodu do hlavního města, dělo se to proto, že jsem mnoho slyšel o vašich ukrutnostech, o tom, že metáte blesky, abyste vyhubili můj lid, a že jej dáváte drtit tvrdýma nohama divokých zvířat, na kterých sedíte. Jsem však přesvědčen, že jsou to plané výmysly, že jsou Španělé od přírody dobří a šlechetní, vím také, že jsou smrtelní, a přestože jsou jiného rodu než Aztékové, že jsou moudřejší a statečnější než oni. Proto si jich vážím.“
Teď již Montezuma došel k svému nejvlastnějšímu politickému projevu. S jakými pocity jej vyslovil, to pověděla jeho tvář, když dostal ona slova přes rty. A s jakým vnitřním zdráháním se k němu přibližoval, o tom svědčí smutný žert, kterým jej zahájil.
„Také vám patrně vyprávěli,“ a přes jeho rty přejel slabý, bezmocně lidský úsměv, „že jsem bohem a že bydlím v zlatých a stříbrných palácích. Vidíte, že to není pravda. Mé domy jsou sice velké, ale z kamene a ze dřeva jako obydlí ostatních lidí, a mé tělo,“ a odhrnul poněkud oděv se své zahnědlé kůže, „jest z masa a kostí jako vaše. Pravda je, žejsem zdědil po předcích velkou říši, země, zlato a stříbro. Ale vím, že právoplatným pánem toho všeho je váš panovník, velká a vznešená bytost, sídlící za mořem. Panuji jeho jménem. Ty, Malinche, jsi jeho vyslancem. Sdílejte, ty i tví bratří, všechny věci se mnou. Odpočiňte si od námahy, jste ve svých domovech a budete opatřeni vším, čeho máte potřebí. Postarám se, aby vašich přání bylo dbáno stejně jako mých.“
Císaři vytryskly z očí slzy.
Ano: přiblížil se konec říše.
Ale Cortés sem nepřišel, aby se dal dojímat cizími city. Slovo o vazalském vztahu ke kastilskému králi bylo tedy vyřčeno. Pověru o nesmrtelnosti Španělů, jak bylo zřejmo z Montezumovy řeči, udržeti možné nebylo a padla. Ale právě se tu objevila jiná: o velké, vznešené, a tedy patrně také nadpřirozené bytosti, sídlící za mořem. Bude tedy třeba držeti alespoň tu. A Cortés ji také ve své odpovědi císaři držel, snaže se utvrditi ho v ní. Jinak Montezumu ujistil, že velká zámořská bytost ho nebude v jeho vladařské svrchovanosti omezovati kromě toho, že se ve starosti o blaho císařovo a jeho lidu bude snažiti přivést je ke křesťanství.
Slyšení končilo rozdílením hojných darů, krásných látek a zlatých šperků. Nikdo neodešel neobdarován a také každý z pěti prostých vojáků Cortésových si odnášel nejméně dva těžké zlaté řetězy. Pak císař Španěly propustil a oni se s ním loučili, sklánějíce hluboko hlavy, a postupovali pozpátku, aby ani při odchodu k němu nebyli obráceni jinak leč tvářemi.
Vyšli velmi vážní. Poněkud zmatení. Příliš mnoho dojmů zaútočilo na jejich mozky i nervy.
A cestou městem si znova ujasňovali velký význam těchto chvil a hlavou jim procházel neurovnaný posud shluk otázek. Hlavní věc se tedy stala: Montezuma zřetelně prohlásil své poddanství králi Karlovi. Ale co si představuje jeho indiánská mysl pod slovem poddanství? A jak způsobiti, aby se pouhé slovo stalo skutečností, a to takovou, jak ji jasně vidí oni, a nikoli, jak si ji mlhavě kreslí on? Ale císař stejně zřetelně vyslovil, že se o odpadnutí od pohanství nedá nejen jednati, nýbrž ani mluvit. To přec dříve či později znamená srážku! Přijmout ji, či se jí prozatím vyhnout? Jak se chovat politicky, co podnikat diplomaticky, co připravovati vojensky? Jaké osobní vztahy zaujmout k císaři? A co činiti zítra, pozítří, za týden?
|
Dobyvatel: Information and licence 